Prosinec 2005

Z pekla holocaustu do Chile

Marie Homolová

Sám vtipkuje, že stačí napsat: Milan Platovský, Chile - a dopis dojde. Na břeh Jižní Ameriky vstoupil v roce 1950, necelé půlstoletí nato byl oceněn jako nejlepší chilský podnikatel roku 1995.

O dva roky později vydal Milan Platovský autobiografii Přežít a žít. Vzpomínky člověka, který prošel peklem holocaustu. "Pro Chilany to byl šok. Co věděli o válce, o likvidaci Židů? Trochu z kina, z televize. A najednou vedle nich stojí někdo, kdo to zažil a kdo má na ruce vytetované číslo z lágru."

Podivné přátelství

Za války ztratil prakticky všechny své nejbližší. Později k tomu s notnou dávkou černého humoru dodával: "K milionům vyhlazených Židů moji příbuzní přispěli takřka stoprocentní účastí."

Tatínek, úspěšný pražský podnikatel, měl v jistém smyslu štěstí, zemřel na infarkt 15. března 1939. Bratr Jiří byl zastřelen při transportu z Terezína do ghetta v Minsku, maminka zahynula ve vyhlazovacím táboře Birkenau. Dodnes si Milan Platovský vybavuje, jak ho v noci 2. února 1943 z polospánku vzbudila noční můra, maminčino zoufalé volání o pomoc. Po válce zjistil, že s největší pravděpodobností v tu chvíli šla do plynu.

Jeho zpočátku ty největší hrůzy ještě míjely. Rok 1939 mu sice zmařil plán studovat medicínu a musel si připnout Davidovu hvězdu, odchodu lidí do transportů však zatím jen přihlížel. Nakonec šel i on, ale šťastným řízením osudu byl přidělen na nucené práce do zámku v Panenských Břežanech, kde žila vdova po Reinhardu Heydrichovi.

Dělal zednického pomocníka četaři SS Klausu Ritterovi. Původně přesvědčený nacista byl za heydrichiády v Praze členem popravčí čety a z toho zážitku si přinesl hluboký pocit viny. I to byl důvod, proč se k židovskému mládenci tak upnul. "Nechápu logiku, podle které se přátelství řídí," píše Platovský ve své autobiografii o nejpodivnějším vztahu svého života. "Ve svém věku bych měl jeho zákony znát, ale přesto mi zůstávají utajeny."

Jednou Ritter Platovskému navrhl, aby své přátelství rituálně stvrdili. Oba se řízli do zápěstí, promísili židovskou a árijskou krev a zápis o tom zazdili mezi cihly. Po roce 1989 Milan Platovský zeď sice našel, ale k listině se nedostal. Leží tam zřejmě dodnes.

Tři pilíře úspěchu

Na jaře 1944 musel do terezínského ghetta i on. V transportu s ním byl i jeho břežanský kamarád Průša, v Terezíně je doplnil další mladík, řečený Baldík. Ti tři pak spolu prošli tím největším peklem. Nejdřív Osvětimí-Birkenau, pak pracovním táborem Goldschau, nakonec Sachsenhausenem a pochody smrti.

Přežili. Jako mladí muži nešli rovnou do plynu, už to bylo štěstí. Měli dost silné vůle nevzdát to ani tam, kde jiní raději volili smrt. I za těch nejhorších okolností se snažili svou situaci nějak řešit, třeba tím, že se dobrovolně hlásili na nejtěžší práce. Ale především je podrželo jejich přátelství. Během pochodů smrti šli v pevné trojici, dva krajní podpírali toho uprostřed, ten si mohl trochu odpočinout, a pak se vystřídali.

Když nedávno Milan Platovský rekapituloval, proč v Chile tak uspěl, znovu se k těmto třem svým pilířům vrátil, i když v trochu jiném pořadí: vůle nevzdávat to, přátelství a štěstí.

Mučivá vzpomínka

Až po čtyřiceti letech se Platovský ve svých pamětech vyzpovídal z jedné traumatizující vzpomínky, o níž nikdy dříve nemluvil. Desátý den pochodu ze Sachsenhausenu se kdesi v lese probudili a jejich esesácký doprovod byl pryč. "Neplakali jsme štěstím ani zlostí. Každému bylo jasné, že naše utrpení bylo moc dlouhé, že jsme na kost hubení, že jsme plní parazitů a že s námi bestiálně zacházeli. Tak bestiálně, že v nás nezbylo místo na žádné city." Cestou domů se ještě v Německu dostal do americké polní nemocnice. A protože uměl anglicky, pomáhal odhalovat esesáky, kteří se na útěku převlékali do vězeňských hadrů a snažili se tak uniknout.

Jednou chytili muže, ve kterém podle vytetované krevní skupiny (bylo pro příslušníky SS povinné) rozeznali esesáka. Kdosi z kolemjdoucích navíc prohodil: "Víte, kdo to je? Velitel Sachsenhausenu." A skupinka pološílených bývalých vězňů se rozhodla muže zabít. Jenže byli tak zesláblí, že ho nebyli schopni ani rychle oběsit a popravovaný umíral dlouho a bolestně.

