Prosinec 2005

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 5)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Země na konci světa

1. Santiago de Chile a cesta do Patagonie

Když se pan Šašek z Mezihoře vydával z Čech až na konec světa, bylo ještě všechno jasné. Svět byl rozumně placatý a jeho konec se prokazatelně nalézal u jedné skály v království portukálském; kdo tam dokázal dorajtovat, mohl si na něj sáhnout. Od těch dob se všechno náramně zkomplikovalo, není divu, když mnozí tvrdí, že svět spěje k zániku. Stav se kulatým pozbyl schopnosti mít nějaký konec; ten se může zrovna tak dobře nalézat u té řady topolů nad Šárkou, kde jsem jej kdysi hledával já, jako u té skály, co k ní dojel pan Šašek. Anebo ještě někde mnohem, mnohem dál, jelikož i moře omývající svět pozbylo své nekonečnosti a udělaly se za ním kontinenty, které tam dřív nebývaly. Zmatek nad zmatek.

Ale snad můžeme konec světa někam umístit i za dnešních ztížených podmínek; v tom případě bych byl pro to, aby jím byl vyhlášen ten nejvzdálenější, nejopuštěnější, Pánembohem nejzapomenutější kout zeměkoule, který přesto ještě někomu stál za to, aby se na něm usídlil a bral z něj svou obživu. Dál už leží jen ledové plochy, náležející snad tomu či onomu státu, ale lidskému tvoru ne; zmrzl by na nich. Vezměme do ruky glóbus a nemusíme hledat dlouho: snadno uzříme, kde se ten náš lidský a obydlený svět zužuje a vytrácí do studených antarktických moří, až překročí úžinu Magellanovu a mysem Hoorn se vytratí nadobro. (Mysem Hoorn, dovoluji si upozornit, nikoli Hoornovým. Nenazývá se po žádném panu Hoornovi, nýbrž nese jméno velice pěkného holandského městečka.)

Nicméně chci zdůraznit, že jsem se nevydal do těch končin jen z dětinské umanutosti najít konec světa. Ten kraj náleží k Chile, onomu nudlovitému, pět tisíc kilometrů dlouhému státnímu útvaru, táhnoucímu se podél západního břehu Jižní Ameriky; a v době, kdy jsem se k své cestě chystal, to byl stát velice vykřičený. Nepožíval u světové veřejnosti zrovna nejlepší pověsti, zejména u takové té liberálně-intelektuálně-levicové veřejnosti, která se sice ve svých soudech a předpokladech doposud vždy jen mýlila, navzdory tomu však má vždy pravdu.

Věc se měla tak, že si Chile dovolilo svého času nastavit nohu molodcům, kteří se zrovna hotovili uspořádat v něm nějaký ten svůj vítězný únor a rozšířit tak na západní polokouli pásmo sovětského vlivu ještě o tuto značně významnou zemi. Avšak co se nestalo: přišel jistý vyvrhel jménem Pinochet a vítězství sil pokroku zabránil. To se v západních levicových kruzích těžce neslo (dosud těžce nese, dodávám po letech), pročež byl na Chile uvalen interdikt. Spolu s Jižní Afrikou a Izraelem tvořilo trojlístek nejopovrženějších zemí, od nichž by levicový pes kůrku nevzal. Nejsa však pes, a tím méně levicový, měl jsem tou dobou už svou zkušenost jak s Jižní Afrikou, tak s Izraelem, a ta se značně odlišovala od štítivého obrázku, jak jej podával Der Spiegel a jiné tribuny liberální levicovosti. I zachtělo se mi do třetice zhlédnout i říši zlého diktátora Pinocheta, jat už jistým podezřením, že to v ní bude zase všechno jinak.

Jenže jsem přišel s křížkem po funuse. Než jsem se rozhoupal, odevzdal zlý Pinochet žezlo demokraticky zvolené vládě, zklamav tak levicovo-intelektuální veřejnost podruhé, jelikož by si bývala náramně přála nějakou proletářskou revoluci se střílením z Auror a podobnými žerty. Není divu, že proti němu vzplála hněvem a dodnes ho pronásleduje soudními žalobami. Ó Hospodine! Když už dějiny musí navštěvovat lidstvo diktátory, kéž by byl každý jako Augusto Pinochet! Člověk, který vezme události do ruky, pravda, svévolně a nikoho se neptaje, ale když je jeho úkol skončen, sebere čepici a jde. Kéž by se tak chovali zejména diktátoři socialističtí, jejichž kousky levicovým karatelům ani zdaleka tak nevadí! A kéž by věděl, kde má viset čepici i mnohý hodnostář sice zvolený, ale neschopný, své demokratické pověření si s feudálním lénem pletoucí, navzdory všem ostudám a odhalením na své židli lpící jako přivařený! Ani pro takové netřeba chodit až k mysu Hoorn, není-liž pravda.

Nu, s křížkem nebo bez křížku, už jsem se na svou chilskou cestu těšil a uskutečnil jsem ji navzdory změněným podmínkám. I našel jsem zemi pokojnou, na jihoamerické poměry solidní a vzkvétající, lid vlídný, krajinu a přírodu pak zrovna kýčovitě krásnou. Co se té politiky týče, musím po pravdě sdělit, že jsem o ni nezakopl tak často. Jednak že moje španělština přece jen stěží připouštěla nějaké hlubokomyslné debaty, jednak že takové debaty, jsou-li v Chile vedeny, se obvykle týkávají fotbalu, výkupních cen broskví a podobných věcí. Jako mnohde jinde v mimoevropském prostoru, nestává ani zde politika na prvním místě obecného zájmu. Nicméně je chilský konec světa plný zvláštností a zajímavostí, takže snad není zcela zbytečné o něm vyprávět.

Když už je řeč o těch zvláštnostech: s první z nich se poutník shledá, hned jak se v Santiago de Chile po sedmnácti hodinách letu vykulí z letadla. Je jí kormutlivá skutečnost, že se s nikým nedomluví, leda by se předtím prozíravě naučil španělsky. Do té chvíle jsem za mistry světa v natvrdlosti vůči cizím jazykům pokládal Japonce; nyní však jsem pořadí žebříčku změnil. V Japonsku jsem svého času napočítal pět osob, hovořících použitelně anglicky; v celém Chile i s přilehlou Argentinou jsem našel jednoho nositele té znalosti, jehož jméno je hodno vytesání v žulu, neboť tvoří výjimku vzácnější než bílý slon. Jinak neumí anglicky pranikdo, ani zaměstnanci turistických kanceláří, ani profesionální informátoři, ani policajti a taxíkáři. Přitom se všichni pilně ve škole anglicky učí; ráno lze pozorovat dívky v školních uniformách, kterak se navzájem zkoušejí z anglických slovíček; jsou-li však v tomto jazyce osloveny, utrpí nervový šok. Podobně jako Japonec, ani Jihoameričan v podstatě nevěří, že cizí jazyk může sloužit k něčemu jinému než k trápení dětí ve škole. Veškerý dosažitelný svět přece mluví španělsky, až snad na ty brazilské podivíny, co melou portugalsky, ale i těm se dá nějak rozumět bez učení. Vtloukají si tedy svědomitě do hlav slovíčka, silná slovesa, odříkávají Shakespeara odpředu i odzadu, ale vyptat se na cestu k nádraží nedokáží. Odpovědět na totéž cizinci už teprve ne. Chceš-li cestovat na konec světa, poutníče, radím ti důtklivě: nauč se španělsky. Třeba jen málo, třeba i špatně, ba mizerně, v infinitivech a v prvních pádech; ale nauč se. Česká tvrdošíjně tradovaná bajka o lidech, kteří neuměli ničeho a přesto se nějak světem protloukli, neplatí nikde a tady teprve ne.

Nyní bych snad měl povědět něco poučného o metropoli jménem Santiago de Chile, když jsem v ní zahájil svou cestu. Tedy vězme, že čítá nějakých šest milionů obyvatel a téměř za jejími humny strmí do nebes nejvyšší hora obou Amerik, Aconcagua. To by tak mohlo být všechno. Evropský poutník, uvyklý sytit se krásou a rozmanitostí takové Sieny, Prahy, Benátek nebo Brugg, neshledá mnoho pozoruhodného na jihoamerických metropolích, zejména těch, které nevznikly v ranějším koloniálním stadiu. Jedna je větší, jiná menší, jedna je zarámovaná v kráse jezer a hor, kdežto jiná ční unaveně z šedivé roviny, ale všechny jsou stavěné pravoúhlým systémem osnova a útek, někde uprostřed mají shluk blyštivých mrakodrapů, klasicistní katedrálu s opadávající omítkou, nezbytné národní divadlo v jednotném parádním stylu devatenáctého století a pak už doztracena jen moře nízkých domků a prašných ulic. Měl-li bych v Santiagu přesto vzpomenout něčeho pozoruhodného, jmenoval bych snad největší hustotu autobusů na světě: jsou žluté, velmi smradlavé a spolu s nešťastnou polohou se starají o titul patrně nejsmogovatějšího města vůbec. Je to poloha téměř nevětratelná, jelikož nebetyčná Aconcagua uzavírá santiagskou kotlinu a nepropustí vítr od moře, jenž by mohl ten čoud a slzotvorný opar rozfoukat.V jiných končinách Chile nepožívá Santiago právě valné pověsti. »Ano, ano,« přikyvovali lidé vidouce, že chovám své cennosti v koženém váčku pod košilí, »v Santiagu můžete takovou věc potřebovat, ale v našem městě se nekrade.« Což mě upomnělo na má mladá léta, kdy jsem chodíval s jistou dívčinou z Ostravy, avšak její rodiče té známosti nepřáli; byliť názoru, že Ostrava jest sídlem ctnosti, ale Praha je peleš lotrovská. Při tehdejších v Ostravě panujících obyčejích to byl názor přinejmenším podivný, ale nešť. Aspoň v jednom je celý svět svorný: v sklonu venkova křivdit svému hlavnímu městu.

Den se nachýlil a my už jsme viděli celkem všechno: i pěkný park Santa Lucia, i slavný palác Moneda, kolem nějž bylo tolik řečí tenkrát, když zlý Pinochet zabránil demokratu Allendovi uskutečnit vítězný únor. Rovněž lze obdivovat četné bronzové pomníky k poctě národních hrdinů vybavených šavlemi, prapory, bubny a jiným vlastenec- kým nářadím, jakož i ulice parádních domů z počátků dvacátého století, vydávajících neklamné svědectví o tom, že mají své lepší časy už za sebou. Sláva budiž chilské metropoli, ale jeden den na její zhlédnutí stačí; a ráno už odlétáme na jih, tentokrát opravdu až na konec světa, jehož jméno je Patagonie.

Má-li pocestný to štěstí a trefil jeden z asi pěti dnů do roka, kdy v tomto kraji neprší a veškerá země i oceán se nehalí do hustých mlh, je let z Puerto Montt do Punta Arenas asi nejnádhernější zážitek toho druhu na celém světě: na pevninské straně se blyští obrovské plochy ledovců, spadají pruhovanými splazy k tyrkysově modrým jezerům, po nichž plují bílé skvrny ker. Vše rámují horské hřebeny And, které zde sice už ztratily svou šestitisícovou nebetyčnost, spokojíce se s dvěma třemi tisíci metrů, zato jsou divoce, malebně rozeklané. Přeběhneme-li na druhý bok letadla, uvidíme na oceánské straně neskutečnou spleť ostrovů a fjordů, dosud prý ne zcela probádanou končinu světa; sem, na ostrov Hanover, umístil Jules Verne své dobrodružství Dvou roků prázdnin, z čehož je vidět, že si ostrov představoval ze své pařížské lenošky značně vlídnější, než jaký opravdu je. A teď zase honem skočit zpátky, protože nalevo, docela jako na dosah, se vynořila ježatá kulisa hory Cerro Fitzroy, prý nejobtížnějšího horolezeckého terénu, co si jich příroda vymyslela, což nemohu posoudit, ale krásné to je, krásné a úchvatné. Téměř nic z té krásy však není dostupné po zemi ani po moři, jen z letadla ji lze zahlédnout, pokud ovšem jsme uzavřeli s příslušnými božstvy smlouvu o počasí. Nenechávají si říci tak ochotně.

Po nějaké hodině se krajina uklidní, letadlo vystrčí kolečka a přistane v Punta Arenas. Chovám nejasnou vzpomínku na knížku z mých klukovských let, v níž se toto místo vyskytovalo ve spojitosti s jakousi hrdinsko-dobrodružnou námořní historií, čímž se mi doživotně odělo v háv romantické představy. Podivné vlastně, jak málo romantická je dnešní dětská generace. Nejen že si nerada čítá v knížkách; ale ani představa dalekých, mýtem dobrodružství obestřených krajů v ní neprobouzí tytéž city, jimiž jsme se zachvívali my. Ještě posázavští trampové nazývali své osady Arizona, Red River, snad i Punta Arenas, ještě se zdobívali sombrery a přezdívali jmény Divokého západu. Řeknete možná, že to bylo trochu směšné, nu, dejme tomu. Ale cosi měli, co dnešní mládež nemá: romantickou touhu. Snad proto, že dnes už není předpokladu romantiky, jímž je nedosažitelnost. Kdo chce a komu to stojí za to, může zaplatit nějaký ten groš a letět se sám podívat i do té Arizony, i do Punta Arenas, nemusí o nich nýt při kytaře v osadě pod Medníkem. A je to tak dobře, což o to, nestýská se mi po časech, kdy nezbývalo než nýt. Jenom ... nu, jsem docela rád, že mě život posadil právě takhle: mládím do romantické nedosažitelnosti a pokročilejším věkem k splnění snů. Ze světa a jeho krajin ke mně tak stále aspoň trochu šeptají stránky rodokapsů, jestli vůbec víš, věcná a neromantická mládeži, co to bylo.Avšak jediná romantika, jež poutníkem zalomcuje hned po přistání, je prudký, neustávající vítr až vichr, setrvale západního směru, vždy od Pacifiku k Atlantiku, nikdy obráceně. Bude ho provázet po celou dobu pobytu na této nejjižnější výspě života. Veškerá příroda si už na ten úkaz zvykla, takže patagonské stromy rostou všechny jednosměrně ohnuté a orvané v podobě mraku hnaného podzimní bouří. Rovněž veškeré lidstvo se pohybuje nikoli svisle k zemi, nýbrž v poloze šikmo nachýlené; z téhož důvodu nenosí lidstvo klobouky, nýbrž hluboko naražené kulichy. Milé dámy: zachvátí-li vás někdy touha spatřit tyto končiny, oželte svůj umný účes a dejte se ostříhat velice nakrátko, nechcete-li se pominout zoufalstvím. Zdejší paní a dívky to dělají také tak.

Jinak je Punta Arenas město dosti rozlehlé, čítá kolem sta tisíc duší a je velmi čisté. Aby také nebylo; nepřetržitý vichr popadne každý kousek papírku a už jej žene před sebou kamsi do pustin. Vodorovný vzduch, nazval jsem ten úkaz při pohledu na plechovky a jiné krámy, letící povětřím k východu. V Punta Arenas, domnívám se, by Newton svůj zákon o přitažlivosti zemské neobjevil; jeho pověstné jablko by mu nespadlo na hlavu, nýbrž odletělo daleko do pampy. Poslední ulice vybíhají doztracena k moři a to už je ona proslulá Magellanova úžina, opředená tolika námořnickými zkazkami z dob, kdy se tudy probíjely plachetní koráby na své cestě mezi dvěma oceány. Lze si domyslet, že aspoň v jednom směru to muselo být probíjení velmi svízelné; vítr duje nad mořem ještě divočeji než nahoře ve městě, vlny se vzpínají do vysokých zpěněných hřbetů, slaná tříšť jakož i všelijaké smetí se prohánějí vzduchem a člověk má co dělat, aby se udržel na nohou a neodletěl také.

