Prosinec 2005

Mikuláš Lobkowicz - profesor, který umí krotit horké hlavy

Jan Jandourek

Profesor Mikuláš Lobkowicz má americký pas, žije v Německu a zachraňoval českou fakultu. Lobkovický palác zná v Praze každý. Málokdo však ví, že se v jeho zdech 9. července 1931 narodil Mikuláš Lobkowicz, který dlouhá léta vedl dvě německé univerzity a nakonec ho ještě bývalí krajané přesvědčili, aby jim pomohl zachránit jednu českou fakultu v rozkladu.

Už sama moderní historie Lobkowiczova paláce ukazuje něco z historie 20. století. Tehdejší hlava rodu Lobkowiczů, kníže Jiří Kristián, totiž rodinné sídlo prodal a dnes v něm sídlí velvyslanectví Spolkové republiky Německo. "Byl to nepříliš prozíravý člověk, automobilový závodník, který také nakonec přišel na berlínském okruhu Avus o život. Auta byla tenkrát velmi drahá a musel kvůli tomu něco prodat. A tak prodal tenhle palác," vzpomínal na osud svého domova před několika lety Mikuláš Lobkowicz v rozhovoru pro německý rozhlas Bayerischer Rundfunk.

Hrou osudu se Německo jakoby na oplátku stalo místem, které Lobkowicze přijalo a kde se stal úspěšnou osobností. Jeho rodina opustila Československo, když bylo Mikulášovi 17 let. Pomohlo jim i to, že šlechta tvoří jakousi velkou evropskou rodinu, takže chlapec mohl pobývat u příbuzných v Německu. Maturoval na gymnáziu ve Švýcarsku. Zajímal se o filozofii - studoval ji nejdříve u Helmuta Kuhna v Erlangeu a potom se stal jeho učitelem známý filozof Józef Maria Bochenski ve švýcarském Fribourgu.

Lobkowicz si původně myslel, že chce být jezuitou, pak pochopil, že se chtěl stát jezuitou proto, že tak výborně vyučují filozofii - a tak založil rodinu a věnoval se akademické dráze. Bochenski tehdy založil Institut pro marxismus-leninismus a potřeboval asistenta. Protože Lobkowicz uměl dobře česky a také trochu rusky, byl pro tuto funkci vhodný.

Klid německých univerzit však nakonec vyměnil za rušný život v USA. V letech 1960 - 1967 tam učil na katolické univerzitě v Indianě teorii poznání a dějiny filozofie. "Byla to pro mne skutečně vzrušující doba a vlastně nejhezčí období mého života. Děti byly v tom správném věku a všechno to bylo velmi napínavé. Kromě toho se mi na této americké univerzitě velmi líbilo i to, že tam byl člověk neustále vtažen do vědecké debaty. To je něco, co jsem v Německu nikdy nezažil." Profesoři tam například společně četli knihy a diskutovali o nich.

V roce 1967 se stal Lobkowicz dokonce americkým občanem. Jednak si myslel, že v Americe už zůstane, jednak měl jako osoba bez státní příslušnosti stále potíže při cestování (československé občanství mu komunisté sebrali v roce 1948; do vlasti přijel až v roce 1990 a občanství získal zpět). Aby dostal americký pas, musel se zříci všech šlechtických titulů, což mu přišlo poněkud legrační, protože Československo je stejně v roce 1918 zrušilo. "Používám titul jen tehdy, když chci objednat stůl v dobré restauraci nebo pokoj v dobrém hotelu, popřípadě zřídit účet v nějaké bance - ale ani to už nefunguje, protože je příliš mnoho podvodníků."

Zdivočelá univerzita

Nakonec se Mikuláš Lobkowicz do Evropy vrátil a učil na univerzitě v Mnichově. V roce 1971 koloval na německých univerzitách bonmot, že na funkci rektora je potřeba někoho, kdo je buď dětský psychiatr, nebo odborník na marxismus-leninismus. Lobkowicz byl to druhé. Do funkce rektora nastoupil v roce 1971, po období studentských bouří konce šedesátých let. Doba to byla napjatá, a nejen pokud šlo o debaty týkající se marxismu. Lobkowicz vzpomíná například na to, jak jednou přišel do školy student a položil před sebe na stůl nabitou pistoli.

V roce 1974 došel chaos na univerzitě tak daleko, že si někteří studenti rektorovi stěžovali, že by chtěli studovat, ale nemohou. Rektor se tedy obrátil na policejního prezidenta a ten vyslal své muže, aby budovu obsadili. "Stal jsem se tehdy velkým národním hrdinou, protože jsem konečně zjednal pořádek. Vždycky jsem si ale říkal, že kdyby tehdy nějaký student ztratil nervy a běžel dolů ze schodů, upadl přitom a zlámal si vaz, byl bych národním zrádcem. Měl jsem tehdy při tom všem také hodně štěstí. Mí přátelé z východní Evropy mi říkali: ,No jo, asi jsi to tak musel udělat, ale měl jsi pak odstoupit.' Zůstal jsem však na svém místě vězet až do roku 1981."