"Nikdy se mi tu vzpomínku nepodařilo z hlavy vytlačit," přiznal Milan Platovský později. "Nakazil nás virus krutosti. Kdo ale kritizuje vrahy, sám nesmí být vrahem. A my jsme se jimi najednou stali. Tím lynčováním jsme se přiblížili dnu lidskosti, a to bylo to nejhorší pokoření, kterého se mi holocaustem dostalo. Jestli skutečně šlo o velitele Sachsenhausenu, nevím. Fakt je, že ho ani Američané, ani Rusové nikdy nenašli."

Stále znovu začínat

Po válce převzal předválečné rodinné podniky Platovských, Pragoferru a Amtu. Začal pracovat, doháněl roky, kdy se nemohl svobodně věnovat lásce. Ale únor 1948 ho zbavil jakýchkoli iluzí o zdejší budoucnosti, ačkoli (či možná právě proto) se v Sachsenhausenu přátelil s mnoha komunisty včetně Antonína Zápotockého. Nakonec se mu podařilo emigrovat a přechodně se usadil ve Francii.

Tamější pobyt považuje za šťastnou epizodu už proto, že v Paříži potkal životní lásku a manželku Janu. V roce 1950 spolu odjeli do Chile. Neuměl ani slovo španělsky. A znovu začínal. Nejdřív tím, že hledal jakoukoli práci. Za první mu nabízeli padesát dolarů měsíčně. To nebylo ani na nájem.

Ode dna se poprvé odrazil ve chvíli, kdy mu přítel Fredy Singer nabídl, aby se stal jeho společníkem v továrně na likéry, že mu na vstupní podíl půjčí. V roce 1951 Chile otevřelo hranice zahraničnímu dovozu a další přítel, Larry Gray, Milana Platovského přizval do své nově zakládané importní společnosti. Následujících dvacet let bylo přehlídkou vzestupů i pádů, ze kterých se však díky vrozené vůli pokaždé vzchopil. Některé z nich jsou jak vystřižené z populárních podnikatelských legend. Dováželi pračky, které se pro praní prádla ukázaly nepoužitelné. Vyhodit celý dovoz? A s ním obrovské investice? Jednoduše je předělali na míchadla, která pak úspěšně prodali továrnám na barvy.

Jenže přišel rok 1970 a k moci se dostal socialista Salvador Allende. Milan Platovský měl s levicovým režimem své zkušenosti a tušil, co bude. Jeho žena rychle odjela s dětmi do Argentiny, on sám se ještě pokoušel vzdorovat, ale Allendeho vláda znárodnila i jeho obchodní podniky.

Zhruba rok žil s rodinou v Mexiku, těsně po Pinochetově vojenském převratu v roce 1973 mu telefonoval jeho bývalý dělnický předák: "Pane Platovský, chceme, abyste se vrátil a vzal si podniky na starost. Čekáme na vás. Nedělejte si starosti. Než přijedete, postaráme se o ně my." Znovu tedy byl v Santiagu a znovu začínal. Už potřetí v životě.

Pravičák

Má dva syny a dceru Kačenku, která se vdala do Spojených států a pracuje pro Nadaci Shoa. Synové Daniel a Jan jdou v tátových stopách. V roce 1922 se Milan Platovský narodil v pražském domě, který neměl ani výtah. Do jedenadvacátého století v Chile převedl silný rodinný podnik Mellafe y Salas, který mimo jiné zastupuje na jihoamerickém trhu japonské a americké výrobce elektroniky včetně počítačů. V třiaosmdesáti letech stále ještě dochází do práce, ačkoli firmu už předal synům. Starší z nich, Daniel, se vložil i do politiky, je prvním místopředsedou chilské strany levého středu Renovación Nacional.

Milan Platovský se nikdy netajil svým pravicovým založením ani tím, že sympatizoval s generálem Pinochetem. I když připouští, že některé věci se neměly odehrát, dodnes tvrdí, že Allendova socialistická vláda zemi ekonomicky ničila. "Já s československými zkušenostmi jsem si možná víc než kdokoli jiný uvědomoval, co všechno nás mohlo čekat. Problém byl, že svět to viděl jinak…"

Jeho politické směřování mu však nikdy nebránilo nacházet dobré přátele na obou stranách. Jedním z nejbližších se mu kupříkladu stal další český emigrant, Hans Stein, muzikant a přesvědčený levičák, který před Pinochetem kdysi dokonce uprchl do NDR.

Dalším byl kdysi jeho firemní společník. "Sloužil v německé armádě, přesto jsme se v Santiagu stali dobrými kamarády," vzpomíná Milan Platovský. "Když zemřel, jeho rodina mě požádala, abych jako jediný držel při obřadu proslov. Já, Žid, kterému při holocaustu zahynuli všichni blízcí, jsem v luteránském kostele mluvil asi k pětistovce Němců. Oni věděli, že jsem Žid, a já si uměl představit, že spousta z nich byla nacisty."

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)