Prosinec 2005

První republika nebyla žádný med

Tomáš Krystlík

(Pod tímto bulvárním titulkem vyšel 27. 10. 2005 článek původně nazvaný Mýty 1. republiky. Navzdory tomu, že dost faktů je čtenářům CS-magazínu již známo z předchozích článků stejného autora, jsme článek zařadili, protože článek vyvolal reakce, které najdete pod článkem a v rubrice Čtenářské ohlasy. Mezititulky péčí redakce MfD. Pozn. red. CS-magazínu).

28. říjen: Je co slavit?

Na první republiku jako na nedostižný vzor se často vzpomíná právě 28. října. Mýtem však je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské (vyjma Itálie) a skandinávské státy (kromě Finska) i poražené Německo a Rakousko. (Zde se nedostala do vydání věta: „V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa.“ Pozn. red. CS-magazínu.)

Mýtus o ráji

Mýtem je i příkladná demokratičnost předválečné republiky. První republika dobře zaručovala individuální svobody, pro skupiny demokratická nebyla, menšiny, i tu procentuálně největší minoritu v Evropě, hladce přehlasoval státotvorný národ. Kde to bylo možné, tam se měnily volební okrsky, aby národ československý měl v nich převahu. Pozemkovou reformu ve prospěch státotvorného národa odhlasoval nikým nevolený parlament bez poslanců z řad menšin. Uzákonění státního jazyka posloužilo k propouštění příslušníků menšin ze státních podniků a správy. Výbor z předáků vládních stran vnucoval svá rozhodnutí parlamentním poslancům. Kdo neuposlechl a hlasoval jinak, toho odvolali cestou tzv. vázaných mandátů (předem podepsaná prohlášení o složení poslaneckého mandátu).

Vlivem obrozeneckého mýtu o původu z malých vesnických chaloupek usilovali Češi o rovnostářství, což vyústilo i v silný sklon k levici - v počtu členů KSČ na milion obyvatel byla předválečná ČSR nejzkomunizovanější zemí světa. První republika unikla také několikrát jen o vlásek bolševickému převratu - například když zbolševizované československé legie z Ruska táhly ze Železné Rudy, kde byly dislokovány, do Prahy svrhnout vládu, nebo když železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR v době, kdy Polsko zápasilo před Varšavou o bytí a nebytí s Rudou armádou.

Síť informátorů

Z prezidentského rozpočtu se sanovaly i soukromé dluhy politiků Hradu nakloněných. TGM řídil stát za pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala jeho kancelář . Lidé, mezi nimi i velmi známé osobnosti, psali většinou anonymně dopisy o tom, kdo, kde co řekl, udělal, co zamýšlí proti hradní politice, a s adresou President Masaryk, Hrad, je házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů.

Beneš, již jako ministr zahraničí, nechal utajovat zprávy čs. obchodních a diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Zveřejnily se teprve za protektorátu, Češi jim navzdory tomu, že byly pravdivé, neuvěřili.

Karel Čapek, hlavní informátor Hradu, autor eseje Proč nejsem komunistou, dokázal 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR napsat: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.

(MFDNES)

***

Vážený pane inženýre,

Váš článek o tzv. 1. republice otištěný ve včerejším vydání listu MF Dnes (v CS-MAG 12/2005 – pozn. red. CS-magazínu) ku příležitosti dnešního antisvátku mne velmi potěšil jednak proto, že jsem některé aspekty onoho státu prožil jako dítě na vlastní kůži (a popsal je ve vlastním životopise, který se z tohoto důvodu, nemluvě o jiných, bála řada nakladatelů vydat). jednak proto, že jsem zásadním odpůrcem nesmyslných svátků vyprázdněných jakéhokoliv obsahu, jejichž původ je širokou veřejností dávno zapomenut a často je vzhledem k současnému stavu věcí dokonce protismyslný.

K sérii těchto církevně-lidoveckých svátků se z vůle polistopadových režimů přidružuje i oslava dvakrát, či lépe řečeno, třikrát (1938, 1939, a 1992) zkrachovalého spřežení dvou kulturně i hospodářsky zcela rozdílných národů, z nichž jeden lze bez rozpaků označit za šašky Evropy.

Stejně jako Vy nepokládám ani já nebožku ČSR, včetně její pozdější varianty ČSSR, za něco, čím by bylo radno se chlubit, a snahu českých vlád o (neopětované) bratrské vztahy se Slovenskem pokládám za přímo absurdní. Je to v Evropě svého druhu unikum: ani Itálie ani Francie neudržují „bratrské“ (spíše „sesterské“) styky se svými někdejšími africkými koloniemi.

Za vrchol všeho bláznovství pak považuji vztyčování soch „Osvoboditele“ a „Budovatele“ se vším, co k tomu patří. To by mohly být právě tak v areálu kladenské Poldovky vztyčeny sochy obou Stehlíků.

