Prosinec 2005

Kudy povede Václavák

Kateřina Mahdalová

Chystá se proměna pražského náměstí – největší za sto let. Má to být přelomová událost – pražští politici chtějí začít napravovat mizernou reputaci nejslavnějšího českého náměstí. Místa, kde se psala kronika našich novodobých dějin. Místa, kde se Češi scházeli, když jim teklo do bot a hledali pomoc u svého patrona. A místa, kterému se dnes našinec raději vyhne a cizinec se nestačí divit.

Pozor, jede tank

Vyrazit na Václavské náměstí znamená především nabrousit si lokty a obrnit se trpělivostí. Zatímco totiž proudící auta mají místa více než dost, davy lidí jsou nuceny se mačkat na chodnících, z nichž ještě velkou část zabírají různé stánky s fastfoodem, vyvěšené cetky, chodící reklamy, kapesní zlodějíčci či unavené prostitutky. Přímo za sochou Václava se zabydleli streetworkeři, ale i prodejci drog.

Po západu slunce Václavské náměstí trochu prořídne a ožívá škvár, který přes den podřimoval a jenž noc co noc přitahuje specifickou klientelu. Na stánky s tradičními klobásami se začínají lepit skupinky podnapilých turistů z Británie, které Pražané láskyplně označují jako „popeláře z Londýna“. Ti se pak přesouvají buď do nějakého fajnového pubu, třeba do Lucerny, nebo do kasina či do nevěstince. Procházející muže pak zastavují pasáci nabízející mladé ženy. Střední pás náměstí zůstává ve dne v noci nevyužitý. Není tam totiž nic lákavého. A v cestě stojí příliš mnoho překážek na to, aby se tam člověku vůbec chtělo: je nutné přejít silnici, kde jezdí jedno auto za druhým, stojí tu betonové květináče, na několika místech chodník končí úplně a následuje záhon s květinami.

O prázdninách vyhlásila radnice Prahy 1 soutěž pro architekty, z níž by měly vyvstat návrhy, co si s náměstím počít. „Soutěžní podmínky si vyzvedlo více než padesát architektonických týmů a předpokládáme, že takových třicet své návrhy odevzdá,“ odhaduje starosta Prahy 1 Vladimír Vihan (ODS). „Jde o to, aby nám architekti předložili své vize, jak omezit parkování aut a jak zklidnit magistrálu v okolí muzea. Samozřejmě nás také zajímá celkové urbanistické řešení náměstí a jeho estetické zkvalitnění.“

Jedním z hlavních problémů je, co podniknout s magistrálou, která nesmyslně odděluje náměstí od Národního muzea. To byl výsledek myšlení totalitních plánovačů, kteří chtěli mít jednoduchý přístup tanků na velké náměstí. Kdo se tak dnes chce dostat k muzeu, musí si vytrpět čekání na přechodu a sledovat řítící se a zapáchající auta. „Za minulého režimu nikdo nikdy nezohlednil historii a celkovou kompozici tak významného místa, všechno se podřizovalo mobilizačním plánům. A po revoluci se o to nikdo nestaral,“ říká historik Milan Hlavačka z Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Kam s auty

S prvním krokem už nedávno přišel pražský magistrát: navrhl přesunout víceproudovou silnici za Národní muzeum. Jedno z řešení například počítá s tím, že by se auta za muzeem „ukryla“ do tunelu, aby nepřekážela chodcům. Náměstí s Vinohradskou třídou by tak opět mohl propojovat bulvár pro pěší. Jde ale zatím jen o úvahy, protože se čeká na výsledky architektonické soutěže. Navíc není jasné, jestli by s přesunutím silnice souhlasila radnice Prahy 2, jejíž hranice začínají právě za muzeem. „V tuhle chvíli není jisté nic. Nyní se jednoznačně shodujeme pouze v tom, že je nutné zklidnit provoz. Jednáme například o zavedení mýtného,“ objasňuje starosta Vihan.

Pokud jde o auta zaparkovaná po obvodu náměstí, zabírající nejvíce místa, radnice uvažuje o vybudování podzemních garáží pod horní částí náměstí. Není ovšem jisté, zda by to vůbec bylo možné. O tamním podzemí totiž kolují tajemné legendy. Proslýchá se třeba, že je plné betonových bunkrů vybudovaných za totality. „Tohle vám dneska s jistotou nikdo nepotvrdí, ale je docela dobře možné, že podzemí je takto využité. Vybavuji si záhony květin v dolní části, které se musely zrušit, protože z nich protékala voda kamsi dolů, kde vadila,“ vzpomíná historik Milan Hlavačka.