Mimo větru vyniká Punta Arenas svým obyvatelstvem, z velké části jugoslávského původu. Ale pardon; původu chorvatského a srbského, tak je to dnes správně, aby si člověk nevykoledoval nějakou nepříjemnost. Až podiv cestovatele jímá, vidí-li všude vývěsní štíty s jmény jako Čevapčić nebo Ražnić (nejsem si jist, viděl-li jsem právě tato jména). Dal jsem si o té pozoruhodnosti vyprávět a dozvěděl jsem se, že jugoslávské osídlení má v Patagonii poměrně starou tradici a že už v předválečných časech se zde usídlovali z většího dílu Chorvaté, z menšího Srbové. Avšak největší přistěhovalecká vlna dospěla na tento větrný konec světa s těmi, kdož nebyli nadšeni vyhlídkou na život v Titově partyzánsko-bolševickém státě. Pobývali zde v krajanské svornosti až do nedávné doby, kdy se kvůli těm patáliím ve své vykřičené domovině rovněž nesmiřitelně rozkmotřili. To navzdory tomu, že se jedni jak druzí dávno pošpanělštili a slova jihoslovanského už v ulicích nezaslechneš. Ledaže se od nich i veškeré neslovanské obyvatelstvo naučilo říkat nema problema; musím říci, že to zní z jihoamerických úst dost divně.

Jinak už zde není příliš co pohledávat, leda se vydat ke kolonii tučňáků kousíček za městem. On se ten kousíček sice natáhl na sedmdesát kilometrů kodrcavé stepní cesty, ale to v této nekonečnosti neznamená skoro nic. Tučňáci tam opravdu byli, stáli v hloučcích jako parlament samých Spejblů a oddávali se trpělivému pelichání, během nějž nemohou do moře. Jen ti, kteří to už mají za sebou, se legračně kolíbají k rozbouřeným vlnám, aby se - šups! - rázem proměnili z nemotorných panďuláků ve velice hbité živočichy, a smělými šipkami se vrhají do divokého živlu. Ač jsem je bedlivě pozoroval, nezjistil jsem, jaké výjimky z přírodních zákonů při tom využívají, protože ty prudce se valící vodní stěny musí přece každou živou hmotu vrhnout zpátky; dovedl jsem si představit, jak by se v nich asi vedlo mně a jak bych byl při takovém pokusu mezi vlnami a skalisky usmýkán k smrti.

Z Punta Arenas odjíždí autobus k severu, cesta jde dlouhý čas patagonskou pampou ... ale třeba má čtenář scestné představy o významu toho slova; možná že mu zní rozevlátou melancholií podmednické romantiky, o níž byla řeč. Tomu je nutno odporovat. Kdo pampu jednou vlastním okem spatřil, tomu dozní v duši kytara a odvane dým táboráku, neboť máloco je na světě nudnějšího. Rovina jako stůl, ohraničená jen zasmušilým mořem někde na východě, ale i moře se za chvíli vzdálí a není tu nic než šedivá, suchá tráva od obzoru k obzoru, nekonečné ploty estancií, rozptýlené skupinky ovcí, tu a tam lama nebo patagonský pštros nandu (v místním španělském pravopisu ňandu), jednou za padesát kilometrů prkenný domeček. Ani potůček krajinu neprotne, aby vnesl něco veselejšího do toho rmutu. Ta bezvodost udivuje při těch nekonečných, pošmourných deštích; ale veškerý déšť se okamžitě vsákne do hlubokých štěrkových vrstev, takže mu není třeba vytvářet potůčky či dokonce řeky.

Asi po stu kilometrech se kulisa začíná měnit, množí se skalnatá návrší a objevují se menší i větší plochy patagonského lesa. Sestává z křivolakých stromů drobného listí, celých ověšených vousatým lišejníkem, což v té opuštěné náladě ještě stupňuje dojem pochmurné strašidelnosti. Jakási drsná, vichry ošlehaná krása z toho vydechuje a jímá srdce; pohříchu si však místní obyvatelstvo krásy nepovažuje a zvolna, ale systematicky ji ničí. Tadyhle ještě stojí patagonský les v celé své divoženčí tajemnosti; o kousek dál v něm někdo vykopal pravidelné čtverce odvodňovacích rýh; ještě dál už jsou stromy posekané a mrtvé dříví stahané do velkých, černě promokvávajících hromad; tamhle ty hromady hoří ... a konečně tu máme produkt vší té snahy: už zase tu rozlehlou, pustou, jednotvárnou, pitomou pampu, rozdělenou drátěným plotem do obrovských ovčáckých parcel.

Je to smutný, duši svírající pohled. Musím si při něm vzpomenout na ty naše zapálené ochránce přírody a nepřátele veškerého toho moderního, průmyslově-konzumního světa, jejž se s takovou ošklivostí zříkají. Domnívají se, že pouze návratem k bukolické prostotě může lidstvo zase dojít štěstí a boží příroda klidu. Jaký omyl, spravedliví chlapečkové. Přijďte do Patagonie a rozhlédněte se: uzříte, že není a nebylo strašnějšího nepřítele lesů a vší přírody než tohle bukolické pastýřství. Aby se napáslo stádečko oveček, bezútěšně roztracené pod šedivým nebem, bylo nutno do kořene zničit přírodu na ploše poloviny evropského okresu. Aby se uživil pastevectvím jeden ubohý živáček na kilometr čtvereční, musel padnout pravěký, na světě ojedinělý patagonský les a ustoupit úmorné, duši ubíjející pustině. Má-li se počet živáčků na kilometru čtverečním zvýšit na jednoho a půl, má-li se skrovný blahobyt estancií o něco zlepšit, nezůstane z toho strašidelně divokého lesa už vůbec nic. Nebude to už ani tak dlouho trvat.

Takový je totiž vývoj lidské společnosti: ve svém nejstarším, sběračském a loveckém stadiu člověk využívá toho, co mu příroda poskytuje. Chodí po kraji, sbírá bobule a chutné slimáky; když si později opatří primitivní zbraně, může ukořistit i něco podstatnějšího. Ale vydatnost svého loviště zvýšit nemůže; vyčerpá-li je, odejde jinam nebo hyne. Pastevec už stojí na stupni o něco vyšším. Rovněž čerpá z darů přírody, neseje a nesklízí; ale na rozdíl od lovce má možnost z přírody vytlouci víc, než mu sama dává; může vypálit a vyklučit porost, aby rozšířil pastvu pro své stádo. Teprve na tomto stupni, a zejména na něm, se z člověka stává ničitel a nepřítel přírody. Přechodem k zemědělství se jeho nároky na plochu opět zmenšují a ničivosti ubývá; a teprve ta pohrdaná industriální společnost může zaručit, že se na jednom čtverečním kilometru uživí ne jeden otrhaný ovčák, ani dvacet nuzujících sedláčků robotního věku, nýbrž tři sta i víc lidí, a to dobře; a kromě nich se na něj ještě vejde i pěkný kousek lesa, luk, kopa zajíců a srnek, útěšné koutky boží přírody a hnízdiště pro rozličné ptactvo nebeské. K tomu je ten stav schopný vývoje a zlepšení, kde člověk z nevědomosti stojí přírodě na palci, může najít způsoby, jak jí ulevit. Pastýř totéž nemůže. Proto je darmé a pošetilé obracet hlavu zpět a hledat v bukolické prostotě příklad a idylu, která v ní nikdy nebyla. Ještě pošetilejší snaha je hledat pro současné lidstvo recept v způsobu, jímž se může uživit jeden živáček na kilometru čtverečním.

Smráká se, krajinu pokropil déšť, slunce nakrátko ozlatilo hory na západě a kdesi dole se zaleskl úzký prst moře. Malebně ošlehaní pastýři z estancií povystupovali už předem, ukazují se první roztřesené prkenné baráčky a pomalu se zahušťují v městečko Puerto Natales.Prašnými ulicemi městečka, kolem dřevěného kostela, můžeme seběhnout k zmíněnému prstu mořské hladiny, který se tím projeví jako dlouhý, klikatý, do hor zaříznutý fjord. Nese jméno Ultima Esperanza, Poslední naděje. Cosi neradostného vane z toho názvu a pošmourné ráno jako by tu zasmušilost potvrzovalo. Lze si představit, jak k němu fjord přišel: kterýsi mořeplavec dřívějších věků zabloudil v hledání cesty apokalyptickou změtí ostrůvků na západním patagonském pobřeží, až se nakonec dostal v tato místa, trudně přemýšleje, jestli odtud ještě někudy živý vyvázne. Snad touhle úžinou mezi horami ... nu, nevyvázneš, udatný mořeplavče, úžina končí po několika desítkách kilometrů u krásné sice, ale veškerou další plavbu uzavírající ledové hory Balmaceda. Poslední naděje nejspíš vyzněla naprázdno.

Mnoho naděje ostatně nikdy nesídlilo v této končině: pár rybářů, pár osamělých estancií v romantických sice, ale zoufale odlehlých zátočinách fjordu, dávajících živobytí horší než bídné až do doby, kdy sem pronikla turistika. Ale nechme představivost, aby se odpoutala od dneška a přenesla se do dnů, kdy nebylo ani městečka Puerto Natales, ani rybářských chaloupek a roztroušených estancií, jen hor, ledovců a pustého fjordu, po němž bez naděje bloudil objevitelský koráb. Napadá mě, s jakou lehkostí dnes vynášíme soudy nad skutky lidí v minulých stoletích. Nad jejich dobýváním oceánů i zemí za nimi, nad jejich objevitelským a kolonizačním úsilím. Prohlašujeme je za kořistníky a ujařmitele a nejsme ochotni přiznat jim jiný motiv než materiální chtivost. Jistě; kdo vynáší soudy z pohodlí domácí lenošky a za samozřejmého přijetí zásad našeho věku, může mít potíž připustit, že někdy lidé mysleli jiným způsobem než my a uznávali jiné hodnoty. Zde, od břehů fjordu Ultima Esperanza, se může věc jevit jinak. Kořistnictví, chtivost zlata ... možná, ostatně kdopak by se nechopil příležitosti k zbohatnutí i dnes, že ano. Rád bych ale věděl, co kdo hledal zrovna tady. A kdyby mu třeba i kdovíco kynulo; nedovedu si představit sám sebe, že bych se pro tu vyhlídku pouštěl v nebezpečí života, jakému se denně vystavoval mořeplavec, hledající cestu kolem mysu Hoorn. Kdepak. Ti lidé tehdy dávali svůj život v sázku mnohem snadněji, pro mnohem méně než my dnes. Patrně proto, že nestál za mnoho a oni byli hotovi o něj hrát, aby jej zlepšili. Ale ani to by asi nestačilo k skutkům zoufalé odvahy, kdyby nebylo čehosi, čím se způsob západní civilizace liší od všech jiných. Snaha přilepšit si, povznést svou materiální úroveň ... to lze nalézt všude. Ale touha po dalekých obzorech, dobrodružnost, ono šimrání na duši, jež zná ten, komu i dnes stojí za to se pouštět na různé konce světa, třebaže komfortněji než plavci v dřevěných plachetnicích ... to už není dáno kdekomu. Jinak by se mnou v přístavu Puerto Natales nestáli jen samí Američané, Švýcaři, Němci a příslušníci jiných západních národů; ještě nikdy jsem v této společnosti nespatřil Araba, Inda a dokonce ani Rusa, jakkoli bohatého. Je tomu přesně naopak, než jak sami svou civilizaci přísně soudíme: jen západní člověk je schopen postavit ideál nad konzum a prestiž, jen on se v hledání nových zemí břehů pouští na úžiny neznámých moří, o nichž neví, vedou-li kam.

Po několika průhledech do postranních ramen fjord posléze končí skalní stěnou, podél níž spadá k moři mohutný ledovec. A musím říci, že jsem už viděl mnoho ledovců v různých horách světa, ale není nad ledovec patagonský, ještě ne zcela arktický, neprostírá se kolem něj jen neměnná běl ledu a sněhu, nýbrž hustá, zelená a vším možným kvetoucí vegetace. Když se pak ještě ukáže slunce - jev, pravda, dosti vzácný v těchto místech, když útržky mraků plují pod nebem, zahalují a znovu otvírají průhledy k horským štítům, po zelenavém jezírku pod ledovcem plují bloky ledu, září spanilou bělí ve slunci a hlubokou modří v stínu, nad hlavou důstojně krouží kondor ... tu pocítí srdce poutníkovo ono užaslé chvění, jaké provázívá spatření krásy do té chvíle nevídané.

Bývalo by se mi chtělo teď vypravit ještě na Ohňovou zemi, kolem níž se rovněž točívaly všelijaké romantické představy mého klukovského věku, ale jako obvykle, byl jsem nucen oželet jedno, aby se mi do programu vešlo druhé. Všechna doporučení mě vedla o nějakých sto padesát kilometrů - holé nic v těchhle dálavách - zpátky k severu, do krajiny jménem Torres del Paine. Rozkládá se na ploše zhruba vévodství lucemburského a předchází ji pověst, že její krása přesahuje cokoli jiného na světě. Že ať už byl pocestný kde byl, nad tímhle mu vypadnou oči z důlků.

Nuže, nejsem právě přítelem takových informací. Buď bývají nestydatě nadsazené v průhledné snaze nadehnat co největší lidské stádo k stánkům se suvenýry, nebo jsou neseny neprůstřelným lokálním patriotismem, ochotným udělit známku nej- i řepnému poli. Jejich sláva předcházívá nevyhnutelnému zklamání, protože poutník se připraví na cosi přímo nadzemského, aby pak s rozpaky zíral ... nu, ano. Je to takhle docela pěkné. Ale že by... V chilském národním parku Torres del Paine ale sám nevím. Možná že jsou tu a tam ve světě krásy téže kvality a sám bych některé dokázal jmenovat. Ale skutečná krása beztak bývá ojedinělá a nesrovnatelná. Porovnávat krajinné krásy v různých koutech světa je počínání stejně daremné jako pořádat soutěže krásy mezi ženskými: jedna je krásná takhle a druhá jinak, ale žádná není nej-.

Zkraje se může pozorovateli vkrádat jisté zklamání. Kulisa rozervaných, k nebi trčících skalních věží se opravdu naskýtá, ale okolí zatím není nic moc. Kopečky a hnědou trávou porostlá návrší, šedavé trní, v dolících mrtvá jezera s špinavě bílým límcem usazené soli. Hezké jsou v té opuštěnosti stádečka lam guanaco; zírají rozvážně k silničce, jsou do oranžova béžové, mají bílohnědé hubičky a nic se nebojí. Jeden guanaco vždycky hlídkuje na nějakém návrší, neblíží-li se nebezpečí, ale autobus plný mezinárodního čundráctva zřejmě není pokládán za nebezpečný. Jinak tady toho moc není. Až když sestoupím pod samé hory, jdu kolem peřejnatých řek, vidím duhu nad vodopády, stále blíž k čnícím věžím a skalním hradům, rostlinstvo se vzpamatovává ze stepní jednotvárnosti a bují všude kolem v nádheře patagonského podzimu, neznámé stromy, květy, polštářovité křoví ... tu ano, jakýsi tlak je cítit vzadu za očima ... že by se chystaly vypadnout? Ale beztak tu opravdovou, ojedinělou, nejvyšší krásu nelze popsat; a kdyby se to namalovalo, byl by to kýč ze všech kýčů nejkýčovatější. Ale beztak bych - že odbíhám - chtěl někdy slyšet od některého znalce umění: kdy a za jakých okolností se krása mění v kýč? A jak to, že se v něj nikdy neměnívá ošklivost? Snad proto, že zobrazit krásu, nu, jde to; ale je to obtížné a musí se něco umět. Kdežto ohavnost je namazaná jedna dvě. Přiznám se, že jsem se pak doma párkrát pokusil tu scenérii namalovat, ale nic z toho nebylo. Jo, holenkové, udělat slušný kýč, to není jen tak. Snad abych to příště zkusil s uměním.