Věrný papeži, ale ne Vatikánu

Pak se stal v roce 1984 prezidentem Katolické univerzity v Eichstättu. Myslel si, že tam bude vládnout jiný duch než na státních univerzitách, ale byl zklamán. Zjistil, že je to podobné, jen kromě státu bděl nad univerzitou také místní biskup.

Mikuláš Lobkowicz bývá označován za konzervativního katolíka. On sám na takové hodnocení říká, že je třeba se nejdříve zamyslet nad tím, co to znamená konzervativní. V Německu to totiž může mít nádech něčeho nacionalistického, a tedy podezřelého. Přitom on sám je - pro svůj původ - zcela nenacionalistický.

Pokud má toto označení podle něho význam, tak v tom, že věří tomu, co učí církev, a pokládá papeže za autoritu. Věrnost papeži a Římu však nepovažuje za totéž. "Vatikán je skutečně strašná instituce, ale papež je nejvyšším pastýřem církve."

Hasičem katolických sporů

S církví souvisí také Lobkowiczovo zvláštní postavení v jeho vlasti. Když na pražské Katolické teologické fakultě nastala krize a kolem roku 2002 jí hrozil zánik, přesvědčili rektor univerzity Ivan Wilhelm a kardinál Miloslav Vlk Mikuláše Lobkowicze, aby se dočasně ujal jejího vedení jako jakýsi nucený správce.

Úloha to jistě nebyla příjemná, protože značná část studentů nechápala, proč by se ve škole mělo něco reformovat. Takzvaný konzervativní katolík byl najednou ve zdejších poměrech podezřelý, protože se mu podařilo dát dohromady studijní programy a situaci uklidnil.

V roli intelektuála

Mikuláš Lobkowicz se však v Česku objevoval i v roli intelektuála. Účastnil se Fora 2000 a v češtině vyšla i kniha jeho textů Duše Evropy, v níž se zamýšlí nad otázkami, jako jsou vztah křesťanství a politiky nebo ideje univerzity. Dostal Řád T. G. Masaryka a čestný doktorát - přitom naprostá většina jeho díla je českým čtenářům dosud neznámá.

Co dělá profesor Lobkowicz dnes? Je ředitelem Institutu pro studium střední a východní Evropy na eichstättské univerzitě, který byl založen v roce 1994. Jeho úkolem je vědecký výzkum a spolupráce s univerzitami ve východní a střední Evropě. Pořádá kongresy, setkání a snaží se podpořit přeměnu bývalých komunistických zemí na cestě k demokracii a tržnímu hospodářství. V době, kdy jsou už lidé z vedlejších účinků všech těch společenských změn trochu unavení, to má pořád ještě smysl.

Je to pro mnohé v Česku jistě podezřelá osobnost: exulant, Čech s americkým pasem, šlechtic, německý akademik, katolík, intelektuál. Vlastně je škoda, že nemáme víc takových podezřelých osobností u nás doma. Ale jak bychom mohli, když jsme si je vyhnali.

Proč odešel

Mikuláš Lobkowicz splňuje hned několik podmínek odchodu do exilu, přitom by stačila jediná. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho otec byl diplomat. Lobkowiczové byli také tradičně katolíci. V rozhovoru pro AD magazín kdysi připomněl, že už v letech 1946 - 1947 je vedoucí v katolickém skautu připravovali na to, že přijde těžká doba.

Když necháme stranou komunistické zabavování rodového majetku, znamenalo by pro Lobkowicze setrvání ve vlasti nepochybně konec profesionální intelektuální kariéry ještě dřív, než by začala. Faktorem jistě bylo i to, že měli v cizině příbuzné. "Aristokracie je koneckonců celoevropský fenomén," řekl kdysi Lobkowicz.

Příspěvek na Foru 2000

Po tom, co křesťané po staletí ohrožovali práva Židů, je dnes považují za své starší bratry. Ale nepodařilo se nám dosáhnout stejného postoje ve vztahu k islámu, přestože islám obsahoval pozitivní interpretaci křesťanství od samého vzniku. Tato otázka se stala skutečně naléhavou, protože dnes po celé Evropě žijí miliony muslimů. Jinými slovy, je nutné, aby pevná přesvědčení, bez nichž by se tolerance mohla změnit v lhostejnost, hledala pozitivní nebo alespoň benevolentní interpretace těch přesvědčení, která jim odporují. Tak mohou náboženská přesvědčení vychovávat k toleranci, aniž by se poddávala relativismu. To samozřejmě neodpovídá na další otázku, kdy se pluralismus moderní společnosti stává destruktivním. V každém případě, dámy a pánové, by bylo nebezpečně naivní věřit, že neviditelná ruka trhu vyřeší tento problém za nás. Člověk je živ nejen chlebem, a v tomto ohledu nás "Weltgeist" nebo alespoň politikové pobízejí směrem, který by bylo hloupé následovat. Ekonomika volného trhu je největším úspěchem moderní doby, ale neřeší všechny problémy. Naopak je vytváří.

(MFDNES)