Prosinec 2005

Prezidentova ztracená šance

Vladimír Bystrov

Spor o tom, zda bratři Mašínové byli nebo nebyli hrdiny, zda za své činy mají nebo nemají být oceněni státním vyznamenáním, se patrně někomu může zdát už únavným. A někdo možná dokonce čeká, že se jednou především unaví stoupenci Mašínů a bude od nich pokoj. V obou případech jde však o zásadní nepochopení podstaty sporu, spočívajícím ve výkladu událostí, které se staly před půl stoletím a osud bratrů Mašínových je pouze jejich symbolem.

Posuzovat ocenění nebo neocenění Mašínů jako buď uznání nebo neuznání jejich práva probít se z nesvobodné země do svobodné země, i když za cenu životů jiných lidí, je falešné a nepochybně záměrně zavádějící. Mašínové jsou totiž v první řadě sporem mnohem hlubším.

Je to spor o to, zda násilí, která rozpoutal československý komunistický režim po únoru 1948 proti občanům, pocházejícím z podle něj nepatřičných společenských tříd, byly pouhé excesy, provázející legitimní snahu nové moci o historickou nápravu sociálních poměrů, nebo zda šlo o zcela pragmatický teror, mající rozdělením společnosti dosáhnout jejího plného ovládnutí novou mocí.

Je to spor o to, zda politické a společenské dezavuování občanů. kteří byli označeni buď jako příčina odmítnutého dosavadního sociálního vývoje nebo jako překážka zamýšlené nápravy, a jejich demonstrativní persekvování až po fyzickou likvidaci, bylo oprávněnou obranou nové moci, nebo zda šlo o programové úsilí zastrašit československou společnost, dosáhnout jejího zotročení a vytvoření nových kast, závislých na komunistickém režimu.

Je to spor o to, zda úsilí komunistického režimu, pod záminkou budování nového společenského řádu, údajně spravedlivějšího než byl předcházející, zbavit občany individuálního rozhodování, majetku, volby víry a dalších svobod bylo ospravedlnitelné, nebo zda šlo o zásadní destrukci integrity dosavadní československé demokracie

Je to spor o to, zda těm občanům, kteří se neztotožnili s upevňováním mechanismů komunistické diktatury generál Svoboda právem vzkázal, že „kdo porušuje jednotu národa, je škůdcem a musí být odstraněn“, nebo zda jejich pronásledování, ožebračování, vyhánění ze zaměstnání i z domovů, věznění, týrání a popravování bylo vlastně válkou, kterou proti všem svým skutečným i domnělým odpůrcům nový režim rozpoutal.

Je to spor o to, zda bylo správné být poslušen nového režimu či alespoň mu ať již dobrovolně či nedobrovolně neodporovat, nebo zda platí slova zákona č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, že „odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“.

Stejně jako loni, i letos prezident republiky Václav Klaus rozhodl neudělit bratrům Mašínům státní vyznamenání. Jako kdyby necítil potřebu podporovat a rozvíjet názor zakotvený v citovaném zákoně. Přestože ho jinak nepochybně sdílí a jindy nejednou v jeho duchu vystupuje, neboť na rozdíl od svého předchůdce není nijak svazován ohledy na přátele z disentu, kteří se rovněž hlásí k odpůrcům komunistického režimu, ale nejprve ho řečeno opět slovy tohoto zákona „aktivně prosazovali“ a právě proti nimž Mašínové bojovali.

Václav Klaus oceněním bratrů Mašínů mohl významně přispět k odsouzení falešných a záměrně zavádějících interpretací doby vlády komunistického režimu v naší zemi a ať již naivnímu nebo úmyslnému relativizování potřeby a způsobu odporu proti němu a napomoci tak právě vytvoření onoho kýženého konsenzuálního názoru na tento odpor. Protože Mašínové nebyli jediní a na frontě války s komunistickou diktaturou bojovaly ještě zástupy dalších a nikoliv každému se podařilo nalézt útočiště ve svobodném světě, mnozí padli pod kulkami svých bývalých spoluobčanů a jiné loajální spoluobčané přivedli na šibenici nebo se jim alespoň postarali o dlouhá léta v kobkách komunistických žalářů.

Spor o tom, zda bratři Mašínové byli nebo nebyli hrdiny, zda za své činy mají nebo nemají být oceněni státním vyznamenáním, je totiž pouze povrchem mnohem hlubšího sporu o vztah české společnosti vůbec ke komunistické minulosti. Je dokladem přetrvávající neochoty přiznat si, že vedle statisíců loajálních a poslušných, kterým nevadilo opustit všechny dosud vyznávané mravní hodnoty, byly také tisíce jiných, kteří odmítli a snažili se klást komunistickým deformacím odpor. Oceněním či neoceněním Mašínů samozřejmě spor úplně nezmizí a bude nepochybně provázet ještě mnoho dalších generací. Rozhodnutí prezidenta republiky udělit oběma bratrům a jejich druhům státní vyznamenání mohlo však být významným očisťujícím posunem kupředu. Bohužel Václav Klaus tuto šanci nevyužil.