Prosinec 2005

Nebezpečí mezinárodní schizofrenie

Emanuel Mandler

Mezinárodní schizofrenie bývá součástí nebezpečné krize. Připomeňme si modelovou situaci: Hitler v třicátých letech připravoval agresi a zároveň tvrdil, že mu jde jen o sjednocení německého obyvatelstva v jednom státě. Budoucí oběti (velmoci) mu věřili a přijaly tuto schizofrenii za svou. Můžeme pokračovat, ale to bychom odbočili od oné mezinárodní schizofrenie, která je aktuální právě teď.

Stalo se toto. Na konferenci Svět bez sionismu prohlásil nový íránský prezident Ahmadínežád, že Izrael „musí být vymazán z mapy. Vedoucí představitelé muslimských národů, kteří uznají Izrael, shoří v plamenech zloby svého vlastního lidu“. Tato slova vyvolala ve světě silnou nevoli. Znepokojení vyjádřily dokonce i Evropská unie a Rusko. Íránská diplomacie se pokusila zmírnit vznikající celosvětový skandál prohlášením, že Írán nehodlá napadnout Izrael. Zdá se, že se jí tak s minimální námahou víceméně podařilo zmírnit rostoucí znepokojení. To je patrné i u nás. Z médií se nejspíš dozvíme, že se nemusíme bát přípravy války s Izraelem; Íráncům se jen dostává zvýraznění tradičního nepřítele pro odvedení pozornosti od vlastních problémů. Státy, které takovou demagogii přijmou, ochotně vklouznou do mezinárodní schizofrenie. To by mohlo být tragické.

Nelze totiž při pohledu na mezinárodní situaci vynechat jistou „maličkost“: Írán tvrdí, že jeho jaderný program má sloužit pouze mírovým účelům. Ale není to tak. Chce-li Írán vymazat Izrael z mapy, potřebuje k tomu atomovou bombu, a vyvíjí-li ji, tak k čemu jinému, než aby vymazal Izrael z mapy? Izrael stoupající ohrožení pociťuje a nepochybně podstatně zvýší úsilí o zajištění své existence. Nelze zcela vyloučit, že už teď vlastně přihlížíme tomu, jak se blíží další izraelsko-palestinská (arabská) válka. Byl by to byl konflikt mnohem širší a ničivější, než si mnozí z nás dokáží představit.

Pokud evropské státy (a o ně jde především) uvěří íránskému režimu, že mu jde jen o mír a o mírové využití atomové energie, stanou se nebezpečnou součástí této nové mezinárodní schizofrenie. V době, kdy Spojené státy jsou vojensky vázány v Iráku, budou Evropu o to víc lákat pokusy o co nejčastější vyjednávání s teheránskou vládou a snaha nepoškodit mír něčím, čím by se Írán cítil provokován.

Oč jde, je zřejmé. Islámští radikálové uplatňují schizofrenní taktiku, kterou tak dobře známe z podání Jásira Arafata. Ten, pokud se mu to hodilo, předváděl světu mírumilovnost, ale jakmile to považoval za účelné, uložil ji do zásuvky a zahájil protiizraelský džihád. Evropa mu věřila. Podobně se Írán pokouší oklamat mezinárodní společenství, a to dokonce dvojím schizofrenním postojem. Jednak íránská diplomacie prohlašuje, že nehodlá Izrael napadnout; zatímco Ahmadínežád trvá na výzvě, že je třeba vymazat Izrael z mapy světa; zároveň Írán vyvíjí jadernou zbraň, a přitom tvrdí, že jde o mírové využití atomové energie. Pokud by západní demokracie zdlouhavě vyjednávaly, poskytly by Íránu dost času, aby dovedl vývoj jaderné zbraně k úspěšnému konci. Jen těžko lze pochybovat o tom, že ji posléze neobrátí rovněž proti nim, evropským pohanům. Jenomže, jak je známo z nedávných dějin, demokratické státy si s takovými a podobnými hrozbami příliš hlavu nelámou.

Takže zatímco se z médií budeme i nadále dovídat, jak zhoubný byl americký vpád do Iráku, lze očekávat, že íránská příprava na válku nebude mezinárodním úsilím omezena či zmírněna. Írán je přece mírumilovný stát…

Z našich dějin ale dobře známe dítko mezinárodní schizofrenie, appeasement, politiku usilující o usmíření agresora pozvolným přistupováním na jeho požadavky. Pokud ostatní evropské národy a státy íránská hrozba nevzruší, nás by vzrušit měla. Přece jen jsme si mezinárodních schizofrenií a appeasementu užili do sytosti.