Mezi horské srázy jsou vklíněna jezera, šedivá, blankytná i hluboce šmolková, některá končí hradbou ledovce, z nějž se občas udrolí kra a s náramným rámusem žuchne do vody. Avšak ze všeho nejdivnější je zdejší vegetace; nebýt toho, že ježibaby, divoženky, obři a jiné podobné postavy potřebují ke své existenci člověka, aby ho vábili do svého pohádkového světa, řekl bych, že se to tady jimi musí jen hemžit, hlavně takhle v noci. Ale člověka zde není, leda že občas projde osamělý vandrovník, a ten v noci spolehlivě chrní ve svém stanu, kam za ním, jak známo, bubáci nemohou. Jest tomu tak, že do Afriky stojí za to se vydat kvůli slonům, žirafám a ostatním velkým hovadům; do Austrálie kvůli přepestrým papouškům a jinému ptactvu, do jižní Asie kvůli chrámům a všelikým podivným obyčejům lidským, ale do Jižní Ameriky kvůli jejímu stromoví. Je divné, zcela cizí, ani kříček, ani stromeček neznáš jménem; a zeptáš-li se na ně, povědí ti, že prý huehe-puehe nebo tak nějak po indiánsku, takže z toho zase nejsi chytrý. Křivolaké a kosmaté je, odrané a omlácené vichrem a přitom kvetoucí. Všechny patagonské stromy mají jen malé, tuhé lístečky, protože kdyby měly větší, vítr by je orval; tak tu funguje přírodní výběr podle pana Darwina. To jediné, co zjevně zákonům přírody vzdoruje, jsou místní vrabčáci, skoro jako naši, jen s šedivou šošolkou na hlavičce. Čimčarují v křovinách a vesele přeletují z kříčku ke kříčku, aniž je zajímá patagonský vichr. Čím to je, že je nestrhne a netřískne s nimi někde o skálu, věda dosud nevybádala.

Patagonská božstva nám nadělila tři slunečné dny, což je už pozoruhodný jev, a jeden dočista bezvětrný, což se rovná zázraku. Našinec v tom už má prostě cvik, poroučet větru dešti, že. Jinak je ten věčný vítr značně protivný. Nejen že je v něm vysilující putování, stále v šikmé poloze jako špatně zasazený kůl, nejen že jeho poryvy člověka shazují z úzké stezičky; ani tábornická domácnost není prosta svízelí. Těžko se vaří, když se jakkoli chráněný oheň třepoce a skomírá, když pozorujete, jak se hrnec plný vody sune větrem po prkenném stolku, až v nehlídaném okamžiku spadne. Těžko se i spí, když stan nadskakuje a jeho plachty vydávají zvuky jako trojstěžník v tajfunu; někdy do noci zazní zoufalý výkřik, následovaný dupáním mnoha nohou a jakýmsi pleskáním ... aha, zase někomu vítr rozerval stan a odnesl jej směrem k Atlantiku. Snad si nepočetné patagonské obyvatelstvo na ten živel zvyklo, ale našinci může jít ten věčný vichr pomalu na nervy. Když vám uletí všechno, co nedržíte, a někdy i co držíte, když každou ponožku musíte hned po zutí zatížit velkým kamenem, když pocítíte potřebu mít osm rukou jako indický pámbu, abyste pochytali všechno, co vám chce uletět, ale ono stejně a při nejlepší snaze uletí ... tu toho začíná být jaksi příliš.

Takže sbohem, tučňáci a lamy, sbohem, patagonští Jihoslované, sbohem, konče světa. Nemyslím, že bychom se ještě někdy shledali. Bylo to u vás zajímavé a mnohde i překrásné; jsou ale krásy, k nimž se poutník rád a vášnivě vrací, kdežto jiné mu stačí spatřit jednou. Asi že poutník - a především poutník emigrantský - podvědomě hledá a soudí, mohl a chtěl-li by v té končině žít; a tu musím říci - třeba i mohl, ale raději nechtěl. Mějte se tu dobře, tučňáci.

2. Kraj jezer a sopek

Město Puerto Montt leží skoro přesně tisíc kilometrů jižně od Santiaga. Nebo také devět rovnoběžek, což je údaj možná podstatnější, jelikož vymezuje klimatický rozdíl asi jako mezi Prahou a Neapolí. K sychravému konci světa kolem Punta Arenas je rovnoběžek ještě dalších dvanáct, z čehož vyplývá, že krajina kolem Puerto Montt není ani horce a prašně subtropická jako ta u chilského hlavního města, ani zase subarkticky drsná, nýbrž právě tak něco mezi tím. Kraj léta mírného, příjemně teplého, ne však k zalknutí žhavého; kraj ani studeně upršený, ani dokožena sluncem vypálený, nýbrž chundelatý sytou zelení a oku libý. Jelikož v něm příroda ještě nadělala jezer, pralesů, sopek, peřejnatých řek a vodopádů, je to i kraj nadmíru krásný. Nechci zase sahat k opotřebované předponě nej-, ale podobný abys ve světě pohledal.

Město má hezkou polohu mezi mořem a zelenými návršími, dvě nebo tři rušné obchodní ulice, pěknou pobřežní promenádu a pak už, inu, jako všude v Chile: uličky prkenných baráčků, z nichž nekouká zrovna ta nejbědnější chudoba, ale také žádný náramný přepych. Tím bychom s ním mohli být celkem hotovi, avšak ... ouha, málem bych zapomněl, i tady mají jedno ze světových nej-. Nejjižnější nádraží světa, prosím. Jistou vadu té slávy představuje pouze fakt, že z nejjižnějšího nádraží nejezdí žádné vlaky. Na rezavých kolejích stojí jedna archivní, očividně pohybu neschopná lokomotiva a kromě ní ještě řádka rozpadajících se nákladních vagonů, jichž místní obchodníci s jablky a cibulí používají jako skladiště. Chce-li někdo z těch míst cestovat a mermomocí trvá na vlaku, musí sednout na autobus a jet do města Puerto Varas na jezeře Llanquihue, odkud se už opravdu vlaky vypravují, dokonce snad každý den. Nutno však vědět, že ani pak to není žádná rozkoš. Cestování vlakem je v Chile pomaloučké, obtížné a hlavně drahé. Jelikož si chilský erár nevydržuje železnici jako drahou kurtizánu, kterýžto zvyk vládne v Evropě, a nevyplácí jí miliardové subvence, projevuje se zřetelně její neschopnost konkurence s dopravou silniční, ba i leteckou. Málo platné, úpadek železnice na celém světě nezpůsobuje takový či onaký management či koncepce, a nelze jej zastavit vyhozením jednoho ředitele a nastolením jiného, jakkoli tržně dynamického a smělými reformami jen tak se ohánějícího. Železnice je, dělej co dělej, dopravní systém minulosti. Už ve dvacátých letech o ní psal Čapek, že má svou velkou dobu za sebou, a jako obvykle měl tento jasnozřivý prorok pravdu. Nadmíru pohodlné, moderní autobusy dopraví pocestného z Puerto Montt do Santiaga už od nějakých šesti tisíc chilských pesos (patnáct amerických dolarů); za dvakrát tak dlouhé kodrcání po kolejích vydáte tisícovek kolem třiceti. Člověk by věru musel být zažraný železniční fanda, aby si to dal líbit; pročež koleje rezavějí, zarůstají pýřím a bodláčím, a nejspíš není daleko den, kdy zarostou úplně a provoz se zastaví. Leda by bylo jejich jediným posláním mít na konci to nejjižnější nádraží světa.

Tam, kde nejsou hlavními cíli města a kulturní památky, nýbrž příroda, a k tomu panují spořádané dopravní poměry, nebývá však marné si najmout auto. Krásy přírody totiž Stvořitel zhusta nadělal ve velmi odlehlých končinách, do nichž veřejné prostředky nezajíždívají. Obepsal jsem proto už z domova půjčovny a vybral si z jejich nabídek tu co možná nejúnosnější. I pak to ještě vyšlo dost mastně a blízká budoucnost mi měla ukázat proč. Volba padla na vozidlo značky Chevrolet Chevette, a nutno říci, že kromě toho názvu už na něm bylo honosného máloco: gumy sjeté, karoserie otřískaná, veškerá těsnění volně plandající, topení a jiné zženštilosti nefungující, okna posetá ďubkami a pavoukovitými prasklinami po létajících kamenech. Ale motor se točil a kola také, což je, jak známo, hlavním účelem motorového vozidla, a víc se z vlídného, leč jinak si velké starosti nedělajícího personálu půjčovny nedalo vyrazit. Ostatně počasí bylo nádherné, a jakmile jsme nechali město za zády, pustili jsme nedostatky našeho silostroje z hlavy.

Musím nyní dosvědčit, že se v Chile jezdí dobře. Tím naprosto nemíním ten druh nervózní řidičské bravury, jíž se v Čechách obdivně říká - on umí jezdit, nýbrž klid a nevzpěněnost. Není názorem chilských řidičů, že jejich posláním je dohnat a předehnat, není jejich ctižádostí předvádět se okázalým šílením na silnici. Jsou obrazem národní nátury své země, a ta je spíš rozvážná, poněkud pomalejší a dost času mající. Abych se přiznal, očekával jsem, že v Chile najdu takové to pestré, leč dosti bláznivé a na nervy jdoucí středomořské ovzduší, jakým se umí zaskvít zejména Itálie, ale zmýlil jsem se. Naštěstí.

Chilský člověk je klidný a usměvavý, přitom ochotný až k nevíře, na požádání by se přetrhl a leckdy i bez požádání. Je vlídný a zdvořilý, hubu vždy plnou zubatého úsměvu, pln zájmu o to divné zvíře, které přišlo z Evropy. Nechápe sice plně proč, jeho samotného by nenapadlo courat se světem, i kdyby na to měl, ale zajímá ho to. Při všem zájmu není vlezlý, nikdo tu za člověkem neběhá a neječí mu do ucha v urputné snaze uskutečnit nějaký půldolarový obchod. Přitom je naprosto čestný, spolehlivý, všechna přikázání Boží ctící včetně onoho nepokradeš, což právě nepatřívá k obyčejům jihoamerických zemí. Může být ledaco vytýkáno chilské zemi, ale povaha jejího lidu patří k těm nejpříjemnějším, jaké lze na světě potkat.

Možná tušíte, že jsem vychrlil tuto všechnu chválu, abych si mohl následujícími řádky dobře zanadávat. Neboť jak pěkná a milá je chilská země, tak příšernými silnicemi je vybavena. Něco takového se ve světě prostě nevidí, i kdyby se extrémů chtivý poutník vydal třeba i na Ukrajinu. Zatím ještě nic netušíme, první kilometry probíhají po transverzále zvané Panamericana, táhnoucí se s několika přerušeními a v různé kvalitě od Aljašky až v tato místa. I odbočka k jezeru Llanquihue je ještě asfaltovaná, nic neukazuje na hrůzy, jež má pro nás připraveny chilská silniční síť dál. Je začátek března, konec jižního léta nebo možná už začátek podzimu, a opravdu, jakési vlání v povětří připomíná naše září. Jezerní voda je ještě teplá a láká k zaplavání; břeh je k tomu účelu lemován veřejnými plážemi, z nichž mi utkvěla v paměti Playa Niklitschek. Takových jmen je ostatně v okolí spousta, včetně ostrůvku nesoucího jméno Loreley. Jenom za jezerem se vynořivší vznešený kužel sopky Osorno neodpovídá ani tomu Nyklíčkovi, ani té Loreley, je krásně pravidelný, zdobený bílou sněhovou dečkou, takže by spíš mohl dělat konkurenci Fudžijamě.Pohled na jména v mapě vůbec napovídá ledacos německého, co by poutník tak daleko od rýnských břehů nehledal: téměř švýcarský vzhled mnoha domků a spořádaná úhlednost, nápisy vroubící silničku i budovy úřední v jezerním městě Puerto Varas. El restaurante »Zur Krone«. Deutsches Haus. Escuela Alemana - Deutsche Schule. Pan amasado - Deutsches Brot. Onces alemanes - Deutsches Essen. Gustavo Gudenschwager: Kuchen, Strudel, Schnitzel. Jak se to, proboha, rýmuje se zemí jihoamerickou, s jazykem i duchem španělským?

Inu, rýmuje se to tak, že po dlouhý čas sem na hluboký a chladný jih španělský duch jaksi neměl chuť proniknout. Chile byla vůbec za conquiscadorských časů provincie pro španělskou korunu okrajová a nevýnosná. Nebylo tu žádné zlato a ani ti otroci nestáli za moc; araukarští indiáni by se bývali pořád jen prali. Často dokonce i s úspěchem. Španělský duch tudíž pronikl pouze k řece Bío-Bío, k níž ještě sahá úrodný a vždy slunečný úval, v němž lze dobře pěstovat ovoce a víno, když už to tady s tím zlatem vypadá tak bídně. Dál za řekou není co pohledávat. Prší tam. A rychle zbohatnout také není na čem.Proto náležel jezerní a sopečný kraj k Chile dlouho jen na mapě. Jinak tu byl neprostupný prales a indiáni kmene Mapuche. Teprve někdy v druhé polovině devatenáctého století se cosi zahýbalo ve střední Evropě: začalo být úzko v přelidněných údolích jihoněmeckým sedlákům a švýcarským řemeslníkům. Hledali sídelní prostor, v němž by našli půdu k obdělání a nemuseli se přitom vzdávat svých zvyků, své řeči, mnohdy i svého náboženského sektářství. V jižním Chile takový prostor byl, jeho osídlení ovšem nebylo snadné. Ale německo-švýcarská houževnatost přemohla to, do čeho se nechtělo španělskému duchu, hledajícímu plody rychle zrající a méně pracné. Němečtí kolonisté se vylodili v místech, kde dnes stojí Puerto Montt, a drali se úporně, zarytě k severu. Zatlačili bojovné Mapuche a vymýtili, zorali a osídlili pětisetkilometrový pás, až se u hraniční řeky setkali se španělskými osadníky.

