Prosinec 2005

Události od 13. října do 14. listopadu 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Čtvrtek 13. října

KSČM zablokovala jednání o důchodové reformě. Smysl jednání bylo mj., aby se v této věci strany populisticky nezviditelňovaly v předvolebním klání. Komunisté nakonec odmítli jako jediní hranici 65 let pro odchod do důchodu (navrhují 63 let). Jediný zjevně nezamýšlený výsledek této společné akce komunistů a nekomunistů tedy byl, že se komunisté populisticky zviditelnili. Toto pětistranné jednání je mimochodem úplně stejný doklad spolupráce nekomunistů s komunisty jako nejnovější Paroubkovy iniciativy. Možná ještě pádnější. A potvrdila se stará pravda: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Totéž platí pro spolčení ČSSD a KSČM ve věci Unipetrolu. Komunisté nejprve sociální demokraty podrželi v tom, aby se téma vyšetřování rozšířilo na privatizaci celého petrochemického průmyslu, pak ale podpořili ODS, která požadovala v tomto rámci výslovně prošetření role ČSSD při privatizaci Unipetrolu. Tak se umaže zároveň ODS i ČSSD, KSČM zůstane čistá, neměla příležitost se kompromitovat. Myslím, že by se nemělo mluvit o spolupráci KSČM s ČSSD, ale o tom, jak ostatní strany horlivě napomáhají komunistům v jejich cestě za úspěchem. Komunisté jsou silná strana a teď vlivem Paroubka, Zemana, Topolánka i Kalouska zároveň jazýček na vahách. A dokáží toho využít.

Paroubek prý odvolal ministryni Emmerovou pro přílišnou únavu. Jaká ohleduplnost! Zároveň ujišťuje, že ČSSD ani nenapadne, aby měnila svou zdravotnickou politiku. To připomíná personální změny v KSČ ze šedesátých let, kdy se poprvé pomalu hroutila. Vynucené odstranění nenáviděného a neudržitelného blba bylo tehdy vždycky provázeno ujišťováním, že vůbec nesouvisí s jeho blbstvím a že se na blbnutí, které zavedl, nebude ze zásadních důvodů nic měnit. Toto srovnání se nedotýká cti paní Emmerové, ale výlučně podivné techniky pana Paroubka. Odchodem Emmerové se otvírají dveře pro dr. Ratha. Mohl by se stát zároveň ministrem zdravotnictví, předsedou ČLK (opětně) a ředitelem VZP. Ostatní pojišťovny by se zrušily. Tím by daleko překonal plány paní Emmerové. Další potenciální kroky: omezení volebního práva v ČR jen na lékaře (pokud možno jen na ty v nemocnicích), zrušení parlamentu a nová volba prezidenta ČR.

Tomáš ježek ohnivě obviňuje prezidenta Klause z úzkých vztahů s Koženým. Řekl bych, že je na to už trochu pozdě. Taky je něco jiného, zda Klausovi Kožený imponoval, nebo zda s ním kul pikle. Mimochodem, to, že Kožený seděl na tenise v loži sousedící s Klausovou, je samo o sobě k nějaké Klausově kompromitaci naprosto nedostačující; tím Ježek neargumentuje, přesto bych to rád v této souvislosti zmínil. A tak si pan Ježek vykoledoval jen následující prezidentův výrok: „Občanům naší země bych chtěl naopak já sdělit, že jsme po dlouhá desetiletí, od základní školy, byli nejlepšími kamarády s panem Tomášem Ježkem. Vzhledem k tomu ode mne občané naší země žádný výrok o Tomáši Ježkovi nikdy neuslyší.“

Místopředseda KSČM Exner má jakési mezery v dějinách MDH (nikoli městské hromadné dopravy, ale mezinárodního dělnického hnutí). Ve svém článku v dnešním Právu hovoří o „sovětské“ (rozuměj ruské) pomoci Československu v době sucha v roce 1948. Sucho (a následná ruská pomoc, šlo ovšem o normální obchod, nikoli o milodar) se odehrály v roce 1947.

Příloha Práva Salon přináší pozoruhodný rozhovor s André Glucksmannem. André Glucksmann má sice divokou levicovou minulost, ale v současnosti se orientuje mimořádně dobře. Četl jsem od něho řadu článků z poslední doby, které se týkají mezinárodní situace, všechny znamenité (výběr citátů z rozhovoru najdete od neděle od večera v rubrice „Řekli, napsali“).

Spisovatel Jan Beneš dostal čtyři měsíce podmíněně na rok kvůli tomu, že hrozil atrapou pistole mladému rabiátovi, který mu spílal za to, že jel autem příliš pomalu. Prý to jednání nebylo v rámci nutné obrany. Rozhodnutí soudu je naprosto skandální (i když si na rozdíl od pana Beneše nemyslím, že by za ním stály nějaké postranní úmysly).

Premiér Paroubek označil kdesi Lidové noviny za „nejreakčnější noviny v Česku“. Drzost, s jakou premiér přebírá bolševickou rétoriku (první krok k tomu, aby přijal i další bolševické manýry, podstatně nebezpečnější) bere jednomu dech.

Pátek 14. října

Čečenští teroristé rozsáhle zaútočili na jihoruské město Nalčik. Poté, co Rusové nasadili po zuby vyzbrojené speciální jednotky, byli prý útočníci „rozprášeni“. To znamená, nediplomaticky řečeno, že se většině z nich podařilo utéci. Dosti skrovný výsledek. Čečenské nadělení Rusům nepřeji a s teroristy nesympatizuji, jen se obávám, že kdyby uskrovněné Ruské impérium nemělo v zadnici zakousnuté teroristické monstrum, mělo by už zase roupy.

Dr. Rath vystupuje po boku premiéra Paroubka jako „expert vlády na zdravotnictví“. Za normálních okolností by to vypadalo, že je ruka v rukávě a o osobě příštího ministra zdravotnictví je rozhodnuto, ale buldozer Paroubek je velmi lehce ovladatelný a překvapení nejsou vyloučena.

ČSSD a KSČM nechce schválit jako členy vyšetřovací komise k privatizaci petrochemického průmyslu poslance Tlustého a Římana, které kandiduje ODS. Prý pro jejich podjatost, byli údajně přímo i nepřímo zapojeni do rozhodovacích procesů ohledně privatizace. Je velmi neobvyklé, když se opoziční straně předpisuje, koho smí a koho nesmí do komise poslat, a tuplem, když to vládní strana činí s vědomím, že při hlasování prosadí svou ve spolčení s komunisty. Navíc bratru Kalouskovi, známému českému debolševizátorovi, v zásadě nevadí, když předsedou komise bude komunista. Stejně se tomu vlivem sociálně demokraticko – komunistické většiny nedá zabránit. Něco jiného je, zda jsem či nejsem s to něčemu zabránit, a něco jiného, zda to, čemu nejsem s to zabránit, navíc ještě požehnám svým souhlasem.

ČSSD váhá, zda „prohlasuje“ v Poslanecké sněmovně návrh zákoníku práce s KSČM nebo s ODS. Problémem je paragraf, podle něhož je trestné veřejně popírat, zpochybňovat, schvalovat nebo ospravedlňovat komunistickou, nacistickou či jinou genocidu nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti. Komunisté chtějí vypustit slova „komunistický“ i „nacistický“, ODS na nich trvá. Přitom nejsprávnější by bylo verbální trestné činy tohoto typu úplně zrušit. KSČM bude zločiny komunistů, přesněji řečeno ruských bolševiků a jejich českých slouhů, stejně obhajovat; a ten, kdo popírá nacistické zločiny, je cvok a jeho společenská nebezpečnost je nulová.

Německým ministrem zahraničí se prý stane bývalý šéf kancléřského úřadu a Schröderova pravá ruka Frank-Walter Steinmaier, který údajně stál u zrodu těch nejproblematičtějších zahraničněpolitických rozhodnutí bývalé spolkové vlády (ohledně účasti v Iráku a dalších). Z toho se dá soudit, že na německém antiamerikanismu se toho za nové koaliční vlády dvakrát moc nezmění.

Sobota 15. října

Na sjezdu ČLK se dr. Rathovi podařilo bez větších problémů obhájit svou funkci. Buď je dr. Rath opravdu nebezpečný člověk, nebo je ČLK velmi prapodivné sdružení. Novopečený prezident zcela vážně uvažuje o tom, že si svou funkci ponechá i jako ministr zdravotnictví. Další svědectví o propastné nekulturnosti poměrů v českém postkomunistickém Kocourkově.

Sedmasedmdesátiletý invalidní důchodce z Plzeňska, v zoufalství z toho, že mu každý rok dvakrát vykradli chatu (a policie nikdy viníka nedopadla, jak by taky, na policii je těžké se zlobit, takovéhle krádeže jsou prakticky bez rizika), nastražil na lapky jakýsi jednoduchý samostříl. Zařízení splnilo svůj účel: nezvaný návštěvník, čtyřikrát trestaný pan G., byl zasažen do zadnice a musel vyhledat lékařskou pomoc, čímž se prozradil. Případ měl ovšem dohru u soudu, protože majitel chaty je obviněn z nedovoleného ozbrojování a ublížení na zdraví. Soud probíhá, „poškozený“ se přirozeně nedostavil, neboť je zároveň stíhán za porušování domovní svobody. Důchodce se u soudu nepřítomnému loupežníkovi omluvil. Proč se občané ČR musí nechat okrádat, a pokud se pokusí okrádání čelit, aby se za to pak ještě u soudu omlouvali? Pojetí policie jako jediného úředně oprávněného ochránce bezpečí lidí je bolševický přežitek. Snad by bylo možné aspoň něco z kompetence bránit se přenést i na občany samy. Chápu, že to musí být přesně vymezené a nesmí to překročit únosnou míru. Ale současný stav znamená jen to, že zloději všeho druhu mají pré.

Prezident Klaus se prý zdráhá jmenovat Petra Mareše českým velvyslancem v Holandsku, protože jako vicepremiér ohrozil „české národní zájmy“ tím, že chtěl odškodnit německé antifašisty. (Marešův návrh se týkal odškodnění českých občanů německé národnosti a byl daleko širší a poctivější než nynější Paroubkovo „gesto“.) Není to poprvé, kdy bude někdo postižen za slušný postoj k problému českých Němců vyhnaných i těm, které se vyhnat nepodařilo, o v podstatě jistý velvyslanecký post přišel kdysi i jeden signatář Smíření 95. V tomhle ohledu je to u nás pořád stejné jako za mých mladých časů, za prezidenta Novotného blahé paměti (tenkrát se už skoro nezavíralo, chyběla k tomu síla, zato kvetla politická diskriminace všeho druhu). Antonín Novotný má důstojného nástupce.

Ŕ propos Novotný: Právo s hrdostí referuje o tom, že v Kremnici vyrazili výtvarně vydařené stříbrné, zlaté a mosazné (pozlacené) pamětní medaile „našich prezidentů“. Viděl jsem na to reklamu kdesi v tisku, k „našim“ patří pochopitelně i těch pět darebáků, co úřad zastávali v letech 1948 - 89. Můžeme jen doufat, že ti jsou jakožto „rozporné“ (jak se dnes říká) zjevy vyvedeni jen v pozlacené mosazi.

Tamtéž Martin Hekrdla obviňuje exposlance Wagnera, že svým hlasem držel Klausovu vládu u moci v letech 1996 - 1998. Klausova vláda ovšem padla už na podzim roku 1997. V listě nechybí ani ohavně štvavý text o rodičích Františka Oldřicha Kinského. Není v něm ani zmínka o tom, že majetek, o nějž jde, byl zkonfiskován Kinského otci v době, kdy už byl sedm let mrtvý.

Poslanecká sněmovna, zřejmě podle vzoru Lex Beneš, hodlá přijmout další pseudozákon. Zní: „Účastníci prvního, druhého a třetího odboje, kteří bojovali za vznik, obnovu či zachování demokratického státu a principům demokracie zůstali věrni, se zasloužili o demokratický stát a zasluhují si poděkování, obdiv a úctu.“ Navrhl ho lidovec Janeček zjevně jako součást volebního tažení českých klerikálů. Je třeba zdůraznit, že pazákony tohoto typu jsou směšná a odporná šaškárna a snižují vážnost zákona obecně. To, že na jakýsi odpor se zmohla i bytost tak „konsensuální“ jako někdejší soudce ÚS Cepl, mluví za všechno. Pokud komunisté napomohou jeho zamítnutí, budou aspoň jednou k něčemu užiteční.

Pod záštitou ministra kultury Jandáka se u nás koná výstava „karikatur“ ruského stalinistického mazala Borise Jefimova. Darebák se totiž vyznamenal tím, že se na rozdíl od milionů obětí režimu, kterému sloužil až do roztrhání těla, a jejichž kosti se povalují porůznu po Sibiři, právě nyní dožil ve zdraví požehnaného věku sta pěti let. Chtěl bych pana ministra upozornit, že by se měl nyní svou autoritou zasadit i o výstavu našich, českých Jefimovů: doporučuji zejména dva u úřadů oblíbené umělce doby mého dětství, Antonína Pelce a Lva Haase (ten druhý byl zvlášť vypečený, takže se uplatnil i mezinárodně, totiž v „NDR“, jde jeho díla zdobila vlajkovou loď oficiózního dederonského humoru, časopis Eulenspiegel).

O André Glucksmannovi jsem se už (v dobrém) zmínil. V rozhovoru pro dnešní MfD píše s jakýmsi přídechem pochopení pro čečenské teroristy: „Když země s nějakými sto padesáti miliony obyvatel napadne zemi, která jich má méně než milion, jsem přesvědčen, že možnost zastavit terorismus a nastolit mír je evidentně v rukou těch, jimž nejde o samo bytí, či nebytí.“ Všichni teroristé začínají tím, že přesvědčí sami sebe a snaží se přesvědčit svět o tom, že jim jde o samo bytí či nebytí. Ale terorismus není ospravedlnitelný ani tím, že jde o bytí či nebytí.

SNK a Evropští demokraté se dohodli o vytvoření společné kandidátky do parlamentních voleb. Tím nad sebou podepsali ortel politické smrti, podtržený ještě tím, že jejich „supervůdcem“ má být exkomunista Telička. Nejen že se ani jedna strana (SNK navíc stranou ani být nemůže, buď je někdo strana, nebo je nezávislý) neodvážila postavit na vlastní nohy a jít do voleb samostatně, navíc si chtějí vybrat vůdce, který podle našeho názoru vykázal za minulého režimu nepřehlédnutelné charakterové manko.

Místopředseda vlády Jahn neustále váhá, zda povede jako vůdce pražskou kandidátku ČSSD. To je pozoruhodné: pan Jahn měl dvě možnosti. Buď „vůdcovství“ rychle a jednoznačně odmítnout, nebo je rychle a jednoznačně přijmout. Zvolil si tu třetí, takže se průběžně zcela právem znemožní jak u Paroubka a ČSSD, tak u těch, kteří o něm doposud měli dobré mínění. (My k nim nepatříme, a jediný důvod, proč jsme mu nenadělili bobra, je ten, že se chová tak hloupě, že to dokonce není ani vyčurané.)

Pavel Kohout píše v Lidových novinách, že válka s terorismem vstupuje do závěrečného období. Nechápu, kde bere ten optimismus. Válka s terorismem ještě ani pořádně nezačala.

Pondělí 17. října

Premiér Paroubek si údajně vybírá budoucího ministra zdravotnictví „ze dvou kandidátů“. Právu ovšem řekl: „Myslím si, že se silně zvýšila pravděpodobnost toho, že se David Rath stane ministrem zdravotnictví, protože získal znovu podporu ČLK, a to ne nevýznamnou většinou hlasů.“ Zdá se tedy, že je rozhodnuto. Klaus údajně brblá, ale Paroubek mu vzkázal, aby si hleděl svého, že stejně nemůže nic dělat. Václav Klaus se postupně dostává do situace prezidenta Beneše po únoru 1948 (to je zajímavé, vždycky jsem si myslel, že k tomu osudu je předurčený už Václav Havel). Patří mu to, nám ostatním ale ne.

Pan dr. Rath už dává rozhovory o tom, co jako ministr prosadí. Lidovým novinám například řekl: „Myslím, že není moc cest na výběr. Buď ředitelka Musílková začne táhnout s ministerstvem za jeden provaz, aby se situace v co nejkratším horizontu stabilizovala. Anebo bude v pasivní rezistenci, jako byla podle mne doposud, a tudíž pak bude muset stát řešit otázku jak naložit s vrcholným manažerem, který odmítá spolupracovat se zástupcem tak říkajíc majoritního akcionáře, tedy obyvatel této republiky.“ Nejlépe bude napíchnout ho na kůl. V Rumunsku s tím prý ještě mají zkušenosti.

Vicepremiér Jahn konečně oznámil, že se nebude ucházet o postavení volebního vůdce kandidátky ČSSD v Praze a že někdy na přelomu roku 2005 a 2006 odejde z místopředsednického postu. Pan Jahn si měl už dávno spočítat, že za Paroubka neprosadí vůbec nic podstatného ze svých (ne zcela nerozumných) představ, a odejít včas. Místo toho se nemístným váháním poškodil sám a ČSSD i Paroubek mohou teď mít oprávněný pocit, že i k nim se nezachoval docela korektně. V Jahnově postoji bylo příliš mnoho ctižádosti a příliš málo politické racionality. Má ho teď nahradit bývalý eurokomisař Telička, prázdná nádoba na nenáležité voličské naděje. Telička je hodný chlapec české politiky. Choval se jako řádný čehona před rokem 1989 i po roce 1989. Je ztělesněním loajality za všech okolností a měl by být povýšen do hodnosti generála našich Bachových husarů. Proto ho asi mají lidé tak rádi: je přesným středem na pomyslné ose mezi Švejkem a Janem Husem.

V televizní debatě na Nově se včera hystericky obviňovali poslanci Tlustý a Kraus. Možná, že by před volbami měla být účastníkům těchto diskusí poskytnuta příležitost se poprat – něco jako zápasy v blátě, které kdysi dávno patřily k módní zábavě v USA.

Národní rada Slovenské republiky přijala před měsícem zákon o nutnosti prokazovat původ majetku nad 6,5 milionů korun. Zákon, který má zpětnou účinnost, navrhl Robert Fico, malý Bonaparte slovenské politiky. Pravice, které teče do bot, pro něj nejdřív hlasovala a pak se odvolala k ústavnímu soudu, jemuž nezbylo než tu hovadinu zrušit. Nato Fico obvinil ústavní soud a jeho předsedu z podjatosti. Pozoruhodné je, že ani v tomhle se poměry u nás a na Slovensku zase tolik neliší. Podstatný rozdíl mezi Ficem a Paroubkem je v tom, že Paroubek je větší a tlustší.

Paroubkovu podporu nemá jen dr. Rath, ale i staronový předseda Odborového svazu železničářů Jaromír Dušek. Rath i Dušek jako by se vylíhli v jednom hnízdě: dotáhne to pan Dušek na ministra dopravy?

Podle průzkumu STEM považuje 46% komunistickou stranu za zločineckou organizaci. Kterou? KSČ nebo KSČM? KSČM zatím žádné zločiny nespáchala, protože k tomu neměla příležitost. Důležité není opatřovat ji nálepkami, ale dosáhnout toho, aby na české politické scéně nehrála tak významnou roli jako nyní: totiž roli strany, bez níž se neobejde už skoro nikdo, kdo chce v parlamentu něco prosadit.

Úterý 18. října

Někdejší studenti architektury z Brna, kteří byli odsouzeni k omluvě za to, že v listopadu 1989 údajně poškodili vysokoškolského učitele (a komunistického funkcionáře), uspěli se svou stížností u mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stížnost se ovšem netýká merita věci, nýbrž jen toho, že proces se nekonečně vleče (k meritu věci, zvlášť pokud jde o ČR, se štrasburská instituce zásadně nevyjadřuje a patrně o to v tomto případě ani nebyla požádána). K meritu věci se předtím nevyjádřil ani Ústavní soud (a asi o to taky nebyl požádán, rozhodoval jen o tom, zda bylo přípustné, že soudy dříve odmítly, aby se účastníkem sporu stala i vysoká škola, kde se případ odehrál). Jeden z odsouzených k tomu prohlásil, že se „poškozenému“ za žádných okolností neomluví: „Tu výzvu tenkrát odsouhlasilo na fakultě asi sto nebo sto padesát lidí a my jsme byli jen jejich představitelé. Já se nemohu a ani nechci omluvit za ně všechny. A navíc, kdybych se omluvil, tak bych popřel všechno, co jsem za revoluce udělal.“ Má úplně pravdu: budeme se nakonec ještě omlouvat Jakešovi a Štěpánovi? A nemohu si pomoci, trochu mi to připomíná případ důchodce, který nastražil samostříl na notorického lapku, samostříl zafungoval, lapka skončil s postřelenou zadnicí a důchodce se teď před soudem omlouvá. A taky trochu případ Jana Beneše, o kterém jsme tu psali. Opravdu je to tak, že naše zákony a naše soudy upřednostňují zloděje a hrubiány před jejich obětmi, agenty StB před těmi, co na jejich agentství upozorňují, a předlistopadové normalizátory před těmi, co se proti nim postavili?

