Prosinec 2005

Ruku na srdce, kopačky na nohy

Jaroslav Formánek

Francie zažila fotbalovou reality show. Imitátor promluvil k národnímu mužstvu coby prezident - a pomohlo to.

První říjnový víkend, konkrétně sobota 1. října byl ve Francii očekáván s napětím: národní fotbalový tým hrál ve Švýcarsku klíčové utkání o postup na mistrovství světa. Leč oproti jiným podobným událostem dění v Bernu sledovala nejenom neklidná obec fotbalových fanoušků, ale i nesportovní část Francie. Tu zajímal především oficiální prolog zápasu. Zaujmou hráči během obligátního hraní státní hymny tentýž postoj jako před měsícem při obdobně důležitém utkání v Irsku?

Tehdy totiž k úžasu a překvapení televizních komentátorů i diváků francouzští fotbalisté naslouchali Marseillaise jako jeden muž s pravou dlaní na levé části hrudi. Ztoporněli tedy v póze, jež jim v minulosti nebyla nikdy vlastní a kterou naopak v podobné situaci praktikují američtí sportovci i prezidenti, což bývá čas od času ve Francii ironicky komentováno jako přepjatý patriotismus.

Dojali jste mě

Na zvídavé otázky novinářů trenér Raymond Domenech po vítězném utkání odpověděl: "Hráči tak reagovali na osobní přání prezidenta republiky, jenž nám těsně před utkáním telefonoval a v duchu utužení vlastenectví mužstvo požádal o toto nevšední gesto." Následující den však vyšlo najevo, že hlas hlavy státu napodobil rozhlasový imitátor pořadu Smích a písničky, Gérald Drahan, kterému kapitán mužstva Zinedine Zidane dle zvukového záznamu do sluchátka slíbil: "Ano, pane prezidente, spolehněte se, ruce si na prsa dáme."

Reakce hráčů na kanadský žertík byla rozporuplná. Mladá generace národního výběru jako Govou, Luyindula či Boumsong vzala celou věc s humorem, kdežto za partu starých veteránů okolo mlčícího kapitána Zidana prohlásil brankář Coupet: "To se nedělá, dělat ze sebe prezidenta. Ještě že jsme v Dublinu neprohráli, jinak bychom vypadali jako úplní pitomci." Analogicky reagoval i trenér reprezentace Domenech: "Ten člověk má štěstí, že jsme vyhráli. Mohlo to taky skončit u soudu, ale teď už jsme všichni myšlenkami ve Švýcarsku."

Naopak hlavní zainteresovaná osoba, tehdy kvůli zdravotním problémům hospitalizovaný prezident Chirac, po návratu fotbalistů do Paříže telefonoval jak trenérovi družstva, tak i kapitánu Zidanovi. Po několikaminutovém ujišťování, že je to skutečně on, pátý prezident páté republiky, což měla v případě pochybností potvrdit jeho žena Bernadetta, dublinskou aféru označil za podařený vtip a doslova řekl: "Byl jsem dojat, že jste splnili moje přání, byť jsem to vlastně ani nebyl já." Po ztrátě autority v podobě fiaska referenda o euroústavě, ekonomické stagnace a rekordního zadlužení Francie, neměnného počtu nezaměstnaných, rozčarování a opozice ve vlastních stranických řadách musel být momentálně nepopulární prezident očividně spokojen, že ho ještě poslouchají alespoň muži v trenýrkách a s kopačkami.

Kam vlastně s tou rukou

Imitátorův žert měl odezvu i v médiích. Na jedné straně mravokárná prohlášení typu: tímto způsobem by se vliv a význam hlavy státu zneužívat neměl. Na což deník Libération připomněl, že jako znevážení funkce prvního ústavního činitele lze spíše vnímat incident, kdy někdejšího prezidenta Françoise Mitterranda při televizním rozhovoru přerušila moderátorka slovy: "Po následující reklamě budeme v debatě pokračovat."

Veřejnost a větší část sdělovacích prostředků přijaly celou aféru naopak s humorem a spekulovaly o tom, kdo by mohl poslušným francouzským fotbalistům zavolat příště. Záhy byl například eliminován vůdce pravicových extremistů Jean-Maria Le Pen, o němž je známo, že mužstvu složenému většinou z barevných Francouzů není příliš nakloněn, a hráčům rovněž dlouhodobě vyčítá, že za zvuků státní hymny ostentativně mlčí nebo Marseillaisu úmyslně pějí falešně.

Deník Aujourd'hui zase přišel s konkrétním návrhem: Ať fotbalisté národního mužstva v rámci solidarity s nedávným záchvatem prudké migrény ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, kterého opustila žena a navíc byl poprvé předstižen na žebříčku popularity premiérem Dominiquem de Villepinem, vyslechnou hymnu s rukou na čele.

Zajímavá byla i diskuse v sarkastickém televizním pořadu Les Guignols: Jak by se hráči zachovali, kdyby jim ministryně obrany Michele Alliot-Marie rozkázala, aby při Marseillaise zaujali postoj adekvátní tomu, kterým svými těly vytvářejí obrannou zeď v okamžiku přímého kopu?

Celá kauza se proto zákonitě opět rozvířila těsně před utkáním ve Švýcarsku, poté co noviny, například deník Le Parisien, přinesly zprávu, že v předvečer zápasu fotbalisté za zavřenými dveřmi rokovali, jakou zvolí pozici během státní hymny. Napjaté očekávání veřejnosti tak balancovalo mezi dvěma póly - budou mít mladí milionáři smysl pro humor, anebo se projeví jako upjatí profesionálové? V Bernu zvítězila druhá varianta a francouzské národní mužstvo, objímající se oproti Dublinu tradičně jako jeden muž okolo beder, pouze remízovalo.

(Respekt. www.respekt.cz)