Proto je ten kraj mezi jezery a sopkami tak velice německý, a to nejen cedulemi u silnic. Má-li cestovatel štěstí, může se nachomýtnout i k folklórní slavnosti, jakých už je i v evropské domovině málo, s jucháním, kroji, plácáním do kolen a jódlováním. Dítka dostávají při křtu jména jako Kurt a Heidemarie a jsou posílána do německých škol. Jenom ... ano; jen německy už skoro nikdo nemluví. Všichni ti jódlující a štrůdl pekoucí Kurtové už melou po španělsku; oslovím-li někoho německy, dostane se mi rozpačité odpovědi z chabé zásoby několika základních frází. Guten Tag, seňor. No entiendo mucho alemán. Ich sprechen deutsch schlecht sehr. Perdone. Je pozoruhodné a poučné, jak přes všechnu snahu a přes úporné zachovávání německých obyčejů, přes všechnu uvědomělou semknutost i poměrnou odloučenost německého živlu, přesto, že přistěhovalectví trvá v menší míře dosud, španělský duch nakonec převládl. Nebo snad ani nepřevládl, ale prosadil svůj jazyk. Je tomu stejně jako u mnohých jiných menšin: sejde-li se deset lidí, z nichž devět mluví německy, ale ten desátý je Španěl, hovoří celá společnost kvůli tomu jednomu španělsky. Jinak by se nedomluvili, protože menšina zpravidla umívá jazyk většiny, ale obráceně to nefunguje. Za jazykem pak následují i další jihoamerické způsoby, až ... ano, troufám si prorokovat, že v několika desítiletích se bude jezerní kraj lišit od zbytku Chile jen příjmeními a jmény na mapách. A štrůdlem, když to dobře dopadne.

Beztak bych rád věděl, co si dnešní potomci někdejších švábských přistěhovalců asi tak myslí o skutku svých dědečků. Nesrovnávají-li německý a švýcarský blahobyt se svým chilským živobytím a nevrčí-li, že si to milý dědeček mohl nechat. Chile není zrovna z nejchudších zemí světa, ale běžná životní úroveň dosahuje tak právě české, a kdoví jestli. Může být, že chilští Němci žijí o něco lépe než jejich sousedé, že se domohli vyšších postavení nebo že jim jejich dobře vedené estancie víc vynášejí. To je ale vykoupeno tvrdou prací a nejistotou, jestli si dosažený skrovný blahobyt udrží i potomci. V dnešní Evropě nemůže člověk upadnout do příliš hluboké bídy, leda by se o to usilovně snažil; čemu se v Německu říká chudoba, může být v jiných koutech světa pokládáno za záviděníhodný stav. V Chile je to jiné. Trocha smůly, snad i trocha jihoamerické lehkomyslnosti ... a už je dědic úspěšného přistěhovalce tam, kde většina ostatních: v prkenné boudě s hřebíky zatlučenými do stěn.

Nesmím ovšem přejít mlčením, že jsem narazil i na lidi, kteří mluvili německy znamenitě. »Jak by ne,« smál se jeden takový caballero, »vždyť jsem přišel z Německa teprve před šesti lety!« Šest let ... hbitě jsem si ten údaj odpočetl od panujícího letopočtu ... ovšem, vychází mi z toho sametový rok devětaosmdesátý. Chápu, chápu. Ani jsem se nemusel toho pána ptát, z které že části Německa pochází. Nejspíš Honeckerův hoša, jejž se sice doma nikdo nechystal věšet, ale ono bylo asi přece jen lepší se uchýlit tam, kam již od časů chilského superdemokrata Allenda vedly z Dédéer tlusté nitky stasi-spojení. Ne nadarmo se zlý stařík Honecker uchýlil zrovna sem a ne nadarmo zde už předtím žila jeho dcera. Všechno je a nejspíš i zůstane zahaleno utajovací mlhou, na jejímž rozptýlení nemá zájem ani současná německá politika, ale málo zemí světa asi bylo tak prolezlých konspiračními sítěmi komunismu jako Chile. Nesporně mělo být po Kubě dalším předmostím sovětské moci na západní polokouli, se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro svět i pro chilské lidi. Věčný vděk budiž generálovi Augustu Pinochetovi, že je i západní svět z té bryndy vytáhl. Pravdaže způsobem ne zrovna spanilým, ale ať mi někdo poví, jak se to dalo udělat jinak. A nedělat nic? Nechat Allenda a estébácké předvoje, aby konaly po svém, zrovna jako Gottwald a jeho předvoje? Jaké neštěstí, že jsme tehdy u nás neměli nějakého Pinocheta! I když by ho dnes nejspíš také oduševnělý svět stíhal opovržením a žalobami. Co tomu říkáte, vy úzkostliví demokraté? Nezachází vaše levicová horlivost příliš daleko, jste-li ochotnější přijmout raději komunistickou zvůli se všemi jejími nevyhnutelnými hrůzami, než uznat oprávněnost krátké, ale rázné akce pro záchranu svobody? Přichází mi na mysl J. R. R. Tolkien - to sluhové Temného pána, otrocké stíny Mordoru obepínaly svět a nebylo mu pomoci šalmajovými řečmi zaslepenců, nýbrž jen mečem Aragornovým. Nemělo by teď být za to na něj pliváno.

O pár dnů později jsem měl podobné setkání, i když z poněkud jiného soudku a také až za Andami, v Argentině. »Ja, ja, přišel jsem z Bavorska,« svěřoval se mi takový dobrácký, přitloustlý strejc asi mého stáří. »Ale už dávno, byl jsem teprve dvanáctiletý kluk, když jsme se sem s tátou odstěhovali.« Nu, však i já jsem byl dvanáctiletý kluk v tom dějinném roce pětačtyřicátém. A vím, kdo tehdá utíkával z Německa a proč. Pravda, ony ty norimberské a jiné soudy nebyly tak sametově ohleduplné, jako je tomu za dnešních dnů, ledaskdo své hříchy odskákal. Neměl jsem mnoho pochyb, kdo asi býval tatík tohohle strejdy, kterému dělalo očividně dobře, že se mnou může mluvit německy. Ale ať ten či onen, ať hřích bolševický nebo nacistický, stalo se dobře, že obojí odešli sem. V Německu ještě mohli všelijak škodit, štvát, kazit vzduch; tady už jsou neškodní. Úsměvný, loudavý, nevýbojný jihoamerický duch je vstřebal, stejně jako vstřebal a proměnil k své podobě německou kolonizaci celého století. Ostatně bych znal i v Čechách jména lidí, kteří za onoho času se souhlasem strany a vlády v Chile pobývali, čímsi nepříliš průhledným se zabývali a po Pinochetově převratu horempádem utekli. Kdož ví. Ale koukám, že jsem nakousl ty chilské silniční průšvihy a odbočil až k nacisticko-bolševickým sirotkům; nu, hned se k tomu vrátím.

Jako modrá zrnka v růženci se od severu k jihu řadí jezera, jedno krásnější než druhé: Llanquihue, Rupanco, Puyehue, Riňihue, Panguipulli, Calafquén. Je jich ovšem víc, ale uvádím na ukázku jen hrstičku těch jmen, protože i zeměpisné názvy, znějící v tomto případě indiánskou nesrozumitelností, navozují něco z atmosféry krajiny. Modrá zrnka se pro zvýšení efektu střídají se zrnky bílými, mezi jezery ční zasněžené, pravidelné kužely sopek - Osorno, Puyehue, Coshuenco, Villarica, Llaima. Bílý či našedlý praporek kouře nad nimi naznačuje, že žhavému zemskému nitru ještě v tomto kraji nikterak nedošel dech. Spolu se smaragdovou huňatostí pralesů a světlou zelení pastvin by to byly zrovna nadzemsky nádherné scenerie, jen kdyby poutník dokázal uklidnit svou duši a otevřít ji té kráse. Jenže otvírej duši, když... »Pozor,« křičí zděšeně spolujezdkyně, »kam koukáš? Jel jsi rovnou na ten velký balvan!« Nu, ano; zadíval jsem se kamsi do krásné krajiny a málem jsem urazil výfuk, olejovou vanu nebo vůbec půl auta. Chilské silnice nejsou od toho, aby se na nich někdo kochal krásami. Jejich účelem je natřásání, kodrcání, nervy sápající slalom mezi balvany, skalními prahy a dírami, v nichž by se skrylo dobře vykrmené prase. Stálé odhadování, vejde-li se mi ještě tenhleten žulvas pod auto - nu, nevešel. Bum! Prásk! Škrrrt! Poslyšte, viděl už jsem na světě všelijaké silnice i »silnice«, mnohé z nich velmi zlé, bídné, mizerné a prachmizerné, ale jakživ jsem nezažil takovou hrůzu a děs, jaký v tomto oboru skýtá Chile. Leda by šlo o těch pár silnic asfaltovaných, ostatně taky žádná sláva. »To snad není možné,« usoudil jsem po prvních kilometrech toho povyražení, »objedeme to jinudy.« Ale není žádného jinudy. Leda bychom objeli celé Chile, což by byla přece jen škoda.

Za ten průšvih, abych vzal v ochranu chilskou silniční správu, nemůže ona, nýbrž geologická stavba země. Je z velké části pokryta hlubokými štěrkovými vrstvami, jež sem kdysi nanesly proudy, valící se z roztátých ledovců. Sestávají ze všech velikostí šedivých valounů, od jemného prachu až po dokulata omleté skalní bloky. A protože jiný materiál není, páchají se z něj silnice. Stačí někde otevřít štěrkový lom, parta nádeníků z vytěženého materiálu ručně vyhází všechno nad velikost melounu (sem tam něco ovšem přehlédnou) a už se to naváží na silnici. Pokropí se to, válec po tom přejede párkrát sem, párkrát tam a je to hotovo. Jelikož v materiálu naprosto chybí jakákoliv jílová nebo jinak vazká složka, stačí pár dní provozu a před ustrnulým zrakem evropského zhýčkance se odvíjí cosi, co nejvíc ze všeho připomíná vyschlé koryto horské bystřiny. Domorodci tudy kupodivu drandí šedesátkou, kamení jen lítá a vozidlo nadskakuje jako splašený dromedár; domorodci se ovšem na rozdíl od nás moudře zaopatřili terénními vozy.

Časem jsem se v tom naučil jakž takž jezdit. Moje žena nikdy. Na jedničku, na dvojčičku. Velkým balvanům se uctivě vyhnout, menších nedbat. Někdy se vyhnout není kudy. Řach! Třísk! Ratata! Ničevo, jen dál. Jen si vyhnat z duše jakýkoliv soucit s nebohým autem. Se soucitem tu nikam nedojedeš. Občas to třískání a nadskakování jaksi zpravidelní; to jsme zase rozervali gumu. Nenaříkat, hever, klíč, vyměnit a dál. K nejbližší boudě s nápisem Gomería, jichž je všude hojnost a všechny mají konjunkturu. Tam nám za tu naši šunku dají jinou, na kvalitě nesejde, beztak lze počítat s tím, že ji nebudeme mít dlouho. Teprve tady vidí evropský řidič, co vydrží auto. Tlumiče? Karoserie? Šrámy, díry, boule? K smíchu. Nedopočítáš se. Ó ty pozorný majiteli auta, jež něžně opatruješ, ošetřuješ, leštíš, oprašuješ a ošmidláváš, měl by ses jednou projet po Chile, abys věděl, zač je toho loket. Vlézt do montážní jámy někde u benzinové pumpy a podívat se na spodek svého vehiklu. Do smrti veselý nebudeš. Teď chápu, z čeho plynou ty dost mastné ceny v půjčovně; třebaže jsou jejich americké či japonské vozy dost pevně stavěné, spějí za těchto podmínek mnohem rychleji k šrotišti než jinde.

Přes všechen postupný návyk ujedeš denně šedesát osmdesát kilometrů a jsi zralý pro nervovou kliniku. Směrovka s údajem třiceti kilometrů tě naplní bezútěšnou předtuchou nekonečnosti. Je škoda té čarokrásné krajiny, která se odvíjí kolem, zatímco ty trneš nad jámami a skalisky. Takhle zastavit někde, pokochat se, třeba i poležet, obrázek krajiny si do duše vtisknout ... ale kde? Jsi v zemi mladé, v zemi pionýrské, poutníče, čas a lidská práce ji ještě nestačily protkat předivem cest, pěšin, úvozů a stezek, ode vsi ke vsi, od hájovny k rasovně, cest polních, lesních i jiných, jak je znáš ze své tisícileté domoviny. Ani zajet stranou není kam, vylézt z plechové kukaně a rozhlédnout se. Silnice protíná krajinu jako jizva a dosud si zachovala charakter průkopnické, sekerami a mačetami vyrubané stezky. Nezbylo na parkoviště či odstavné plochy, ba ani na kousíček trávy nebo pro mne za mne třeba i bláta, kam by se dal postavit vůz, aby nezavazel uprostřed cesty. Chceš-li se kochat dramatickou rozeklaností třeba tadyhle jezera Panguipulli, honem zastav, vyskoč, cvak, fotka a hned zase upalovat pryč, než nás dožene náklaďák, ohlašující se už tamhle mračnem prachu.

Jsi též v krajině pastevecké, obdělaných polí je vidět málo a dál od měst vůbec žádná. Sedlák, pěstující pšenici a oves, ještě tak nechá tu a tam kousek půdy nevyužitý. Ví, co stojí za obdělání a co ne, a nezvětšuje své pozemky donekonečna. Pastevec ano. Rozšíří je i na holé skaliny a trnitý úhor, protože to nic nestojí a i tam najde ovečka ještě stéblo; chtivě se rozepne až po samý okraj silnice, neponechav před svým plotem ani lístek pampelišky. Plot na rozdíl od sedláka potřebuje: pšenice z pole neuteče, kdežto krávy ano. I ploužíš se středem nevídaných krás, ale ony tě k sobě nepustí. Jsou za plotem. Lze jen závidět kravkám, které se courají až na samý břeh toho nádherného jezera, které ti zůstává uzavřené. A kde přece jen odbočuje stezička, končí nejdéle po dvou stech metrech u dřevěné estancie. Chile by mohlo být jednou z nejkrásnějších zemí světa. Snad i je. Nelze ale popřít, že apokalypticky mizerné silnice a nemožnost z nich sjet cestovatelský zážitek silně snižují a způsobují, že se poutník sice vrací domů s mnoha krásnými fotografiemi, s pocity však poněkud rozpornými. Neví tak jistě, stál-li ten výdaj času i peněz tak úplně za to; nepřivítal-li by ho jiný konec světa půvaby přece jen dostupnějšími.

Nač je možno se dívat a čeho si bezprostředně užít, je obraz průkopnického života na samé hranici civilizace. Stačí popojet pár desítek kilometrů stranou úrodného pásu, táhnoucího se středem země. Tady, na samém úpatí And, ještě žije duch pionýrský, jako na pláních Arizony tak někdy před sto padesáti lety. V Severní Americe už z něj zbyla jen rodea, sváteční kovbojství a jiný folklór; v chilské hornatině ještě je tvrdou každodenností. Sem ještě přicházejí lidé z kraje, aby sekerou a pluhem vyžďářili novou půdu, postavili na ní srub z křivých klád a zvolna kolem něj šířili pruh pastvin. V hledáčku videokamery to vypadá velice romanticky a divokozápadně, ale živobytí to asi bude značně bědné. Ona vůbec veškerá romantická původnost, tolik obdivovaná napapanými kritiky civilizace, je jen jiným jménem pro bezútěšnou chudobu, v níž by kritik sám nevydržel ani půl týdne. Všechen folklór, není-li jen záležitostí pro juchavá pódia, smrdívá špatnou kořalkou, potem a nemytostí, kravinci a bídou. Nemáme právo, drazí horlitelé pro původnost a přírodní nezkaženost, nemáme právo vyžadovat od těchto lidí, aby ve svém nemytém folklóru setrvávali, nám pro radost a fotografie, jakož snad i pro naplnění jakéhosi idylického ideálu. Nemáme právo chtít od nich, aby k naší potěše byli obyvateli muzea zaostalosti. Nestojí nikterak o svou rázovitost, nýbrž by chtěli co nejdřív být účastni té konzumní společnosti, nad níž se ošklebujete: pořídit si ledničku, pračku, auto a opékač topinek. Kárejte si zkaženost civilizace, až se sami dobrovolně těch ohavností zřeknete.