Náměstek ministra spravedlnosti Jiří Vyvadil se včera v rozhovoru pro Právo vyjádřil proti tomu, aby byla JUDr. Vesecká jmenována definitivně nejvyšší státní zástupkyní ještě letos. Je prý třeba vyčkat do voleb. A zdůvodnil to mj. takto: „Podle mého názoru musí být mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem velká důvěra a je zcela zřejmé, že současný ministr rozhodně po volbách ministrem nebude.“ Co je panu dr. Vyvadilovi po tom, zda Němec bude nebo nebude po volbách ministrem? Není proto teď ministrem o nic méně, než kdyby měl setrvat ve funkci další dvě období. Navíc vztahy mezi nejvyšším státním zastupitelstvím a ministerstvem vůbec nemusí být idylické, zastupitelství má určitou míru autonomie (problém je jen, když ty vztahy dostanou tak všeobecně nekulturní podobu, jako tomu bylo mezi Němcem a Benešovou; proto jsem si zde dovolil zastávat názor, že premiér měl vyhodit oba). Navíc ministr Svoboda vyjádřil dojem, že z toho, co řekl pan dr.Vyvadil Právu, přímo čiší ctižádost, aby se po volbách sám stal nejvyšším státním zástupcem. Musím se přiznat, že můj dojem byl totožný: chytristika s „jakoby navržením“ soudce ÚS Výborného (sám pan Vyvadil zároveň řekl, že by Výborný funkci nepřijal) je mimořádně neobratný zastírací manévr.

Předseda ODS Topolánek je na můj vkus příliš velký kliďas a optimista. Povolební koalici ODS s ČSSD považuje za „havarijní variantu“ (a tedy něco velmi nepravděpodobného): „Havarijní varianta je, že nebude možné sestavit středopravicovou koalici, že by hrozila případně koalice s komunisty nebo tichá podpora socialistům od komunistů. Takovému modelu já říkám patová situace, havarijní stav.“ V patové situaci, havarijním stavu žijeme už od roku 1996, nechápu, proč by se to zrovna teď mělo změnit. Udělala ODS v poslední době něco pro to, aby se to změnilo?

Profesor Pafko podporuje dr. Ratha coby budoucího ministra zdravotnictví. Řekl v té souvislosti Právu mimo jiné: „Je pro mne zárukou, že bude dohlížet na to, aby všechny segmenty zdravotní péče měly tak říkajíc stejně a nebyl preferován jeden před druhým.“ To snad pan profesor nemyslí vážně.

Dr. Rath si chce ponechat funkci prezidenta ČLK i během svého ministrování. Právníci hovoří o možném střetu zájmů, já jako laik si myslím, že na tom něco je. Pan dr. Rath si ovšem funkci nechce nechat nastálo, bude to „řešit“, a to „v řádu několika měsíců“. Stanovisko pana dr. Ratha je zcela průhledně „pragmatické“. Jeho ministrování bude trvat jen několik měsíců. Pak budou volby, po nichž buď zůstane ministrem (a předsednictví ČLK se vzdá), nebo zůstane prezidentem, byť prozatím jen ČLK. Otázka střetu zájmů je však zásadní a musí se řešit hned, bez ohledu na zadní kolečka pana prezidenta.

Pomalu odstupující vicepremiér Jahn odpověděl v rozhovoru pro Lidové noviny na otázku, zda nemá strach z konfrontace s předsedou ODS Topolánkem v předvolebním klání, takto: „To opravdu nemám. Vždycky jsem říkal, že volby pro mě nejsou o střetu s někým, ale co tam mohu propagovat…“ Moc panu vicepremiérovi nevěřím, já bych na jeho místě strach měl, a děsný: pan vicepremiér přišel s řadou podle mého názoru velmi rozumných návrhů na reformy a byl s těmi nejzásadnějšími v ČSSD energicky poslán do háje. Přesto by byl ochoten hrát v té straně roli volebního vůdce. Za to by ho ve veřejné debatě pohodlně zničil i pan Topolánek.

Divadelní depozitura ODS, divadlo Ta Fantastika, vydalo prohlášení k žádosti pánů Šípka a Kocába, aby čestný předseda ODS a prezident ČR vyvěsil na Hradě také vlajku EU. Nevědí, proč by se nad naším národním klenotem měla vlnit „cizí fangle“. Zdá se, že jsme do EU vstoupili bez divadla Ta Fantastika. Divadlo by mělo vyhlásit samostatnost, bylo by zapsáno do Guinessovy knihy rekordů, je nepochybně podstatně menší než Vatikán.

Středa 19. října

Premiér Paroubek se dohodl s pojišťovnami na úsporách. Což o to, spořit se dá vždycky, otázka je na čem. V tomto případě má být úspor dosaženo snížením počtu zdravotnických zařízení. Informace je poněkud znepokojivá. Rušení může (samozřejmě nemusí) vést k obnovení komunistického přídělového systému, který vždycky působil jako mocný podněcovač nejrůznější korupce. Hlavní problém ovšem je, jak realizovat svobodu podnikání pod ochrannými křídly pojišťoven.

Čelné místo na stránkách novin zaujímá průzkum korupce, který každoročně podniká mezinárodní organizace Transparency international. ČR se letos umístila čtyřicátá sedmá spolu mj. s Namibií. Nevím, do jaké míry jsou podobné žebříčky ve všem všudy relevantní. Že míra korupce je u nás vysoká, vyplývá i z toho, že jsme před čtyřicet let pobývali v Rusku a leccos jsme se tam přiučili (naši slovanští bratři skončili na čestném 126. místě).

Chtěl bych touto cestou vyjádřit uznání panu náměstkovi královéhradeckého primátora Plasovi. Dopravní policisté mu naměřili v půl jedenácté dopoledne jeden a půl promile v krvi. Dokázat se tak brzy dopoledne tak důkladně zmatlat je výkon, který zaslouží ocenění.

ČSSD ze zcela zjevně populistických důvodů navrhla zařadit na pořad jednání Poslanecké sněmovny schválení vládního návrhu zákona o dani z příjmu. ODS to zablokovala s tím, že návrh sociální demokrati ukradli demokratům občanským. To je naprosto dětinské jednání, zdá se, že představitelům ODS chybí politická fantazie. Příznačná je i úroveň debaty: ministr financí řval na poslance ODS od řečnického pulpitu: „Buď jste před minulými parlamentními volbami, vážení kolegové z ODS, lhali lidem, protože jste lháři, anebo je pravda jiná.“ Poslanec Doktor z ODS mluvil na rozdíl od Sobotky o „tmářství, podlosti a lži“. Tak se hádají kluci v mateřské školce.

Miloš Zeman se na jakési autogramiádě vyjádřil k vulgarismům ve své nejnovější knize: „Jsou tam čtyři sprostá slova a ještě vesměs jsou obsažena v citacích. Žádné sprosté slovo není vlastní. Jedno vulgární slovo vychází téměř na sto stránek, a to, jak uznáte, není mnoho.“ Expremiér tu stanoví jakousi normu ohledně výskytu sprostých slov v knihách: na sto stránek jedno. Je k tomu kompetentní, k problému se mají vyjadřovat tak říkajíc lidé z praxe.

Kryptokomunista Jan Keller se zmocnil dalšího aktuálního tématu, ptačí chřipky, a bije v Právu pravici po hlavě ptačími mrtvolkami. Píše v té souvislosti mj.: „Je zapotřebí, aby vláda uklidnila veřejnost, za pomoci expertů se vyjádřila k výši rizika a s předstihem načrtla možné scénáře krizových opatření. Nemůže čekat, že to za ni udělají třeba senátoři. Jak známo, Senátu občané stejně příliš nedůvěřují, což není pro demokracii žádná tragédie. Tragédií by bylo, kdyby přestali věřit vládě…“ Ještě hezčí by bylo, kdyby místo Senátu říkal rovnou „parlamentu“ a místo vládě „Straně a vládě“. A byli bychom doma.

Pavel Verner se tamtéž v pěkném článku Spravedlnost po česku vrací mj. k případu Jana Beneše. Píše mj.: „Kauza je ještě čímsi ochucena. Při projednávání soudkyně Jana Jurečková zmínila, že Beneš už byl jednou v životě na pět let odsouzen. Už ale nedodala, že byl vězněm politickým, odsouzeným v čase totality za podvracení republiky. Taková interpretace dávno vymazaného trestu bez vysvětlení, že Beneš byl rehabilitován, nutně vzbudila dojem, že před soudem stojí recidivista. Ovlivnil tento justiční podraz výsledek soudu?“ S Janem Benešem jsem se setkal v polovině šedesátých letech ve Tváři (ještě před procesem Pavel Tigrid a spol.). Z jeho vyprávění vím, že byl ve vězení už na konci padesátých nebo na počátku šedesátých let, dostal na vojně „prokurátora“ a delší trest (v tom případě se tehdy odsouzenému přerušila vojenská služba a místo do obávaného Sabinova „narukoval“ do „normálního“ vězení). I toto odsouzení mělo podle toho, co mi Beneš tehdy říkal, politické pozadí, navíc vojenské soudy byly za totality kapitola sama pro sebe. Doposud jsem si myslil, že v kauze Beneš jde ze strany paní soudkyně jen o odlišný (byť podle mne mylný) právní názor. Pokud se paní soudkyně opravdu odvolávala na politicky motivovaný případ z doby nesvobody, je třeba se obrátit na Soudcovskou unii. V tom případě by neměla v české justici co pohledávat. Bylo by skandální, kdyby dnes měli být lidé pronásledovaní a věznění komunistickým režimem u soudů prezentováni jako kriminálníci.

Podle jednacího řádu Bundestagu má každá poslanecká frakce nárok na jedno místopředsednické místo. Při volbě předsedy a místopředsedů nebyl do místpředsednické funkce zvolen kandidát kryptokomunistů z Levicové strany Bisky. Zdá se, že se Němci dostávají do podobných problémů jako my. Velmi neblahý projev konvergence v politické rovině.

Podle průzkumu STEM by skoro polovina lidí v příštích volbách volila novou stranu, jejíž program by odpovídal jejich představám.

Prezidentský kandidát Lech Kaczynski je sice zásadní odpůrce ruského imperialismu, ale jinak ho prezident Putin (a nejen on) mocně inspiruje. Chtěl by totiž vládnout pomocí dekretů, které by parlament mohl buď jako celek přijmout nebo jako celek odmítnout. Kromě toho hodlá zřídit Státní tribunál, prý jako politický soud, před nějž by ve věci podezření z korupce měli předstoupit i političtí představitelé minulých vlád a prezident Kwaśniewski. Přejedli se už Poláci demokracie? Pokud jde o zkušenosti s dekrety, mohli by se obrátit na české politiky, ti patří taky k jejich zastáncům, jen dosud neměli tu smělost prosadit je v pěkném Kaczynského pojetí i pro přítomnost. Pan Kaczynski pracuje i na vyjasnění vztahů s Německem, pod jeho ochrannými křídly byla nyní vypracována celková sumarizace škod, způsobené Varšavě za minulé světové války Němci. Zdá se, že jeho cílem je dosáhnout v polsko-německých vztazích řecko-tureckého standardu. Taky by mne zajímalo, co si s Kaczynského Polskem („Čtvrtou republikou“), pokud bude realizováno, počne Evropská Unie. Představa státu, kde budou místo jednoho Lukašenka vládnout dva (navíc takoví, co jako by si z oka vypadli, Lech a jeho bratr Jaroslaw) je sice zábavná, ale jen pro obyvatele zemí, které jsou od Polska dál než my.

Čtvrtek 20. října

Premiér Paroubek jmenoval ministrem zdravotnictví Davida Ratha. Že bude jmenovat právě jeho, bylo zjevné, v opačném případě by si ho byl na smrt znepřátelil, protože by ho byl úplně znemožnil před lékařskou veřejností. Rath se - zřejmě po vyjádření několika právních expertů - rozhodl, že se svým prezidentstvím v ČLK musí přece jen něco udělat, a tak ho prý po dobu svého ministrování „pozastaví“. Co to znamená? Je to nějak zakotveno ve stanovách ČLK? A jak to, že si Rath diktuje, kdo ho bude „zastupovat“? A že to nebude viceprezidentka Fousková, protože je s ní ve vleklém konfliktu? Je zjevné, že dr. Rath chce, byť z pozadí, řídit ČLK dále. Václav Klaus jej odmítl jmenovat s poukazem na to, že hlava profesní organizace, která zastupuje zájmy lékařů vůči státu, nemůže zároveň vykonávat vládní funkci. Klaus má v této věci úplně pravdu, bohužel jeho rozhodnutí (i kdyby znamenalo pouhou zdržovací taktiku, „zatím ho nejmenuji“) znamená faktické rozšíření prezidentských pravomocí za rámec ústavy, která mu možnost odmítnout jmenování výslovně nedává a Paroubek to těžko může spolknout. Dr.Rath v reakci na Klausovo rozhodnutí prohlásil, že jde o „vrtoch staršího pána“ (je hezké, že neřekl přímo „starého dědka“) a že ho Klaus bytostně nesnáší. (Pokud by tomu tak bylo, mám pro Klause v této věci to nejhlubší pochopení). „Měl by své osobní antipatie k mé osobě odložit a měl by se začít chovat jako skutečná hlava státu, a ne jako malé umanuté dítě. Já chápu, že mu lezu na nervy“, pokračoval dr. Rath v rozhovoru pro BBC, a pohrozil prezidentovi (republiky) trestním oznámením pro zneužívání pravomoci veřejného činitele. „V krajním případě by mohl být započat proces odvolání prezidenta za porušování ústavních principů." Tato vyjádření dr. Ratha považuji za naprosto neslýchanou drzost.

Podle průzkumu STEM se preference pravice (ODS a KDU) a „levice“ (ČSSD a KSČM, ale co je KSČM za levici, KSČM je extrémistická strana, hlásící se k upraveným tradicím ruského samoděržaví) v podstatě vyrovnaly: v tuto chvíli by středopravá koalice měla v PS většinu pouhého jednoho hlasu. A jsem přesvědčen, že bude ještě hůř. ODS se bez Klause chová jako tělo bez hlavy (navíc Klausova politická invence se do roku 2002 zcela vyčerpala a přesun na Hrad bylo příjemné východisko z nouze) a Paroubek zjevně svým stylem čtvrté cenové kategorie imponuje u nás daleko více lidem, než by si optimista myslel. Navíc „dvojka“ ODS, místopředseda Nečas, prohlásil, že žádné velké pohyby v preferencích (ODS) očekávat nelze. Jeho věcí přece není očekávat pohyby v preferencích, ale snažit se, aby byly pro jeho stranu co nejpříznivější. Proč takový defétismus?

Policie České republiky uspořádala rekonstrukci setkání Dalík – Večerek – Kořistka za účasti „svědka“ Sommera, aby zjistila, zda pan Sommer mohl něco z rozhovoru těch tří slyšet. Pan Sommer ovšem mohl z rozhovoru těch tří něco slyšet jen tehdy, pokud v dotyčné kavárně v danou dobu opravdu byl, o čemž si dovoluji velmi silně pochybovat. Neměla by policie před různými rekonstrukcemi věnovat pozornost ověření této záležitosti?

JUDr. Kolja Kubíček nebude nucen bránit svou svobodu před zřízenci bohnického ústavu s vidlemi v ruce (střelnou zbraň prý nevlastní). Hrozba deportací na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny zabrala, pan Kubíček navštívil znalce z oboru psychiatrie a dal se vyšetřit. Jde o to zjistit, zda advokát opravdu trpí poruchou osobnosti, která způsobila, že v době, kdy údajně vydíral svědka, co vypovídal proti jeho mandantovi, „byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti… zcela vymizelé“. Předpokládám, že posudek, z něhož je tato citace a který předložila Kubíčkova obhájkyně Slámová, obsahuje dovětek, že tato skutečnost JUDr. Kubíčkovi vůbec nebrání ve výkonu profese advokáta, čímž se opět dostáváme do těsné blízkosti příběhů dobrého vojáka Švejka.

Jakýsi mladý muž napadl s pistolí v ruce posádku sanitky, která kvůli jeho nevhodně zaparkovanému automobilu nemohla odjet z nemocnice poté, co přivezla vážně nemocného pacienta. Policie dotyčného zadržela. V autě měl ještě navíc útočný nůž a baseballovou pálku. Mladík před půl rokem ohrožoval zbraní policistu, který ho zatýkal. Bylo by velmi dobré případ srovnat s případem Jana Beneše. Myslím, že soudkyně, která Beneše odsoudila, by si na základě srovnání mohla dovodit, kdo je a kdo není recidivista, co je a co není společensky nebezpečné chování atp.

Mladá fronta Dnes přinesla obsáhlý rozhovor s podnikatelem Krejčířem, který se ukrývá před „orgány činnými v trestním řízení“ na Seychelách. O Krejčířově případu jsme zatím nepsali, protože nám nepřipadal nijak zajímavý. Podnikatel (osoba jinak nepříliš důvěryhodná) teď vykládá, že přes prostředníka zapůjčil ČSSD šedesát milionů „českých“ na volební kampaň v roce 2005. Za ČSSD prý tehdy půjčku sjednával Stanislav Gross. Prostředník je od předjaří tohoto roku nezvěstný, vypadá to, jako by ho jeho zprostředkování bylo stálo život. Pan Krejčíř samozřejmě může prášit, aby se pomstil za pozornost, kterou mu úřady České republiky nyní věnují, bohužel je tu ještě případ Unipetrol, s nímž se tahle záležitost tak trochu rýmuje. Mladá fronta Dnes se v redakčním stanovisku k věci skoro omlouvá za to, že informaci otiskla. Proč, byla to přece její povinnost.

Zákoník práce, který protlačila sněmovnou ČSSD s pomocí podpory napříč politickým spektrem od komunistů, obsahuje mj. ustanovení, že odbory zastupují v podniku vůči zaměstnavateli i pracovníky, kteří nejsou jejich členy, a že si proto od firmy mohou vyžádat osobní údaje o takových zaměstnancích i tenkrát, když ti zaměstnanci s tím nesouhlasí. Podnikatelům to prý nevadí, proč by jim to taky mělo vadit, jich se to přece netýká. Vadit to bude jen těm, co v odborech nejsou a dobře vědí proč. Odbory si na ně touto cestou mohou shánět například kompromitující údaje. Zdá se, že by se zaměstnanci měli začít organizovat proti našim postkomunistickým odborům a jejich nezměrné drzosti.

Policii České republiky se podařilo poměrně rychle dopadnout psychopatického vraha, který pro nic za nic zastřelil tři bezbranné lidi. Myslím, že za tohle (a nikoli za dopadení Lubiny) si policisté zaslouží uznání.

Pátek 21. října

Prezident Klaus, jak vyplývá např. z dnešního Práva (když odhlédneme od zavádějícího titulku) neodmítl jmenovat dr. Ratha ministrem zdravotnictví. Podle prezidentova prohlášení Rath sice písemně prohlásil, že vykonává funkce uvedené v příslušném paragrafu zákona o střetu zájmů, aniž by však uvedl o jaké funkce se jedná. „Proto požaduje prezident republiky informaci o tom, jaké další činnosti kolidující se zákonem o střetu zájmů pan Rath v současnosti vykonává.“ To je naprosto přirozený postup, udělal bych to na Klausově místě taky už z pouhého alibismu. Za to pan dr. Rath vylil v Lidových novinách na prezidenta kbelík sprostot. Nazývá ho „vrtošivým staříkem“ a v Právu zase „umanutým mocnářem“ (pěkný doklad toho, co jsem si dovolil napsat o poměru buranského „zdravého jádra“ české společnosti ke starším lidem v souvislosti s případem Jana Beneše), tvrdí, že jde o „nezvládnuté emoce“ a „projev dlouholeté nenávisti k mé osobě“ (v tomto způsobu argumentace je bohužel učenlivým Klausovým žákem). „Léčí si na mně nějaký svůj mindrák a já dost dobře nechápu proč… je to spíš na psychiatrickou léčebnu než na výkon jakéhokoliv vyššího úřadu“ (stejným právem by se mohlo říci, že nezměrná drzost dr. Ratha je spíš na pětadvacet na holou než na výkon ministerského úřadu). Zdá se, že nová nota, kterou do veřejných vyjádření zavedl po Zemanově vzoru premiér Paroubek, se stává normou i pro jeho ministry. Paroubek prohlásil: „Chtěl bych také zažít, kdyby se to stalo v situaci, kdy byl premiérem Václav Klaus, co by asi řekl Václavu Havlovi.“ Václav Klaus co by premiér nadělal spoustu problematických věcí, ale nikdy neměl nápad jmenovat ministrem zdravotnictví předsedu ČLK, a ještě tak vypečeného, jako je dr. Rath.

