Prosinec 2005

Sežraná korespondenční jitrnička

Luděk Frýbort

Zrovna včera (30. 10. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) mi oznámila redaktorka jedné rozhlasové stanice, že ctihodný parlament republiky české opět zamítl návrh korespondenční volby pro zahraniční Čechy. Načež mi strčila pod nos takovou tu chlupatou kouli a chtěla vědět, co té zvěsti říkám a zdali bych práva korespondenční volby užil, kdyby ji milostivé panstvo jednou konečně povoliti ráčilo.

K první polovině otázky jsem měl odpověď pohotově: již několikrát jsem předpověděl a tiskem uvedl, že ve svém paranoickém strachu z účasti českého exilu na politickém dění stvrdí slavný parlament právo korespondenční volby, až nejmladší exulant dosáhne věku devadesáti let.

Druhou částí jsem však byl trochu zaskočen, takže odpověď zněla, jak mi napovídalo mé rozmrzení stavem politických věcí: ne, dost vody uběhlo od časů, kdy jsem ještě choval nějakou víru v smysl toho činu, teď bych už s volební obálkou ke kastlíku nejspíš s větrem o závod neběžel.

To se ví, nejvýstižnější odpovědi člověka obvykle napadají, když se vzdálí na dvacet kroků z dohledu tazatele. Chtěl bych tedy dodatečně říci, a tuším, že mluvím z duše podstatné části zahraničních našinců, že bych se korespondenční volby zúčastnil, ovšem pouze tehdy, kdyby se mi naskýtal širší výběr než mezi prognostickým ďáblem a belzebubem. Kdybyste se už konečně jednou, vy pánové a dámy, co poctivě usilujete o obrat k lepšímu v království českém, dokázali mezi sebou dohodnout, že se vaše strany a straničky od sebe liší o méně než o kozí chlup. Že by vám hřebínek slávy z hlavy nespadl, kdybyste o tuto měrnou jednotku poustoupili ze své výjimečnosti a netrvali na stoprocentním souhlasu s vlastními představami, neboť pouze když se ruka k ruce vine, tu se dílo podaří, jak už věděl císař pán František Josef I. Abych byl konkrétnější: mazal bych nejen s obálkou korespondenční volby ke kastlíku, ale snad bych si i obul boty a uháněl k prvnímu rychlíku do Prahy, abych přidal svůj hlas k mohutnému bloku nezkorumpované, v bažině postkomunismu nezabředlé politické síly. Je pro takovou dost místa v stranickém spektru, jen jej využít; jen vypudit pocit marnosti z duše lidí už tolikrát zklamaných nadějným náběhem, z nějž nakonec pro nesladitelnost osobních ctižádostí a směšné řevnivůstky nebylo nic.

Pravím tedy: nalezněte společnou řeč, k čertu už jednou. Sviňte své slavné prapory, Evropští demokraté, Cesto změny, strano Naděje, Pravý bloku i všichni ostatní, lišící se od sebe o kozí chlup. My v zahraničí, kteří jsme dosud neztratili poslední zbytek víry v možnost něčeho pozitivního a korupcí neprolezlého v českých zemích, pak přijdeme a podpoříme vás, protože uvidíme účel toho kroku. Jinak ... návrh zákona o korespondenční volbě, zamítnutí, nový návrh, nové zamítnutí... Nudná píseň o jitrničce, kterou pes nejen mnohokrát sežral, ale snad už i ... nu, nechme toho.