Ale vždyť já necestuji světem proto, abych jej zlepšoval. Abych rozdílel rady, jak má ten či onen boží národ správně a v souzvuku s filozofickým ideálem žít. Stačí mi otvírat oči i duši vjemům; a tu mohu potvrdit, že je čemu ji otvírat na pionýrském pomezí. Lidské osídlení v prvním stadiu vzniku: šedivá bouda z klád a latí ve stínu araukárií, kamenná studna v kostrbaté pastvině, stádečko oranžovočerně strakatých prasat, hejno chatrně oblečených dětí. A tuhle, pozor, nám v ústrety rajtuje doopravdický kovboj, i když mu tady říkají vaquero. Má předpisové sombrero, ledaže drobet umaštěné, chrániče holení z volské kůže a červený šátek kolem krku; jen nohy mu netkví v stříbrem krumplovaných škorních s pyšnými ostruhami, nýbrž v ošmajdaných plastikových sandálech, a nespočívají v třmenech, nýbrž v jakýchsi na provázku od sedla visících dřevácích bez paty. To sedlo také není nic moc hollywoodského, spíš jen chatrná slátanina z hadrů a kůže. Vaquero má na starosti nějakých deset ovcí a tři olezlé hafany; nač může vyjít produktivita jeho práce a jak se může stát základem budoucího blahobytu, je nabíledni. Vtírá se mi podezření, že i kovbojové arizonských plání vyhlížívali nejspíš dost odlišně od těch zdobně mužných gerojů, jejichž obraz nám poskytuje filmové umění a cigaretové reklamy.

Nu, a tadyhle, to je teprv podívaná: sedlák sváží požehnání svého pole. Požehnání sestává z kupky sena; povoz je tažen párem volů, zapřažených v dřevěném jhu, a vůz ... půvab sám. Jestli jste někdy četli ty rozkošné sešity o galském hrdinovi Asterixovi, znáte ta vyobrazení vozové techniky: dvoukoláky z hrubých prken, jejichž koly jsou kuláče, odříznuté z velkého kmene, bez obručí, jen s dírou uprostřed, v níž se nasucho a skřípavě kvrdlá pevná osa. Nic se tu nezměnilo od časů Asterixových. Vůl je v českém názvosloví tvor nad jiné oblíbený, ale ve volné přírodě již vyhynul; pročež přidávám poznatek, že je opravdu vůl. Tamhle stojí vypřažený volský pár, sepnutý hrubým jhem. Jeden z volů ulehl k spánku, kdežto ten druhý stojí u něj, hlavu pod jhem zkroucenou do paragrafu, a trpělivě čeká, až se kamarád vyspí. Inu, starej, dobrej...

Je hodno pozoru, že i přes tuto ... řekněme rovnou bídu, se dosud lidé vydávají vyměnit jakési živobytí dole v kraji za pionýrství za hranicí civilizace. Snad pro naději, jaká tkví v každém průkopnictví. A nejspíš proto, že jejich předešlé živobytí bylo ještě bědnější. Uvedl jsem, že chilská životní úroveň se zhruba rovná české ... abych možná od tohoto neuváženého prohlášení trochu ustoupil. Ekonomickými čísly snad; ale je v ní víc dřiny. Víc trpělivého odevzdání. Méně naděje na brzkou změnu k lepšímu. A víc těch, kteří ani zdaleka ekonomického průměru své země nedosáhnou. Skvělé, v barevnosti pěstěných zahrad se utápějící rezidence na březích jezera Villarica i jinde, ovšem svědčí o existenci lidí bohatých i velice bohatých, nad čímž není nutno se třídně rozhořčovat; jejich bohatství vzniklo prozíravou prací a ne nějakými sametovo-kuponovými čachry. Nelze je však zahrnovat do vzorku chilského obyvatelstva.

Nepříliš kvalifikovaný zaměstnanec - a těch je podstatná část - si přijde na nějaké tři čtyři stovky dolarů měsíčně. Úředníci a jiní lepší lidé na šest až osm. Mnoho lidí ale musí vyjít s příjmem daleko hubenějším: viděl jsem za výklady v Puerto Montt vývěsky, nabízející prodej bot, kalhot a jiného takového zboží na šestiměsíční splátky. To o čemsi vypovídá. Ledakomu nelze jen tak jít, sáhnout do kapsy a koupit si gaťata za dvacet dolarů; je nutno na ně úpěnlivě šetřit. Též s chilskou úrovní bydlení by se český člověk asi nespokojil. Městské byty se zpravidla vyznačují jistou zašlostí a slátaností, avšak dodejme, že venkovské chalupy bývají ještě prostší. Z prkýnek stlučené trafikovité útvary uprostřed kusu rozšlapané trávy a uvnitř opravdu jen to nejnutnější. Zato ovšem nezná chilský občan pojem bytové tísně. Chajdu z prkýnek si stluče poměrně levně, půdy je dost, a přes jakási směšná ustanovení o stavebních povoleních se lze velkoryse přenést. Na přibližně stejné příjmové i cenové úrovni je na pováženou, co je lepší: zda evropsky vysoké nároky na bydlení, z toho plynoucí ceny novostaveb, jež nelze z běžného příjmu pokrýt, a z toho ještě jednou plynoucí permanentní bytová krize, přikovanost k bytu a nemožnost najmout si jiný. Nebo všelijak šišaté prkýnkové stavby s chudobným vybavením, o něž ale není žádná nouze a příliš nezatěžují občanův rozpočet.

Zlepší-li se kdy výrazněji chilská životní úroveň, toť otázka. Chile je země oplývající mědí a jiným přírodním bohatstvím, ale lze v současném světě pozorovat, že přírodní bohatství samo o sobě ještě nestačí k vzniku složitých vztahů funkčně blahobytné společnosti. Průmyslové produktivity je třeba. Stálé tvorby výrobků, které by kvalitou i cenou obstály na světovém trhu. K tomu by ovšem bylo zapotřebí investic. Peněz. Půjčky ještě nikoho z bláta nevytáhly; vytvořit vlastní kapitálový základ je nutno, a to především spořením. Jestli se Tchajwanci, Korejci a jiní Asiaté vytáhli sami za vlastní cop, tedy pomocí své úžasné spořivosti i při nízkých mzdách, čímž se bankám dostalo prostředků k investicím. Asijská spořivost je ovšem stěží napodobitelná, zejména tam, kde bývá první starostí běžet s vydělanými penězi a koupit si za ně drahé auto, není-liž pravda.

Příliš mnoho lidí se v Chile hemží na pracovištích, kde by ve vyspělejší zemi stačil jeden člověk a jeden stroj. Silniční staveniště oživují desítky postav nejasného poslání: některé běhají s motykami, aspoň pět jich dává praporkem znamení projíždějícím vozům... Tamhle zase čtyři dělníci bourají jakousi betonovou zídku, a ne že by se flákali; pot z nich jen leje. Jeden drží v drátěném oku železný špičák a druhý do něj mydlí obrovskou palicí; a opravdu, občas se z betonu udrolí kousek zvící vlašského ořechu. Ti zbylí dva jsou na vystřídání. Chtělo by se mi zvědět, nač může přijít zbourání té zídky. Jaké platy mohou mít ti čtyři. V pokročilejším světě by přijeli s kompresorem, jeden mužský by se do toho opřel pneumatickým kladivem a bylo by po zídce. Výdělek toho jednoho by byl vyšší, nepotřeboval by kupovat fusekle na splátky. Jenže kam s těmi třemi? Čím uživit pobíhající ocmrdy na silničním staveništi? V tom bývá zakopán pes zemí, stojících na prahu vývoje směrem ke klubu vyspělých států světa, ale ten práh pořád ne a ne překročit.

Nicméně jsem pozoroval, že chilský človíček nese svůj kříž radostněji než človíček český. Nepovažuje své živobytí za utrpení, seslané na něj nespravedlivým osudem. Nenadává na politiku, na zlomyslný svět i na samotná nebesa, že mu odepřela vilu se sloupkovým portálem a pontiaka v garáži. Snad že pokládá své živobytí za přiměřené, protože nepamatuje, že by kdy bývalo lepší. Snad že se mu loudavě, ale přece jen v průběhu desítiletí zlepšuje. A že mu ve snášení životních běd pomáhá chilská povaha, úsměvná, srdečná, znající si vybírat rozinky drobných radostí z režného koláče všednosti. Nevím. Nedokáži si představit, co bych si zvolil, kdyby to muselo být: zda osud panelákového Čecha, nebo Chilana z prkýnkové chatrče. Snad spíš toho Chilana, i když je na pohled chudobnější; ale aspoň je mu veseleji.

3. Do Argentiny a zase zpátky

»Koukej, tady kvete jasmín,« pravila mi žena, sklánějíc k sobě větévky jakési křoviny, poseté velkými bílými květy. Prosím, já se nehádám. Nejsem přes jasmín odborník. U nás doma nejsem odpovědný za květináče, sázení, pletí, mšice a jiné jevy toho druhu, něco musím přece nechat na starost své choti. Snad jenom že ten jasmín ... představoval jsem si jej drobet křehčí. Také že už o kousek dál to není křovina, nýbrž štíhlé stromky; a když pohlédnu vzhůru do stráně, spatřím tam pralesní porost obrovských, rozsochatých, dobrých čtyřicet metrů vysokých obrů, celičkých posetých týmiž bílými květy. Kdepak jasmín. Příroda si v jižním cípu tohoto světadílu nadělala stromů i jiného stvoření, nám Evropanům dočista neznámého.

O něco výš, už nedaleko argentinské hranice, se prostírá jeden z nejpěknějších- neříkám, že dočista nejpěknější - kusů chilské přírody. Sestává z mohutných vodopádů Salto del Indio a náramně divokého kusu lesa kolem něj. Ono je takových dost i jinde; ale toto místo je prohlášeno za národní park, což se projevuje nadmíru příjemnou skutečností, že pralesem jsou nadělány cestičky, aby se po nich mohl návštěvník projít a pralesní scenerií se pokochat. Protože steziček pralesem jinak v chilské zemi mnoho nenajdeš. Není pamatováno na to, aby měl kudy chodit hajný s flintou a jezevčíkem. Ani z jiných důvodů není zvykem budovat lesní cesty; dříví se sice těží, ale tak, že se do třísky vyholí velký lán lesa, dříví se kamsi odveze, načež se zase všechno zalesní. K tomu není třeba stavět cesty, na to stačí buldozery a kyklopské náklaďáky. Nehodlám tento způsob kritizovat, jelikož se v lesním hospodářství nevyznám; poznamenávám jen, že je truchlivý pohled na rozlehlé uprášené holiny přes kopec ke kopci až kamsi po zamžený obzor. Pohled není o mnoho rozkošnější ani poté, kdy byly holiny osázeny úmorně jednotvárnými řádkami našedlých stromečků. Naštěstí se intenzivní lesní těžba v Chile soustřeďuje na jedinou, i když velkou oblast jižně od města Concepción, jíž se lze vyhnout. Obzvlášť zajímavého tam beztak není nic.

Všude jinde se pěšinky a stezičky, pakli vůbec, budují kvůli turistům. Bez nich by totiž vandrovník do lesa nos nestrčil; rád bych věděl, kde se vzala představa dobrodruha prosekávajícího se mačetou napříč pralesem, tady by mačeta dobrodruhovi nepomohla, spíš takhle tank. Stezičky jsou pečlivě stavěné, udržované a citlivě vedené, nebývají však příliš dlouhé. Navzájem propojené do značkované sítě, po níž by bylo možno se toulat od obzoru k obzoru a ode vsi ke vsi, už vůbec ne; můžeš dojít k vodopádu, ke krásné vyhlídce nebo k jinému cíli a pak zas mazat zpátky. Kdo si chceš užít pěších toulek, nejzákladnějšího a nejpěknějšího ze všech způsobů tohoto počínání, zůstaň v Evropě. Po jejích prastarých komunikacích se můžeš courat napodél i napříč, přes hory a doly, aniž je stačíš během svého života i jen zčásti prochodit. Jinde, v koutech, jejichž civilizace je buď příliš mladá, nebo sice stará, ale na toulky přírodou si nepotrpící, se krásné krajiny vyskytují také, ale poutník je může vnímat pouze jako kulisu uhánějící kolem auta vzad.

Ale u Salto del Indio pralesní stezičky jsou a hned po prvních metrech člověka obklopí ovzduší tajemna, takže se chce věřit, že i tento les má své divoženky a pidimužíky, rusalky a hejkaly, vyhlédající zpoza vývratů a dutinami vykotlaných stromů. Zejména takhle po setmění, když velký stříbrný měsíc prosvítá větvovím; tu se tou pohansky tajuplnou atmosférou zrovna dech tají. Dosvědčuji, že i jinde umí mít příroda svou tajemnost, ale nic v tomto ohledu nepřekonává mírné pásmo Jižní Ameriky. Snad pro tu křivolakost stromů, mech visící v dlouhých chomáčích z větví, houšť prokvetlých křovin a bůhvíco ještě. Kromě té atmosféry může poutníka ještě ovanout cosi, o čem se lze přít, jde-li o vůni nebo o puch, závany toho odéru jsou místy silnější, jinde se do slabounka vytrácejí, a to je, prosím, pach lesního obyvatele, jehož španělské jméno jsem zapomněl, ale jinak požívá nechvalné pověsti pod názvem skunk. Je to hezké, roztomile chundelaté zvířátko, lišící se od svého černobílého severoamerického bratrance svým narezlobílým kožichem. Chtělo by se je vzít na ruku a podrbat za ušima, ale prý se to nevyplácí. Skunk by té něžnosti nerozuměl a vystříkl by na lehkomyslníka obsah jakési žlázy ... prý je to smrad zrovna katastrofální. Šaty je nutno spálit, vzít si dvoutýdenní dovolenou a během té doby se neukazovat mezi lidmi. K dobru též mohu dát recept, jejž jsem se dozvěděl v USA: koho postříká skunk, má si vlézt do vany, od kořínků vlasů až po chodidla se namazat rajským protlakem a nechat to několik hodin působit. To prý pomáhá. Stejnou žlázou si skunk značkuje hranice svého teritoria, ale jelikož užívá slabších dávek, není to tak nepříjemné. Spíš jako by se tady rozlilo něco apatykářského. Nebo jako by tudy prokráčela mocně naparfémovaná dáma. Jak u skunků, tak u dam platí pravidlo, že čeho je moc, toho je příliš; a že vůně, v lehce prchavém závanu okouzlující, se v koncentrovaném stavu mění v smrad nutící každého neskunka propádit kolem s nosem ucpaným a dechem zatajeným. Jen nevím, pomohlo-li by proti nadměrně oparfémovaným dámám namazat je protlakem. Někdo by to měl zkusit.