Rathův „protikandidát, bývalý náměstek ministryně Emmerové Koskuba, odchází z ministerstva a vrací se ke své lékařské praxi. Je to logické rozhodnutí, i když je to možná škoda, nejspíš by byl lepším ministrem než dr. Rath (což by asi nebylo těžké).

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila frontální útok na Novu a Primu kvůli reality show. Oběma televizím hrozí desetimilionové pokuty za nemravnost. Ke zdůvodnění mají sloužit posudky odborníků z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie. Odborníci budou mít zcela protichůdné názory, záleží na tom, jaké si vybereme. Postup Rady je nejlepší způsob, jak udělat z komára velblouda a vystavit se důvodnému podezření z neoprávněného (protože zbytečného) zásahu do svobody vysílání. Co si o obou pořadech myslím, jsem tu už napsal, přesto to nepovažuji za důvod pro nějaké drastické zásahy. A doporučuji, aby odborníci z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie vystavili posudek i Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

Podle archivních dokumentů ze zasedání Výboru ministrů obrany států Varšavské smlouvy prý v roce 1981 Polsku nehrozil zásah „spřátelených armád“, ruský náčelník generálního štábu se údajně nechal slyšet, že „sovětští soudruzi nechtějí žádné podobné krveprolití jako v roce 1956 v Maďarsku“. Jistě že ho nechtěli, byli by raději, kdyby to šlo „po dobrém“, v Maďarsku by taky byli chtěli, aby to šlo „po dobrém“, jenže Poláci, stejně jako před nimi Maďaři, chtěli svobodu, jejich loutkové vlády by se dřív nebo později musely poroučet a Rusko by přišlo o kolonii. A nejen to: spustil by se dominový efekt podobný tomu, jaký se odehrál na konci osmdesátých let. Když Jaruzelski říká, že chtěl výjimečným stavem zabránit zásahu zvenčí, může mít, pokud jde o úmysl, pravdu. Jiná věc samozřejmě je, že to dělat neměl.

Jakýsi rozzuřený arménský čtenář polemizuje v Právu s článkem Břetislava Turečka o turecké genocidě Arménů. Tureček v článku napsal, že genocidě předcházelo arménské povstání, během něhož v byly městech Bitlis a Van prakticky zlikvidovány muslimské čtvrti. Čtenář reaguje: „Jenže fakta říkají něco jiného, například města Van a Bitlis byla ještě před příchodem tureckých kmenů do této oblasti již minimálně 800 let vesměs zásadně křesťanskými, navíc kolem roku 1915 jen v té oblasti bylo na 1208 arménských křesťanských kostelů a na 400 tisíc křesťanů. K dnešnímu dni v této oblasti žije 0 procent křesťanů.“ Tento způsob polemiky (technika „Kampak, kmotra, k lesu? Krocana na prodej nesu“) připomíná způsob, jak reagují čeští oficiózní obhájci etnických čistek z roku 1945 na tehdejší zvěrstva. Tureček nijak nepopírá genocidu Arménů, upozorňuje jen na to, že je události třeba vidět v celé šíři. Pokud je to, co píše, pravda, nijak to nezmenšuje ohavnost genocidy Arménů, jen to přispívá ke spravedlivějšímu pohledu na věc: stejně jako věcný a spravedlivý pohled na události let 1945 - 47 nijak nezmenšuje nacistické zločiny.

Jakýsi Fefík nebo Fetík, takto jeden ze šéfredaktorů humoristického časopisu Sorry (měl jsem v ruce pár čísel, představuje to, co se stane z Dikobrazu, když se zlikviduje cenzura a odstraní ideologie) si stěžuje, že nějakého jeho kamaráda uštvali k smrti jacísi „oni“ , kteří na něj, když se ucházel o místo vedoucího kulturního odboru plzeňského magistrátu a vyhrál konkurs, vytáhli Cibulkovy seznamy a on pak zřejmě spáchal sebevraždu. Nebylo to náhodou tak, že na něho nevytáhli žádné Cibulkovy seznamy, nýbrž chtěli podle platného zákona lustrační osvědčení? Pan Fefík v té souvislosti píše: „Po patnácti letech už ale běžte s honěním přízraků minulosti někam! Vždyť už jsme stejně skoro zapomněli, jak to tenkrát všechno bylo.“ No právě. Všichni zapomněli. Proto např. jedni komunisty volí a druzí s nimi kolaborují, až se jim dělají boule za ušima.

Sobota 22. října

Spor mezi prezidentem Klausem a premiérem Paroubkem se vyhrotil. Paroubek znovu podal prezidentovi návrh na jmenování dr. Ratha ministrem zdravotnictví. Klaus tentokrát neřekl, že Paroubkovu návrhu nevyhoví, ale trvá pouze na tom, že funkce prezidenta ČLK a ministra zdravotnictví jsou neslučitelné. Tím se zjevně chce vyhnout sporu, zda jmenování ministra smí, nebo nesmí odmítnout. Rath jen opakuje, že své předsednictví „pozastaví“, a to jakmile bude jmenován. Paroubek zatím situaci řeší obchvatem: jmenoval Ratha prvním náměstkem („státním tajemníkem“). Ten prý nesmí hlasovat ve vládě a přijímat a propouštět zaměstnance, jinak smí všechno. Do ambiciózních plánů „státního tajemníka“ ovšem patří i rozsáhlá čistka na ministerstvu. (Zároveň si Rath pozval okamžitě na koberec ředitelku VZP Musílkovou, to nedělala většinou ani StB za totality, a oznámil, že pokud mu nepředloží kvalitní krizový plán změn, „budeme situaci řešit jinak“; co to znamená, Rath ji přece nemůže vyhodit?) Politickou odpovědnost za řádění dr. Ratha bude muset nést buď Škromach (který funkci ministra vykonává teď), nebo Paroubek (který ji chce vzít na sebe do budoucna, pokud Klaus Ratha v dohledné době nejmenuje). Paroubek se chce s věcí obrátit k Ústavnímu soudu, nic jiného asi nezbude. Věřím, že Rath s Paroubkem u ÚS neuspějí, leč by prokázali, že to nějak souvisí s Benešovými dekrety.

Podle průzkumu, který si nechala vypracovat ČSSD, chce Paroubka za premiéra daleko víc lidí než Topolánka. Bylo by velmi divné, kdyby ČSSD vylezla s výsledky průzkumu, který by dopadl opačně.

Paroubek se postavil za dosti drzé Rathovy výroky o prezidentovi s tím, že tam „nebyl ani jediný vulgární výraz“. To je dosti zvláštní kritérium, premiér zřejmě vychází z toho, že proti Zemanovi je Rath ještě gentleman.

Alexandr Kramer se náhle proměnil v beránka – totiž právě v rozhovoru s ministerským kandidátem dr. Rathem. Dr. Rath před několika dny prohlásil, že by Klaus mohl být z úřadu odvolán pro nedodržování ústavy (což nejde), Rath v rozhovoru nepřipustil, že by byl „přestřelil“, naopak, s bohorovnou drzostí odpověděl: „Já nejsem ministr Václava Klause a nenechám se od něj poručníkovat, co mám nebo nemám podle zákona dělat, když on sám pošlapává hned několik zákonů včetně ústavy.“ Bez jakékoli poznámky nechal pan Kramer zcela nehorázné konstatování pana prezidenta (ČLK): „Ono je totiž sporné, zda má smysl předepisovat lék, který je jen o pár procent účinnější, ale tisíckrát dražší...“ Nebo: „Ale je otázka, co je lepší: mít pět minut daleko nemocnici s mizerným personálem a mizerně vybavenou, nebo nemocnici dostupnou třeba do dvaceti minut, ale dobře vybavenou a se zkušeným personálem? Já si myslím, že při dobře fungující záchranné službě je ta druhá varianta lepší.“ To je děsná demagogie, na venkově nejde o rozdíl mezi pěti a dvaceti minutami, nýbrž mezi dvaceti minutami a hodinou, většina pacientů se do nemocnice dopravuje sama. Dostupnost nemocnice není dostupnost pro lidi v kómatu. Pan doktor taky prohlásil: „Ano, nesnáším hulváty a nesnáším lidi, kteří na vás zkoušejí nejrůznější triky, prostě vás chtějí oblbnout... Na jednání s gaunery si skutečně rukavičky neberu.“ Ke Klausovi se ovšem hulvátsky zachoval (řeči o „umanutém staříkovi“ apod.). Taky popis politické anabáze dr. Ratha, jak ji sám v rozhovoru podal, je, řekněme, velmi kusý (chybí tam výrazná zastávka v LSNS-SD a interpretace pana Ratha je poněkud jednostranná). Renata Kalenská v rozhovoru s ústeckým primátorem Gandalovičem dokázala tentokrát být ke zpovídanému podstatně tvrdší.

Obec Žlutice se pře s Památníkem národního písemnictví o kancionál ze 16. století. Je to opožděná rvačka o kořist uzmutou v roce 1945, předtím se městečko jmenovalo Luditz a nebyla tam česká ani noha.

Mladá fronta Dnes uveřejnila rozhovor s Radovanem Krejčířem. ČSSD si od něho údajně přes prostředníka půjčila před volbami v roce 2002 šedesát milionů s tím, že zohlední některé jeho obchodní zájmy. Dnes vyšel v novinách rozzlobený článek předsedy PS Zaorálka, který dává MfD lekce z „novinářské etiky“. Pan Zaorálek ovšem v této věci není nestranný arbiter elegantiae, ale činovník potrefené strany. Ještě aby se mu to líbilo! Pan Zaorálek se zároveň diví, že se o Krejčířovi v MfD mluví jako o „podnikateli“. Věřím, že jemu by se spíš zamlouvalo označení „prašivý skunk“, ale to se v novinách právě s ohledem na novinářskou etiku nesmí.

Podle Martina Pokorného (příloha MfD Kavárna) by Češi měli číst Bibli nejen z důvodů obecně kulturních, nýbrž především politických. Myslím si, že Češi by měli číst Bibli především z důvodů náboženských.

Pondělí 24. října

V televizní Sedmičce na Nově, kde se střetl s Paroubkem, prohlásil předseda ODS Topolánek, že dr. Rath je právní nihilista a že zástupce části lékařů by teď coby ministr měl zastupovat nejen lékaře všechny, ale navíc a hlavně i jejich pacienty (což je absurdní).Pod obojí bych se podepsal, dokonce mám dojem, že jsem to už udělal. Topolánek však zároveň prohlásil, že dr. Rath vykazuje psychopatické rysy a nazýval ho duchaplně Drátem. Tím se snížil nejen na jeho úroveň, ale možná i o fous níže. Opravdu takové sprosťáctví voličům ODS imponuje? V tom případě jsme společností sprosťáků, protože něco podobného předvedl dr. Rath ve svých atacích na prezidenta a převádí to pan Paroubek průběžně. A nikdo se nediví.

Premiér Paroubek nastoupil do Sedmičky sebevědomě (dokázal si už úspěšně namluvit, že Topolánek je nemohoucí sparingpartner) a odešel na hlavu poražen. Nechci teď řešit otázku, zda se hlasující rozhodli pro lepšího nebo pro sprostšího, jde mi o vytříbený smysl pro fair play, který projevuje náš premiér. Poté, co dostal od sparingpartnera na zadek, prohlásil, že všechno bylo předem zmanipulované a že si ostatně velmi rozmyslí, zda do nějakého takového pořadu ještě přijde. Pan premiér je zřejmě zvyklý chodit pouze do pořadů, kde mu předem slíbí, že vyhraje. To je česká verze sportovního ducha.

Pan premiér má ovšem kliku. Může své rozhořčení opřít o názor odborníka, jehož nestrannost si jistě nikdo nedovolí zpochybnit: je jím první místopředseda ČSSD a ministr financí Sobotka. Podle jeho veskrze objektivního posouzení byl Paroubek lepší.

Paroubek očekává, že si Klaus pozve jeho a Ratha na Hrad na konzultaci. Měl by totiž podle něho postupovat standardně. Nevím, co je standardního na tom, když si prezident pozve někoho, kdo nejenže zatím není ministrem, ale několikrát ho hrubě urazil. Zvát si návštěvy je snad v prezidentově kompetenci. Jinak je premiér vzdělanec každým coulem: podle Práva tvrdí, že se Klaus tváří jako Ludvík IV. Přiznám se, že vůbec netuším, kdo to byl, kouknul jsem se do encyklopedie, našel jsem tam asi čtyři, kterého měl premiér na mysli?

Dr. Rath chce omezit předepisování drahých léků, a kritizuje v té souvislosti revizní lékaře VZP. Drahé léky jsou především léky na rakovinu. Zde se prý dají ušetřit stamiliony. Dr. Rath by měl oprášit nápad své předchůdkyně s žákovskými, totiž lékařskými knížkami. Tam by se mělo psát do rubriky poznámky mj. např. „dotyčný opět remcal proti ministru zdravotnictví a prezidentu ČLK“ . A v případě, že takový delikvent dostane rakovinu, bude se muset obejít bez léků utišujících bolest.

Chystá se prý turné hvězd (pop-music) 2006. Organizátory podnítil úspěch letošního turné pod hlavičkou „Evropa 60 let bez války“, na němž vystupovali podle Práva mj. „legendární Alexandrovci“. Možná, že by bylo dobré uspořádat tentokrát skromnější, jen českou akci „Čechy, Morava a Slezsko patnáct let bez ruské koloniální nadvlády“ – té by se tentokrát „legendární Alexandrovci“ ani účastnit nemuseli.

ČSSD hodlá do senátních voleb nominovat diskaře Bugára. Pan Bugár v rozhovoru pro Právo prohlásil mj., že „kvůli politikům jsem v roce 1984 nebyl na olympiádě v Los Angeles a možná jsem přišel o olympijskou medaili“. Pan Bugár nepřišel o medaili kvůli politikům, ale kvůli bolševikům.

Polská volební katastrofa byla včera dovršena: prezidentem se stal Lech Kaczynski, populistický demagog, který bude hájit „polské národní zájmy“ proti EU, Německu a Rusku zároveň se stejnou vervou, jako to dělají Klaus se Zahradilem u nás (naši jen Rusko velkoryse vypouštějí). Je to triumf nacionální zamindrákovanosti. Občanské platformy je mi líto, bude v nové vládě v podobné situaci jako KDU-ČSL a US-DEU v té naší: nejdivočejší nápady pana Kaczynského prohlasuje „Právo a spravedlnost“ přes jejich hlavy s klerofašisty z Ligy polských rodin a levými fašisty ze Sebeobrany. Vykutálená Čtvrtá republika. A katastrofální rovněž je, že ODS vyvstal na sever od našich hranic mohutný spojenec. Čeští nacionalisté rádi odpustí polským kolegům jejich katolicismus. Pojí je to nejdůležitější – obhajoba národních mindráků proti civilizaci. Příznačné je vyjádření polského voliče, které uvádí Právo: „přikláním se k Lechovi Kaczynskému. Proč? Protože se nenechá vodit za nos. My, Poláci, jsme národ, který vždy na někom závisí - na Rusku, USA, Evropské unii - a chováme se stylem kam vítr, tam plášť. Kaczynski tomu chce aspoň částečně zabránit.“ Pana Kaczynského, aby voliči vyhověl, čeká náročný úkol: musí učinit Polsko ostrovem. To je ostatně bytostně české stanovisko. Budeme si rozumět. Všechny evropské volby v poslední době (na rozdíl od těch amerických) končí špatně. A kdybych byl v nějakých pomyslných volbách představen před otázku, zda volit Paroubka nebo Kaczynského, nebudu váhat ani vteřinu a dám svůj hlas Paroubkovi.

Ani v Německu to není nic moc. Schröderovi prý ve volbách výrazně prospělo, že se v předvolebním souboji s Merkelovou výrazně zastal své ženy a vyznal se ze své lásky k ní. K tomu je třeba doplnit, že tak učinil v situaci, kdy se jeho žena stala terčem kritiky za mimořádně hrubé a neurvalé výroky na adresu Merkelové (nemůže mít děti a proto taky nemá ponětí o tom, co je to politika na podporu rodin). Sprostota, jak vidno, triumfuje nejen na východ od někdejší železné opony. Edmund Stoiber kancléřovo vyjádření ocenil jako obratný politický tah. Nad tím zůstává rozum stát.

Premiér Paroubek vyhlásil ochotu vládnout po volbách „i s nestraníky“ ve vládě. To je na jednu stranu šikovné (vláda ČSSD, podporovaná zezadu nenápadně komunisty, se bude v určité perspektivě jevit jako „vláda nezávislých odborníků“ a nezávislé odborníky má náš lid rád), na druhou problematické. Nestraník ve vládě nemá žádný background a je zcela odkázán na podpůrný aparát strany, která ho nominovala. Na druhé straně se může ukázat, že jde o neřízenou střelu. I tak je méně nebezpečný než neřízená střela v parlamentě, protože premiér ho může kdykoli vyhodit. Vláda v tomto pojetí se mění v pimprlové divadlo nastrčených politických manekýnů, které z pozadí řídí všemocný stranický aparát. A vypadá to nezávisle.

Luboš Palata píše v Lidových novinách k polským volbám mj.: „Německo a Rusko, dvě země, které Polsko v roce 1939 společně okupovaly, jsou tu sledovány s pozorností pro Čecha nebo Maďara až nepochopitelnou.“ Pan Palata se zjevně zbláznil: Rusy máme my Češi rádi, jsou to naši slovanští bratři, ale Němce sledujeme s pozorností, která se té polské zcela vyrovná. A to včetně pana Palaty.

Úterý 25. října

Spor o jmenování dr. Ratha eskaluje dosti nešťastným způsobem. Premiér Paroubek poukázal na to, že když byl jmenován ministrem, nežádal na něm Klaus předem, aby se vzdal činností, které lze označit jako střet zájmů. Na Hradě ovšem někde vyhrabali Paroubkovo čestné prohlášení, které prezidentovi poslal ještě před jmenováním a v němž uvádí, že žádnou takovou činnost nevykonává. Tím se z celé věci stává běžné prezidentsko – premiérské kočkování o podíl na výkonné moci a odvádí se pozornost od zásadního problému. Paroubkův nástup do funkce ministra (i do funkce premiéra) se s případem dr. Ratha vůbec nedá srovnávat, Paroubek byl ve srovnání s Rathem osoba zcela neproblematická, protože neusiloval o skrytou diktaturu v oblasti, již měl řídit; a aktivit, kvůli nimž by mohl být obviňován ze střetu zájmů, se promptně vzdal. Dr. Rath nyní poslal prezidentovi čestné prohlášení v němž uvádí: „Dnem jmenování do funkce člena vlády se vzdám bez zbytečného odkladu všech činností, jejichž povaha by odporovala výkonu mé funkce.“ To je ovšem ve své obecnosti naprosto nedostatečné. Spadá sem funkce prezidenta ČLK, nebo ne? Dr. Rath se musí vzdát funkce prezidenta (ne ji „přerušit“), a to ihned, a nepojišťovat si další vliv v ČLK způsobem, který je v rozporu se zákonem, stanovami i organizačním řádem komory. To bude znamenat, že rezignuje na snahu o osobní mocenský monopol v oblasti zdravotnictví. Pokud to udělá, není důvod, proč by ho prezident neměl jmenovat, odpovědnost za to v souvislosti s věcnými problémy, které při řízení zdravotnictví nadělá (nebo nenadělá, buďme spravedliví, třeba uspěje), ponese Paroubek. A zda se pan Rath omluví za své výroky o prezidentovi, je věc osobní slušnosti, se jmenováním nebo nejmenováním nemá co dělat: ostatně Události mají poměrně dlouhou (už pětiletou) paměť a pamatují si, že Václav Klaus v roce 1992 ještě coby předseda Poslanecké sněmovny, prohlásil někdy koncem dubna 2002: "Míra drzosti, urážlivosti a darebáctví, kterou předvádí pan Rath, přesahuje opravdu všechny meze. A je štěstí, že tu nestojí vedle mne. Dal bych mu pár facek." Což je reakce sice lidsky pochopitelná, ale ke slušnosti má dost daleko.

