Prosinec 2005

V roce 1944 hrozil v Čechách masakr

Jan Gazdík, Jakub Blažek

Po atentátu na Hitlera v roce 1944 se v protektorátu Čechy a Morava chystaly jednotky SS a wehrmacht vyvolat krvavý střet. Vychází to najevo až nyní - 61 let od nezdařeného

atentátu. "Pokus o zlikvidování vůdce vyhrotil poměry v protektorátu natolik, že prohitlerovské jednotky SS vytáhly proti wehrmachtu, který se snažili naopak z Berlína ovládnout spiklenci," říká historik Jan B. Uhlíř. Uhlíř vystopoval v archivech důkazy o dosud neznámé hrozbě. "V Praze a středních Čechách se schylovalo k velkému krveprolití," dodává historik.

V Praze to doslova vřelo

Výsledek Uhlířova pátraní je podle Jaroslava Čvančary, který vydal o českém odboji v letech nacistické okupace několik publikací, zcela mimořádný. "Uhlíř postavil na hlavu všechna dosavadní tvrzení o tom, co se dělo v protektorátu bezprostředně po atentátu na Hitlera 20. července 1944. Mnohá v historické literatuře léta citovaná fakta se po Uhlířově objevu změnila v bludy," říká Čvančara.

"Překvapilo mne, že se tehdy v pouhé půlhodině rozhodovalo o regulérní válce mezi německými jednotkami, jejichž velitelé puč proti Hitlerovi podporovali, a těmi, kteří stáli na diktátorově straně," přiznává Čvančara. Podle nových zjištění patřila Praha dokonce (vedle Němci okupované Paříže, Vídně a Bruselu) k městům, v nichž to 20. července vřelo nejvíce. Německé jednotky mohly každou chvíli vyrazit do ostré akce. Oběma stranám byla vyhlášena nejvyšší bojová pohotovost. Vojáci vyfasovali zbraně i s municí, k okamžitému výjezdu byla připravena také bojová technika - tanky a dělostřelectvo nevyjímajíce.

"Těžko říci, jak by se boje mezi Němci dotkly obyvatel protektorátu, ale bez obětí civilistů by se konflikt zcela jistě neobešel. Jako ostatně vždy, když v ulicích měst bojuje armáda," odhaduje Uhlíř.

Historik Jiří Rajlich souhlasí. "Byl by to masakr. Uhlířovo bádání vnáší konečně jasno do roztříštěných informací o tom, co se v Česku ve skutečnosti dělo po atentátu na Hitlera. Dosud jsme o tom měli jen zmatené informace." Rovněž šéf odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra Dalibor Státník tvrdí, že zatímco o tom, co se dělo v protektorátu po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, víme téměř vše, o událostech po atentátu na Hitlera naopak téměř nic.

Frankův vděk spiklenci

Čeští historici například až dosud tvrdili, že velitel protektorátní branné moci generál Ferdinand Schaal, jenž měl pozatýkat nacistické špičky, byl na příkaz SS-Obergruppenführera K. H. Franka popraven. A to ihned poté, co Hitler přeživší atentát promluvil v rozhlasu k národu.

"Jenomže jsme odhalili, že státní ministr Frank naopak Schaala ušetřil. Generál se stal obergruppenführerovým ´čestným vězněm´. Frank dokonce intervenoval za Schaalův život až v Berlíně u generála polního maršála Wilhelma Keitela," říká Uhlíř. Frank tak zřejmě projevil Schaalovi vděk za to, že ani on jej nepostavil před popravčí četu, byť to ve vyhrocené situaci po atentátu udělat mohl. Wehrmacht měl totiž nad SS a gestapem značnou přesilu. Historici to srovnávají s málo vídaným lavírováním na ostří nože, kdy se v několika málo minutách rozhodovalo o životech stovek Čechů, kteří by na konflikt mezi Němci nepochybně doplatili.

Němci si nepřáli rozvrat

Znám je nyní i jeden z hlavních důvodů, proč nakonec wehrmacht i SS "sundaly prsty ze spouště". Uhlíř tvrdí, že obě strany si ve vyhrocené situaci uvědomily nenahraditelnost zbrojního průmyslu protektorátu, který pracoval pro říši na plné obrátky. A jeho rozvrat si nepřála žádná ze stran - ať už by to s Hitlerem dopadlo jakkoliv. Zároveň to ovšem svědčí o spletitých zákulisních intrikách mezi spiklenci a nacisty. Což částečně vysvětluje i to, že vítězný K. H. Frank vymohl pro poraženého generála Schaala vcelku fešáckou internaci ve vězení v Horním Rakousku. Schaal však Frankovi musel slíbit, že odvolá bojovou pohotovost protektorátní branné moci a stáhne své vojáky z obsazených strategických míst.

Frank byl po válce odsouzen československým soudem k trestu smrti. Schaal zemřel v Baden-Badenu v říjnu 1962 v třiasedmdesáti letech. Ale neměl lehký život: pár spiklenců, kteří měli to obrovské štěstí a náhodou přežili, byli v Německu či Rakousku ještě dlouho po druhé světové válce vnímáni jako opovrženíhodní zrádci, kteří záludně porušili svou přísahu.

A ani náhodou ne jako lidé, kteří chtěli likvidací Hitlera a nacistických špiček uzavřít separátní mír se západními spojenci. Ostatně i pomník "motoru" spiknutí hraběti Stauffenbergovi byl na místě atentátu ve Vlčím doupěti odhalen až v roce 1992.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)