To už víme, že strom, obrostlý jasmínovými kvítky, se nazývá coigue. Kdyby byla uspořádána soutěž krásy mezi stromy, navrhl bych coigue bez váhání na první místo: je bizarně rozeklaná, plná odumřelých, liánami a kapraďovitými epifyty porostlých uzlovitých konárů jako prastarý dub; malé, temně zelené lístečky se podobají bukovým; její kmen mnohdy neobejme sedm mužů; a v jejích útrobách se zdají přebývat ony tajemné mocnosti lesa. V nižších lesních patrech probělávají květy obřích myrt, o prvenství ve velikosti s coigue soupeří ztepilé cypřišovité alerces, jinde se zas divoce, uzlovitě proplétají skořicově hnědé pně stromu maitén, který prý inspiroval Walta Disneye k pohádce o srnečkovi Bambim. Křoviny, houští, obrovské kapradiny, květiny, liány, cizopasné rostliny, vše splývá v jednu spleť světla a stínu, oživenou křikem papoušků a jiného ptactva. Světlejší místa a okraje lesa se červenají fuchsiemi, pod kterýmžto názvem si nikdo nesmí představit ty útlé květinky jako za babiččiným okénkem; chilská fuchsie je keř mohutný, dravý, jiné utlačující, vytvářející neproniknutelnou houšť dobře čtyři metry vysokou, v níž od květu ke květu poletují zlatavě zelení kolibříci. S coigue se může rovnat ne možná v kráse, ale v strašidelné tajemnosti araukárie; je to strom ani listnatý, ani jehličnatý, ještě tak nejspíš šupinatý, jejž Darwinův vývojový zákon jaksi přehlédl, takže se zachoval z předvěkých časů. Z větví mu vyrůstají jakési špejle, obalené krunýřovitými destičkami, jako má pásovec, a všechno to působí naprosto prvohorně. Jedna araukárie v předměstské zahrádce ... inu, je to takový zajímavý stromek. Ale les vzrostlých, třicetimetrových araukárií, takle za soumraku, v pustotě a osamění, na břehu hastrmanského jezírka s pahýly odumřelých stromů, v pozadí dýmající kužel sopky ... to se zrovna dech zadrhuje a člověk se maně ohlíží, odkud na něj vyleze stegocefalus nebo jiná pravěká potvora. Araukárie byla pro své znamenité dříví už z největší části vyhubena, ale v horské oblasti Conquillo jí jsou ještě celé rozlehlé lesy a je to navzdory značné nedostupnosti kout, který stojí za trochu vztekání s chilskými silnicemi.

Ale přestanu už vyprávět o chilském stromoví a jiné přírodě, i když by bylo o čem, ale nechci být nudný. Beztak se z ní vypočítáváním odrůd, čeledí a ras stává věda, čehož se zalekne veškeré dech beroucí okouzlení a uprchne. Krása neporušené přírody se musí zažít, do očí a do duše vtisknout; ani vyfotografovat se opravdu nedá a namalovat jenom někdy a s uměním mistra Mařáka, amatérský mazal jako já se o to ani nemusí pokoušet. Něco jiného než krása je malebnost; a tu jen zřídkakdy vytvoří příroda sama. Teprve vtiskne-li člověk krajině svou pečeť, nadělá-li v ní chaloupek, mýtin, pěšinek, kapliček, Božích muk, kamenných zídek, studánek, mlýnů, hradů na skalinách, ostrůvků lučin a polí, udělá-li to všechno spíš v malém a promíchaně, protože racionální velkoplošností se malebnost ztrácí a dostavuje se nuda ... pak, ano, pak se krajina divoce krásná přemění v malebnou. Proto malíři hodní toho titulu vytvořili tolik půvabných obrázků švýcarských, italských, českých, porýnských i jiných evropských krajin; a proto se jen zřídkakdy vyskytne stejně půvabné zobrazení divočiny.

Andský hřeben na této rovnoběžce klesá na nějaké dva tisíce metrů nad mořem, jen tu a tam z něj vyčnívá třítisícový sopečný kužel. Za horami začíná už jiná země i tak trochu jiný svět, Argentina. Je nezvyklé vstupovat do něj horskými průsmyky, evropský poutník nalézá obvykle dveře do země na jejím druhém kraji, v Buenos Aires. Vůbec se poměrně málo jezdí z Chile do Argentiny a zase zpátky; tady si ještě slovo cizina zachovalo svůj strohý zvuk a slovo hranice dosud zní odmítavou nepřístupností, jaká už se vytratila z té naší pospojované Evropy, kde abys pomalu hledal s lucernou, jsi-li ještě v jedné zemi, nebo jsi již vstoupil do druhé.

»Vy chcete do Argentiny s autem?« tázali se nás zkušení cestovatelé. »To si tedy ... inu, to si užijete.« A věru, užili jsme si. Zejména proto, že správa chilských silnic se zřejmě nějakých padesát kilometrů před hranicí už naprosto necítí odpovědná za sjízdnost svých tepen. Do ciziny se holoubkům zachtělo? Což, osladíme jim ty choutky. A osladí. Tam dole byly silnice jen prostě po chilsku mizerné; směrem k hranici se mění v rozrytý balvanitý svah. Jestli tady už nerozbijeme auto ... ale vida, nerozbili, hotový zázrak, co ta technika vydrží. Výš a výše se klikatí cesta, každý ujetý metr je vítězstvím ducha nad hmotou, už jsme se dostali do pásma začarovaných araukárií, pod nimi tu a tam skromný stateček pionýrského usedlíka ... konečně se zatřpytí jezero Icalma. Podle mapy už by hranice neměla být daleko, a opravdu, za nevelkou vesnicí stojí bílý baráček a u něj na stožáru chilská vlajka.

Projížděl jsem vám nedávno na kole z Holandska do Německa, koukal střídavě do mapy a do terénu a nevěděl: jsem už v tom Německu, nebo ne? Nejen že z evropských hranic zmizely celnické boudy a pruhované šraňky, ale ani cedulka, ani písmenko po nich nikde nezbylo, štíty s malovanými znaky se u silnice objeví, vjíždíš-li dejme tomu do okresu brunšvického, jen státní hranice není označena ničím. Tak nevím, jestli jsme to u nás v Evropě trochu nepřehnali. Ne že bych si tolik potrpěl na všelijaké identity a třásl se strachy z jejich ztráty, ale tu plechovou ceduli jste nám tu mohli nechat, evropští konšelé. Protože i ona v sobě skrývá trochu romantického kouzla, víte. Není třeba být pořád tak hrozně praktický.

Tady, mezi Chile a Argentinou, má ještě hranice svůj říz. Lejstra, štemplování, výjezdní i vjezdní povolení, přepážky, strohé otázky, kolky, poplatky. S autem teprv. Zprávy o tom, že s nájemným autem do Argentiny nelze, se ovšem prokázaly jako přehnané; šlo hlavně o to, že chilský automobil je pojištěn pouze ve své nudlovité vlasti a k výletům za hraniční kopečky je nutno uzavřít pojištění jiné, do čehož se personálu půjčovny moc nechce. Je-li personál přemluven, lejstra vypsána, dosti mastná pojistka zaplacena, už to nějak přece jen jde. Nicméně nechci vzbudit dojem, že by u chilské závory vládlo cosi příbuzného někdejší dederácké hranici míru a přátelství. Rozsáhlé ouřadování ano; šikanování, zlomyslnosti, nezájem, posílání od čerta k ďáblu naprosto ne. Ti hoši ve fešáckých uniformách s bílými šerpami přijímají zprvu cizince s onou příznačně jihoamerickou hrdostí dvorného caballera, ale netrvá dlouho a caballerovská upjatost ustoupí úsměvu a přátelské zvědavosti. Vždyť tady, v sedle Icalma, se neobjeví poutník z daleké Evropy každý den, nenaskytne se příležitost slavnostně orazítkovat jeho červený pas a prohodit pár slovíček. Jak by se ovšem celá záležitost odvíjela, kdybych se neuměl aspoň lámaně domluvit španělsky, to si věru neumím představit. Možná že z té skutečnosti vyplynuly zlověstné poznámky, jež jsem slýchal z úst mezinárodního světoběžnictva. Nerozumět otázkám, nesestavit souvislou odpověď, místo rozumné španělštiny mlít něco anglicky ... to opravdu může být zdrojem potíží.

Jest totiž rozšířena jistá nepravdivá a řekl bych, že úmyslně zlovolná pověra, k jejímuž vyvrácení bych chtěl přispět. Byl jsem z mnoha stran upozorňován, abych v té Jižní Americe na každém kroku zdůrazňoval, že jsem z Německa, z Evropy, odkudkoliv, třeba od samotného satanáše, jenom pro všechny svaté ne z USA. Že veškeří Jihoameričané planou strašlivou nenávistí proti těm nadutým, rozpínavým Yankeeům. Gringos jim říkají; a musím se ze všech sil snažit, aby na mně tento opovržlivý titul neulpěl. Musím rozptýlit jakékoli podezření, že bych přicházel zpoza řeky Rio Grande, jinak že se mi zle povede. Nuže: prohlašuji s veškerou rozhodností, že jsem nerozptyloval pranic a zle se mi nevedlo. Mám v sobě trochu hrdosti, a tak se nemíním krčit a podlézavě šveholit - prosím, ale já nejsem Američan, víte, já jsem z Evropy. Právě tak jako v některých částech našeho světadílu zase nešveholívám - prosím, nevěřte mému pasu, já vlastně nejsem Němec, já jsem Čech. Možná, že mě tu a tam někdo pokládal za gringa; nikomu jsem to nevymlouval. Přesto, zdůrazňuji, jsem se ani jednou nesetkal s nevlídnou či dokonce nepřátelskou reakcí, chilští i argentinští lidé byli bez výjimky vždy přátelští, otevření, ochotní, nezáludní. Zmíněná představa vyplynula patrně z pověsti, rozšířené dodnes v západních levicových kruzích: že od Mexika po Patagonii zuří krutý protiimperialistický boj, že se Chilané i jiní Jihoameričané plni nenávisti bouří proti yankeeským zachvatčikům a být v těch končinách gringem je tudíž na pováženou. Nikoliv, soudruzi, nikoliv, rudozelená mládeži. Jako pokaždé a všude, ani na tomto konci světa nesouhlasí skutečnost s vaším třídně bojovným mustrem.

Po překročení hranice skončí jedním rázem všechno natřásání, třískání a poskakování, jízda se ztiší, až srdce zaplesá. Silnice je sice i nadále prašná, ale rovná, čistě uválcovaná. Stejným rázem se změní i okolní krajina z chundelaté pralesní bujnosti v končinu narezle a našedle suchou. Jen zřídka překonají deštná mračna andský hřbet a shodí něco vláhy na argentinské straně, je pozoruhodné, jak i ty mraky respektují státní hranici. Nějaké lesy tu zatím ještě jsou, ale řídké a jaksi ochablé proti té divoké spleti tam na západě. Ukáže se krásné, členité a skalnatých ostrůvků plné jezero Alumine, ale veškerá voda řek a jezer jako by neměla vliv na vyprahlost krajiny. Ale koukejme, tamhle na nás někdo mává o svezení a vypadá jako sváteční kovboj; vezmeme ho? Moje družka se poněkud ošívá, nechová mnoho důvěry k neznámým mužským, jenže tenhle je absolutně k pomilování. Nemyslím, že ještě někdy budu mít možnost sdílet auto s někým tak rozkošně hollywoodským. Kovboj netrůní na koni, jelikož míří do městečka Junín de los Andes, a to je koňmo přece jen dost daleko. Není také dvakrát řečný, obyvatelé stepních samot bývají vždy trochu zakřiknutí, to už tak všude na světě je. Nejspíš jede na rande, ne-li přímo na svatbu, tak je vyšňořený: má na hlavě černý, nízce plochý klobouk argentinských vaquerů, červený šátek, bílou řasnatou košili, jezdecké kalhoty, vyleštěné holínky s ostruhami, kolem pasu širokánskou červenou šerpu a za ní vetknutou dýku v stříbrné vybíjené pochvě. Kdybych samotného Yula Brynnera ve svém vehiklu vezl, nepřipadal bych si tak výstavně kovbojsky. Za kopečky v Chile tohle člověk přece jen neuvidí, snad že se tam nestačila vyvinout sebevědomá pastevecká kultura, pyšná na své zvyky a svůj kroj. Nebo také že Argentina už pokročila k vyššímu typu folklóru. O tom nižším jsme si už pověděli: je to folklór z bídy, ze zaostalosti, a je opuštěn okamžitě, jakmile člověk má na to, aby si koupil kalhoty z konfekce a boty od Bati. Dojde-li to tak daleko, není dlouhý čas folklór ani takový, ani onaký, nastal čas střídmého živobytí, nikoli však již bídy, čas konfekční. Dospěje-li však vývoj ještě dál, lidé se znovu rozpomínají na svůj svéráz. Nemusí, ale mohou, protože už nepotřebují být všemi myšlenkami u problému, jak se nasytit a obléknout. To začíná být, zdá se, i stav, v němž se nalézá Argentina.

Ne ovšem, že by tu všichni běhali s ostruhami jako menší talíř a se stříbrnou dýkou za pasem jako ten náš spolujezdec; ale starší caballeros v junínském parku jsou opásáni červenou šerpou, černých plochých klobouků (ve Španělích takovými bývají ozdobeni toreadoři) je též vidět dost, tu a tam se prochází mužský s širokým pásem, pobitým stříbrnými mincemi. Prkýnkovou chilskou architekturu vystřídaly tu výstavnější, tu chudší a ušmudlanější, ale přece jen zděné domečky. Také aut je víc a lidé lépe oblečeni. Ceny v obchodech zato o mnoho mastnější; a pokud jde o stravování a noclehy, učiní pocestný lépe, užije-li svého stanu, spacího pytle a staročeského ešusu nad ohýnkem, nechce-li jít žebrotou. Dlouhá léta byla Argentina zemí velice levnou a zároveň astronomicky inflační; poté jedna z vlád utrhla drápky inflaci tím, že měnu pevně uvázala na dolar. Jeden peso - jeden dolar, a basta fidli. A funguje to; nikdo se nedožaduje cizích valut, černý trh vymřel a v bance vám vymění nejen dolary za místní měnu, nýbrž bez všech řečí i naopak. Nicméně inflační zdražování pokračuje, i když ztlumeným tempem, takže se ceny pomalu vzdalují rozumné únosnosti a pocestný je nucen činit to, čemu už třeba za kopci v Chile odvykl: šetřit.

Takové to bylo před sedmi roky, když jsem psal své poznámky. Nebyl jsem tehdy plně informován o argentinské ekonomice a domníval jsem se, že vidím zemi na prahu vzestupu k blahobytu. Nyní už vím, že tomu bylo obráceně: byl to pokročilý již sestup z časů, v nichž se Argentina nalézala spolu s USA, Švýcarskem a podobnými krajinami na špičce světové hospodářské výkonnosti. Ty časy minuly a zbytky zámožnosti, jež jsem ještě viděl, nebyly už vlastní silou a schopností vytvořené, nýbrž na dluh. Dnes to došlo až k státnímu bankrotu, po ulicích argentinských měst pobíhají rozhořčené davy, rabují obchody a křikem se domáhají někdejších plných hrnců, na něž se domnívají mít právo. Nadarmo. Není práva na zámožnost, tu si lze jen vysloužit rozmyslnou tvůrčí prací. Práva lidu na to či ono kolem sebe rozhazují tlučhubové, kteří velkými slovy lid milují, ale jde jim jen o jedno: o jejich osobní moc. Moci lze dosáhnout někdy tyranií a útiskem, ale to je poměrně nepopulární a také ne trvalé. Moderní doba zná onačejší metody: mocichtiví tlučhubové rozprostírají sítě lidumilně sociálních opatření, práv na to či ono, bezplatně poskytovaných služeb různého druhu, podpor, ochran, všeobjímající erární starostlivosti. To jsou ovšem všechno věci ideální, samy sebou nic neprodukující, ba dokonce nesmírné množství finančních prostředků pohlcující. Který lid se do těchto sítí nechá chytit, je ztracen. Blahobyt na sekyru dočasně přilepší milovanému lidu, ale zároveň nechá vylíhnout stohlavou saň sociální byrokracie, požírající mnohonásobek prostředků, pro něž erár k vytvoření zdání péče musí lidu sahat do kapes. Byrokracii už nezažehná zpátky do pekel ani doktor Faust, zaniká smysl pro účelnost práce a je nahrazován pocity všelijakých práv, to, nač se nedostává peněz ze stále se zvyšujících daní, je nutno hradit dluhy, až nakonec nezůstává ze všeho víc než moc tlučhubů, která by ovšem nebyla taková, kdyby občan nebyl obestřen sítěmi příkazů, nařízení, zákazů a směrnic pro každý jím učiněný pšouk, pochopitelně vždy z velice sociálních důvodů.

