Prosinec 2005

Dostatek deklarativních zákonů

Emanuel Mandler

Lidovecký poslanec Josef Janeček navrhuje zákon tohoto znění: „Účastníci prvního, druhého a třetího odboje, kteří bojovali za vznik, obnovu či zachování demokratického státu a principům demokracie zůstali věrni, se zasloužili o demokratický stát a zasluhují si poděkování, obdiv a úctu.“ Má to být u nás už čtvrtý deklarativní zákon, počítáme-li i ten z první republiky o T. G. Masarykovi. Po listopadu máme deklarativní zákon o protiprávnosti komunistického režimu, další o tom, že Edvard Beneše se zasloužil o stát, a nyní přibude Janečkův, bude-li schválen.

Nadbytek deklarativních zákonů právnímu řádu nesvědčí. Nejsou to totiž zákony v pravém slova smyslu. Vojtěch Cepl o tom říká: „Z právního hlediska je to nesmysl. Zákony jsou pravidla lidského chování. A dojem, že každou věc, kterou považujeme za důležitou, lze jen tak napsat do zákona, je omyl.“ (LN 15. 10.). Zákonná norma musí specifikovat, oč přesně jde, co se přesně smí a nesmí. To se deklarativní právní normy netýká, což přispívá k tomu, že deklarativní zákon bývá z právního hlediska velmi ledabylý.

Tak „Lex Beneš“ říká sice, že se Edvard Beneš zasloužil o stát, neříká však o jaký. Není to úplně jedno. Dr. Beneš zemřel v roce 1948 a nikdy nebyl občanem českého státu vzniklého v roce 1993. Nejen to, s jeho zřízením by nesouhlasil (byl přesvědčen, že Slováci jsou Češi mluvící slovenským dialektem a nemohou být součástí jiného státu než československého).

Další deklarativní norma, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, je vůči režimu reálného socialismu nepřátelský, zlobný, zlý – ale to vše jsou deklarace. Nic konkrétního. Agenti StB se dále prohánějí po našich luzích, KSČM se netají sympatiemi k předlistopadovému režimu, televizní stanice se přetahují o hanebný seriál s majorem Zemanem – a tak by se mohlo pokračovat.

Také úvodem citovaný Janečkův návrh zákona je vlastně nedbalý. Neuvádí, co třetí odboj vlastně byl, jak to, že na rozdíl od prvního i druhého odboje neexistoval jako instituce. Neříká, kdo byl jeho účastníkem a jakým. Přitom Josef Janeček považuje zákon za důležitý „kvůli lidem, kteří celý život byli perzekvováni a do škol místo nich chodili o boji za svobodu mluvit udavači“. Opravdu, byli lidé, které perzekuce postihovala celý život, ale to ještě neznamená, že všichni bojovali proti režimu; často ani nemohli. Ačkoli nelze obecně hodnotit osobnosti, přece je nesporně značný rozdíl mezi stoupenci nekomunistických stran, kteří byli po únoru 1948 několik let vězněni (a mnozí z nich neměli příležitost aktivně vystoupit proti režimu) a disidentskými skupinami koncem 80. let.

K třetímu odboji se tedy vztahuje množství otázek: existoval vůbec, jaký byl, kdo byli jeho účastníci, jaký byl vztah třetího odboje v zahraničí i doma? To jsou ovšem otázky pro historiky a politology. Pokud se pořádně neobjasní, snadno podlehneme podobnému omylu jako bratři Mašínové. Ti měli nepochybně morální právo nedbat nových nedemokratických norem komunistického režimu, zejména zákazu práva přejít přes hranice, a vydobýt si ho i ozbrojeným způsobem. Stáli ovšem na samém počátku, a tak se bez potřebného přehledu domnívali, že jejich akce je součástí odboje (třetího odboje) a ona nebyla.

Není užitečné nazývat tyto a další podobné akce aktivitami odporu proti komunistickému režimu? Lidem, kteří se nebáli pracovat proti komunistickému režimu, jistě náleží úcta a uznání. Deklarativním zákonem obojí nezískají.