Nova a Prima se hájí před Paroubkovým nařčením, že zmanipulovaly divácké hlasování při nedělních diskusních pořadech. Milí čtenáři, pokud to nevíte, zkuste podle této informace uhádnout, jak hlasování dopadlo: a) pro pana premiéra a ČSSD, b) pro oponenty, c) nerozhodně. Poslední hektické dění v souvislosti zejména s případem dr. Ratha má tak mohutnou gravitaci, že na chvíli vychýlilo z dráhy i Jiřího Hanáka, takže napsal do Práva slušný sloupek, v němž dokonce na chvilku zapomněl na svou zcela nezřízenou nenávist k Václavu Klausovi a kritizoval Paroubka i za toto obvinění. To by mělo být pro premiéra jakýmsi varováním.

ČSSD si nechala udělat průzkum veřejného mínění na téma „Koho Češi hodnotí příznivě“. Pověřila tím svého „mediálního poradce“, takto prestižní americkou agenturu PSB. Poradila jí PSB taky, že si má podobný průzkum nechat udělat, a to od ní? Podle výsledku, tentokrát na rozdíl od zmanipulované Primy a Novy (zmíněné televizní stanice zjevně dosud plně nezaujaly pozici premiérových mediálních poradců), vede jasně český premiér: příznivě ho hodnotí 63% našinců, kdežto jeho největšího konkurenta Topolánka jen 46%. Jaká škoda, že o tom, kdo bude českým premiérem, nerozhodují mediální agentury!

Ministr Bublan vyjádřil souhlas s tím, že bude volebním vůdcem na Vysočině. Premiér se zjevně rozhodl – vzhledem k tomu, jak naše voliče přitahuje „nezávislost“ – při volbách do PS překabátit svou stranu na tu chvilku na „Nezávislé“. Vždyť co znamená „volební vůdce? Je to ten, na kterého se svede případný neúspěch. Žádná prebenda z toho postavení nekouká. A po volbách bude muset poslouchat stranický aparát. Volby v pojetí ČSSD se mění v maškarádu.

Naše chmurné předpovědi ohledně důsledků, jaké bude mít zvolení Lecha Kaczynského polským prezidentem, se promptně naplňují. Václav Klaus, ač po uši ponořen do sporu ohledně dr. Ratha, napsal novopečenému prezidentovi blahopřejný telegram, v němž ho zve do ČR. A Klausův „his master´s voice“ Zahradil se nechal slyšet: „V osobě Lecha Kaczynského získává Polsko silného a viditelného prezidenta. Je to člověk, který by se vedle Václava Klause v prezidentské roli mohl stát dalším nositelem eurorealistických názorů, tedy člověkem, který nebude podporovat federalizaci Evropy, ale bude se vůči EU chovat střízlivě…“ Poslanec ČSSD Laštůvka se bojí, že se Polsko přikloní k nacionalistickému proudu v Evropě: když to říká takový zuřivý český šovinista, tak to už musí být! Budoucí zahraničně politická orientace Kaczynského mluví sama za sebe: jejími hlavními opěrnými body jsou Vatikán a USA. Připomíná velmi silně mezinárodní politiku meziválečné ČSR: namíchnout všechny kolem a opřít se o někoho, kdo je daleko, a o někoho, kdo nemá faktickou sílu nám pomoci (na obhajobu českých politiků je třeba říci, že na počátku 20. let nemohli dost dobře tušit, jak bude Francie v roce 1938 bezmocná). Je tu ovšem jakási naděje: v Polsku dochází k pravidelnému střídání pravice a levice. Strana, která je právě u moci, neodchází ovšem do opozice: znemožní se, totálně se zhroutí a zmizí z politické scény. Za čtyři roky, až její nástupci voliče otráví (což se děje s železnou pravidelností) objeví se jako opozice něco, co je zcela nové, ač je to složeno ze starých komponentů. Je otázka, jak dlouho si polská veřejnost nechá tuhle hru líbit – úspěch Sebeobrany ukazuje, že už jí dochází trpělivost. A pak by mohlo dojít k výměně definitivní a na velmi dlouhou dobu.

Středa 26. října

Obvodní soud v Praze 1 přiřkl Svatovítskou katedrálu katolické církvi. Stát se ovšem proti rozsudku nepochybně odvolá, takže spor se potáhne dál. Vsadím se, že i kdybych se dožil osmdesáti let, konce se nedožiji. Ministr Jandák se domnívá, že pokud církev vyhraje, předá chrám jako dar národu. Předat věc národu je z technického hlediska podobně náročné jako předat ji Rýbrcoulovi. Je pouze možné předat něco nějaké drzé instituci, která se za národ vydává. (Podobně bolševici katedrálu v roce 1954 zrekvírovali s tím, že náleží “všemu československému lidu“. Vší lid tehdy sídlil v nynějším sídle Komerční banky u Prašné brány, posléze se přestěhoval do dnešního ministerstva dopravy). A kromě toho, k čemu potřebuje česká ateistická společnost katolický kostel? Má přece svůj „chrám zasvěcený hrám“. A ten kupodivu znárodnit nechce.

Ke sporu o dr. Ratha se v Právu vrací Petr Uhl. Na rozdíl od mnoha právních expertů se domnívá, že prezident může premiérův návrh na jmenování ministra odmítnout. Myslím, že problém formulace v ústavě je spíš lingvistický než právní. Pokud jde o odvolání ministra, říká se tam, že prezident ministra „odvolá“, když mu to navrhne premiér. Odvolá, a basta. Nikoli odvolává. Ministra naproti tomu jmenuje. Nedá se říci „najmenuje“ nebo „vyjmenuje“, to není česky. Akt jmenování tak vypadá jako něco méně závazného než odvolání. Petr Uhl svůj zajímavý článek končí slovy: „Buď nyní posoudíme, že je tato pravomoc prezidenta republiky přílišná, a budeme usilovat o změnu ústavy. Nebo zachováme dnešní text, a odůvodnění, proč návrhu nevyhověl, ponecháme na vůli prezidenta a jeho politické kultuře. Klaus ji tentokrát prokázal, byť je jeho zdůvodnění sporné. Dodejme však, že prezident sice smí odmítnout premiérův návrh i bez odůvodnění, ale když věc vysvětluje, je to dobře. Diskutujme vždy o tom, zda má nejen právo návrh odmítnout, ale i věcnou pravdu. Pro další fungování právního státu je to důležité, v ústavním právu platí i tradice.“ Já si sice myslím, že prezidentovo zdůvodnění v tomto případě sporné není (v Lidových novinách použil Stanislav Devátý dobrý příměr: představte si, že by se předseda advokátní komory stal ministrem spravedlnosti), ale jinak bych tato slova podepsal.

Premiér Paroubek mezitím prohlásil: „Ideální by bylo - já jsem to řešení nabízel - aby se oba dva pánové sešli, i třeba pod mojí patronací, pokud oni nejsou schopni spolu komunikovat lidsky normálně. Jsem ochoten jim udělat takového moderátora. Pan prezident nechtěl jednat.“ To je neskutečná drzost. Konflikt je mezi Paroubkem a prezidentem, a prezident je nejvyšší ústavní činitel: z obou důvodů mu premiér nemá co dělat nezvaného rozhodčího. Spor je natolik zvláštní, že poprvé v životě musím dát za pravdu Václavu Pavlíčkovi: „Tím, jakým způsobem se (Rath) vyjádřil jako státní úředník o prezidentovi republiky, to ho naprosto diskvalifikuje.“

ČSSD si nechala (buď sama nebo zprostředkovaně přes Právo) udělat průzkum veřejného mínění, podle něhož v televizní Sedmičce nezdrtil Topolánek Paroubka, nýbrž Paroubek Topolánka. Paroubek chce kvůli tomu sjet ředitele Novy Dvořáka. Zatímco druhý kritizovaný, ředitel Primy, vyjádřil ochotu se s premiérem sejít (myslím, že to ze zcela zásadních důvodů dělat neměl), zachoval se pan Dvořák z Novy konzistentně. Prohlásil: „Pokládáme za nepřípustné, aby politici zasahovali takovýmto způsobem do médií.“ Paroubek hrozí: „Budeme si vždycky, zejména když budou hovořit volební lídři v televizi, ty věci kontrolovat vlastni prostředky“. Obávám se, že takto organizovaná samochvála nebude mít velký efekt. Už se těším, až ČSSD po volbách zjistí, že výsledek neodpovídal jejich průzkumům a uspořádá si nové, vlastní.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dal za pravdu zloději aut, o jehož případu české soudy nerozhodly dost rychle. Darebák dostane tři tisíce eur. Tutéž cenu mělo auto (ojetá felicie), kterou mi v roce 1997 ukradl neznámý chmaták. Pokud to byl tentýž, měl by mi odměnu promptně předat. (Když se před několika lety domáhal u téhož soudu spravedlnosti v restitučním sporu Jiří Wonka, dostalo se mu hulvátské odpovědi. Evropský soud je zjevně užitečný hlavně pro zloděje aut.)

Stínová ministryně ODS Páralová (práce a sociální věci) se zřejmě nedostane na volitelné místo kandidátky ODS. Tím je zjevně oslabena i její vyhlídka získat ministerské křeslo. Je mi to trochu líto, paní poslankyně patří k těm několika málo lidem v ODS, kteří působili rozumným dojmem (i když působit rozumným dojmem v konfrontaci s ministrem Škromachem není dvakrát těžké).

V případu Lubina vychází najevo, že podle očitých svědků Lubina na Velíška podruhé nevystřelil, až když už ležel na zemi, oba výstřely prý padly bezprostředně po sobě. To je dosti podstatná věc. Něco jiného je zabít chladnokrevně a cynicky bezbranného člověka a něco jiného je vraždit v afektu. Lidé mají ovšem zálibu v černobílých příbězích. (Jde o černobílé vidění Lubiny, statečnost pana Velíška nechci nijak zpochybňovat).

Polská Občanská platforma se rozmýšlí, zda půjde do koalice s Kaczynského PiS. Váhání je opodstatněné, OP hrozí, že se v koalici s PiS znemožní, aniž by jako slabší subjekt dokázala její avanturistickou politiku v podstatných věcech ovlivnit. V opozici může rozumné vládní návrhy podpořit a čtyři roky si počkat. Jde jen o to zříci se pokušení, jaké znamená okamžitý podíl na vládní moci. Žádná česká strana by ovšem něco podobného nedokázala.

Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia se v Iráku ukázaly hranice použitelnosti velkých konvenčních armád. Nastává nová éra ve způsobu válčení, kterou západní plánovači neočekávali. To je do slova a do písmene pravda. Jen to neznamená, že Američané do Iráku neměli jít.

Mladá fronta Dnes věnovala celou stránku výročí znárodnění v roce 1945. Postrádám na ní zmínku, že konstruktérem znárodňovacího dekretu nebyl prezident Beneš, ale sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. Laušman má u nás kvůli svému smutnému konci pověst jakéhosi světce. Neprávem.

Čtvrtek 27. října

Poslanecká sněmovna včera konečně zvolila nového prezidenta NKÚ, stal se jím, zjevně na základě koaliční dohody, lidovec František Dohnal. Současně byli zvoleni další dva členové NKÚ, jedním z nich je komunistka Ludmila Brynychová. Další komunista byl zvolen do dozorčí rady Pozemkového fondu. Spolupráce „napříč spektrem“ tedy už funguje. Jedou v ní i lidovci?

Premiér Paroubek popřel, že by v rozhovoru pro Reuters mluvil o menšinové vládě s podporou KSČM. Proč by to taky (předem) říkal. Stačí, když to bude (potom) dělat.

Dr. Rath zahájil ve zdravotnictví tvrdou perestrojku: pozval si na koberec ředitele velkých nemocnic a nadiktoval jim podmínky (tj. bonusový a sankční řád). Pokud jde o ředitele, budou obdařeni vysokými prémiemi tenkrát, když zajistí svým lékařům aspoň třiapůlnásobek aktuálního průměrného platu v Česku, pokud nezvednou lékařské platy ročně aspoň o 10% (průměrné mzdy rostou u nás ročně asi o 4%), budou zatíženi sankcemi. Ale ani pacienti nepřijdou zkrátka: budou smět známkovat své lékaře. Nebylo by lepší,kdyby Paroubek po vzoru reorganizace ministerstva zdravotnictví reorganizoval i ostatní ministerstva a svěřil je do péče příslušných odborových svazů?

Prezidenti lékárnické a stomatologické komory odmítají jednat s dr. Rathem, dokud bude kromě náměstka ministra ještě prezidentem ČLK. To je sice logické, ale nestačí to: představenstvo ČLK musí zároveň zrušit stavovský předpis č. 21, který v Událostech citujeme, protože je v rozporu se zákonem, stanovami a organizačním řádem ČLK. Pokud se tak nestane, měla by být ČLK ministerstvem vnitra rozpuštěna.

Podle výzkumu agentury DEMA jsou dvě třetiny občanů proti tomu, aby existovala jen jedna zdravotní pojišťovna, a 48% je ochotno si na některé zdravotní služby doplácet. Myšlenka obnovy monopolu ve zdravotnictví, s níž přišla Emmerová a kterou zjevně z mocenských důvodů zastává i dr. Rath, nemá tedy žádnou moc výraznou veřejnou podporu.

Dr. Aleš Pejchal píše v Právu, že Vládní nařízení č. 55/1954 Sb. o konfiskaci Svatovítské katedrály „všemu lidu“ mělo platnost zákona, podobně jako Benešovy dekrety. Srovnání s dekrety sedí. A Ústavní soud před lety odmítl toto nařízení zrušit. To je výborné. Páteří našeho právního řádu jsou nejen dekrety, ale dokonce i konfiskační nařízení bolševické vlády. Jak světlá tradice.

Občanská platforma dostala od svého budoucího koaličního partnera PiS direkt mezi oči: maršálkem Sejmu nebyl zvolen její kandidát, nýbrž právě zástupce PiS. Při hlasování PiS podrželi extremisté ze Sebeobrany. PiS si chce nadto ve společné vládě s Občanskou platformou podržet všechna silová ministerstva. To by nebyl problém tehdy, pokud by PiS byla normální demokratická strana, na kterou je spolehnutí. PiS je ale, jak se zdá, strana, která chce budovat konzervativní a nacionální Čtvrtou republiku komunistickými technikami. Pokud u toho PO nebude, nemůže nic ztratit.

Ve SRN oslavovali padesát let od založení Bundeswehru. Zúčastnil se i generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, který prohlásil: „Buď budeme problémy řešit tam, kde vznikají, nebo problémy přijdou k nám. Žádný stát si dnes už nemůže dovolit pouhou obranu vlastního území…“ Zlatá slova, problém je, že této rozumné zásadě se Schröderovo Německo hrubým způsobem zpronevěřilo, když ohavným způsobem a z nízkých důvodů podtrhlo USA při invazi do Iráku.

Ŕ propos, v této souvislosti ještě malá poznámka, na niž jsem včera ve spěchu zapomněl. Ve včerejším Právu hovoří dlouholetý normalizační specialista listu na německé revanšisty a jejich rakouské přisluhovače Jan Kovařík o rakouské armádě jako o Bundeswehru. To je absurdní hloupost. Rakouská armáda se jmenuje Bundesheer.

Nový íránský prezident Ahmadí Nežád držel v Teheránu na konferenci „Svět bez sionismu“ velmi útočnou řeč, v níž ohlásil „vymazání Izraele“. Muslimský národ podle jeho slov nedovolí svému historickému nepříteli, aby žil v jeho srdci, půjde o "vyhubení sionistického režimu". Poukázal na historickou válku, která už několik století probíhá mezi „utlačovatelem“ (čímž myslí Západ, nedělejme si iluze, včetně nás) a islámským světem a řekl, že poslední bašta islámu padla před stoletím, kdy „utlačovatelé“ začali budovat sionistický režim. "Používají ho (Izrael) jako předsunutou pozici pro šíření svých myšlenek i v srdci islámského světa."

Právo uveřejnilo v příloze Salon neuvěřitelný rozhovor s americkým básníkem Ferlinghettim. Ten člověk se docela nestoudně zastává Ezry Pounda, který za války z Itálie pomlouval USA ve službách Mussoliniho propagandy. Byl to prý totiž v podstatě idealista: „Ve skutečnosti byl proti skupině židovských bankéřů. Byl proti americkým válkám. Byl humanistou, klasickým renesančním humanistou. A byl radikální. Dnes by byl proti válce v Iráku.“ Renesanční humanista měl poměrně velkou kliku, že po válce neskončil jako vlastizrádce (kterým nepochybně byl) na elektrickém křesle (Američané jsou velkorysí a za darebáka se přimluvil mj. Ernest Hemmingway s upozorněním, že Pound je sice lump, ale velký básník; obojí se bohužel nevylučuje). Poznámka o „židovských bankéřích“ se mi zdá být na samé hraně zákona (interview přece vyšel u nás). Místo pana Ferlinghettiho je nepochybně na výše zmíněné konferenci v Teheránu.

V souvislosti s výročím 28. října rozvíjí v MfD další ze svých podivných úvah Dušan Třeštík: Nejstrašnějšími obdobími našich novodobých dějin podle něho byly druhá republika a normalizace. „To bylo něco tak hrozného… to jsou největší skvrny v našich dějinách“. Naproti tomu „v padesátých letech to byl boj“. Jako obvykle to vidím úplně naopak než pan Třeštík: druhá republika byla zoufalá a v mnoha ohledech velmi nepěkná reakce na to, že národ nechali jeho spojenci na pospas jeho (a taky svému!) úhlavnímu nepříteli. Taky normalizace byla předznamenána tím, že národní společnost vydali její nikým nevolení „obrození“ komunističtí představitelé bez odporu do pracek Brežněvova Ruska. Zato do padesátých let napochodovala značná část české společnosti v období 1945 - $8 oblbena, s nadšením a s rozvinutými prapory. Kdo protestoval v únoru 1948? Pár studentů. Beneš a Jan Masaryk zůstali dřepět ve svých seslích. Bylo to všechno nesrovnatelně hnusnější.

Taky nevím, k čemu jsou dobré články jako je ten Tomáše Krystlíka v dnešní Mladé frontě Dnes. To, co píše, je pravda (opsal to většinou z Klimkova Boje o Hrad), ale není to pravda celá. První republika měla jistě daleko k ideální demokracii. Nepatřila sice mezi deset nejúspěšnějších států světa, ale sedmnácté místo není taky žádná hanba. Při všech nedostatcích zejména národnostní politiky bylo u nás nakonec nejsvobodnější ovzduší ze všech malých středoevropských zemí. Výbor z předáků vládních stran nemohl vnucovat svou vůli poslancům silné komunistické strany, která – ovšemže ze zcela cynických důvodů – skoro celou dobu existence první republiky držela tezi o „právu národů na sebeurčení a odtržení“ a proto byla mohutně zastoupená v německé a maďarské národní skupině. Na to, že u nás neproběhl bolševický převrat, má velkou zásluhu Masaryk, který svou autoritou i publicistickou činností veřejnost na počátku dvacátých let uklidnil. Posedlé nenávistné texty, jaké už dlouho produkuje pan Krystlík, jsou dobré jen k tomu, aby dávaly českým šovinistům záminku k snadným útokům na všechny, kdo se pokoušejí vztahovat k problematické české minulosti kritickým způsobem.

„Nemá už smysl lkát nad tím, že na rozdělení se dohodli dva autoritativní politikové, kteří odmítli riskovat, že jejich národy by mohly v referendu smýšlet jinak“, píše v Lidových novinách o rozdělení federace Jiří Dienstbier. To opravdu sedí od politika, který na rozdíl od těch autoritativních, kteří získali se svými koaličními spojenci v přesvědčivou podporu většiny voličstva „svých národů“, ve volbách hanebně propadl a od té doby může jen zavile komentovat situaci z politického propadliště.

