Prosinec 2005

Z čeho povstávají květy zla?

František Houdek

Zlým se může stát kdokoli z nás, tvrdí psycholog Philip Zimbardo, který se proslavil „vězeňskými“ pokusy.

Kde se v nás bere zlo? Na tuto otázku celý život hledá odpověď psycholog Philip Zimbardo, mimochodem rodák z nechvalně proslulého chudinského ghetta v newyorském Bronxu. Právě on letos dostal cenu Nadace Vize 97.

Počátkem 60. let minulého století uspořádal psycholog Stanley Milgram neobvyklý pokus. Náhodně vybraní normální lidé měli sledovat pokusnou osobu při učení, a pokud udělala chybu, „potrestat“ ji na výzvu vedoucího experimentu elektrickou ranou. Ovladač ve vedlejší místnosti nabízel škálu od 15 do 450 voltů, přičemž stupně byly označeny od lehkého pošimrání přes velmi silnou ránu až k těžkému šoku s nebezpečím smrti. Žák však ránu nedostával, pouze reagoval na použité intenzity. Protestoval, cukal sebou, křičel bolestí, žadonil o ukončení experimentu. Ke konci už zcela zmlkl.

Vyvolávání ďábla

Před pokusem se odborníci domnívali, že ke konečnému použití maxima intenzity se nechají vyprovokovat jen vyložení psychopati a sadisté, maximálně jedno procento z testovaných. Byly jich dvě třetiny! Někteří z nich přitom sice protestovali, ale nakonec vedoucího vždycky poslechli. Pokud se však někdo před ostatními vzepřel, vždycky se jich k němu pár dalších přidalo.

Krutí „dozorci“

Deset let nato Milgramův vrstevník, profesor Stanfordovy univerzity Philip Zimbardo, zorganizoval pokus obecnější: vynechal autoritu, kterou bylo třeba poslouchat, a dal věcem volný průběh.

Z předem otestovaných studentů-dobrovolníků vybral čtyřiadvacet psychicky i fyzicky nejzdravějších a losem jim půl napůl přiřadil role vězně nebo dozorce v umělém vězení, zřízeném ve sklepě katedry psychologie. „Vězni“ byli na příjmu v policejní stanici svlečeni do naha a odvšiveni, pak vyfasovali hrubý mundúr s čísly. „Dozorci“ dostali uniformy, pendreky a tmavé brýle kvůli pocitu anonymity. Po informaci, že hlídají nebezpečné vězně, dostali za úkol udržovat ve vězení pořádek.

Pokus měl trvat dva týdny, avšak už po šesti dnech ho Zimbardo musel přerušit. Vězňové se houfně hroutili (jeden kupříkladu dostal silnou neurotickou vyrážku po celém těle). Ale co horšího, většina dozorců se brzy začala chovat zbytečně krutě (nechávali vězně stát nahé, v noci je opakovaně budili k nástupům, mořili je hlady, zabavovali polštáře a deky, nutili je dělat kliky či donekonečna provádět nesmyslné činnosti).

„Stanfordský vězeňský experiment“ (přezdívaný někdy „Zimbardovo peklo“) je dodnes nejznámějším a na webu hojně navštěvovaným psychologickým pokusem (www.prisonexp.org).

Luciferův efekt

„Dříve bývalo zlo připisováno působení ďáblů - padlých andělů - a ďábel, říká se, to měl ještě někdy do 19. století těžké: lidé v něj věřili, věděli o něm a používali rozmanité prostředky (techniky, řekli bychom nyní), jimiž se jeho vlivu bránili. Ale pak přišel ďábel na ďábelský trik: přesvědčil lidi, že neexistuje, a tím si konečně ve 20. století uvolnil ruce. Řečeno sekulárněji: přestalo se věřit, že existuje zlo jako takové, jsou jen zlí lidé. Zkrátka, někteří jsou ke zlu náchylnější než jiní, mají zločinecké dispozice či vrozenou agresivitu. Žádoucí pak je takové lidi předem odhalit, diagnostikovat a pokusit se je vyléčit (a když to nepůjde, tak ,internovat‘).“

Matematik a filozof Jiří Fiala takto skvěle vystihl obvyklou linii vývoje psychologie coby nauky „dispoziční“, založené na studiu genetických, osobnostních, charakterových, případně až patologických dispozic člověka. To je jistě někdy pravda. Jenže zdaleka ne celá. Druhou část odhalil právě Zimbardo.

