Prosinec 2005

Lháři mají jiný mozek

Eva Hníková

Vědci našli rozdíly ve stavbě mozkové kůry notorických "baronů Prášilů" a obyčejných lidí. Člověk si vymýšlí překvapivě často. K předstírání ho nutí pud sebezáchovy, snaha utéct před problémem nebo touha udělat někomu radost.

Rád bych vám zvýšil plat, ale firma si to momentálně nemůže dovolit, vysvětluje šéf a dodává: "Počkejte do příštího roku, snad na tom budeme lépe." Manžel přišel ze zaměstnání domů až v deset večer. "Ten nový projekt nám dává zabrat, dneska jsme o něm po práci museli diskutovat ještě v hospodě," omlouvá svůj pozdní příchod. "Já opravdu za nic nemůžu, on mě uhodil první," objasňuje příčinu rvačky jeden ze sourozenců.

Během dne vyslechneme celou řadu menších či větších lží. Jak dokazují nedávné výzkumy, sami také zpravidla vyřkneme několik nepravd.

Skalpelem proti agresivitě

Psychologové ve spolupráci s neurology již dlouho zjišťují, co se během lhaní odehrává v lidském mozku. Mohou být někteří lidé "předurčeni" k tomu, aby si vymýšleli? Nový výzkum amerických odborníků ukazuje, že nejspíše ano. Tým Yaling Yangové z Univerzity jižní Kalifornie našel určité rozdíly ve stavbě mozku patologických lhářů a lidí bez uvedeného postižení. O jejich pokusu v září informoval odborný časopis British Journal of Psychiatry.

A jak experiment vlastně probíhal? Vědci nejprve vytipovali ze souboru 108 pokusných osob tři menší podskupiny: notorické lháře, osoby s asociálními rysy chování a "běžné" lidi. U všech pak zobrazovací metodou zvanou magnetická rezonance prozkoumali mozkovou kůru čelního laloku, takzvaný prefrontální kortex.

Tato oblast mozku je spojena s osobností člověka, sídlí v ní úsudek. Využíváme ji třeba při stanovování dlouhodobých cílů, zvažování rizik a následků nebo rozhodování, která mohou mít určitý morální dopad. A sem lze podle amerických výzkumníků zahrnout také lhaní.

"Prefrontální kůra odlišuje člověka od většiny ostatních savců, primáty nevyjímaje. Představuje cosi specificky lidského," vysvětluje profesor Pavel Mareš z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR. Jeho tvrzení výmluvně dokládají výsledky operací mozku, které měly pomoci ke zklidnění agresivních jedinců. Při takzvané prefrontální lobotomii lékař pacientovi přerušil některé nervy mezi čelními mozkovými laloky a zbytkem mozku. Zákroku se podrobil například také hlavní hrdina filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, kterého ztvárnil Jack Nicolson.

"Američané tento postup zkoušeli u nezvládnutelných psychiatrických pacientů. Člověka však tímto zákrokem de facto zbavili jakékoliv iniciativy," podotýká profesor Mareš. Intelektuální schopnosti zůstaly u lidí, kteří prodělali lobotomii, zachovány. Operace však výrazně změnila jejich psychiku. Tito lidé se stali nesamostatnými a lehce ovladatelnými. Už v padesátých letech minulého století se proto od lobotomie začalo upouštět.

Hra barev

Yaling Yangová s kolegy nyní prozkoumala rozložení šedé hmoty čili buněčných těl a bílé hmoty, tedy nervových spojení v prefrontální kůře dobrovolníků. Ukázalo se, že patologičtí lháři mají ve srovnání s normální populací zhruba o pětinu vyšší podíl bílých vláken. Notoričtí prášilové měli o 25,7 procenta více bílé hmoty než osoby s asociálními rysy a o 22,2 procenta více než "normální" lidé. Vědci však u patologických lhářů zároveň zaznamenali zhruba o sedminu nižší podíl šedé hmoty.