Sobota 29. října

Premiér Paroubek se sešel v arcibiskupském paláci s kardinálem Vlkem. Jednali mj. o problému vlastnictví Svatovítské katedrály. Paroubek zjevně netrpí hysterickým bojovným ateismem, kterým se vyznačoval blahořečený Pavel Dostál. Nepovažuje asi problém s katedrálou za věc hodnou zásadního sporu (jinak řečeno je mu to jedno), ale vzhledem k převažující náladě v ČSSD potřebuje dosáhnout kompromisu. Kompromis v jeho představě se bohužel velmi podobá kompromisu s oceněním německých antifašistů: „Osobně si umím představit, že by katolická církev mohla prohlásit například to, že katedrála sv. Víta je majetek českého národa, českého lidu a my bychom naopak mohli katolické církvi přiznat určitý významný podíl na správě katedrály.“ Jak může lid a národ něco vlastnit, nemá právní subjektivitu. Různí chytráci argumentují tím, že v katedrále byli korunováni a jsou tam pohřbeni čeští králové, což má být světský rozměr jejího významu. To je ovšem nesmysl, čeští králové byli na rozdíl od dnešních Čechů hluboce zbožní lidé a cítili nutnost stvrdit svůj závazek spravedlivě vládnout zemi slibem daným Bohu. A pohřeb tehdy nebyl světský, ale náboženský akt, a k tomu, aby spočinuli v takto posvěcené půdě, je vedly panovníky v první řadě důvody náboženské, nikoli politické.- Žádný český (resp. československý) prezident naproti tomu neskládal slib v kostele, nezavazoval se Bohu a nenechal se v kostele pochovat (k tomu účelu mělo asi - mimo jiné - výhledově sloužit ohavné mauzoleum na Vítkově, stavba velmi světská, nakonec tam spočinula na pár let jen vycpaná mrtvola Klementa Gottwalda). K čemu tedy potřebuje „lid“ kostel? Nehledě k tomu že slovo „lid“ je u nás od nepaměti paravánem, za který se schovávají ti největší darebáci. Tím nechci říci, že by navázaný rozhovor mezi premiérem a kardinálem Vlkem nebyl k ničemu, mluvilo se prý i o majetkovém vyrovnání a česko-vatikánské smlouvě. Je významné, že Paroubek se chce sejít i s představiteli dalších církví, rád bych věřil, že nebude opakovat nejapné pokusy Dostála a jeho garnitury s politikou „divide et impera“.

Obvyklé shromáždění uspořádali v Pantheonu Národního muzea protifašističtí bojovníci za svobodu. Při volbě místa (muzeum) mají tradičně šťastnou ruku. Po zkušenosti z minula, kdy jejich předsedkyně Dvořáková útočně zkartáčovala předsedu PS Zaorálka, tentokrát přišli jen otrlejší (předseda Senátu Sobotka, nacionalistická ODS se od bojovníků nemá zase až tak čeho bát, milejší by jim byl ovšem nepochybně soudruh Filip, jenže ten zatím nemá ještě žádnou významnější státní funkci), primátor Bém a předseda ÚS Rychetský (ÚS zatím není terčem bojovnické ofenzívy). Dvořáková si stěžovala na nezájem oficiálních míst: „Mluvím o české vládě, z níž tu není nikdo, mluvím o představitelích politických stran, které do Národního muzea nepřivedlo ani zahájené politické klání před volbami. Proto se ani nemůžeme divit, že opětně nikdo z účastníků domácího odboje nebude večer oceněn na Pražském hradě.“ Možná, že vliv své organizace na průběh voleb poněkud přeceňuje. Za uši dostal Klaus i Paroubek, Paroubek se pak k výtce bojovnické předsedkyně, ač ho taky napadla, servilně přihlásil, pokud jde o Klause a nevyznamenání „domácích odbojářů“ (rozuměj komunistů). „Určitě se v příštím roce budu k této věci předem vyjadřovat“, řekl. Zajímalo by mne, jak to chce udělat, Klaus seznamy vyznamenaných předem nezveřejňuje a Paroubkovi do toho nic není. Seznam odměněných tentokrát nijak zvlášť nepobouřil, zajímavé je odměnění Franze Olberta (podepsal mj. Smíření 95, v žádném případě to není nějaký českou stranou zjednaný člověk). Snad to lze od Klause chápat jako gesto dobré vůle. V idiotském zdůvodnění se mluví o „bývalém území Sudet“. Měli o něm ještě říci, že je bývalý Němec.

V ČLK prý sílí hlasy za odvolání dr. Ratha. Kdyby na to jeho oponenti měli, byli by ho odvolali už dávno.

Předseda KDU-ČSL Kalousek prý vytkl Paroubkovi, že jmenování ministra zdravotnictví nepředjednal s prezidentem Klausem. Jsem přesvědčen, že jmenování dr. Ratha byl lapsus a prezident se právem ohradil. Na druhé straně premiér nemá povinnost předjednávat ministerská jmenování s prezidentem a byla by chyba, kdyby mu takto dobrovolně přepustil část svých pravomocí.

V rozhovoru pro Právo (s Alexandrem Kramerem) Paroubek prohlásil, že by prezident měl ctít kromě ústavy i názory občanů. Prezident nesmí ctít názory občanů, pokud by byly v rozporu s ústavou. Premiér zopakoval absurdní tezi o manipulaci diváckého hlasování na Primě a na Nově s takovou vehemencí, že je to směšné. Také výroky typu „pane redaktore, já začínám mít pocit, že tato naše debata nemá smysl. Vždyť vy jste mi ještě nepoložil jediný věcný dotaz! Pojďme mluvit o praktických problémech této země!“ mohou u málo informovaných osob vzbudit zajisté hluboce mylný dojem, že premiér je ješitný idiot. Čemuž odporuje např. to, že Pavla Teličku velmi decentně označil za „člověka s velkými kompetenčními přesahy“. To sedí. Jen mám jakousi pochybnost, zda to pan Paroubek náhodou nemyslel v dobrém.

Izrael požaduje vyloučení Íránu z OSN kvůli nehorázným výrokům íránského prezidenta o tom, že vymaže židovský stát z mapy. OSN je zajímavý spolek: sdružuje dravce i jejich potenciální kořist. Jaký je vlastně smysl organizace, jejíž jedni členové chtějí zničit druhé?

Pondělí 31. října

ODS se nejprve přičinila o to, aby se vládní daňová reforma nedostala na pořad řádné schůze PS. ČSSD kvůli tomu musela nechat svolat schůzi mimořádnou. Teď ODS ústy předsedy poslaneckého klubu slíbila, že reformu podpoří. A to bez ohledu na to, zda se jí podaří prosadit pozměňující návrhy, nebo ne. Předseda strany Topolánek ještě před velmi nedávnem tvrdil, že podpora ze strany ODS nepřichází v úvahu. Jak se má člověk vyznat v tak chaotické politice? Navíc vládní koncepce vychází z toho, že lidé, kteří vydělávají příliš mnoho, si zmírnění daní nezaslouží. Vydělávat příliš mnoho je hřích, a příliš mnoho je u nás dnes víc než třicet tisíc. Jde o návrh zároveň předvolebně populistický (snížení daně se bude týkat většiny lidí) a nemravný. Bianco souhlas bez dalšího proto nedává žádný smysl.

David Rath prohlásil, že se vzdá funkce předsedy ČLK bezprostředně po svém jmenování ministrem. Klaus chce, aby se funkce vzdal předem. Podstata věci není ale v tom, kdy se Rath funkce vzdá, ale že si nezákonným způsobem pojistil, aby komoru ovládal i tenkrát, až formálně jejím předsedou nebude, a volby nového předsedy na příštím sjezdu tak budou v jeho režii. Není důvodů, proč by prezident nevěřil slibu dr. Ratha a nejmenoval ho ještě předtím, než se funkce vzdá. Napřed však musí představenstvo komory zrušit nezákonný stavovský předpis č. 21 s tím, že komoru bude až do sjezdu řídit viceprezidentka, jak to odpovídá organizačnímu řádu ČLK.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání hodlá zatížit dalšími pokutami Novu a Primu zjevně za nemravná slova, která padají při reality show. Nemohu nějak uvěřit, že by šlo jen o ryzí mravní purismus členů Rady. Slova, která mají být postihována, slyší beztak naše mravně dosud nedotčená mládež všude kolem sebe. Proč se RRTV zabývá takovými malichernostmi?

Prezidentův projev se v řadách vládní koalice, k níž nyní už zjevně můžeme počítat taky KSČM, setkal většinou s nesouhlasem (výjimkou byl jako obvykle Miroslav Kalousek, který už je jednou nohou z koalice venku). Nic proti tomu, prezidentova řeč místy připomínala řeč Marka Antonia nad Césarovou mrtvolou ze známé Shakespearovy hry. Paroubek ovšem údajně označil prezidentovy narážky za „nejapné“. Havel a Klaus byli ve sporu prakticky od té doby, co se stal Klaus premiérem, ale k tak sprosťáckým výrokům se nikdo z nich nesnížil. Díky panu Paroubkovi se náš politický život dostává o další patro níž. V kolikátém suterénu to už jsme?

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Kraus navrhuje obohatit zákon o majetkových přiznáních i o povinná přiznání pro novináře. To je inovace toho druhu, že zarazila i Krausova poslaneckého kolegu a známého šovinistu Koudelku, který se jinak ohýbání zákonů příliš nebrání. Prohlásil celkem věcně: „Velice těžko si dovedu představit, že by se zákon, tak jak je napsán, vztahoval na někoho, kdo není placen státem nebo z veřejných rozpočtů.“ Taky nevím, kdo vlastně je novinář a kdo ne. Jsem já novinář? Je novinář publicista, který píše za honorář a kromě toho má buď stálé zaměstnání, nebo důchod? Jinak já osobně jsem ochoten se panu Krausovi majetkově přiznat. Pokud na tom bude trvat, povolím mu i inventuru svého šatníku.

Castrova Kuba zakázala velvyslanectví ČR konat veřejnou oslavu 28. října, protože na ni velvyslanec pozval příbuzné uvězněných disidentů. Nechápu, proč musí ČR vyhazovat peníze na udržování diplomatických styků s každou banánovou diktaturou.

Premiér Paroubek je po volbách ochoten vládnout s ODS ve velké koalici jen za třech podmínek: pokud se ODS přihlásí k sociálně demokratickému pojetí „sociálního státu“, pokud se s ČSSD dohodne na vztahu k EU a evropské integraci a pokud bude ČSSD v takové koalici tahat za delší konec. Je zjevné, že se taková koalice nemůže realizovat – a tak bude ČSSD spolupracovat napříč politickým spektrem s komunisty, kterým podobné podmínky položit ani nemůže – o žádnou koalici přece nepůjde.

V Lidových novinách píší o vztyčení památníku řecké emigrace z doby po roce 1945. V článku se mluví o tom, že do „Československa a dalších socialistických zemí“ (správně do dalších bolševických kolonií) přicházela řecká emigrace v 50. letech minulého století, “kdy řečtí komunisté prohráli krvavou občanskou válku“. Zbývá dodat, že emigrace se sestávala právě z těch komunistů a jejich rodin, a že krvavou občanskou válku, kterou prohráli, na příkaz Moskvy sami rozpoutali. Jistě, generace, která se na pokusu o bolševický převrat v Řecku podílela, dnes už většinou nežije, a jejich potomci nejsou tou minulostí zatíženi. To ale neznamená, že by tu ta minulost nebyla.

Na zvláštní ocenění Událostí zraje italský premiér Silvio Berlusconi. Pod dojmem blížících se voleb, v nichž jeho vyhlídky nejsou příliš růžové, náhle zjistil, že nikdy nebyl přesvědčen, že by vojenská síla byla tou nejlepší cestou, jak do Iráku přenést demokracii a svrhnout Husajnův režim. Se svým přítelem Kaddáfím hledal jiná řešení, ale neměl úspěch. Pan Berlusconimu teče do bot a tak se pokouší vykroutit ze zodpovědnosti a nechat ji na amerických spojencích. Pochybuji, že by italští voliči byli tak naivní, aby podobné řeči brali vážně.

Úterý 1. listopadu

Podle posledního průzkumu CVVM má nyní levice jednoprocentní náskok před pravicí. Přičinila se o to KSČM, která proti září posílila o 2,5%, zjevně zčásti na úkor ČSSD a mimoparlamentní Strany zelených, zčásti na úkor nerozhodnutých. Kosmetická změna v čele strany se komunistům vyplatila, některým lidem stačí ke spokojenosti jen málo. ODS nepatrně posílila, preference KDU-ČSL stagnují. Počet lidí ochotných jít k volbám zůstává zhruba stejný. Politika ODS je bohužel zcela sterilní a náskok z letošního předjaří je pryč.

Podle druhé agentury, STEM, dramaticky stouplo kladné hodnocení vlády (z 34% v září na 43% v říjnu). Daří se i ekonomice: příliv přímých zahraničních investic stoupl proti loňsku na dvojnásobek, zdá se, že i růst HDP bude ještě o něco větší, než se očekávalo. Tyhle informace nedokážu jako neekonom zhodnotit, ale dovedu si představit, že na laiky dělají dobrý dojem. Není to rozhodující, ale je to určitě příznivě vnímaná kulisa sociálně demokratického vládnutí.

I proto by člověk řekl, že reakce ČSSD na to, co řekl českým novinám podnikatel Krejčíř, je poněkud hysterická. Sociální demokraté ho ústy místopředsedy pro řízení Martina Starce nazvaly zbabělým skunkem a lhářem a žádají, aby obhájil svou čest před českým soudem. Na přelomu předminulého a minulého století se takové výroky řešily soubojem na pistole, chladná mlhavá podzimní rána např. v oboře u letohrádku Hvězda by k tomu poskytla odpovídající poetické prostředí. Bohužel je to neuskutečnitelné, protože pana Krejčíře by sebrali hned na hranicích a ze souboje by sešlo. Kromě toho se pan Krejčíř při soubojích nepochybně nechává zastupovat svými bodyguardy. ČSSD jde nejspíš o to, aby kompetentní orgány posoudily pravost směnek, na něž se Krejčíř odvolává. Krejčíř sice svou čest před soudem hájit chce, ale směnky dá prý posoudit renomované švýcarské firmě. Pan Krejčíř si jistě nemá co vybírat, kdo posoudí pravost směnek, a obávám se, že jeho věrohodnost u české veřejnosti není tak veliká, jak se domnívají hlavy ČSSD. Taky si nedovedu představit, jak se bude před soudem dokazovat, zda je někdo zbabělec nebo ne. A tak to, co řekl pan Starec, poněkud připomíná slavný výrok: Setapouch! Sobí hnusec!

Dr. Rath dnes odeslal vedení ČLK dopis, jímž rezignuje na funkci prezidenta. Sjezd ke zvolení nového má být svolán na leden, do té doby si pan Rath zařídil, že ho zastupuje představenstvo, v němž mají většinu jeho, slušně řečeno, přívrženci. Aféra končí špatně: Klausovo zapříčení bylo opodstatněné proto, že dr. Rath usiluje o monopolizaci zdravotnictví a o monopolizaci své nadvlády nad zdravotnictvím. Jenže jediným, kdo by byl kompetentní mu v tom zabránit, je premiér Paroubek. Premiéru Paroubkovi to naopak vyhovuje. Klaus formálně nemá právo bránit jmenování Ratha ministrem poté, co slíbil, že se funkce prezidenta ČLK vzdá, a co je zjevné, že tak opravdu učiní. Poté se pan Rath odebere na ministerstvo, ČLK bude ovládat jako Teng Siao-pching z pozadí a prezidentovi a nám všem se bude drze pošklebovat.

Premiér Paroubek včera též slavnostně pokřtil bezpochyby apologetickou knihu Alexandra Orta o E. Benešovi. Opakoval při té příležitosti nepravdivé tvrzení, že ve věci vyhnání Němců Beneš vykonával dohody vítězných mocností (vítězné mocnosti vyhnání jen požehnaly v době, kdy už probíhalo), poválečné (a dodejme že už i válečné) Benešovo paktování se Stalinem a s Gottwaldem vidí sice kriticky, avšak odmítá je paušálně odsuzovat. Pomalu, krok za krokem se vracíme k tomu pojetí českých dějin, jaké bylo u nás závazné před rokem 1989. Nedržet ho zatím ještě není trestné. Taky komunisté se zatím ještě nepodílejí na moci. (Podle Paroubka to všechno přijde na pořad dne až tak za šest – sedm let).

Do protikatolického štvaní se zapojila i tzv. Balbínova poetická strana“, která docela nepoeticky v jakémsi billboardu tepe KDU mj. za to, že nám chce schramstnout svatého Víta. Co by si Balbínova poetická strana počala s kostelem, a ještě k tomu s tak velikým? To jí nestačí ta hospoda?

Známý ostravský spisovatel Sommer, svědek obžaloby v kauze Kořistka, musí z rozhodnutí státní zástupkyně k psychologovi, aby se posoudilo, nakolik je důvěryhodný. Je podivné, proč to neudělali už před rekonstrukcí v ostravské kavárně, byla by možná odpadla. Taky nevím, zda psycholog je ta správná profese, která má posoudit stav mysli pana Sommera.

Zdá se, že kancléř Schröder nebyl se svým nápadem vypsat předčasné volby tak úspěšný, jak tvrdily až do dneška české noviny: zabránil sice úplnému střídání stráží ve vládě, ale inicioval minipuč v SPD, kde se zjevně vlády ujímá radikální levice. Nepovládne nakonec v Bonnu přece jen koalice SPD – Levicová strana?

Pokuty, které hodlá udělit Nově a Primě Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jsou podle MfD údajně zdůvodněny tím, že soutěžící zavření ve vilách vedou zahálčivý život a představují tak špatné vzory; za splnění úkolů dostávají alkohol, ve volném čase jen kouří, popíjejí nebo polehávají.“ Pokud tomu dobře rozumím, pořady nejsou dostatečně budovatelské.

V Polsku najíždějí na politický model, který hodlá vyzkoušet pan Paroubek po červnových volbách: totiž na menšinovou vládu s podporou napříč spektrem, rozuměj od extremistů z Sebeobrany a Ligy polských rodin. Tyto strany se od komunistů liší asi tolik jako se od nich kdysi lišilo SPR-RSČ, na rozdíl od něho jsou však o hodně silnější.

Zadostiučinění, bez něhož bych se velmi rád obešel, mi poskytlo jednání RB OSN o Sýrii v souvislosti s atentátem na libanonského expremiéra Harírího. Rezoluce, vyzývající Sýrii k větší vstřícnosti k orgánům OSN při vyšetřování případu, byla přijata až poté, co z ní vypadla jakákoli zmínka o sankcích. Vypadnout musela, protože jinak by ji byly vetovaly hádejte kdo? – no přece Rusko a Čína. OSN tedy požaduje: koukejte s námi spolupracovat, nebo se vám nic nestane.

Středa 2. listopadu

Poslanecká sněmovna schválila daňovou reformu ČSSD a schválila ji jednomyslně. Nemohu si pomoci, ale to není normální. Daňové zvýhodnění lidí s nižšími příjmy není sice jedinou součástí reformy a asi není ani důvodem, proč se nakonec ODS rozhodla hlasovat pro, ačkoli se svými četnými pozměňovacími návrhy neuspěla. Přesto jednomyslnost svědčí o jakési malověrnosti a zbabělosti nekomunistické opozice. ODS jde z extrému do extrému: od nulové tolerance k bianco šekům vládě. Cožpak si její vedení opravdu myslí, že nemalé části voličů nedojde, proč se nakonec rozhodli vládu podpořit? Krátkodechý populismus je v okamžiku, kdy je postavení ODS ohroženo, tím nejhorším, co může strana dělat.

Prezident Klaus se nakonec rozhodl jmenovat dr. Ratha ministrem zdravotnictví. Upřímně řečeno, nic jiného mu nezbývá. Slabým odškodněním mu je, že se mu podařilo via facti trochu rozšířit své pravomoci, dané ústavou a zákonem (Rath měl jistě z formálního hlediska pravdu, když upozorňoval, že zákon mu nenařizuje vzdát se funkcí, vedoucích ke střetu zájmů, ještě před jmenováním). Daleko víc získal Paroubek (prosadil svou) a novopečený ministr, který si zjevně nezákonným způsobem upevní svou pozici v ČLK, i když už nebude institucionálně podložená, a může pak pokračovat ve svém tažení za opětnou monopolizaci českého zdravotnictví.

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek vypracoval etický kodex poslance. Jeho přijetí je dobrovolné. Zatím se pod něj podepsalo devět jeho kolegů a ODS jej ústy místopředsedy Nečase obvinila z řady nemorálních činů. Dosti skrovný výsledek.

Moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský vyjádřil obavy o osud ODS v případě, když se po volbách v příštím roce nestane vládní stranou. Podle jeho názoru by pak vedení strany mělo odstoupit. Zároveň se jemně distancoval od předsedy Topolánka. To, že vedení ODS situaci v posledních měsících před volbami nezvládá, je v tuto chvíli hrůzně jasné. Stejný, ne-li větší problém než Topolánek ovšem představují Klausovi pretoriáni, Tlustý, Nečas, Langer, Zahradil, Říman, Bém ad. Působí jako smečka loveckých psů, kterou lovec ponechal svému osudu. Strana se řítí se do volební katastrofy a pokud se sebou něco důkladného neprovede (musela by to být nějaká dalekosáhlá „perestrojka“ a pochybuji, že se dá v tak krátkém čase zvládnout), bude ji dělat další čtyři roky v opozici a s podstatně nižšími preferencemi než dnes.