Tlučhuba, který jako jeden z prvních tuto zákonitost pochopil a rozdávačným dobrodějstvím přišel k neomezené moci, se jmenoval Juan Perón a vládl Argentině mezi lety 1946 a 1955. Koncem jeho vlády už byla sociální cesta do pekel dobře znatelná, ale nikdo z jeho nástupců neměl dost odvahy odebrat obšťastněnému lidu jeho dárky a postrčit jej ze sociálního pohodlí na ostré povětří vlastní tvůrčí zodpovědnosti. V přítomných dnech, jak se zdá, začíná být takový bych honěn, ale váhavě a také už, jak je to v povaze všech bychů, pozdě. Poučení z toho plynoucí je nepřehlédnutelné.

Cesta se vine podél And stále dál k jihu a krajina krásní. Městečko San Martín de los Andes by neudělalo ostudu žádné končině švýcarské; a dál už jen zalesněné hory a dlouhá, do údolí zaříznutá jezera poněkud nevyslovitelných jmen: Quilén, Huechulafquén, jedno krásnější než druhé, až přijde královna argentinských jezer, donekonečna členité, ostrůvkovité a chapadlovité Nahuel Huapí. Na jeho břehu pak božíhodové středisko elegance a prázdninových luxusů, samotné Bariloche. Jest touhou a snem každého Argentince prožít aspoň jednou v životě dovolenou v Bariloche; a pokud na to má, třeba i líbánky a jiné slavné životní chvíle. Městu tudíž předchází pověst čehosi až bájně skvělého; a jako je osudem všech chválou omdlévajících pověstí, i tato trochu zklame. Bez té pověsti by to bylo místo takhle čisté, úhledné, ležící půvabně na břehu jezera a v klínu rozeklaných hor. Ještě daleko za ním se táhne pás výstavných vil, drahých hotelů, golfových hřišť, a lyžařské sjezdovky naznačují, že jsme postoupili poměrně daleko k chladnému jihu. V tento čas pozdního března to začíná už být znát.

O nějakou stovku kilometrů dál tím směrem začíná městečkem Bolsón kraj sadů, zahrad a dokonce chmelnic, jež zde zavedli přistěhovalci z Bavorska. A kde nikdo nevysázel žádné kulturní stromoví, je široké podhorské údolí zarostlé šípkovou houštinou. Pravím, že ani Šípková Růženka v životě neviděla tolik toho trní pohromadě. Za nějakou chvíli je mu také konec a cedule u silnice oznamuje, že jsme z provincie Rio Negro (rozlohou by mnohde stačila na samostatný stát) dospěli do provincie Chubut. Je to provincie mladá, už dost drsně jižní; dlouho tu nesídlil dohromady nikdo, až sem někdy koncem devatenáctého století začali přicházet lidé z Walesu. Měli svou představu: daleko od britského vlivu, a jak se domnívali, útlaku, vytvořit novou, svobodnou vlast. Bez omezení a ohledu na anglickou většinu hovořit svým prastarým jazykem cymrw, pěstovat velšskou literaturu, ve shovívavě volném rámci argentinského státu se pokusit o návrat ke svébytnosti, o niž britský Wales přišel už za časů knížete Llewellyna ve století dvanáctém. A opravdu, všechno se dařilo. Desetitisíce Walesanů se vystěhovaly do Argentiny, oslídlily chubutskou pustinu a založily v ní osady i města, od And až po Atlantik. Ještě dnes nesou kymerská jména: Trelew, Madryn, Trevelin. Mimo ně ... z celé snahy už zůstalo sotvaco. Chubutští Walesané se pošpanělštili ještě důkladněji než chilští Němci. Německé slovo dosud v Chile tu a tam uslyšíš; velšská kymerština se v Argentině vytratila nadobro a beze stopy. Navzdory odloučenosti, navzdory blahovůli argentinského státu i všem jiným předpokladům. Jako by jazyk i národní kultura vyrůstaly z kořenů, tkvících v půdě původní vlasti; přesazeny do jiné, byť úživnější, uschnou, zaniknou.

Je dost zajímavé, že podobný nápad měl i jeden z rodiny Baťů: podpořit české vystěhovalectví právě do těchto krajů a vytvořit zde svobodnou českou kolonii, oproštěnou od všech nepříznivých vlivů, jimž je češství vystaveno ve střední Evropě. Naštěstí z jeho nápadu nic nebylo; velšský příklad ukazuje, jak by to asi bývalo dopadlo.

A ještě je tu divoký, rozeklaný, jezer a horských štítů plný park Los Alerces, ale k němu se musí jet ještě dál na jih, na třiačtyřicátou rovnoběžku, jež se u protinožců nevyznačuje touž středomořskou líbezností jako stejná poloha řekněme v Toskánsku. Je sychravo a větrno, chladné podzimní slunce proniká mraky a ještě chladnější vítr zmítá hladinou dlouhého, do hor zaříznutého jezera Futalaufquén. Na nebi mocnosti přírody vyvádějí psí kusy, jak jsem si toho všiml už v Patagonii: vezmou kus mraku a čáry máry, je z toho kulich s bambulkou. Chvíli to tak nechají, načež kulichem zamelou a udělají z něj vývrtku, než se jim omrzí i ta, pročež ji změní v osmičku, v láhev nebo kalhoty. Vyrobit z mraku létající talíř je pro mocnosti přírody to nejmenší, a kdyby se trochu snažily, jistě by se jim zdařil i ufon s tykadly. Kdož ví, třeba tady celá ta záhada vznikla. Človíčka už nikde není, jen v boudičce u vstupu do parku sedí výběrčí a požaduje tři dolary. Za kempink u jezera nechce nikdo nic, a tak se tu usalašíme na noc, opuštění jak sirotečkové. Avšak v noci ... slyš: strašlivé, drákulí zavytí hned za stanem, ukrutánské zaskučení, při němž stydla krev. Co to bylo, probůh? Že by indiánský čert? Nebo pes baskervillský? Nebo spíš puma? »Nechoď tam,« třese se žena a drží mě za ruku. Ale co byste řekli, jaký už nejsem zmužilec, vezmu baterku, do dlaně pořádný kámen a jdu to vyšetřit. A opravdu, ve svitu baterky se objeví netvor: je to veliké, má to obrovské, zeleně svítící oči a maže to trochu po psovsku kamsi stranou; aspoň se tedy nehotoví nás sežrat. Ráno netvor přišel znovu, aby probádal odpadkový koš, ale už neskučel. Bylo to cosi mezi vlkem, liškou a šakalem; hodil jsem po tom kamenem, žes nás, potvoro, v noci tak vyděsila. Milý netvor si běžel kámen ještě očuchat, to tak máte s tou plachou lesní zvěří.

Ještě se ale pochlubím, že i politické diskuse jsem si užil s jedním živáčkem, který příští den přece jen přijel. Argentinci jsou lidé hodní a povídaví zrovna jako Chilané, jen jim je ještě hůř rozumět. Ale tolik jsem pochopil, že ten mladý muž byl celkem s vývojem ve své vlasti spokojen, neboť nebyl prorok, aby dohlédl, kam až to drahá vlast domydlí za sedm let. Konečně zavládla demokracie, liboval si, generálové zalezli do kasáren, kam patří, a všechno se obrací k lepšímu. »A ty Malvínské ostrovy taky jednou dostaneme,« těšil se. U nás jsou známy spíš jako ostrovy Falklandské.

Zdržel jsem se odporu. Jednak že to byl takový hodný, dobrácký človíček, jednak že je mi zatěžko politicky argumentovat ve španělštině, ještě k tomu v argentinské. Jinak bych se asi nezdržel otázky - a k čemu vám, pro všechny svaté, ty ostrovy budou? Co si slibujete od těch skalnatých výsep, osídlených kromě tučňáků už jen lidem jazyka anglického a způsobu tvrdošíjně britského? I kdyby britská koruna od ochrany těchto svých poddaných ustoupila - tolik se vám chce tahanic s anglickými ostrovany, jejich věčného remcání a nespokojenosti? Jak chcete zabránit, aby se vám při první příležitosti z nevítané příslušnosti zase nevyvlékli? Jak než nátlakem a násilím z nich chcete udělat Argentince? A jak chcete naložit se zásadou sebeurčení, vy, kteří si své nově nabyté demokracie tolik považujete? Ó, vlastenecká ješitnosti! Prostomyslná touho mít svou tak už dost velkou vlast ještě o ocásek větší, slavnější! A on vám svět píská na takovou slávu. Zvelebení, povznesení té vlasti ve stávajících hranicích vám zjedná víc úcty a uznání než připojení neplodného územíčka.

Přichází mi pomyšlení na mou širší vlast evropskou, jejíž různé pošetilosti a nehotovosti ne že bych neviděl nebo chválil, ale přece jen už se dokázala vyvléknout z tohohle pravěkého pudu, nabádajícího k rozšiřování teritoria na účet jiných. Je to pud soudobému člověku naprosto zbytečný, pud pejska, občurávajícího rohy, aby si vymezil proti ostatním pejskům co největší území k lovu, jejž už dávno zapomněl.

A to už by byl konec expedice do Argentiny. Trvala osm dní a nevzdálila se příliš od horského a jezerního pásma při chilské hranici. Což je to pásmo z celé té dost stepní a placaté země patrně nejpěknější. Snad si ještě někdy tohle krátké odskočení stranou doplním o jiné kouty Argentiny. Teď ... leda bych ještě povídal o zpáteční cestě, kdy jsem to vzal pampou, abych si jí také užil. Pampa začíná hned, jak se kraj pod Andami narovná, a táhne se bez přerušení až zase k Atlantickému oceánu; ale jestli je takováhle Argentina celá, pak potěš pámbu. Je ještě pustší a otravnější než pampa patagonská, jelikož je stonásobně rozlehlejší; a není v ní pranic. Jen šedá tráva, holá, plochá návršíčka až kamsi na druhou stranu kontinentu, nekonečně od sebe vzdálené body lidského živobytí. Proč tu v té pustotě trčí, je těžko pochopit. Sám bych nechtěl v prašném městečku uprostřed pampy ani po smrti strašit, stačí tudy pár set kilometrů projet.

Tak jsme chválabohu zase zpátky v Chile. Prší, ale jsme z té vlhkosti, pařících se lesů a kosmaté zeleně jako znovuzrození. Co teď dál? Nu, ještě jsme například neviděli kus oceánského břehu, což se může zdát divné v této zemi, nesestávající z ničeho víc než z pěti tisíc kilometrů příbřežního pásu. Kupodivu je chilské pobřeží málo známé, většinou neosídlené. Má pár přístavů, pár božíhodových i obyčejnějších mořských lázní, ale jinak je skalnaté, rozbouřené, nepřístupné a cesty k němu nevedou. Můžeme si ale zajet do města Valdivia, ležícího u krásné, hluboko sahající mořské zátoky. Je to město na chilské poměry staré. Ne že by tu poutník spatřil nějaké starobylé a památné stavby, takové se málokdy dožijí vysokého věku při tolika zemětřeseních a následných požárech. Ale bylo to zde, kde Španělé založili hlavní město a přístav, který měl být vstupní bránou k nejjižnějšímu dílu jejich světové říše; a pojmenovali je podle dobyvatele, rozšířivšího španělskou vládu tímto směrem, aniž ovšem přesně věděl, k čemu to a jak by měl s novým územím naložit.

Největší pozoruhodností Valdivie je dle mého soudu rybí trh. Čerstvé lososy, úhoře a jiné pěkné ryby je na něm možno koupit za pakatel, ale to by ještě nebylo nic zvláštního. S rybou si i já, český vnitrozemec, dovedu něco počít; ale co, probůh, dělají ti lidé s touhle vší slizkou, třaslavou, štětinatou, strupatou, huspeninovitou, skořápkovitou, pavoukovitě nohatou a drápatou mořskou žouželí? Tadyhle prodávají něco ... vypadá to jako žvanec bláta, z nějž otvorem jako padesátník prohlédá kus růžově rosolovité, leč nepochybně živé hmoty; to že se jí? Fuj tajbl, abych se tak decentně vyjádřil, občané valdivijští.

K ústí zátoky je ještě patnáct kilometrů a pak už je oceán konečně tady a temně bouří kdesi hluboko pod sráznými útesy. Jsou mezi nimi i nějaké pláže, ale spíš tak k opalování; voda tu bývá studená i v létě, natož teď koncem podzimu. Na jižní polokouli jsou všechny západní břehy kontinentů obtékány studenými proudy, tak už to Pánbůh udělal; kdo toužíš po koupacích radovánkách, nejezdi do Chile. Nad útesy na nejstrmějším místě stojí španělská pevnost Niebla, snad jediné místo v Chile, kde na pocestného opravdu dýchne historie. Nieblu postavili Španělé, aby zabránili vplouvat do zátoky Angličanům, Holanďanům, mezinárodnímu pirátstvu jakož i všem ostatním, komu by se zachtělo uloupnout kousek zlata ze španělské koruny. Plnila svůj úkol dost úspěšně, prý ani sám sir Francis Drake ji nedokázal dobýt, a to už byl nějaký mořeplavec a pirát.

Stejně je mi to divné. Jak držela taková obrovská říše pohromadě, při tehdejších komunikacích? Kdyby býval ten Francis Drake Nieblu dobyl, dozvěděl by se o tom pan král v Madridu tak za rok. Třeba by už pak ani nestačil poslat do Londýna ostrou protestní nótu. A k čemu vlastně celá ta říše Španělsku byla? Co z ní získali? Ať mi někdo vysvětlí tohle: po staletí vozili Španělé z Nového světa domů celé lodní náklady zlata a stříbra, aby se nakonec v důsledku toho stali nejchudší zemí Evropy. Co se jim zvrtlo? Co jim nefungovalo?