"Lhaní vyžaduje velké úsilí," podotýká psycholog Adrian Raine z Jižní kalifornské univerzity, který se na výzkumu podílel. Aby se nám podařilo někoho obelhat, musíme pochopit jeho duševní rozpoložení. Zároveň bychom však měli ovládnout nebo potlačit své emoce. "Nesmíme totiž vyvolat dojem, že jsme nervózní," vysvětluje dále profesor Raine.

Člověk si nejspíše dovede vymýšlet přesvědčivěji než ostatní, když má v mozkové kůře čelního laloku větší množství bílých spojovacích vláken. "Čím je tato část mozku propojenější, tím větší má dotyčný náskok ve lhaní," upozorňuje Adrian Raine. Jeho nervové buňky v této části mozku spolu totiž mohou pružněji komunikovat.

Patologičtí lháři také nejspíše získávají určitou výhodu proto, že jim chybí skrupule. Pokud má lidské rozhodnutí nějaké morální důsledky, aktivuje se totiž během přemýšlení právě oblast mozkové kůry čelního laloku. Jestliže však mají notoričtí lháři zhruba o sedminu méně šedé mozkové hmoty, pravděpodobnost, že při rozhodování zohlední mravní otázky, se podle Raineho snižuje.

Pokud má tedy člověk méně šedé a více bílé hmoty v příslušné oblasti, může se z něj snadněji stát notorický lhář, tvrdí v nové studii američtí vědci. Tuto teorii podporují také některá zjištění z dřívější doby.

Vědci si například všimli, že v raném dětství má člověk v prefrontální kůře proporcionálně méně bílé hmoty než během pozdějšího života. A dítě mladší čtyř let si moc dobře vymýšlet neumí. Lidé postižení autismem mají v příslušné oblasti mozku méně bílé hmoty a více šedé, než je obvyklé. Zároveň je o nich známo, že nedovedou snadno lhát.

Američtí vědci připouštějí, že popsané výsledky bude nutné ještě ověřit dalšími experimenty. Yaling Yangová však zároveň uvažuje o jejich možném budoucím využití. Podle ní by se mohly uplatnit v lékařství, kriminalistice a možná i při hledání zaměstnanců.

Profesor Mareš je však zatím k případnému praktickému využití nových poznatků skeptický. "Představa, že by se výsledky uplatnily při policejním vyšetřování, mi zatím připadá spíše jako sci-fi," podotýká Pavel Mareš. Vědci by podle něj nyní měli prozkoumat strukturu dalších oblastí mozku.

Dnes ti to opravdu moc sluší

A proč si vlastně lidé vymýšlejí? Důvodem může být pud sebezáchovy nebo jen snaha utéct před problémem, který neumíme či nechceme řešit, tvrdí Peter Stiegnitz z univerzity v Budapešti. Podle psychologa Geralda Jellisona je hlavním motivací ke lži snaha přežít. Určitou roli však mohou sehrát i další důvody. Lidé se prostřednictvím výmyslů a upravování reality snaží zachránit svou image, uniknout obtížím nebo získat něco, k čemu bychom se za běžných okolností nedostali.

Profesor Stiegnitz tvrdí, že zhruba čtyřicet procent lží má zakrýt naše vlastní nedostatky, omyly či chyby. Proto tvrdí například žena svému manželovi: "Dnes jsem měla tolik práce, že jsem ti za celý den ani nemohla zavolat."

Zhruba 14 procent lží nám usnadňuje soužití s lidmi. Když se nám nechce na oslavu narozenin, kamarádovi raději řekneme, že máme hodně práce nebo že o víkendu zrovna budeme mimo město. Ve zbylé, necelé polovině případů si vymýšlíme spíše proto, abychom potěšili druhé nebo jim zvedli sebevědomí. I nepravdivá slova "moc ti to sluší", "máš pěkný svetr" nebo "dnešní oběd se ti opravdu povedl" mohou dotyčnému udělat radost.

Podle Stiegnitzova výzkumu si muži vymýšlejí asi o dvacet procent častěji než ženy. Ty jsou ale ve lhaní přesvědčivější, a to zvláště když brání děti, rodinu či partnera. Muži se při vymýšlení nepravd chovají spíše jako egoisté. Lžou často výhradně ve vlastním zájmu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)