Zatímco vedení ODS v ouzkostech sní o velké koalici s Paroubkem, vkládá senátor Kubera své naděje do Vladimíra Železného a jeho Nezávislé demokraty. To je ovšem krátkozraké: pokud strana pana Železného získá nějaký významnější počet hlasů (jako že nezíská), získá je na úkor ODS.

Pozemkový fond údajně vydal několik set hektarů půdy v lukrativních oblastech mj. kolem Prahy spekulantům s pozemky. Mezi nabyvateli je prý i známý pana ministra zemědělství Zgarby, který podle MfD a LN spekulativnímu prodeji nedokázal včas zabránit. Pražský primátor Bém to označil za skandální, pan Zgarba pak primátorův výrok za neuvěřitelnou drzost. Pokud se takovéto slovní konflikty nebudou řešit rázným způsobem (např. soubojem na kordy či na pistole, v českém rustikálním prostředí by možná pro začátek stačily facky; tyto techniky vybíjení nadměrné slovní agresivity by měl pan Zaorálek zařadit do svého etického kodexu), stane se česká politická scéna ve velmi dohledné době jednou velkou žumpou a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nebude mít v ruce argumenty pro ždímání pokut z privátních televizí, protože daleko šťavnatější řeči uslyší naše nevinné děti např. v přenosech z Poslanecké sněmovny.

Předvolební kampaň je jistě užitečná věc, a to i tehdy, když se vede osm měsíců před volbami. Nepůsobí však nejlepším dojmem, když zachvátí skoro celou stránku komentářů v novinách, jak se dnes stalo v Právu (výjimkou je jedině článek poslance ČSSD Jičínského, ale dvojrole poslanec-publicista je taky kapitola sama pro sebe). Kohorty socdem publicistů vede dnes do útoku místopředseda Sobotka. Je něco jiného, když je list levicově orientovaný, a něco jiného, když působí jako propagandistický materiál jedné partaje.

V průzkumu, který pro MfD prováděla na téma komunisté agentura Median, byly v oddíle „Byl jste členem KSČ(M)“ uvedeny podotázky jako: v KSČ(M) byla má manželka nebo můj manžel, můj syn nebo má dcera, mí rodiče. Pro Kristovy rány, jaký smysl mají takové dotazy? Pravda, pokud muž není pod pantoflem, může své choti členství důrazně rozmluvit (tím nechci obhajovat domácí násilí), totéž platí o dětech, dokud nad námi nezískají fyzickou převahu. Ale co si počít s rodiči?

Podle MfD vyhlásily muslimky ve Španělsku globální džihád mužské nadřazenosti. Mohamedánská forma feminismu bude asi o hodně drastičtější než ta evropská.

Policie dopadla velmi podnikavého pytláka, takto pracovníka Zbrojovky Brno, který si během mnohaletého zaměstnaneckého poměru v tomto podniku pořídil na černo solidní zbrojní arzenál. Dopaden byl ve chvíli, kdy ho přestalo bavit střílet jen němé tváře a přeorientoval se na své bližní.

Čtvrtek 3. listopadu

„Pozdě, ale přece“, komentoval premiér Paroubek Klausovo rozhodnutí jmenovat dr. Ratha ministrem. Pan Paroubek by si měl odpustit podobné řeči, sám se přičinil o vznik zcela nesmyslné situace, kdy na Hradě ležely dvě různé žádosti o jmenování ministra zdravotnictví. Kromě toho bylo úplně jasné, že v okamžiku, kdy se dr. Rath vzdá své funkce v ČLK, prezident ho jmenovat bude. Prostě proto, že mu nic jiného nezbývá.

Premiér Paroubek vkládá do dr. Ratha velké naděje a chce ho nejspíš učinit volebním maskotem ČSSD. nevím, kolik hlasů je ten člověk schopen přinést sociálním demokratům, zatím jsem nepotkal nikoho, komu by byl sympatický. Pokud jde o jeho rodinný život, přibližuje se muslimským zvyklostem: má jednu rodinu formální a druhou neformální (obě formální, to u nás zatím nejde) a jako korektní muž učiní majetkové přiznání za obě své partnerky. Je velmi dobře, že není (zatím) ministrem spravedlnosti, možná, že by u nás začal zavádět šaríju. Jistě, do soukromých věcí pana doktora nikomu nic není, respektive nebylo by, kdyby je takhle nestydatě nestavěl na odiv. Připomíná v tom trochu Miroslava Macka, který kdysi, na vrcholu své politické kariéry, prohlásil své podnikatelské aktivity hrdě za typický střet zájmů. Od té doby má pověst nejcyničtějšího z privatizátorů, ačkoli, upřímně řečeno, skutečným hvězdám tehdejšího divokého českého podnikání nesahal ani po kotníky.

Americký liberální list The Washington Post přinesl zprávu, že CIA prý má v jedné východoevropské zemi přísně tajnou věznici, kde drží a vyslýchá důležité představitele al-Kajdá. V souvislosti s tím se spekuluje o mučení atp. Podle amerických liberálů by dopadení teroristé měli být ubytováni v nějakém objektu hotelové sítě Holiday Inn, vyslýchat by je směli pouze kliničtí psychologové, a to teprve tenkrát, pokud by s tím sami vyslýchaní souhlasili. Americká levice trvá na tom, že jediná myslitelná a morálně ospravedlnitelná válka je ta, která se povede na americkém území. Americké velvyslanectví podle slov ministra Bublana požádalo ČR, zda by nemohla poskytnout azyl několika lidem, kteří byli v minulosti zatčeni pro podezření ze spolupráce s al Kajdá, podezření se nepotvrdilo, jenže se nemohou vrátit zpátky domů – jsou to lidé z Číny a po návratu domů je čeká perzekuce jako řemen. Česká strana prý žádost rezolutně odmítla. Nevím proč, je to bezohledné i k těm lidem: mají být posláni domů k utracení? Podle místopředsedy „Langera bylo odmítnutí správné, protože by takový krok znamenal velké mezinárodně politické a bezpečnostní riziko. Jen proboha nic neriskovat!

Česká televize opravdu chystá gorilí show. Bude se jmenovat Odhalení a bude ní vystupovat gorilí párek a jejich robátko. Akce proběhne pod dohledem patnácti nepřetržitě snímajících kamer a mikrofonů od listopadu do půlky ledna. Už se těším na to, co tomu, co zachytí kamery a mikrofony, řekne Rada pro rozhlasové a televizní vysílání: obávám se, že ač ta nešťastná zvířátka neumí mluvit, bude proti jejich reality show ta lidská podívanou pro mateřské školky.

Rodící se německá koalice prý (podle listu Die Welt) hodlá zřídit v Berlíně památník připomínající vyhnání (v Právu píšou vysídlení) Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Zpráva pracovní skupiny, jež to má na starosti, nemluví přímo o Centru proti vyháněním. Pokud má jít o památník pouze vyhnaným Němcům, je to dobře. Nikdo nebrání např. Polákům, aby si postavili doma památníky svým vyhnaným, pokud je ještě nemají. Problém Centra proti vyháněním byl v tom, že se měl týkat zároveň Němců a všech dalších vyhnanců. Jako by Němci chtěli mluvit i za ně. Z tohoto hlediska protesty Poláků chápu. K novému projektu nemohou říci ani popel – respektive mohou, ale příliš si s tím nepomohou.

V Praze na Skalce otevřeli nový hypermarket Tesco. Při té příležitosti prodávali mj. digitální fotoaparáty za třetinovou cenu. Zájemci převrhli pult v oddělení a vedení muselo přivolat policii. Rabování a znásilňování prodavaček prozatím, jak se zdá, zabránili. Tesku se podařila jakási neobratná nápodoba velmi pěkného filmového experimentu Český sen (teprve teď mu začínám přicházet na chuť). Bohužel, toto byla v pravém slova smyslu reality show: nikdo to nearanžoval.

Paní Laďka Bauerová, zjevně osoba se zbytnělým sociálním a antirasistickým smýšlením, píše v Lidových novinách o pozadí nepokojů na pařížských předměstích: „…Francouzi si ponechali svá krásná historická (a pro chudší vrstvy cenově nedostupná) města a pro ty méně solventní postavili bezduchá betonová monstra jako Clichy-sous-Bois.“ Oč je to u nás sociálně spravedlivější: bezduchá betonová monstra jsme si za totality postavili sami pro sebe.

Pátek 4. listopadu

Podle volební prognózy agentury Factum Invenio ztratila ODS proti předchozímu průzkumu 5% a vede před ČSSD (které přibylo skoro 5%) už jen o 1 procento. Spolu s KSČM by sociální demokraté měli v poslanecké sněmovně pohodlnou většinu 109 mandátů (jen o dva méně než nyní) a mohli by si dovolit faktickou koalici krytou „menšinovou“ jednobarevnou vládou. Komunisté proti září asi 2% ztratili, lidovci něco přes 2% získali. Výsledky průzkumů této agentury často působí jako karikatura skutečného stavu, ale i karikatura má svou vypovídací hodnotu, leckdy možná větší než „realistický“ portrét. ODS se zjevně nedokázala vypořádat s Klausovým faktickým odchodem, nemá ho kým nahradit a Klaus přitom stranu „z pozadí“ řídit nemůže, aniž by to pro ni znamenalo volební pohromu. Navíc už nemá co říci, jeho politická koncepce se docela vyčerpala.

Obvodní konference ČSSD v Praze 13 nominovala na vůdce pražské kandidátky strany Jana Kavana, jehož přijel podpořit ze žďárských hvozdů sám Miloš Zeman. Miloš Zeman se v rozhovoru pro Právo pozitivně vyjádřil i o ministru Jandákovi a o novopečeném ministru Rathovi. Zdá se, že ten, kdo chce dnes a v budoucnu hrát v ČSSD nějakou významnou roli, se bez požehnání vysočinského poustevníka neobejde.

Václav Havel poskytl rozhovor slovenským novinám Sme. Je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí a tvrdohlavostí dokáže být náš exprezident už patnáct let „mimo mísu“.

Ex-eurokomisař Telička „zatím“ odmítl Paroubkovy námluvy. Prý by nemohl "působit v politickém subjektu nebo v exekutivě, která by byla podporovaná ve větší či menší míře komunistickou stranou". Což ho šlechtí, bez ohledu na jeho komunistickou minulost: pan Telička je navíc jistě realista a dobře si spočítal, že volební vůdcovství je holub na velmi, velmi vysoké střeše.

Polská Občanská platforma zdůvodnila svůj odchod do opozice tím, že ji PiS přehlasovala ve spojenectví se Sebeobranou a Ligou polských rodin. Je to důvod víc než pádný. Stejně by našim koaličním pidimužům mělo vadit, že je sociálně demokratický Gargantua soustavně přehlasovává s komunisty. Věcně je to tatáž situace. Jsem přesvědčen, že pokud se PiS a jejím vykutáleným spojencům nepodaří Polsko v dohledné době úplně rozvrátit, nemůže Občanská platforma na svém zásadním postoji tratit.

Ředitel hradní legislativy Bárta napsal dnes v Právu: „Pak prezident republiky dne 20. října obdržel, v souladu s příslušným ustanovením ústavy, návrh předsedy vlády na jmenování nového člena vlády a jeho pověření řízením ministerstva zdravotnictví. Prezident na základě tohoto návrhu jmenování neuskutečnil a v tisku následovala vlna komentářů. V nich zazněly snad všechny myslitelné názory, unikla však prostá a rozhodující skutečnost, že prezident může takovémuto návrhu předsedy vlády - stejně jako veškerým jiným právními předpisy předvídaným návrhům - vždy vyhovět jen tehdy, je-li návrh věcně způsobilý k tomu, aby byl uskutečněn. V daném případě tomu tak nebylo, protože prezident shledal, že pozice prezidenta ČLK svou povahou odporuje výkonu funkce ministra, tudíž podle ústavy tyto dvě funkce jedna a tatáž osoba nést nemůže. Toto posoudit je povinností a odpovědností prezidenta a názor samotného zamýšleného člena vlády v tom hraje pramalou roli. Takzvaný střet zájmů je třeba od tohoto odlišit. Střet zájmů je upraven zvláštním zákonem, který míří na věci v tomto srovnání poměrně prozaické, v oblasti jen podnikatelské a výdělkové. Příslušný zákon počítá s tím, že takovýto střet zájmů okamžikem jmenování do funkce prostě nastat může, a ukládá jej následně a neprodleně odstranit.“ To je řečeno velmi precizně, škoda, že taky velmi opožděně. Hrad s tím měl přijít hned poté, co prezident odmítl Ratha jmenovat. Toto přesné zdůvodnění je věcí prezidenta, nikoli publicistů, a nemělo se objevit „v komentářích“, ale měl ho vyjádřit prezident.

A když už jsme u prezidenta. Přijde pozdravit nejen sjezd ODS (to by bylo možné při jeho sepjetí se stranou, které kdysi vdechl život, pochopit), ale i na lidovecký sjezd. Pak by ovšem měl chodit na všechny sjezdy. Není prezidentem budoucí vládní koalice (nad jejíž existencí se nyní vznáší velmi chmurné otazníky), ale České republiky.

Obě moje ženy o sobě vědí, prohlašuje s hrdostí nový ministr zdravotnictví.

Vláda se rozhodla vykoupit vepřín v Letech, aby tam mohl být zřízen důstojný památník romských obětí holocaustu. Bourání továren za účelem budování památníků je ovšem zdůvodnitelné jen událostmi z doby druhé světové války. Nikdo neodsouhlasí demolici Severočeských tukových závodů v Ústí nad Labem za účelem uctění Němců zamordovaných po výbuchu muničního skladiště v roce 1945, ani závodů, kde v padesátých letech pracovali – a taky umírali - političtí vězni komunistického režimu. (Ve Frýdku-Místku, kde socialisticko-komunistická většina zastupitelstva odmítla odsouhlasit umístění pamětní desky obětem komunismu na budově radnice, to budou řešit tak, že deska bude snímací, až získá většinu pravice, pověsí ji, až se k veslu dostane levice, zase ji sundá; nápad hodný bobra vyčuranosti). Uctít oběti holocaustu je samozřejmě v pořádku, bourat kvůli tomu továrny je hovadina. Modleme se, aby se tímhle způsobem nedala zproblematizovat boleslavská Škodovka.

Petr Pithart uveřejnil v Lidových novinách článek o ústavě a jejích interpretacích. Ačkoli nepochybně jako obvykle míří na Klause (Klaus a jeho spojenci jej totiž od roku 1992 soustavně připravují o nejrůznější prebendy) a ačkoli jeho odpor k „dohadování o tom, co ústava znamená, přes média“ vlastně znamená skrytý požadavek jakési cenzury, v jedné základní věci má pravdu. Ve společnosti, ve které neexistuje jakási elementární dobrá vůle, jsou zákony k ničemu. Nelze stvořit žádný zákon, který by mohl být k něčemu v situaci, kde tato elementární dobrá vůle chybí. Podle této elementární dobré vůle se pozná civilizovaná společnost. U nás její poměrně málo.

Sobota 5. listopadu

Události se věnují zahraničním tématům jen výjimečně a spíš okrajově, nepokoje ve Francii však už nabyly takových rozměrů, že je těžké o nich neztratit ani slovo. Mládež z „převážně chudých přistěhovaleckých vrstev“, jak píše Právo, ničí automobily, podpaluje mateřské školky a policejní stanice a zápasí s policií. Novináři to s nimi nemají lehké – reportérům maďarské televize rozmlátili auto, slovenský kameraman měl kliku, ukradli mu sice kameru, ale s autem se mu podařilo na poslední chvíli ujet. Je příznačné, že se v činnosti mladých přistěhovalců snoubí, jak to v revolucích bývá, prvky bojovně destruktivní (ničení automobilů) se sociálně podpůrnými (kradení televizních kamer). Zdá se, že si Francie svou distancí od amerických imperialistů a ďábla Bushe příliš nepomohla: tohle je možná ještě horší než teroristické atentáty, ve vládě soupeří radikálové (ministr vnitra Sarkozy) s umírněnými (premiér de Villepin), bojuje se ve skutečnosti o budoucí prezidentský post a Sarkozy má namále, v pozadí se směje Le Pen s líbivými zásadními návrhy (výjimečný stav). Le Pen má kliku, nehrozí mu, že by je v této chvíli mohl nebo dokonce musel realizovat, a tak mu nepochybně jen stoupnou preference. V Lidových novinách dnes napsali: „Podle politiků ale události posledních dnů naznačují, že v tomto případě nejde o protesty nezávislých skupinek mladíků, ale o organizované gangy. "To, co jsme viděli... nebylo v žádném případě nic spontánního. Bylo to totiž perfektně zorganizované. Teď se proto snažíme zjistit kým a jak," uvedl ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Úplně odlišný názor má však starosta předměstí Aulnay-sous-Bois. "Všichni nejsou výtržníci. Někteří prostě jen vyrazí ven pro zábavu. Místo hraní playstation se připojí k potyčkám s policií," citoval list Liberation Gerarda Gaudrona. "Za několik dní se zase vrátí do normálního života." Nemyslím, že by oba názory byly až tak odlišné, známe to i z těch kraválů, které jsme zažili tady („protesty proti globalizaci“, Czech Tek). Vždycky existují davy nadšených hejlů, připravených se poprat s policií, tu a tam něco rozflákat (a při té příležitosti třeba i vykrást nějaký ten obchod), a pak skupinky darebáků, které tyhle davy (jež by samy o sobě nebyly příliš škodné) šikovně manipulují.

Prezident Klaus jmenoval dr. Ratha ministrem bez zbytečných formalit, což zcela odpovídá povaze situace i dr. Ratha samotného. Paroubek a Rath pak trousili na tiskovce drzé řeči, mají důvod k radosti, oba dosáhli svého. Podle Práva představenstvo ČLK zrušilo „usnesení“ o pozastavení činnosti dr. Ratha (zřejmě jde o stavovský předpis č. 21), ČLK bude až do mimořádného sjezdu řídit dr. Fousková „v běžných věcech“, zatímco „o všech rozhodujících záležitostech bude rozhodovat představenstvo komory“. V Organizačním řádu ČLK se ovšem praví, že „pokud prezident komory z vážných důvodů nemůže vykonávat svou funkci, zastupuje ho viceprezident v plném rozsahu“. Jde tedy o další nestydatou potěmkiniádu, kterou dr. Rath zastírá, že ve skutečnosti zůstal prezidentem ČLK, jen se stal jaksi neviditelným.

Premiér Paroubek se hodlá zasadit, aby etický kodex poslance, který sepsal předseda PS Zaorálek, povinně podepsali všichni kandidáti ČSSD pro červnové volby. Poslanec Koudelka se vyjádřil odmítavě: „Poslední kodex, se kterým jsem se seznamoval, byl na gymnáziu morální kodex budovatele socialismu“. Panu Koudelkovi, představiteli nacionálně kryptokomunistického křídla v ČSSD, zjevně ten druhý kodex zabral v RAM (za mých časů se říkalo „v operační paměti“) tak velký prostor, že se mu tam už žádný jiný nevejde. (Tím nechci hájit výstřední nápad pana Zaorálka).

Václav Havel se po svém odstavení z funkce zřejmě z žárlivosti na svého nástupce dočista pominul. Sešel se neformálně s premiérem Paroubkem a oba dva si o sto šest mazali med kolem úst (prý by – zjevně na rozdíl od dnešní situace – v nejvyšších ústavních funkcích spolu neměli žádné problémy.) Přitom to, co nám Paroubek po volbách chystá („menšinová vláda talentů“, na způsob „vezmi dvě třetiny sociálních demokratů a pak tam vraž třetinu nestraníků s liberálnějšími názory, a to všechno pak bude vládnout za tiché podpory komunistů“) je velmi podobné tomu, co teď realizují v Polsku „kačeři“ (z hlediska stoupence liberální demokracie jsou KSČM na jedné straně a Liga polských rodin či Sebeobrana na straně druhé podstatně rozdílné jen na úrovni jakéhosi ideologického folklóru). Pan Paroubek má zjevně plán, že ČR vnitropoliticky upraví (do ruda) ve spolupráci s komunisty, kdežto zahraničněpoliticky ji bude stabilizovat (směr Západ) ve spolupráci s ODS. Myslí to opravdu vážně?

Europoslanec a stínový ministr zahraničí ODS Zahradil prohlásil, že výsledky předvolebního průzkumu agentury Factum Invenio nemá cenu znevěrohodňovat, je to prý „signál, který o něčem svědčí“. To je jistě pravda, zároveň výroky pana Zahradila (polemizuje s předsedou strany i s místopředsedou Nečasem) taky svědčí o něčem, co propad preferencí ODS pěkně vysvětluje.

