Prosinec 2005

Dějiny psané žízní

Marek Hudema

Jak alkohol, kofein a tein ovlivnily vývoj lidstva. U zrodu nezávislých USA stál rum. Londýnem zavedené zdanění melasy, z níž se vyrábí, bylo totiž v Novém světě impulsem k rebelii.

Víte, že rčení „pivo je náš chléb“ platí asi pět tisíc let? Že na vzniku a dnešní podobě Spojených států se mnohem více než slavné Bostonské pití čaje podílel rum a whisky? Nebo že za rozšířením opia v moderní době stojí čaj? Tyhle a mnohé další informace se dají najít v knize Historie světa v šesti sklenicích z pera Toma Standage, editora britského týdeníku The Economist. Přitom nejde jen o nějakou slovní hříčku, ale seriózní převyprávění části dějin lidstva viděného přes šálky, půllitry a broušené sklenice plné piva, vína, destilátů, kávy, čaje a kokakoly.

S pivem do školy

Člověk může bez jídla přežít týdny. Bez pití jen pár dnů. Jenže voda znamená, alespoň pro usedlé zemědělce a pastevce, také ohrožení. Pokud se nejedná zrovna o horský pramen, může snadno dojít k jejímu znečištění a stává se zdrojem infekcí. A právě tenhle problém vyřešily lidstvu „umělé“ nápoje – pivo, káva i čaj jsou prosté většiny bakterií jednoduše díky tomu, že pro jejich správnou přípravu je třeba vodu i základní suroviny nechat přejít varem, a ve víně jsou zase přírodní antibakteriální činidla (takže třebaže se v antice pilo víno silně ředěné vodou, stále šlo o zdraví neškodný nápoj). O tom, že v patřičně silném rumu či whisky žádný choroboplodný zárodek nepřežije, také není třeba diskutovat. Ostatně i z tohoto důvodu se léky ve starém Egyptě podávaly rozpuštěné nikoli ve vodě, ale v pivu a později byl destilovaný alkohol sám o sobě pokládán za lék známý jako „živá voda“.

Z některých alkoholických nápojů se navíc stala také potravina a z většiny z nich tekuté platidlo. Tom Standage sice v kapitole o pivu bohužel nepřipomíná jeho význam ve středověku (Češi ho například pojídali jako polévku a v záznamech o výplatách služebnictvu bylo vedeno nikoli v kolonce nápoje, ale pokrmy), ale zato zabrousil do doby vzniku prvních civilizací. Upozorňuje na jeho oblibu v oblasti úrodného půlměsíce (Egypt, Palestina, Mezopotámie), spojitost se vznikem zemědělství a měst, a připomíná, že pivo zvané chicha znali i Inkové a podobný nápoj z prosa a rýže vyráběli také Číňané. Jako základ stravy pro obyvatele vznikajících měst bylo ideální. V Mezopotámii spolu s chlebem, datlemi a cibulí poskytovalo vyváženou racionální stravu – kalorie v pivu a vitamin B se výborně doplňovaly s vitaminem C v cibuli a s A v datlích.

Podobně jeden starý egyptský text vyzývá matky, aby dávaly svým dítkám školou povinným pro jejich zdravý rozvoj každý den kromě dvou malých bochníčků chleba také dva džbány piva. Pivo díky tomu, že se příliš nekazí a je snadno rozlévatelné (tedy dělitelné), sloužilo i jako platidlo. Mzdu v něm tak dostávali například sumerští kněží, královi služebníci či stavitelé pyramid. Podobně se později odhadoval majetek podle vinic či amfor vína a destilované nápoje se staly v šestnáctém a sedmnáctém století koloniálními „penězi“.

Cola pro Žukova

Společná konzumace nápojů má ale ještě další význam – jde o sociální rituál, příslušnost ke skupině, k civilizaci. Už první Standagem uváděný nápoj – pivo – se stal znakem bohatství a civilizace. Každý zná asi ze školy sumerský epos o Gilgamešovi, ale málokdo zná jeho druha Enkidua. A málokdo ví, že se Enkidu stal civilizovaným člověkem nejen díky tomu, že poznal chléb, ale také vlivem toho, že se opil sedmi džbánky piva.

Později přešel tento status na pivo z hor – víno. Řekové a Římané se odlišovali od jiných zaostalých a barbarských národů především obřadnou konzumací vína během symposionů a jeho mícháním s vodou. Víno bylo artiklem převáženým přes celé římské impérium (a podepsalo se i na jeho expanzi, protože v rodné Itálii se přešlo na pěstování vína, zatímco obilí bylo třeba dovážet z Egypta) a nakonec odlišovalo i křesťanskou Evropu, která ho používala při mši, od světa muslimských nevěřících, kteří nepili alkohol.

Pak přišla káva, která se poté, co ji schválil jako normální, nikoli ďáblův nápoj sám papež Klement VIII., stala nápojem obchodníků a intelektuálů (z kavárny Jonathan’s ostatně vznikla londýnská burza). Něco z této tradice zůstalo dodnes – koneckonců káva se nenalévá o přestávkách vědeckých i podnikatelských konferencí jen proto, že by přednášky byly tak nudné, že by bez kofeinu nikdo nevydržel vzhůru, ale protože už od dob osvícenství je pro Evropany zvykem vést „moudré“ rozhovory nad šálkem této tekutiny.

Ještě později se stalo v Anglii rituálem pít čaj o páté. Jeho vzrůstající spotřeba pak vedla k prolomení izolace Číny a k rozšíření konzumace opia (protože Evropané neměli za čaj co Číně nabídnout a jediná možnost byla opium). A konečně posledním téměř rituálním nápojem je kokakola. Hnědá limonáda (původně šlo o „lék“ zhruba na úrovni dnešního Herbalife, který obsahoval koku a kolové ořechy), která se stala od druhé světové války symbolem kapitalismu, Ameriky a svobody. Právě proto se zřejmě nikdy neuchytila v sovětském bloku, i když zde existovala jedna výjimka – maršál Georgij Konstantinovič Žukov si po skončení války nechal poslat speciální kokakolu, která byla bezbarvá, protože chtěl, aby připomínala tradiční vodku.

Rum, nepřítel Francouzů

Ještě větší vliv na euroamerickou civilizaci ale měly destilované nápoje. Pitím stojícím u zrodu anglické koloniální říše i nezávislých Spojených států je totiž rum. Rum (slovo pochází z jihoanglického výrazu pro násilný zmatek) – vlastně destilovaná cukrová třtina – přispěl nemálo k rozkvětu obchodu s otroky, protože byl ideálním platidlem vyžadovaným jejich dodavateli v Africe.

Později bylo zavedení daní na cukernou melasu, zdroj rumu, nařízené z Londýna jednou z příčin rebelie vedoucí ke vzniku nezávislých Spojených států (daň na čaj přišla až později a tzv. Bostonské pití čaje – tedy vyházení anglického nákladu čaje do vody americkými osadníky – uváděné v učebnicích dějepisu jako klíčový okamžik bylo už jen vyvrcholením celkové nespokojenosti).

Rum přispěl i k vítězstvím anglického loďstva nad francouzskými konkurenty v devatenáctém století. Zatímco francouzští námořníci se drželi postaru vína, Angličané přešli na grog, neboli rum s vodou, citronem a cukrem, a tak díky dostatku vitaminu C v citrusech trpěli méně kurdějemi a byli bojeschopnější. Francouze jako velmoc navíc poškodila i káva – právě kavárny totiž byly v devatenáctém století centry šíření novinek (Standage to nazývá kavárenským internetem) a není divu, že právě výzva „Do zbraně, občané“ před jednou z nich v Paříži odstartovala francouzskou revoluci.

Tak to aspoň vidí Tom Standage. Jeho vnímání světa skrze mokré rty je zajímavé a originální, i když z odborného hlediska nepříliš objevné (v principu se vlivem stravy či nemocí na dějiny odborníci zaobírají téměř tři čtvrtě století). Snaha neznásilňovat fakta občas nutí k odbočkám, ať již jde o poměry v římském císařství či politiku Východoindické společnosti. To je ale zřejmě nevyhnutelné a Standage bezesporu patří mezi špičku v moderním trendu populárního psaní o historii prostřednictvím neobvyklých témat „všedního dne“.

Tom Standage: A History of The World in Six Glasses, Walker & Company, New York 2005

(Respekt, www.respekt.cz)