Snad se člověk musí porozhlédnout po dnešním Španělsku: projíždíte nějakým prašným, hlinitě šedým územím Kastilie či Estremadury, když vtom náhle se na obzoru vynoří obrovská kostelní věž. K ní se choulí poloopuštěná vesnička sedmi nachýlených chalup ... proč v téhle Bohem i lidmi zapomenuté končině, proboha, stavěli tak obrovský velechrám? K čemu si mysleli, že jim bude sloužit? Nu ... k ničemu. Nesmíme být pořád tak hrozně praktičtí a ptát se, k čemu co je nebo bylo. Spíš si vybavme tu scénu ... vrátil se po letech dejme tomu don Rodrigo ze zámoří do rodné vsi a poklekl u zpovědnice. »Loupil jsem, ctihodný otče, vraždil jsem, znásilňoval jsem, zotročoval jsem...« Kněz za mřížkou pokýval hlavou. »Jsi velký hříšník, synu. Ale můžeš dojít rozhřešení, když v tomto místě postavíš kostel. Tak veliký, jak velká je míra tvých hříchů.« Don Rodrigo se dal do počítání svých amerických kousků a usoudil, že asi bude potřeba hodně velikého kostela. I sáhl do svých z Peru či Mexika přivezených pokladů a kázal jej postavit.

Tak a podobně se rozplynulo nesmírné bohatství, jež koráb za korábem dopravovaly od amerických břehů. Bylo jej užito k slavným, ale neproduktivním stavbám, k dvorskému lesku, k marnivé okázalosti šlechtických rodin. A dopadlo to stejně, jako i dnes většinou dopadají ti, kteří vyhráli miliony v loterii nebo získali nečekané dědictví: když je vlastní prací nezasloužené bohatství promrháno, stojí tu milionář ještě chudší, než jaký byl před svou slavnou výhrou, neboť investoval své peníze neproduktivně. Jestlipak se už jednou tohle celkem prosté poučení prosadí i v politice? Zatím se nezdá. Zatím jako by bylo touhou všech státníků stavět veliké, k ničemu dobré katedrály. Že by byla taková míra jejich hříchů?

Pouštíme se ještě dál k severu, protože v jezerním kraji už je pěkná zima a začínají deště. V poměrné odlehlosti, stranou hlavních silnic, v trojúhelníku mezi městy Traiguén, Huequén a Contulmo, dosud žijí a svou rázovitost pěstují indiáni kmene Mapuche, nebo tak aspoň jsem byl informován. Bohužel se ukázalo, že veškeré mapuchské slavnosti, průvody, tance a jiné podívané už toho roku buď proběhly, nebo se budou teprve pořádat, takže se musíme spokojit s pozorováním všedního indiánského života. Nelze o něm povědět o mnoho víc, než že se příliš neliší od všeobecného živobytí chilského, leda že je o dobrý stupeň chudobnější a ušmudlanější. Tady ti strejci u silnice mohou být indiáni, ale také nemusí; ono takových malých, tmavých postav s vrásčitě osmahlou tváří a mírně čínskýma očima najdeš i mezi takzvaně bílým obyvatelstvem dost. Kde ovšem trčí z prachu, býlí a slepičinců chalupy ještě šišatější, ještě bídnější a uvozhřenější, než jaká je běžná norma chilského venkova ... ano, to už tedy indiáni budou. Od představy opeřeného rudého gentlemana to má dost daleko. Přičemž ... budiž, Chile není zrovna ráj životních možností a příležitostí. Ledakdo se v něm protlouká dost chudobně. Ale aspoň zde není ani stínu nějaké diskriminace, jíž by bylo možno přisoudit ten zjevný rozdíl mezi indiánskou a neindiánskou chudobou. Jen že někdo se skrovničké příležitosti chopí, jiný nechopí.

Ostatně není pro takové úvahy nutno chodit až do Chile, i ve vlastech českých k nim máme příležitosti dost. Nedospějeme v nich k ničemu, budeme-li za zjevným neúspěchem jednoho z jejích etnik hledat stále nějakou diskriminaci. Jsou i tradiční životní postoje, geneticky podmíněná nadání i nenadání; není-li mezi těmi nadáními vůle k cílevědomému vytváření vlastní budoucnosti, co s tím chceme nadělat?

Blížíme se k městu Temuco a modrou oblohu zahaluje dým. Nejdřív je to jen praporek čmoudu tamhle za tím lesíkem: koukej, ono tam hoří! A hoří i tamhle, a tuhle, a ještě tamhle, hoří na všech stranách, až se celá krajina vnoří do závojů, chuchvalců, mračen černého kouře. Na rozdíl od pastevecké jezerní krajiny je tohle kout zemědělský; a máme teď po sklizni. Nu a jako všude v třetím a dvouapůltém světě, ani tady zatím zemědělci nepřišli na to, že by mohli svá strniště zaorat. Pěstuje se buď dobytek, nebo obilí; v Evropě obvyklá kombinace obojího zde nezapustila kořeny, takže po žních nikdo neví, co se slámou. Zrno je sklizeno; a co po něm zůstalo na poli ... kdo by se s tím páral. Zapálit, a hotovo. A tak všechno od obzoru k obzoru hoří, od strniště chytlo křoví, od křoví eukalyptové háje, stromy u silnice, všechno to čmudí, dýmá, houlá a smrdí, až oči pálí a hlava pobolívá. Je slýchat mnoho káravých hlasů na účet vyspělých zemí světa pro ta množství spalin, jež vypouští do atmosféry jejich průmysl a doprava; ale četl už jsem i zprávy jiné, dokonce čísly doložené: že jsou to daleko spíš nerozvinuté země Jihu, kdo vrhá do ovzduší víc kysličníku uhličitého, síry a vůbec všelijakých smradů a jedů. Nemám možnost provádět žádná měření, abych si ta protichůdná tvrzení ověřil, ale teď se má nerozhodnost začíná naklánět. Protože objevit se jedna jediná setina téhle posklizňové hrůzy u nás v Evropě ... ó, toho křiku, těch starostí o ozonovou díru, těch žalob a proroctví konců světa! Tady se tím nikdo nevzrušuje.

A je snad správné vyjmout nejprve trn z oka svého, než začne bohatší Sever kárat jižní bezstarostnou destruktivitu; ale někde může být vyjímání vlastních trnů také konec. Omezili jsme svůj vliv na leckdy pochybné konání zemí Jihu na rozdílení rozvojových almužen, takže s ním nemůžeme mnoho dělat; ale věděl bych o jedné velmi prosté a přitom životnímu prostředí naší planety prospěšné rozvojové pomoci: ukázat takhle jihoamerickým campesinos, že po žních není nutno proměnit svět v jedno černé a dýmající spáleniště; že by stačilo slámu zaorat.

Ještě zbývá čas na poslední zastávku, i obracíme se zpět k jihu. Zatáhlo se a začalo mhlivě poprchávat, až se z té dušičkové nálady vynořila mořská úžina Canal de Chacao. Není příliš široká. Dovádějí v ní tuleni, sem tam přepluje převozní loď.

Dovolím si na tomto místě přerušit líčení, a to z naléhavého důvodu: chci se ujmout jazyka českého, v posledních letech všelijak przněného. Záměrně tudíž neužívám oblíbeného termínu trajekt, což byl název technického projektu, uskutečněného a s velkou slávou posvěceného císařem Německé říše Wilhelmem II. Jeho účelem byl transport vlaků mezi jihošvédským Trelleborgem a přístavem Sassnitz na německé Rujaně. Dnes je ten název zapomenut i v samotném Německu a tím spíš ve zbytku světa. Žádný jazyk také slova trajekt neužívá, spokojiv se místo toho s domácími názvy ferry, Fähre, transbordador, bac (abych uvedl aspoň některé). Můžeme tak učinit rovněž a loď, vozící autíčka z jednoho břehu na druhý, nazývat běžným slovem převoz. Není důvod, pro nějž bychom jím opovrhli a nahradili čímsi cizozemským, třebaže to sluchu mnohých může znít tak velice exkluzivně.

Ten druhý, nízký břeh, to už je proslulý ostrov Chiloe, bez jehož oslavy se neobejde žádná turistická brožurka. Zatím nijak obzvláštně nevypadá, vlevo vpravo jen nízká, větrem zohýbaná houština, zmoklé pastviny, tu a tam vesnička prkenných chilských chaloupek jako všude jinde. Leda že jsou ty chaloupky pěkně, pestře omalované a kryté šindelem; to je místní specialita. Též měst a městeček tu něco je, každé má jednu či dvě blátivé ulice různobarevně natřených domů, někde uprostřed kostel. Kostely, toť pýcha ostrova Chiloe. Jsou dřevěné, šindelem obité; ale jak obité! Ani dva nejsou ošindelovány stejně: tenhle je přičaple baňatý, s věžičkou jen aby se neřeklo, jiný zas téměř goticky vzepjatý do výše, ještě jiný s podloubím jak v Telči na náměstí, jeden modrý, druhý žlutý, třetí zelený. A také trčí kostelíky zapomenuté v pastvinách, chudobné, zarostlé býlím, na spadnutí.

Hlavní město ostrova se jmenuje Castro a má ovšem kostel náramný. Ba co dím, kostel; zrovna katedrálu! Je také ze dřeva a šindelem krytá, ale aby na ní zub času jen tak nehlodal, je ještě navrch celá krabatým plechem otlučená. To vše jest pak překrásně omalované kombinací barev růžové a fialové. Kdo jednou v tu krásu pozřel, hned tak dechu nepopadne. Fialový je též obelisk uprostřed parku před chrámem, věru že ani v Paříži takový nemají, též parkové lavičky jsou fialové, mocně milují fialovou barvu castroští konšelé, asi že ji někde dostali levně koupit. Vnitřek kostela je ale opravdu krásný, a to už si šprťouchlata nedělám. Kdo jej stavěl, ten rozuměl dřevu. Něčemu ale nerozumím zase já: tadyhle třeba té soše svatého Jiří. Světec dle svého zvyku morduje draka, ale drak má lidský obličej s vouskem pod nosem a kouká jako sňatkový podvodník. Proč? A sám Kristus Pán o kousek vedle je černovlasý, zamračený chlapík, jemuž z čela koukají tři dřevěné vidličky, jako na salát. Co tohle má znamenat... Avšak nejsou to vidličky na salát, nýbrž paprsky, jimiž Pán odráží síly zla. Aha. Děkuji za poučení. Beztak bych ale rád věděl, z kterého tajemného záhybu indiánské mytologie ty vidličky pocházejí. I ten drak s vouskem. V čem museli církevní otcové ustoupit pohanské víře původních ostrovanů, nad čím očko přimhouřit a co ve vyšším zájmu do katolické věrouky nacpat.

Castro a s ním veškeré osídlení se soustřeďuje na východním břehu ostrova. Do vnitrozemí vede jediná rozhrkaná silnička, ještě se ukáže hrstka domečků, podlouhlé jezero Huillinco, a pak už nic. Není co hledat na západním břehu. Je věčně deštivý, otřískaný vichry, nevlídný, člověku nepřátelský. Do mnoha míst prý dosud noha lidská nepronikla; kdo by si chtěl ještě v tomto století vysloužit ostruhy objevitele, tady má příležitost. Však ani já jsem nepronikl tou tuholistou, trnitou spletí dál než dva metry. Jen duchové, strašidla a bájeslovné bytosti indiánských pověstí tu prý sídlí: jezerní rusalky, podivný obr bez nohou, jakož i dva bozi, jejichž indiánská jména jsem ale zapomněl. Jen to vím, že jeden z nich tlačí zemi dolů, kdežto druhý ji zvedá vzhůru; a tak vzniká zemětřesení. Zapište si to za uši, geologičtí vědátoři.

Oba bozi, nutno uznat, se na Chiloe činí. »Máte tu často zemětřesení?« vyzvídám u našeho bytného. »Ani ne,« směje se ten muž potěšeně, »jen tak třikrát čtyřikrát do roka. Ale to jsou malá zemětřesení, nestojí za řeč. Pořádné přijde tak jednou za dvacet let. Podívejte se...« přibíhá s krabicí fotografií, »takhle to tu vypadalo v šedesátém roce.« Z fotografií toho není vidět moc. Ono také z celého Castra tenkrát moc nezůstalo. Kus příbřežní čtvrti se propadl se vším všudy do moře, a co nezničilo zemětřesení, to strávil požár, věrný průvodce tektonických katastrof. »Můj dům je ale pevně stavěný, takže zůstal stát,« chlubí se bytný. Nu ano, pokaždé něco zůstane stát. Když se země dotřese, vezmou Chiloané hřebíky, prkýnka, trochu cementu, kbelík barvy, a své domy opraví. Dostavějí, co spadlo, doplní, nějak sflikují. Nelze se pak divit, že je všechno jaksi nehotové, šišaté a nahnuté, že vypadáváme z postele, střechou teče a okna nedovírají. Nač si dávat práci s nějakou vodorovností, když příští zemětřesení beztak zase všechno zpřehází.

Což by tak mohlo být všechno o ostrovu Chiloe, avšak ... vida! Přece jen jsem nakonec potkal někoho, s kým si mohu popovídat na vyšší úrovni než mou kostrbatou španělštinou. Jako už tolikrát jsem roztrhal pneumatiku na ostrých kamenech ... po tomto silničním materiálu se dá jezdit, ale ne rychleji než šedesátkou. Jakmile ji řidič z netrpělivosti překročí, přední kolo postaví ostrý kámen, zadní na něj najede a malér je hotový. Hned ale zastavil kolemjedoucí vůz, z něj vystoupil mladý muž a nabídl pomoc, je hodno uznání, jak nápomocní jsou tu lidé. Ukázalo se, že mladý muž je Němec, ale na rozdíl od jiných chilských Němců dokonce německy uměl a mohl jsem se - konečně - vyptat místního člověka, jak nahlíží na jevy, hýbající světovým veřejným míněním. Ono se někdy světové mínění od toho místního dost lišívá.

»Diktatura? Nu, je dobře, že už je za námi, že teď máme demokracii. Ale Pinochet také nebyl špatný. Hlavně dal do pořádku chilské hospodářství, stabilizoval měnu, takže je teď tu demokracii nač postavit. Demokracie v bídě, víte ... není k ničemu. Dlouho nevydrží.« Taková asi je suma chilského veřejného mínění, od nějž ovšem mohou být výchylky na obě strany. Nějaké vášnivé politické bitvy jsem ale nepozoroval, ani v titulcích novin, ani na počmáraných plotech. Počmáranost plotů a zdí je totiž neomylným ukazatelem političnosti země; a chilské ploty jsou poměrně nápisů prosté. Politika neznamená mnoho v této zemi, rozhodně méně, než jí připisovali evropští rozhorlenci nedávných let. Zajisté: přes jeden oceán a jeden světadíl, ze vzdálenosti patnácti tisíc kilometrů se přece všechno vidí nejlíp, že ano. Nutno domorodce poučit, co si mají myslet o své zemi. To je tak nejen v Chile.

A už zbývá jen tisícikilometrová jízda do hlavního města nejluxusnějším autobusem, v jakém jsem v životě seděl - pardon! vlastně ležel, protože autobus byl lůžkový. Pak ještě nějakých osmnáct hodin letu, mnohem méně luxusního, a už jsme doma, je začátek dubna a pršlavě sněží. Skončila cesta na konec světa a nastává dlouhý čas, v němž si budu všelijak rovnat vzpomínky, srovnávat je se zážitky z jiných končin, až mi ze všeho vyplyne pevný obraz. Názor. Není úmyslem těchto stránek se nad nikoho vyvyšovat; ale přesto si myslím, že nelze mít skutečný názor ani na Chile, ani na jiné problematické konce světa, dokud jsme se jejich atmosféry bezprostředně nenačichali. Názor se tvoří zkušeností a přímá zkušenost je nadřazena zkušenosti nepřímé, vyčtené a vyposlouchané. Neřkuli nakukané.

Srpen 1995

(pokračování)