Podle ČTK (cituji dle Práva) se „maďarský socialistický premiér Ferenc Gyurcsány … včera jménem státu omluvil za krvavé potlačení protikomunistického a protisovětského povstání v roce 1956“. Tuto informaci by možná bylo dobré o něco doplnit: bez ohledu na postkomunistický charakter maďarských socialistů je dnešní maďarský stát k tomu kádárovskému v podobném vztahu jako Česká republika k Protektorátu Böhmen und Mähren a působí to podobným dojmem, jako kdyby se premiér Paroubek omlouval národu za vyhlazení Lidic. Taky není pravda, že by maďarské povstání bylo utopeno v krvi sovětskými tanky, nýbrž je pravda, že bylo utopeno v krvi ruskými tanky. A konečně, o život při povstání nepřišly stovky, nýbrž tisíce Maďarů (řádově stovky byly po potlačení revoluce popraveny). Jinak je hezké, že si aspoň jedny české noviny na poslední chvíli všimly výročí maďarské revoluce: 4. listopadu 1956 zaútočily ruské (žádné sovětské!) jednotky na Budapešť a velká maďarská města a během několika dní hlavní ohniska povstání zlikvidovaly (továrny v dělnické čtvrti Csepel se držely skoro týden a vzdaly se teprve po leteckém bombardování).

Předseda ODS Mirek Topolánek poskytl MfD pozoruhodný rozhovor. Tvrdí v něm (poté, co ODS pod jeho vedením dlouhodobě praktikovala politiku „nulové tolerance“), že s Paroubkem „je nemožné se domluvit, protože ten člověk nekomunikuje“. Jeho slavné úlety (Evropská ústava coby shit, noc dlouhých nožů atd.) zavinili prý vesměs novináři. A tak nejpodstatnější informace, kterou si čtenář z interview odnese, je, že správně ostravsky se neříká „chlap s gulami“, nýbrž „chlap s kulama“. Nedovedu si představit, jak chce s tímhle člověkem ODS vyhrát volby.

Úterý 8. listopadu

Noční guerillová válka ve Francii má první oběť na životě. Poprvé se taky střílelo. Nepokoje se pomalu přelévají do Belgie a do Německa. Srovnávání s Alžírskem v padesátých letech nebo dokonce s Irákem je ovšem nevěcné. Většinová populace nakonec uplatní svou velkou početní převahu. Otázka je pouze, za jakou cenu se to stane. Váhavý postup demokratických vlád otvírá příležitost pro populisty. Appeasement má své meze: pokud bude mít veřejnost pocit, že kvůli nečinnosti státních orgánů je bezprostředně a nesnesitelně ohrožena, bude zle.

Unie francouzských islámských organizací vydala „fatvu“ (pokud tomu rozumím, je to něco jako klatba), v níž vyzývá kraválisty, aby přestali s násilím. Zafunguje na násilníky nepochybně stejně jako účinkuje zaříkávání na rakovinu. Předseda Unie pan Lhaj Thami Breze zároveň prohlásil: "Naši přistěhovalečtí bratři v Paříži a Francii musí mít možnost žít v podmínkách, v kterých lze žít důstojně a jako lidská bytost." To znamená nejspíš jako průměrný Francouz. Požadavek je nedůsledný: důsledné by bylo požadovat to pro celý chudý svět. Konec konců ani nám se nedaří jako průměrným Francouzům, taky bychom měli mít možnost žít v podmínkách, v kterých lze žít důstojně a jako lidská bytost. Je zjevné, že evropská společnost nemá sílu ani možnost vyhovět těmto požadavkům. Nezbývá jí, než hledat sílu, jak se jim bránit. To znamená hledat přesvědčivé a pravdivé důvody, proč jsou podobné požadavky nestoudné. Jako že nestoudné jsou.

Proběhla další kapitola v nikdy nekončícím procesu integrace pravice. Kasl a Zieleniec se dohodli, že utvoří společnou stranu pod názvem SNK-ED (pod touto značkou společně kandidovali do Evropského parlamentu a získali 11 procent hlasů). Zieleniec bude ve straně jedničkou, Kasl dvojkou. Před oběma chlapíky stojí nyní velmi náročný úkol: přesvědčit 72% lidí, aby k volbám vůbec nechodili (tolik voličů ignorovalo volby do EP). Pak budou mít šanci na slušný výsledek. Věřím, že se to pp. Kaslovi a Zieleniecovi povede a držím jim palce.

Podle CVVM na „žebříčku popularity“ předstihl ministr kultury Jandák premiéra Paroubka, který ztratil 4%. Na žebříčcích tohoto typu houby záleží, ale možná, že výsledek signalizuje jakousi nespokojenost veřejnosti s Paroubkovým protežováním dr. Ratha a se způsobem, jak Rath a Paroubek jednali s prezidentem. Pokud ano, projevila česká veřejnost jakýsi cit pro slušnost. Pozoruhodné je, že Klaus žebříček vede s podporou 65%, ale tuto důvěru má jako osoba. Prezident jako instituce se podle téže agentury těší podpoře 71%. To je divné: dá se soudit, že podle respondentů Klausovi zbývá ještě 6%, aby dorostl svému úřadu. Novopečený předseda KSČM Filip si jen tou volbou pomohl o 5% a těší se důvěře čtvrtiny populace. Mladá fronta Dnes se ho pokouší kompromitovat poukazem na to, že zaměstnává bývalého estébáka. To je ale pro přívržence pana Filipa spíš doporučení.

Předseda KDU-ČSL Kalousek láká ke kandidatuře do Poslanecké sněmovny někdejší hvězdu pop-music Marii Rottrovou. Vypadá to, jako by se s Paroubkem trumfovali v laciném populismu. KDU-ČSL na tom není dobře, vsadila na Topolánka a zdá se, že se sekla. Přijde nakonec na řadu i cirkus Berousek a jeho cvičení medvědi?

Pondělí 7. listopadu

Dnes bychom, kdyby nebylo listopadu 1989, oslavovali (tedy ne my, ale ruská kolonie zvaná ČSSR) výročí VŘSR (pro mladší generaci překládám do češtiny: Velká říjnová socialistická revoluce). Kdo si na to ještě vzpomene? Od letoška už ji neslaví ani Rusové. Nová doba má jiné starosti.

Například to, co se děje ve Francii. Nepokoje se rozšířily na řadu dalších měst, pár aut už shořelo v centru Paříže. Něco se odehrálo už i v SRN, v Brémách. Člověk by z toho mohl mít zlomyslnou radost (odplata francouzské politice za dlouhodobě skunkovskou politiku vůči USA), kdyby nehrozilo, že nepokoje zachvátí celou Evropu a budou provázet naše všední dny. Pokud se francouzským úřadům nepodaří najít účinnou protizbraň proti řádění malých guerillových skupin, které nejsou organizovány z nějakého centra, pracují tak říkajíc paralelně a udržují mezi sebou jen nejnutnější kontakt pomocí výdobytků moderní techniky: mobilů a internetu (model al-Kajdá!), skončí dlouhý evropský mír rozvratem. K provádění tak primitivních ničivých akcí není zapotřebí žádná moc vypracovaná ideologie a organizace, a policie je skoro bezmocná. K jejich zabrzdění je ovšem zapotřebí ideologie, postavená na sebevědomí. České noviny odprava doleva připomínají ve způsobu, jak referují o nepokojích, Rudé právo za totality. Kritizují necitlivou a málo vstřícnou sociální politiku evropských zemí a myslí tím pochopitelně ty ostatní, ne nás (nás se to přece zaplaťpánbůh zatím netýká). Možná, že se dá dělat vstřícnější a zároveň praktičtější politika než jen vrážet horem dolem peníze do lidí, kterým se nechce pracovat, protože to neodpovídá jejich navyklému životnímu stylu; ale napřed je třeba uklidnit situaci, což se bez násilí bohužel neobejde. Appeasement a sebekritické kňučení si výtržníci vyloží právem jako slabost. Teď není otázkou dne, zda se v Evropě podaří vytvořit sociální ráj na zemi, ale zda se Evropě podaří zachránit holou existenci. Idea multikulturality, jak se zdá, na to nebude sama o sobě stačit.

Pavel Verner napsal v Právu: „Myslím, že je sebeklamem lovit vysvětlení francouzské krize jen v sociálních vodách. Označovat sociální situaci potomků všech přistěhovaleckých rodin ve Francii za zoufalou nelze v zodpovědném stavu mysli. Kdo hledá skutečné zoufalství, ať nahlédne do Středoafrické republiky, Súdánu, do Pákistánu či Bangladéše. Nezaměstnaní francouzští muslimové mají aspoň střechu nad hlavou, jídlo i ošacení. Zoufale jim chybí hlavně životní program.“ Jenomže životní program si člověk musí vytvořit sám. Stát mu ho nedá, není od toho – aspoň ten demokratický ne.

Dr. Rath jde tvrdě po ředitelce VZP Musílkové. Má prý dny, nanejvýš týdny k zastavení zadluženosti VZP. Za těchto okolností bych, být ředitelkou Musílkovou, odstoupil. Je lepší odejít sám než být potupně vyhozen. Rath se jí sice asi sám zbavit nemůže (rozhoduje o tom vláda), ale za těchto okolností si jistě prosadí svou. Aby zdravotnictví fungovalo jinak než jako státem řízená mašinérie, měla by ovšem VZP mít jakousi autonomii. Rathovi jde jen o návrat k monopolizaci bolševického typu.

Premiér Paroubek se zatím úporně snaží dosáhnout konsensu o penzijní reformě i s KSČM. nevím, proč by záklon musel vzniknout do voleb a proč by musel mít podporu všech parlamentních stran. Premiér má zřejmě ambice obnovit Národní frontu.

Vojenský pilot Bryks, účastník zahraničního odboje a vězeň komunistického režimu (zemřel v roce 1957 v komunistickém lágru), nebyl dosud plně rehabilitován. Rehabilitační soud mu totiž v roce 1991 potvrdil trest za zběhnutí v roce 1949 (!). Co to proboha znamená?

Středa 9. listopadu

Kravalisté ve Francii se soustřeďují na symboly státní moci: nemocnice, kostely a školy. Je to příznačné. Nechápu, co se změní, když se jim poskytne větší sociální zázemí. Podle francouzského ministerského předsedy musí stát zlepšit situaci obyvatel problémových čtvrtí, sužovaných nezaměstnaností, špatným školstvím a dalšími problémy - jenže ty lidi vede zjevně nezřízená nenávist ke všemu evropskému. Mají úplně jiný žebříček hodnot než my, a přijít na to, co s tím dělat, nebude vůbec jednoduché. Představa, že když se do nich vrazí další peníze, přizpůsobí se, je příliš jednoduchá a zjevně nefunguje. Je vůbec jejich „integrace“ možná? A jak se zabrání vzniku ghett, jsou ghetta opravdu jen sociálním problémem, nevznikají tak, že ti lidé drží při sobě a že na tom navíc až do určitého okamžiku není nic špatného? Že zakazovat jim to by omezovalo jejich svobodu? Navíc není to tak, že když se do určité lokality přistěhuje jisté množství imigrantů, stěhují se starousedlíci rychle pryč? „Rázná řešení“, jak si je představují jednodušší mozky, jsou zase neproveditelná, protože se stejnou, ba větší měrou dotknou i většinové populace. Přesto je v tuto chvíli klíčová záležitost, aby stát dokázal, že je schopen se bránit a prosadit. Daniel Cohn-Bendit oplývá sympatiemi k výtržníkům, ale podléhá určitému klamu: ať už byli revolucionáři jeho typu v šedesátých a sedmdesátých letech jacíkoli, nezapalovali školy, kostely a nemocnice. V MfD zase píší „ministr, sám syn imigranta“, přičemž jde o imigranta z Maďarska. To je dobré, mezi Maďarskem a Marokem není žádný rozdíl, asi proto, že obě země začínají na „m“.

Skandál kolem Pozemkového fondu a ministra Zgarby nabývá takových rozměrů, že se premiér Paroubek zjevně chystá Zgarbu obětovat. Bylo by nespravedlivé nevidět, že odpovědnost jde napříč politickými stranami. Nápad nakupovat půdu jako zemědělskou a prodávat ji jako stavební parcely je přitom jednoduchý jako Kolumbovo vejce: připomíná proměnu vody ve víno v Káni galilejské, jenže doba zázraků už minula a pan ministr má do Ježíše dosti daleko.

Obvodní konference ČSSD na Praze 13, jíž se zúčastnil i Miloš Zeman, nasadila Paroubkovi do pražské kandidátky řadu kukaččích vajec, exministra Kavana, exvicepremiéra Lánského, kterého musel kdysi sám Zeman vyhodit pro neschopnost, a Miroslava Šloufa, který byl schopný až moc a podle toho vypadá jeho image. Paroubek se zjevně vzpírá, je otázka, jak si s nimi poradí. Je to dost zásadní věc: pokud se neprosadí, bude mít ve straně problémy a strana bude mít problémy ve volbách.

Vláda bude dnes jednat o novele zákona o státních svátcích. Ve hře je „MDŽ“ (zda zůstane významným dnem, nebo bude, jak požadují senátoři, ze seznamu významných dnů vyškrtnut) a hlavně ovšem Velký pátek, který senátoři navrhli na státní svátek. Pokud jde o „MDŽ“, je to relikt orientální pokrytecké tradice, podle níž měla být faktická diskriminace žen (v komunistickém Rusku byla nesrovnatelně obludnější než u nás) překryta pokryteckou každoroční ceremonií. Když si ho stát ponechá, vystaví si tím legitimaci. Proti Velkému pátku je mj. ministr kultury Jandák, tvrdí, že se stát „nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Pan Jandák kráčí ve stopách svého blahoslaveného předchůdce. Jde jednak o to, zda stát vyjde vstříc 30% svého obyvatelstva a uzná tak tradici, která zaplaťpánbůh ještě tu a tam ovlivňuje i jednání těch zbylých 70% (mohamedánů a buddhistů u nás zatím není zase až tak moc, aby si mohli nárokovat právo na vlastní svátky). Ostatně, kdyby pan ministr chtěl být důsledný, musil by nám buď zrušit Vánoce, nebo je překřtít na svátek zimního slunovratu, to by bylo neideologické a vědecké, slunovrat je astronomický jev.

Premiér Paroubek se vyjádřil pozoruhodným způsobem k senátnímu návrhu novely trestního zákona, která obsahuje zákaz propagace komunismu. Prý je to největší nesmysl, který je možno udělat, protože komunisty zažene zase do jednoho šiku a společnost to rozdělí. Nejsem přítelem toho zákona, ale to, co namítá pan premiér, je taky dosti velká hovadina. Ať si nedělá iluze, komunisté v podstatných záležitostech pořád v jednom šiku jsou, nikdo je do něj nemusí zahánět. A je rovněž hezké, že se premiér tak pěkně hlásí k strategii spojit komunisty s nekomunisty do jednoho šiku. Je to oživení projektu Národní fronty z roku 1945, rozdíl je jen v tom, že tenkrát to bylo aspoň částečně vynucené řešení, dnes to sociální demokraté organizují zcela dobrovolně.

V souvislosti s „etickým kodexem poslance“ hodlá předseda PS Zaorálek prosadit, aby lobbisté byli v parlamentu označeni visačkou s fotografií a písmenem L. To vyvolává dosti neblahé asociace, navíc jak se pozná lobbista od nelobbisty, kdo bude mít na starost kádrování? Budou jako lobbisté označeni taky ekologičtí kverulanti? Měli by, jen by ta cedulka v jejich případě měla být zelená. Pokus nahradit morálku různými výnosy je směšný, neúčinný a inspirovaný naší nevábnou minulostí.

Německý spolkový prezident Köhler řekl v rozhovoru pro včerejší vydání listu General-Anzeiger, že poválečný útěk a vyhnání Němců mají být připomenuty v „evropském kontextu“ (tím má na mysli teorii příčiny a následku, příčina Hitler, následek masové deportace Němců) a tak, aby „nebyly otevírány staré rány“. To je plán jednak nemravný, jednak neuskutečnitelný.

Právo informuje, že stále víc lidí u nás není schopno splácet své půjčky. Chápu (mj. byv poučen čtenáři), že jsou věci, např. byt, na něž si člověk dnes prostě půjčit musí. Jenže problémy se splátkami jsou daleko častější u ostatních úvěrů. Článek uvádí, že poměr nesplacených spotřebitelských úvěrů je u nás v přepočtu na obyvatele asi 7,5krát nižší než evropský průměr, jenže zároveň říká, že v zadluženosti zaostáváme za vyspělými státy. Směrodatné by bylo srovnání nesplácených úvěrů k jejich počtu u nás a ve vyspělých evropských zemích.

Čtvrtek 10. listopadu

Už i v Právu přišli na to, že se dr. Rath chystá ovládnout VZP. Asi před čtyřmi dny dal ředitelce Musílkové ultimatum, aby v řádu dní, nanejvýše týdnů něco udělala s dluhem VZP (to je úkol, jaký se dává hrdinům v lidových pohádkách), a dnes, protože to nezvládla (pani Musílková zjevně není pohádková bytost), hodlá na VZP uvalit nucenou správu. Na to má ministr nárok v případě, že pojišťovna neplní základní úkoly. Podobným způsobem komunisté v roce 1969 zlikvidovali časopis Tvář, v němž jsem pracoval. Podstata nucené správy je, že ředitel(ka) zůstává sice ve funkci, ale dostane se pod kuratelu jakéhosi říšského protektora, který má právo vetovat všechna její rozhodnutí. Nucený správce je zaměstnancem ministerstva zdravotnictví či financí a nemá žádnou právní odpovědnost za to, co dělá. Stav, navozený jmenováním správce, pojišťovnu dokonale ochromí až do té doby, než se Musílková rozhodne rezignovat, což asi bude brzy. Pak si tam pan ministr prostřednictvím vlády nastrčí některého ze svých kámošů. Pan ministr Rath je nebezpečný člověk, a obávám se, že místo ministra zdravotnictví mu za čas nebude stačit. Připomíná mi (nevím proč) Alexandra Bacha.

Vládní a sociálně demokratický populismus má i svou světlou stránku. Vláda se neodvážila zatrhnout nám křesťanským tmářům povýšení Velkého pátku na státní svátek (zjevně správně odhadla, že další den, kdy se nemusí makat, nebude proti mysli ani našim ateistickým spoluobčanům).

Rada pro televizní vysílání hrozí dalšími masivními pokutami TV Nova a Prima za reality show. Nejde náhodou o plíživý proces postátnění obou televizí pod záminkou prosazování všeobecné mravnosti? Nova i Prima jsou proti tomuto finančnímu teroru úplně bezbranné, z komerčních důvodů si nemohou dovolit ty stupidní pořady nedávat, a tak budou postupně panem Pospíchalem a spol. upokutovány k smrti.

Ministr Zgarba teď pod citlivým tlakem svého premiéra pokračuje v personálních změnách na Pozemkovém fondu. Na pořadu jsou členové prezídia. Odvolává a volí je Sněmovna, ODS i KSČM je pro, problém nebude. Zato bude zajímavé, zda při volbě nového prezídia zafunguje stojedenáctičlenná tichá koalice. Pokud ano, lze to chápat jako generálku na příští volební období.

Vláda jmenovala dr. Veseckou nejvyšší státní zástupkyní. Paní Vesecká navrhuje mj. vytvoření specialistů na zločiny minulosti, a to nejen z období komunismu, ale také na případy týkající se druhé světové války a následného odsunu Němců z Československa. To je ovšem záležitost, v níž je jí třeba držet palec.

Neznámé individuum hrozí (voláním na policejní linku 158) ministru Svobodovi tím, že mu vystřílí rodinu a totéž učiní i s ním, pokud do čtyř dnů nezmění svou politiku ke Kubě. Termín je podobný tomu, jaký dal dr. Rath paní Musílkové. Jedná se nejspíš o neškodného psychouše. Kdyby někdo chtěl opravdu ministra odstřelit, nebude mu to vzkazovat předem přes policejní linku.

Nepokoje ve Francii poněkud opadly. Krátkého vydechnutí je třeba využít k tomu, abychom zhodnotili způsob, jak o událostech referují všechny české noviny (dnes je to zvlášť markantní), o ČT ani nemluvě. Na vině jsou podle nich - jak jsme se to od roku 1948 do roku 1989 učili ve škole – sociální poměry. Je pozoruhodné, jak v sobě máme ten bolševismus zadřený. A jak by ne, je to pohodlné, člověk nemusí moc myslet, protože moc myslet je nepříjemné.