Problém je i v tom, že budováním podzemních garáží dochází k ničení různých archeologických „základů“ hlavního města. Navíc mnohé garáže pak zejí prázdnotou a auta stejně stojí na ulicích. Nicméně památkáři toto řešení preferují, protože by to podle nich odvedlo aspoň část aut mimo ulice. Archeologové jsou ale opatrnější. „Dá se předpokládat, že Nové Město nevzniklo na zelené louce a něco bychom dole našli,“ usuzuje archeolog Vojtěch Kašpar, „je však také možné, že podzemí Václavského náměstí je vybrakované. Přinejmenším proto, že většina dnešních domů je podsklepená a zásahy do země v minulosti nepodléhaly žádným regulím.“

Vojtěch Kašpar je shodou okolností zároveň jedním ze zbývajících několika desítek obyvatel Václavského náměstí. Proto nerozumí tomu, k čemu by vlastně měly garáže být: „Vždyť zásobovači zůstávají na povrchu a starousedlíků je hrstka. Navíc jsou to převážně starší lidé, kteří auta nemají. Václavské náměstí je v tomhle ohledu větší vesnice, všichni se tu dobře známe.“ Podle Vihana se teprve uvidí, jak to dopadne, ale na povrchu by prý směla zůstat jen auta rezidentů, zásobování a taxi před hotely.

A co se bude dít s nevzhlednými květináči uprostřed náměstí? Podle architekta Zdeňka Lukeše, jednoho z nezávislých porotců soutěže, by na náměstí měly být záhonky, posezení, vodní prvky, kiosky a snad i tramvaje. „Člověk na vozíku nebo rodič s kočárkem se do metra dostává jen velice obtížně,“ popisuje situaci Zdeněk Lukeš, „a jim by takové tramvaje usnadnily život. Já osobně bych však místo tramvají raději viděl nízkopodlažní elektrobusy.“

Do pěti let

Politici z pražské radnice tvrdí, že jim podobně jako obyvatelům vadí i vysoká koncentrace „kriminálních živlů“ na náměstí. „Už jsme se domluvili se streetworkery, že budou měnit jehly narkomanům někde jinde než za sochou sv. Václava,“ říká starosta Vihan. „Horší je to s nevěstinci a dalšími pochybnými zařízeními. Provozují se totiž valnou většinou v soukromých domech, kde je nějaká regulace obtížná, ne-li nemožná. Musím se přiznat, že nevíme, co s tím.“

Uzávěrka soutěže architektů je stanovena na 31. října. Poté zasedne porota složená například z primátora Béma a jeho náměstka Bürgermeistera, starosty Prahy 1 Vihana, několika architektů, zástupce pražského dopravního podniku, členky Klubu Za starou Prahu, zástupce odboru městské zeleně a řady dalších. Výsledky bychom se mohli dozvědět už na konci listopadu. Poté radnice uspořádá veřejnou výstavu jednotlivých návrhů. Půjde-li vše hladce, bude se zhruba za pět let svatý Václav kochat pohledem na upravené náměstí.

Od Karla Havlíčka k sovětům

S nápadem přejmenovat Koňský trh na náměstí zasvěcené patronu naší země poprvé předstoupil Karel Havlíček Borovský. Bylo to v rozbouřeném roce 1848. Toto náměstí vzniklo rovných pět set let před Havlíčkem podle plánů Karla IV. Záhy se stalo velkým tržištěm Nového Města, což mu vydrželo prakticky dodnes. Náměstí se po dlouhá staletí téměř neměnilo, jeho dnešní podoba se utvářela zhruba posledních sto let. Ještě Karolina Světlá v Černém Petříčkovi popisuje „Václavák“ 30. let 19. století jako nevydlážděné prostranství, kde se prodávalo všechno možné. Václavské náměstí však svou polohou i rozlohou odjakživa přitahovalo velký počet lidí. Roku 1848 se tu konaly hned tři slavnostní mše, z nichž ta poslední zahájila svatodušní bouře, při nichž se stavěly barikády a Praha byla ostřelována děly. Kde jinde než na Václavském náměstí měli Češi postavit svou chloubu – Národní muzeum? Myslbekova jezdecká socha sv. Václava obklopeného čtyřmi dalšími světci byla na náměstí umístěna v letech 1912 – 1913, původní Bendlova socha sv. Václava, která zdobila Koňský trh od roku 1680, byla převezena na Vyšehrad.

Myslbekův Václav za pouhých sto let zažil ledacos. V květnu roku 1918 ho obklopili dělníci s transparenty „Socialistický národ“. V říjnu téhož roku pod ním Pražané jásali nad pádem Rakouska. Zprávy a přísahy, které Václav vyslechl, byly různé: zřízení protektorátu, věrnost Hitlerovi, konec války, vítězství pracujícího lidu. V srpnu 1968 ho zaskočily tanky s rudými hvězdami. V lednu 1969 se Václavovi za zády upálil Jan Palach.

Na podzim roku 1989 světec vyslechl Modlitbu pro Martu a zvonění klíčů na znamení pádu totalitního režimu. Od té doby se kolem něj více či méně pravidelně srocují davy nadšenců, kteří skandují: „Mistři!“

(Respekt, www.respekt.cz)