„Abych porozuměl antisociálnímu chování jedinců, zvláště násilí, mučení a terorismu, přisuzuji situačním proměnným větší význam, než je zvykem v tradiční psychologii.“ Tím položil důraz na životní okolnosti. Podle Zimbarda situační danosti ovlivňují chování, čímž přestávají být pouhými polehčujícími okolnostmi někde v pozadí a stávají se takříkajíc plnohodnotně „zlotvornými“. Na základě Milgramových a svých výsledků Zimbardo posléze formuloval desatero kroků vedoucích k tzv. „Luciferovu efektu“ (přeměny andělů v ďábly):

1. Nabídnout ideologii sugestivní tak, aby zdánlivě ospravedlnila jakékoli chování vedoucí k jejím cílům.

2. Připravit pro jedince formu ústního či písemného závazku, který toto chování opravňuje.

3. Přidělit účastníkům role s dobrou pověstí (např. učitel, žák).

4. Určit pravidla, která se musí dodržovat, i když už ztratí smysl.

5. Posunout význam činu (ubližování dětem změnit v pomoc učícím se pomocí trestu).

6. Rozptýlit zodpovědnost za záporné výsledky.

7. Začínat malým, zdánlivě bezvýznamným krokem.

8. Kroky rozkouskovat tak, že se stěží dají odlišit.

9. Pomalu měnit povahu příkazů.

10. Maximálně zkomplikovat proceduru „vystoupení z pokusu“.

Hlas volajícího na poušti

Takže neplatí žádné Dykovo „já myslil, že jen velcí zabíjejí“! „Zlým“ se může stát takřka kdokoli z nás, je-li vystaven příslušným podmínkám, přičemž tentýž člověk se za jiných okolností klidně může stát kladným hrdinou.

Jak se dalo očekávat, u úřadů a mnoha autorit Zimbardo narazil. Ono totiž soustředit zlo do vybraných jedinců nebo skupin nechává společnost a instituce „hodnými“. Navíc je to mnohem jednodušší než rozplétat uzel chyb lidí podílejících se na vzniku zlu přejících okolností...

Příkladem může sloužit proces s jedním malým šéfem z věznice Abú Ghrajb, kde američtí dozorci ponižovali a týrali irácké vězně. Americká vláda chtěla svalit odpovědnost na několik osob s údajně sadistickými sklony. Zimbardo jako soudní znalec však obžalovaného seržanta, občanským povoláním dozorce v malé a mírné civilní věznici, popsal jako vlastence a pravidelného návštěvníka baptistického kostela. Měl mnoho přátel, žil ve spokojeném manželství s černoškou a velmi miloval své dvě nevlastní dcery. V Iráku napřed pracoval v malé vesnici s dětmi a začal se učit arabsky. Pak ho převeleli do Abú Ghrajbu jako velitele sektoru.

Sloužil ve dvanáctihodinových směnách sedm dní v týdnu, bez volného dne. Ve vězení panoval chaos, nemoci, špína, všude to páchlo jako stoka. Ke sprchování byl omezený příděl vody a často vypadával proud, což vytvářelo podmínky k nebezpečným útokům vězňů. Obžalovanému bylo svěřeno původně asi 300 vezňů, ale jejich počet brzy dosáhl tisícovky. Řada z nich byla velmi agresivní. K hlídání měl dvanáct amerických záložáků, mezi nimi i několik žen. Nikdo z dozorců neměl odpovídající výcvik. Sám věznici prakticky neopouštěl, přespával v cele v jiné části věznice.

Nezávislá šetření odhalila naprostý nezájem vyššího velení. Vrchní velitelka věznice ani jednou jeho sektor nenavštívila, prý jí to vyšší nadřízení nedoporučili.

Vojenský soud Zimbardovy argumenty ignoroval a obžalovanému, který se mimochodem přiznal, uložil osm let natvrdo, degradoval ho, odebral mu důchod za 22 let v armádě.

Psychologie lidem

„Philip Zimbardo nepopírá existenci řady osobních vlastností a rysů, ale prokázal, že bez rozboru životních okolností jsou psychologické úvahy jednostranné,“ konstatuje psycholog Václav Břicháček, který při předávání ceny Vize letos 5. října pronesl oslavnou řeč. „Osobně je velmi sympatický, ochotný naslouchat druhým a debatovat.“

V roce 2002 se profesor Zimbardo stal prezidentem Americké psychologické společnosti a v této funkci usiluje o to, aby psychologie vystoupila z laboratoří, univerzit a klinik a otevřela se veřejnosti. Projev po převzetí symbolické berly sv. Vojtěcha zakončil slovy:

„Společným úsilím musíme otevřít všechna vězení mysli a uvolnit tvořivé síly natěsnané za mřížemi z neuronů. Musíme vyvinout nové programy sebeobohacení a vzdělání, protože naše nejkrutější bachaře představují nenávist k sobě samému a nevědomost.“ A prostředek k tomu? „Můj další výzkum i sociálněpolitické činy jakožto občanavědce se zaměří přímo na pochopení toho, jak podporovat dobro ve světě, místo toho, aby se ukazovalo, jak snadné je svést dobré lidi, aby se stali pachateli zla.“

(MFDNES)