V Česku se šíří publikace zpochybňující holocaust a noviny jsou toho plné. Společenská nebezpečnost podobných debilit je podobná, jako kdyby někdo dnes vystupoval s tím, že Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou pravé nebo že Slunce obíhá kolem Země. Autorům těchto idiotských teorií se poskytuje publicita, které by se jinak, podporováni nanejvýš několika stovkami holých lebek, nedopracovali. Verbální činy se nemají trestat, nadělá se víc škody než užitku.

Paní Chytilová se v Lidových novinách holedbá tím, jak bojovala film od filmu s normalizačním režimem. Zatímco lidé jako pan Menzel a paní Chytilová bojovali, až se z nich kouřilo, jiní si ani neškrtli. Z veřejného vystupování paní Chytilové po převratu mám dojem, že jí ta doba vyhovovala mnohem líp, než ta dnešní: tenkrát byla opravdu šťastná. Pozoruhodná anomálie.

Právě se dozvídám, že ministr Zgarba rezignoval. Na vině jsou podle jeho slov samozřejmě sdělovací prostředky, které proti němu rozehrály špinavou hru, organizovanou z pozadí domácími či cizími imperialisty. Bude třeba jim přistřihnout křidýlka. Stojedenáctka si s tím poradí.

Pátek 11. listopadu

Ministr Zgarba odstoupil, formálně na vlastní žádost, ale je zjevné, že mu nic jiného nezbylo. Premiér Paroubek vyjádřil už před pár dny nespokojenost s malým rozsahem personálních změn v Pozemkovém fondu, přestože se ministr snažil zachránit svou kůži poměrně horlivě (podle Paroubka by nejspíš musel celý Fond srovnat se zemí). Zdá se, že si premiér nutně potřeboval uvolnit ruce pro jiné akce, které momentálně považuje za důležitější. Pro ministra Zgarbu rozhodně nikdo ronit slzy nebude a na jeho místě zasedne Paroubkův oddaný spolupracovník Mládek.

Takovou důležitější akcí může být to, se nyní děje kolem VZP. Ministr Rath na ni uvalil nucenou správu a premiér Paroubek vyzval ředitelku Musílkovou k odstoupení. Rath prý předtím Musílkové nabídl, aby si vybrala mezi odchodem se ctí a s jakousi výslužkou na jedné straně a nucenou správou na straně druhé. Musílková rezignovat odmítla. Nuceným správcem se stal bývalý vrchní ředitel VZP Pečenka: musel odejít z pojišťovny po sérii konfliktů s Musílkovou (a to k 8. listopadu t.r. ! ), je sice „řadovým členem ODS“, alem v ODS (plzeňské) proslul řadou konfliktů, při nichž přišel o pozici. Rath vytýká Musílkové, že pojišťovna investovala do „mramorového paláce“ (bývalý hotel Flora na Vinohradech), zatímco nemocnice jsou ve špatném stavu a pacienti trpí (lehce bolševický argument). Občané se nemají čeho bát (zapomněl jen říci „poctiví občané“, totéž nám v roce 1969 sliboval dr. Husák). Zároveň vychází najevo, že se prý – podle Rathových slov – Musílková mohla dopustit trestných činů, nechce to blíž specifikovat, protože platí presumpce neviny, a že člověk takto zatížený by neměl vykonávat vysokou manažerskou funkci. (Rath podle Práva předal novinářům i dvě policejní zprávy, z letošního roku, zabývající se VZP a její ředitelkou). Kromě toho Rath i Paroubek vyjádřili podezření, že VZP je obchodními smlouvami propojena s ODS (má jít např. o europoslance a místopředsedu EP Ouzkého a stínového ministra zdravotnictví ODS Julínka). Podrobněji se Rath odmítl vyjádřit, protože je zavázán mlčenlivostí, probíhá totiž kontrola. Ozval se (ze své cesty po Indii) prezident Klaus, mluví o demonstraci síly, která ohrožuje pacienty, a o tom, že jde o projev mocenských ambic vlády (pan prezident má ovšem vlastní mocenské ambice, což jeho rozhořčení poněkud devalvuje). Problém je v tom, že „nucený správce“ může činnost VZP úplně ochromit, ale nemůže odvolat Musílkovou. Navrhovat jmenování a odvolání ředitele pojišťovny smí navrhnout jen správní rada pojišťovny, o návrhu pak rozhoduje Poslanecká sněmovna (omlouvám se za nepřesnou informaci v Událostech z minulých dnů). ČSSD a komunisté usilují o to, aby právo navrhovat a odvolávat ředitele měla vláda. Vše je tedy v rukou tiché sociálně demokraticko – komunistické koalice. Musílková teď usiluje svolat správní radu, Rath jí vyhrožuje policií (nucený správce se svoláním Rady nesouhlasí). KDU-ČSL nevidí důvod pro odvolání Musílkové, jenže na KDU-ČSL vůbec nezáleží, všechny trumfy má v rukou stojedenáctka. Propojení věcného problému s politikou a úsilí ho kriminalizovat připomíná nikoli náhodou předlistopadové praktiky. Jde o velmi závažnou věc, která přesahuje oblast zdravotnictví.

Ústavní soud rozhodl, že majetek, zabavený před 25. únorem 1948, lze vydávat jen podle restitučních zákonů, protože jinak by byly otřeseny právní jistoty. Stejným způsobem se prý argumentovalo v době vydávání Benešových dekretů, což je ovšem otřesné pokrytectví, protože nejen rekvizice německého a maďarského majetku, ale i znárodňovací dekrety právními jistotami důkladně zamávaly. Rozhodnutí se obrací proti těm potomkům šlechtických rodů, kteří se pokoušejí domoci majetku, zabaveného kdysi podle Benešových dekretů, tzv. určovacími žalobami (poukazem na formální nedostatky konfiskace). V českých restitucích jde o to, zafixovat právní jistoty z roku 1945 a očistit je od některých excesů z doby po roce 1948, to je dosti skrovný cíl: pro občany tohoto státu by to měla být znepokojivá zpráva.

Letní eurokomisař Telička odmítl Paroubkovu nabídku na vůdcovství na kandidátce ČSSD v Praze. Má svou jistou vybudovanou pozici v Bruselu, proč by před ní upřednostňoval nejisté politické dobrodružství v zemi, která dnes spěje bůhvíkam! Má tentokrát recht.

Víkendový sjezd KDU-ČSL proběhne zjevně zcela v režii Miroslava Kalouska. Lidovecký parník se řítí do katastrofy (aby mohla v budoucnu hrát nějakou významnou roli, musela by tu být strana tak silná, která bude schopna s ní udělat koalici, což je velmi nepravděpodobné), na kapitánském můstku a v restauraci v podpalubí to ještě nezaregistrovali a oslavují. A i kdyby – co vlastně mohou dělat? Jako spolehlivý volební partner se odepsali, silným partnerem se stát nemohou. Partner slabý a nespolehlivý není k ničemu. Čím kdo zachází, tím také schází.

Polská vláda získala důvěru v Sejmu, když ji podpořili katoličtí extremisté z Ligy polských rodin a „sociální nacionalisté“ ze Sebeobrany. Když u nás bude po volbách vládnout ČSSD s tichou podporou komunistů, budou si obě země za chvíli podobny jako vejce vejci – jak říkával kdysi Jan Hanč, od něhož jsme si vypůjčili název Události, dva podobní ptáci, jen každý s jinak vybarvenými brky na ocase. Pro tuto chvíli chce nová vláda zakázat supermarkety a stvořit „korupční superpolicii“ s velmi podezřelými pravomocemi. Ježíši Kriste! „Vrátíme Polsko jeho lidu“, volá pateticky nový ministerský předseda. Z toho jde strach. „Lid“ je přízrak, na nějž se dá svést nebo jímž se dá zdůvodnit jakákoli lumpárna.

François Mitterrand prý (cituji podle Práva) v roce 1990 prohlásil: "V co může doufat mladý člověk, který se narodí na sídlišti bez duše, žije v ošklivém domě obklopen dalšími šerednostmi, šedými zdmi a společností, která raději odvrací pohled, než aby zasáhla, když je třeba?" V takové situaci jsou u nás mladí lidé už přes čtyřicet let, měli by teda honem začít zapalovat auta, kostely a školy. Bývalý ministr zdravotnictví Kouchner prý nazval jakýsi svůj článek: „Imigranti mají odvahu, mějme ji my všichni!“ Dovedu si představit, že by dr. David byl např. schopen dospět k podobnému závěru (psychiatři bývají často velmi ovlivněni svými pacienty), v zásadě jde o výzvu k aplikaci domyšleného Marxova výroku: „Filozofové doposud svět jenom vykládali, je však třeba ho zničit!“ (vousatý excentrik byl ovšem nedůsledný a místo „zničit“ napsal jen „změnit“).

Sudetští Němci vztahují svou zpupnou ruku na karlovarské oplatky – a dovolávají se toho, že je začali vyrábět v západočeských lázních jejich předci. Intervenoval za ně v Evropském, parlamentu Bernd Posselt v souvislosti s tím, že ČR žádá, aby bylo uznáno, že jde o označení podmíněné geografickým původem (a nemohli ho používat pro své výrobky potomci vyhnaných). Našinci argumentují tím, že název je vázán na území České republiky (zřejmě podobně jako Sněžka a Milešovka, jen s tím rozdílem, že karlovarské oplatky nejsou součástí krajiny a nevznikly v druhohorách či třetihorách). Zatímco pro našince platí (viz např. restituce), „je třeba vrátit, co bylo ukradeno“, zde zase „je třeba chránit, co bylo ukradeno“. Bylo by věcí elementární slušnosti se smířit s tím, že potomci vyhnaných vyrábějí zboží se stejným jménem.

Sobota 12. listopadu

Ministr Rath obvinil VZP, že prý financovala sepsání a vydání programu ODS pro oblast zdravotnictví. Akce měla proběhnout takto: VZP uzavřela mimořádně výhodnou smlouvu o spolupráci s Pavlem Hraboněm, který je hlavním tvůrcem zmíněného programu, a z peněz, které obdržel, pak ODS program financovala. Rath vyzval stínového ministra zdravotnictví ODS Julínka, aby dokázal, že to není pravda. Že to není pravda, se samozřejmě nedá dokázat (obvinění má poněkud podobnou strukturu a morální úroveň, jako kdyby mne pan ministr nebo někdo jiný z ČSSD obvinil, že ze své tučné penze hradím náklady na své internetové stránky, podporující sudetoněmecké revanšisty, což není v zájmu státu, který mi penzi proplácí), ale hlavní problém je v tom, že je na panu ministrovi, aby prokázal, že to pravda je, a to se rovněž prokázat nedá. Dále pan ministr obvinil VZP, že platí Hraboňovi za práci, kterou by měla dělat sama (to se dá říci o jakékoli poradenské činnosti) a prezidenta Klause, že se „nechal vtáhnout do politického boje a zasahuje do něho víc, než by se hlavě státu slušelo“ (zdá se, že pan ministr přejal via facti a jaksi v předstihu některé funkce Ústavního soudu). A nepřímo potvrdil, že nabízel Musílkové za odstoupení kompenzaci (prý „nižší post“). Dr. Rath taky do budoucna nevyloučil zvýšení spoluúčasti pacientů na evropský průměr (20 - 25%). Že něco podobného bude nutné, je dnes zjevné každému. Rámec, v němž to chce pan ministr uskutečnit, je ovšem krajně problematický.

Kandidát na ministra zemědělství Mládek oznámil, že je několika činnostmi zřejmě ve střetu zájmů a že je tedy ukončí. Právo se ptá, zda bude Klaus postupovat stejně jako v případě dr. Ratha a jmenuje Mládka ministrem teprve poté, co tak učiní. Jenže hradní legislativa dodatečně oznámila, že prezident Ratha odmítl jmenovat proto, že jeho ministrování a zároveň předsednictví v ČLK by znamenalo konflikt s ústavou.

Místopředsedkyně ČSSDF Vaňhová prý podle agentury Nová Čína prohlásila při setkání s čínským vicepremiérem Chuej Lien-kjuem, že zkušenost komunistické Číny „mohou být pro Česko příkladem“, že věří v „posilování družby“ mezi ČSSD a Komunistickou stranou Číny a v „prosazování přátelské spolupráce mezi oběma národy“. Je pravděpodobné, že paní místopředsedkyně, která po našem socialistickém zvyku ze světových jazyků nepochybně ovládá jen pasivně slovenštinu, je v tom aspoň částečně nevinně. To neznamená, že by si ona a ti, co ji budou následovat, neměli před lstivými čínskými komunisty dávat pořádný pozor na jazyk a tu a tam decentně zmínit, co české socialisty od čínských komunistů pořád ještě dělí, pokud ještě něco takového existuje (čínští komunisté se totiž dají snadno subsumovat pod souborný pojem „Marťané“, který před časem tak pěkně použil premiér Paroubek). Do Číny dnes jezdí od nás kdekdo, představuje dosud nebývalý fenomén, hospodářsky úspěšný komunistický stát. Spolupráce s ním je nutná, ale odsud až posud. Jak docela trefně napsal v Lidových novinách Petr Pešek: „S rudým čínským drakem můžeme vycházet v dobrém. Ale sladkosti mu cpát do chřtánu nemusíme.“

Pavel Máša tamtéž upozorňuje, že se Paroubek po nucené správě uvalené na VZP chystá na pozemkový fond, konsolidační agenturu a podpůrný rolnický a lesnický fond. Dodejme ještě, že také na správní radu VZP, respektive tu její část, kterou nominuje vláda. Přitom jde třeba zdůraznit, že minimálně v případě Pozemkového fondu a Konsolidační agentury bude potřebovat činnou podporu růžovorudé stojedenáctky. Rád si ji zjedná a komunisté mu ji rádi poskytnou. Ovšemže za posty a za vliv.

Bělorusko chystá výrobu vlastního operačního systému pro PC, který má konkurovat Windows. S podobnými projekty mám svou zkušenost z doby „normalizace“: pracoval jsem dlouhá léta coby programátor. Měl jsem to štěstí, že především na stařičkém počítači IBM 360. Tábor míru a socialismu tehdy ovšem budoval řadu počítačů nového typu, jež měla konkurovat právě řadě IBM. Budování v drtivé většině případů spočívalo v otrockém kopírování a organizované loupeži. Nepovedla se ovšem základní věc, to jest funkčnost výrobku. Na přístrojích vyrobených v Rusku se každá úloha zpracovávala třikrát (to znamená nejméně desetkrát, sedmkrát se zpracování ještě před dokončením zhroutilo), a pokud vyšly dva shodné výsledky, považovaly se za správné. Vynikající byly i bulharské disky typu „write-only memory“ (zapsat jste na ně mohli cokoli, ale nikdy to nešlo přečíst). Protože možnosti Běloruska jsou podstatně omezenější než možnosti rudého impéria, bude to nepochybně ještě daleko větší sranda.

Pondělí 14. listopadu

Při volbě předsedy KDU-ČSL získal Kalousek 85% hlasů, jak by ne, když neměl protikandidáta. Měl ovšem smůlu, že se mu tam zviditelňovali účastníci i hosté. Předseda ODS Topolánek kritizoval lidovce za to, že dělají štafáž faktické koalici ČSSD –KSČM, na tom je hodně pravdy. (V hovoru pro Právo Kalousek řekl, že jeho strana spatřuje ve sbližování ČSSD s komunisty riziko ohrožení vítězství demokracie nad komunismem, tak proč u toho proboha asistují?) Svoboda vytkl straně (a samozřejmě v první řadě Kalouskovi) jednostrannou a konfrontační politiku, to je sice samo o sobě taky pravda, ale na tuhle kritiku je dnes už pozdě. Lidovci jsou proti bloku ČSSD-KSČM úplně bezmocní a v tuto chvíli jim asi nezbývá, než se ukalouskovat k smrti.

Většina (54%) lidí podle STEM souhlasí s nucenou správou VZP. To je smutné, zase jsme v menšině. Nucená správa VZP povede k opětnému postátnění zdravotnictví, a navíc se dá čekat, že to bude jen první vlašťovka. 56% lidí si myslí, že za miliardové dluhy si může VZP sama. Nechci zpochybňovat její spoluvinu, ale v zásadě za to můžeme všichni, žijeme si nad poměry a nechceme si to připustit. Zvláštní je jen, že zároveň 59% nevěří, že by se Rathovi mohlo podařit situaci ve zdravotnictví zlepšit. To jsou jakési zbytky realismu, obávám se jen, že lidé si myslí, že se to nemůže podařit nikomu.

Dr. Rath nyní chystá frontální útok na správní radu VZP. Ta se jak známo skládá z 10 zástupců státu, 10 zástupců pacientů a 10 zástupců zaměstnavatelů. Zástupce státu vymění a pak mu už zbývá jen získat maximálně dalších šest hlasů, aby mohl navrhnout odbojnou ředitelku Musílkovou k odvolání (rudá stojedenáctková klaka v PS to bez problémů prohlasuje). Kromě toho ovšem v parlamentu už leží návrh novely zákona o VZP, podle níž by jmenování a odvolání ředitele navrhovala vláda. Pak by s výměnou nebyl žádný problém. Důvodem změny jsou mj. poukazy na nereprezantativnost složení nynější rady - kdo je vlastně kompetentní k tomu, aby zastupoval pacienty a zaměstnavatele? Panu ministrovi by ovšem asi nedělalo potíže stvořit si vlastní SLP (Svaz loajálních pacientů), prostředky, jak se toho dá dosáhnout, jsou nasnadě.

Premiér Paroubek vzkazuje v souvislosti se jmenováním nového ministra zemědělství prezidentovi, aby si udělal pořádek v kanceláři. Zároveň prohlásil, že Klaus bude muset Mládka jmenovat, ať se mu to líbí nebo ne. Klaus si podobná drobná hulvátství vykoledoval, protože měl ambice plést se do praktické politiky víc, než prezidentovi přísluší. Teď zažívá svou faktickou bezmocnost a zároveň pokles vážnosti prezidentského úřadu. Ministr Rath ho před časem nazval vrtošivým staříkem, mimochodem je zajímavé, že stáří je v očích našich mladých štrébrů přitěžující okolnost. U ministra zdravotnictví je to zvlášť nadějné: když budeš remcat, dědku, šup s tebou do krematoria! Jinak si myslím, že způsob, jak pojímají Paroubek s Rathem nikoli Klause osobně, ale prezidenta ČR jako nejvyššího ústavního činitele, je hnusný a pobuřující a svědčí to o nesmírném úpadku politické kultury. Jsem proti zbožnění prezidenta-monarchy, ale prezident by se ze své funkce měl u politiků těšit jisté úctě. Jinak nežijeme v demokratickém státě, ale v chlívě.

Ministr kultury Jandák řekl na rovinu: jemu by nevadila vláda s podporou KSČM. Pan ministr říká zjevně zkusmo to, co si Paroubek netroufá vyslovit. Ostatně lidí, kterým by nevadila vláda s podporou komunistů, je u nás většina. Jandák to prohlásil v Primě a Grebeníček na to reagoval slovy: „Musím konstatovat, že Vítězslav Jandák je frajer.“ Věděl bych o lepším označení.

Dr. Rath publikuje v Právu článek s titulkem „Nucenou správou VZP odvracíme chaos“. Je hezké a příznačné, že už přešel na plural maiestaticus.

V Maďarsku vznikla komunistická strana – lépe řečeno přejmenovala se na ni mimoparlamentní Maďarská dělnická strana, pohrobek Kádárovy MSZMP. Je zajímavé, jak komunismus přežívá. Sovětský svaz sice padl, ale s myšlenkou, kterou využil, se Evropa dodnes nevyrovnala. Jen v opojení po „změně systému“ na přelomu 80. a 90. let nějak nebyla vidět její nesmrtelnost.

Ve vládním prohlášení nové německé koalice se na téma vyhnání podle ČTK praví: „koalice (se) hlásí ke společenskému i historickému vyrovnání s nucenou migrací, útěkem a vyhnáním. Chceme v duchu smíření také v Berlíně vytvořit viditelný znak ve spojení s Evropskou sítí Paměť a solidarita s dosud zúčastněnými zeměmi Polskem, Maďarskem a Slovenskem i s dalšími, abychom připomněli bezpráví vyhnání a vyhnání navždy zavrhli“. Východoevropští politici samozřejmě nechtějí do budoucna někoho vyhánět (koho taky, u nás např. existují jen dvě národnostní menšiny, Romové a ruskojazyčná mafie). Chtějí jen, aby se uznalo, že tenkrát to bylo v pořádku. A to uznat ovšem nelze, protože to není pravda, a co není pravda, nemá se uznávat.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky