Prosinec 2005

...ani vyhnanství, ani ráj

Petr Chudožilov

Nikdy bych si netroufl opravdu kriticky zhodnotit, jaké je Švýcarsko doopravdy. Narodil jsem se a vyrostl úplně jinde. Nechodil jsem ve Švýcarsku do školy. Naučil jsem se sice dost slušně německy, ale neovládám další zemské jazyky, francouzštinu, italštinu, rétorománštinu a jenom mlhavě rozumím některým z mnoha desítek dialektů němčiny, střechově nazývaných schweizerdeutsch, majících se ke spisovné němčině možná jako bulharština k češtině, jež jsou skutečnou mateřštinou Švýcarů – jak bych tedy mohl mluvit o duši anebo alespoň mentalitě Švýcarů, když jsem nepronikl ani za brány jejich jazyků? Žiji v této zemi teprve třiadvacet let, a z toho jsem většinu času strávil v Basileji. V Curychu, Ženevě, Bernu nebo Luganu, nemluvě o alpských vrcholech i údolích anebo oblastech kolem velkých jezer, zůstávám pouhým pozorovatelem neberoucím účast na dějích, turistou a cizincem, jenž do země přišel už za prahem středního věku, navíc zatížen dosavadní neobvykle pitoreskní a intenzivní životní zkušeností. V této roli se však cítím mnohem přirozeněji a volněji, než kdybych se rozhodl přiřadit ke znalcům poměrů, jimž k prokouknutí helvetské podstaty postačil jediný rok, nebo dokonce týden dovolené.

Kouzelná síla banalit

Klidně se však mohu odvážit mluvit o svém osobním vztahu ke Švýcarsku. Hned na počátku přiznávám, že byl silně ovlivněn jevy, jež by mnozí lidé odbyli jako banality. Do Švýcarska jsem přiletěl ve čtvrtek 22. dubna 1982, v den Leninových narozenin, se ženou a čtyřmi dětmi, z nichž nejmenší ještě neumělo pořádně chodit. Večer jsme se šli projít. Před radnicí po sobě výrostci házeli plastikovým létajícím talířem, mrskli jej taky kolemjdoucímu policajtovi. Zazubil se, hodil jim talíř obratně zpátky a šel si po svých. Tahle pranepatrná příhoda pro mne znamenala první kulturní šok. Naši švýcarští průvodci tenhle pocit naprosto nechápali. Nevěděli, že přicházíme ze země, kde se většina lidí policajtům vyhýbá velkým obloukem.

Krátce před naší emigrací mě vyhledal lékař, který už nechtěl žít v tehdejší Československé socialistické republice. Vyprávěl, že se jednoho nedávného večera vracel s manželkou z kina. U Domu módy míjeli zaparkovanou volhu, na jejíchž zadních sedadlech se rozvalovali dva policajti v uniformách. Zachytili letmý, možná i trošičku křivý pohled kolemjdoucího páru. „Co čumíš?“ zeptal se jeden. „Chceš do držky?“ přidal se druhý. „Dovolte? Proč se mnou takhle mluvíte? Jsem lékař.“ „Jo ták, ty seš doktor,“ podivili se. Odvezli si ho na služebnu v Krakovské ulici, připoutali ho k ústřednímu topení a seřezali pendrekem. Jen tak ze zlé vůle, pro nic a za nic. Tomu lékaři, který se podle vlastních slov až doposud nikdy nezajímal o politiku, se prostřednictvím pětitisícikorunovému úplatku podařilo policajty přemluvit, aby ho neobvinili z takzvaného útoku na veřejného činitele. Teď chtěl pryč. Historka, ač se nevymykala z rámce poměrů tehdy panujících v Československu a zdaleka nepatřila k tomu nejhoršímu, co se v zemi dělo, působila naprosto nepřesvědčivě nejen na naše švýcarské přátele, ale neuvěřili jí ani naši basilejští krajané, sami sebe považující za politické uprchlíky.

Šokovala nás čistá voda v Rýně, ještě několik metrů od břehu bylo možno spatřit dno. Také živé ryby! Naši noví švýcarští přátelé opět nechápali, čemu se divíme, naopak soudili, že voda v řece byla dřív čistější a že by se s tím mělo něco udělat. Připadali mi všeobecně nějak natvrdlí, například pořád nemohli pochopit, co je to platná výjezdní doložka v cestovním pase nebo proč jsem si vzpomněl na Leninovy narozeniny. Nerozuměli pocitům, které námi otřásaly na obyčejném pruhovaném přechodu přes ulici: přijíždějící auta zastavovala, řidiči se povzbudivě usmívali a ukazovali vlídným gestem, abychom si přešli. Lidé na chodníku se navzájem nemíjeli jako tupá hovada, ale vyhledávali přátelský kontakt očima, na promenádě se dokonce zdravili lehkým přikývnutím anebo rovnou nahlas, přestože si byli cizí! Solženicyn kdysi dávno ve svých lepších časech poznamenal, že kultura národa se měří nejen počtem románů a oper, ale také tím, jak se k sobě navzájem chovají lidé na ulici. V tomto ohledu mi Švýcarsko od začátku připadalo přímo jako velmoc. Moji rodiče, když se jim po nějaké době poštěstilo navštívit nás v Basileji, vyprávěli, že takové vztahy mezi lidmi panovaly před válkou také u nás doma; nečekaný návrat do lepší minulosti je dojímal. Mě osobně velmi zasáhlo to majestátní vyzvánění kostelních zvonů třikrát každý den, připadalo mi, že je to víc než zvuková kulisa, slyšel jsem v něm příslib obyvatelnějšího světa, nežli byl ten, v němž jsme doposud žili.

Konzumenti, učitelé, úředníci

Švýcarská čokoláda mě neohromila, zato mě udivil výběr a kvalita zeleniny v obchodech. Ani po čtvrtstoletí jsem se této podívané nenabažil. V Praze mě žena kdysi požádala, abych sehnal brambory. Šel jsem pěšky ze Žižkova až na Staré Město, všude jsem se ptal, nikde je neměli, až v maličkém krámku vedle tehdejšího železářství U Rotta – ale odmítli mi je nasypat do papírového pytlíku, ten dávali jenom těm, kdo si koupili kubánské pomeranče. V Basileji byly nejen brambory, ale i med, cibule a česnek, alternativní medicína, již naše lékařka na Vinohradech předepisovala v nemoci mým dětem, přecpaným již dávno nezabírajícími antibiotiky. „Propadáš konzumu!“ kysele konstatovali čeští krajané, když pozorovali mé zelinářské okouzlení. Nechápali, že člověk ukojivší konzumenta v sobě se může o to víc věnovat daleko podstatnějším záležitostem života. Ostatně, moje děti, v Praze chronicky sužované záněty horních cest dýchacích, se v Basileji uzdravily doslova ze dne na den.

Školní třída, již jsme jako rodiče směli kdykoli navštívit i během vyučování, vypadala jinak, než jsem si pamatoval z vlastního dětství. Skvěle placený a na společenském žebříčku vysoko stojící učitel pečoval o vývoj deseti až patnácti dětí. Chyběly symetricky seřazené lavice, děti seděly, někdy dokonce i polehávaly na starší pohovce nebo již nepotřebném, rodiči darovaném křesílku. Vyučování je velmi zřetelně bavilo a těšilo, žáky i učitele. První tři školní roky žáci nebyli klasifikováni známkami, ale slovním ohodnocením, které v případě neúspěšné studijní fáze nefrustrovalo a nedeterminovalo. Moje děti byly školou od začátku nadšeny. Proč? „Nikdo tam na tebe například nekřičí,“ vysvětlil nejstarší syn. Po třech měsících se domluvily dialektem, do dvou let ovládly spisovnou němčinu. Když po letech opouštěly gymnázium, všechny moje děti bez rozdílu uměly francouzsky a anglicky, některé i španělsky, jiné byly schopny číst klasické latinské autory v originále. Ne snad proto, že by byly jazykově nějak mimořádně nadané, ale škola v nich nejen neutloukla, nýbrž naopak včas kreativně rozvinula to, co je většině lidí jednoduše vrozeno. Mimochodem: někteří z učitelů mých dětí dodnes patří k okruhu našich blízkých přátel.

Ve výčtu ohromujících banalit bych mohl pokračovat donekonečna: Řemeslníci, kteří přicházejí ve smluvenou hodinu, jsou zdvořilí, po perfektně vykonané práci po sobě uklízejí a účet je identický s předem vyjednanou sumou. Kompetentní a výkonné úřady, jichž se občan nejen nemusí obávat, ale naopak jim může důvěřovat (nejužitečnější rady při odpisování z daní mi poskytli právě na daňovém úřadě!). Poznání, že prezident nebo ministr není otec národa, ale dobře placený úředník, jemuž voliči na dobu určitou svěřili pravomoc, aby vykonával jejich vůli. Užitečnost referenda, jímž občan může dát vzniknout novému zákonu anebo mu naopak zabránit. Role obce jako základního článku politické struktury. Přímá demokracie. Co nejméně státu. Politická pestrost země, vyplývající z konfederačního uspořádání tvořeného šestadvaceti trpasličími státečky – kantony. „V Evropě teď máme už jenom dvě komunistické vlády,“ poznamenala někdy počátkem devadesátých let televizní hlasatelka s úsměvem, „v Albánii a kantonu Ženeva-město.“ Profesor na univerzitě nemusí být nutně vyschlým starcem! Studenti ho neoslovují akademickým titulem, nýbrž jen tak jménem, někdy i křestním, tu a tam svému pedagogu tykají. Rektorem starodávné basilejské univerzity v čase našeho příchodu do Švýcarska byl český teolog Jan Milíč Lochman, myslím, že tenkrát dokonce ještě ani neměl švýcarské občanství.

Tam v Evropě

Státní hranice nebyla vyznačena ostnatým drátem, nebyla střežena po zuby ozbrojenými vojáky, psy a zfanatizovanými oddíly Mladých strážců hranic. Na některých úsecích bylo značně obtížné správně poznat, zda je člověk ještě ve Švýcarsku, nebo už ve Francii či Německu. Celník, jemuž jsme se na maličkém hraničním přechodu v kantonu Jura chtěli pyšně vykázat svými novými uprchlickými pasy, upřímně nechápal, co po něm vlastně chceme. Oblíbenou hrou mých dětí bylo skákat na jedné noze přes hranici ze země do země. (Štátná hranica nie je korzo! prohlásil Gustáv Husák v roce 1969, když nechal znovu spadnout železnou oponu.) Ze střechy domu, v němž žiji třiadvacet let, vidím do Švýcarska, Německa a Francie. Nikdy jsme nežili jen ve Švýcarsku, nýbrž v regionu tvořeném městem na Rýně, německým Schwarzwaldem a francouzským Alsaskem. Protože jsme se od začátku živě zajímali o kulturní a politické poměry v právě jmenovaných zemích, protože jsme sledovali vývoj nejen v Československu, ale v celé tehdy sovětské středoevropské zóně, začali jsme si žít v Evropě dávno předtím, než to přišlo do módy, aniž jsme si to vědomě naplánovali, aniž jsme si to vůbec uvědomovali. Byl to přirozený plod života bez ostnatého drátu. Pokladem Švýcarska je skutečnost, že se rozkládá na území, kde se dotýkají tři velké kultury: italská, francouzská a německá. Ale která země v Evropě nesousedí s jinou kulturou, která kultura může být označena jinak než jako veliká? Moderní Evropan nepohlíží na kulturní odlišnost jako na ohrožení, ale vidí v něm plodný dotyk a duchovní bohatství. Basilej, město na Rýně otevřené světu, má v tomto ohledu obrovský náskok.

„Proč se chcete stát Švýcarem?“ zeptali se mě, když jsem po dvanácti letech pobytu v zemi požádal o švýcarské občanství a stanul před pověstnou komisí známou z proslaveného filmu Schweizermacher. S důvěrou jsem položil na stůl svůj dosavadní celoživotní kříž: jméno Chudožilov prozrazuje hned na první poslech, že můj otec nepochází z české kotliny. Narodil se v Petrohradě. Můj dědeček spatřil světlo světa dokonce ve Vladivostoku a do Evropy vyrazil kdysi dávno na sáních, poněvadž tehdy ještě nebyla dokončena transsibiřská magistrála. Mezi mými předky byli Rusové, Poláci, Litevci – babička pocházela z Vilniusu – Němci, Angličani, Řekové z Oděsy, Češi a údajně i Turci z východní Anatólie, nejspíš Kurdi. Otec přišel do Československa jako dítě, naučil se dokonale česky, oženil se s Moravankou, prožil v zemi víc než osmdesát let, ale přesto jsem byl úmorně často konfrontován s hlupáckou otázkou: Proč se nejmenuješ slušně jako ostatní, proč nejsi jako já? Stigmatu jsem se zbavil až v Basileji, pochopil jsem, že nejde o handicap, ale naopak přednost, vyvazující z pout nacionalismu. V domě, kde bydlím, žila Maďarka provdaná za Kanaďana s irskými kořeny. Jiná sousedka nese polské jméno. Bydleli zde v jednom bytě Italka a Francouz. Měli jsme tu i pravého Švýcara, katolického kněze, ten ovšem většinu života působil nejprve v Číně a později v Japonsku. Byla by tu ještě jedna pravověrná Švýcarka, svobodná matka, ale její dceruška, nejhezčí a nejbystřejší dítě v okolí, má černou barvu pleti. Přistěhovala se rodina z Nového Zélandu, ale pihovatá a šlachovitá paní kupodivu umí kromě rodné angličtiny také trochu rusky. Na rodičovských večírcích ve škole jsme po dlouhá léta sedávali u jednoho stolu s Číňany, Čechy, Maďary, Turky, Afričany, Tamily či Peruánci. Tu a tam jsme se domnívali, že jsme konečně hosty v opravdové švýcarské rodině, ale pak jsme zaslechli, že s babičkou se v kuchyni mluví španělsky nebo slovensky. Proto se v Basileji cítím být méně cizincem než ve svém původním domově. Komise pokývala hlavami. Listovali pohádkovými knížkami, které jsem přinesl jako ukázku své práce. Někdo utkvěl pohledem na obrázku švýcarského celníka v uniformě. Celník se dloubal v nose, nebyla to příliš duchaplná pozice. Trochu se mi podlomily nohy. Obrázek koloval, komise se dala do smíchu. Občanství jsem dostal bez problému.

Lepší než jeho pověst

Typickým znakem Švýcarska nejsou krávy pasoucí se na alpských loukách, ale podle mého spíš cizinci. Tvoří zhruba třetinu obyvatelstva. V tomto údaji ovšem nejsou zahrnuti bývalí přivandrovalci, kteří se stali švýcarskými občany. Cizinci mají až osmdesátiprocentní podíl na některých odvětvích kriminality a tvoří osmačtyřicet procent osazenstva věznic – ale je to problém spíše sociální, většinou se jedná o mladé muže, ke kriminalitě náchylnější. Na straně druhé: každou čtvrtou hodinu ve Švýcarsku odpracují cizinci. Například důchodové zabezpečení by bez nich bylo zhola nemožné. Zloději a násilníci jsou víc vidět než třeba jeden z nejúspěšnějších švýcarských podnikatelů, Nicolas Hayek z Libanonu. Policejní ředitelkou v Lausanne je někdejší uprchlice z Egypta. Socialistická strana a Zelení byli v posledních basilejských volbách nejúspěšnější, poněvadž dokázali získat hlasy tureckých a kurdských voličů.

Přijme-li Švýcarsko tisíc nových uprchlíků, nemá to tak masivní publicitu, jako když vyhostí jednoho zpátky do jeho země. Švýcarsko je určitě lepší než jeho pověst, ale není to ani ráj. Je sužováno stejnými problémy jako jiné země: nezaměstnaností, hospodářskou stagnací, stále dražším zdravotnictvím, problematickou daňovou politikou, financováním školství, zneužíváním sociálních vymožeností, ale také jejich odbouráváním. Své problémy nezametá pod koberec, ale snaží se je řešit. Švýcaři vidí svoji zemi podstatně kritičtěji nežli já, markantně to pozoruji na svých dětech, které zde vyrostly. Můj vztah ke Švýcarsku, které si mě vzalo za svého v těžkých dobách, prošel a nepochybně ještě projde vývojem, změnami a krizemi. Mnohé z banalit, které jsem zpočátku ve Švýcarsku obdivoval, se dnes v Československu staly samozřejmostí, která nikoho neokouzluje. Povede-li se budoucí úzce spolupracující Evropa bez hranic, bude se podobat švýcarskému modelu: silná místní samospráva respektující kulturně-politicko-hospodářský konsenzus.

(Prostor)