S přáním úspěchů v publicistice zůstávám

Marcel Roubíček

Dům pečovatelské služby, U Stanice 5, 161 00 Praha 6

Praha, dne 28. října 2005

***

K témuž článku Bohumil Doležal ve svých Událostech (www.bohumildoletal.cz):

Taky nevím, k čemu jsou dobré články jako je ten Tomáše Krystlíka v dnešní Mladé frontě Dnes. To, co píše, je pravda (opsal to většinou z Klimkova Boje o Hrad), ale není to pravda celá. První republika měla jistě daleko k ideální demokracii. Nepatřila sice mezi deset nejúspěšnějších států světa, ale sedmnácté místo není taky žádná hanba. Při všech nedostatcích zejména národnostní politiky bylo u nás nakonec nejsvobodnější ovzduší ze všech malých středoevropských zemí. Výbor z předáků vládních stran nemohl vnucovat svou vůli poslancům silné komunistické strany, která – ovšemže ze zcela cynických důvodů – skoro celou dobu existence první republiky držela tezi o „právu národů na sebeurčení a odtržení“ a proto byla mohutně zastoupená v německé a maďarské národní skupině. Na to, že u nás neproběhl bolševický převrat, má velkou zásluhu Masaryk, který svou autoritou i publicistickou činností veřejnost na počátku dvacátých let uklidnil. Posedlé nenávistné texty, jaké už dlouho produkuje pan Krystlík, jsou dobré jen k tomu, aby dávaly českým šovinistům záminku k snadným útokům na všechny, kdo se pokoušejí vztahovat k problematické české minulosti kritickým způsobem.

***

----- Original Message -----

From: "ladislav josef beran"

To: KRYSTLIK

Sent: Sunday, November 13, 2005 10:17 PM

Subject: RE: Dolezal jako cz-nacionalista

Dolezal: to mi nahani obavy. V tech Cesich to je zazrane az v kostech a muze to kdykoli propuknout do akutniho stavu, jak je videt. Jak prichazi na ty komunisty tak najednou? Proc by meli predaci vladnich stran vnucovat vuli komunistum? A ten zvast, ze byla KSC mezi Nemci mohutne zastoupena: tak u Nemcu mela v parlamentnich volbach 1925, 1929, 1935 procent z nemeckych volicu: 7, 6, 6; u Cechu dostala KSC od ceskych volicu v techto volbach procent: 15, 12, 10. To je proste beznadejne! Ahoj! Pepa

***

Před šestnácti lety jsme opotřebovali nutně navázat na minulost, za kterou bychom se nemuseli zcela stydět. Tou nesporně první republika byla (nikoli již druhá) a nebylo by bývalo vhodné vytýkat před závorku slabiny, o nichž se všeobecně vědělo. Tehdy.

Jestliže se dnes Tomáš Krystlík obouvá do událostí této doby, nečiní tak zřejmě jenom proto, že uplynula pomalu dvě desetiletí. Nekritická reflexe minulosti se nám totiž opět nevyplatila. Zaneřádili jsme si ji v době zcela nedávné kauzou Lex Beneš.

Když se v roce 1919 ujímal francouzský generál Pelé funkce náčelníka generálního štábu nově budované Československé armády, nechal si přinést mapu nového státu. Chvíli dumal a posléze pravil – tato země nepotřebuje armádu. Tato země potřebuje dobrého ministra zahraničí. A tato země udělala přesný opak. Budovala armádu a měla Beneše. A hrozba komunistického převratu? Stačil na ní Zákon na ochranu republiky z roku 1923, který bychom v modifikované formě potřebovali i dnes a – Švehla.

Pokud jde o selhání učiněná v letech 1917 – 1919 v našich mezinárodních aktivitách, mající za následek pozdější špatnou vnitřní politiku (Slováci, sudetští Němci), není třeba peskovat Krystlíka, za to že je vytahuje na světlo boží. V roce 1986 o tom vyšla velice podrobná kniha v New Yorku. Teprve o 12 let později, v roce 1998 vyšla v Praze. Napsal ji Josef Kalvoda a má název Genese Československa. Na jejích téměř pěti stech stránkách je popsáno mnohé, dávno před Krystlíkem. Ten zřejmě „ opisuje“ nejen od Klimka, ale i od Kalvody, Jaksche, Pichlíka, Podivena, Tesaře a dokonce bych do seznamu přidal některé obzvlášť vydařené pasáže z rannějších děl Benešových. Krystlíkova zarputilost nás může rozčilovat, ale není příčina v tom, že jde o různý výklad tolik zprofanovaného termínu „ národní zájmy“? I o Palackém přece víme, že se některým dějinným událostem vyhnul v rámci tehdejších „ zájmů národa“.

Krystlík provokuje, budiž. Ale v kontextu s obsahem současných učebnic dějepisu by měl být ještě provokativnější.

Petr Anderle