Prosinec 2005

Ponorná řeka marxismu-leninismu

Emanuel Mandler.

S Václavem Machálkem jsme se pohodlně usadili v restauraci Na kahánku a měli jsme radost, že tentokrát nebudeme muset řešit žádné „téma“. Ale přiběhl nějaký pán středních let, představil se jako Jožka Vyletěl a tvářil se, jakože se s Machálkem znají od předškolních let. Můj přítel tomu neoponoval (ani to dost dobře nešlo) a poněkud vyjeveně zíral na papír, který před něho Jožka Vyletěl předestřel. Stálo na něm:

„Níže podepsaní stoupenci občanských svobod a demokracie protestují proti tomu, že u nás stále ještě existuje a vyvíjí činnost zlotřilá organizace s názvem KSČM. Tato politická strana se nedistancovala od zločinů, které páchali komunisté po celou dobu své diktatury, a je připravena, bude-li to možné, v těchto zločinech pokračovat i v tomto století. Žádáme naše státní orgány, aby KSČM byla okamžitě rozpuštěna a její vedoucí funkcionáři postaveni před soud.“

Václav Machálek mi dal arch papíru přečíst a zeptal se hlasem, ve kterém zněla neskrývaná zvědavost, čeho chtějí autoři tohoto textu dosáhnout. Pan Vyletěl byl s Machálkovým dotazem očividně nespokojen. To se ptáte vy? odpověděl zklamaně. Vždyť je z obsahu petice zřejmé, že jde o to, aby u nás už nikdy, ale opravdu nikdy nemohla žádná komunistická strana vzniknout a působit. Samozřejmě není to jednoduché. Je to otázka zákonů, policie a soudů. Jistě, mělo se začít dřív, ale na zákaz komunistické strany není nikdy pozdě.

To je mnohem mnohem složitější, odpověděl Machálek. Čas v takové věci hraje nesmírně důležitou úlohu. V listopadu 1989 byla komunistická strana ve velmi hluboké krizi. Tehdy se proti ní mohlo a mělo postupovat příkře – vždyť byla zodpovědná za nedobrý stav společnosti a veřejnost si toho byla vědoma. Bylo možné KSČ i zakázat, ačkoli si myslím, že by to k takovým výsledkům, o kterých vy, pane Vyletěle, hovoříte, ani tenkrát nevedlo. Ale co bylo, bylo. Demokratické síly propustily komunisty do parlamentního života demokratického vývoje a ti – hleďme – sbírali krok za krokem síly. Čas při tom hrál velmi důležitou úlohu. Staříci umírají a vyrůstá nová generace, která zná komunisty z bájného a subjektivního vyprávění. Na televizní kulturu reálného socialismu vzpomínají mnozí s nostalgií, nové demokratické i „demokratické“ politické síly vrší chybu za chybou a komunistická kritika kapitalismu i naší mladé demokracie se v takových poměrech nezdá tak účelová, jak je. Komunisté navíc získali v sociální demokracii významného spojence. I kdyby se nakrásně zdařilo KSČM zakázat, vynoří se okamžitě pod jiným jménem a s obměněným názvem. A její funkcionáři budou mít svatozář hrdinů.

Pan Vyletěl stále víc vraštil čelo. Poněkud vztekle vytkl Machálkovi, že otázku času vidí zcela opačně. Co bylo, to opravdu bylo, řekl. Ale my se musíme soustředit na budoucnost. A podle toho, co říká pan Machálek a s čím on souhlasí, bude to za dva roky ještě horší než teď, a za pět let – kdoví… Proto je nutné nepromarnit čas, kdy je ještě možné komunistickou stranu zakázat. Ať tedy nefilozofujeme a petici proti komunistům podepíšeme.

Odpověděl jsem, že nerad dělám věci, které jsou k ničemu a pan Machálek se mnou souhlasil. Zeptal se pana Vyletěla, jak si představuje, že jejich petice projde parlamentem, když tam komunisté spolu se sociálními demokraty mají tak spolehlivou většinu. Víte, odpověděl pan Vyletěl, v něčem musíme umět komunisty napodobit. V letech po druhé světové válce neměli komunisté parlamentní většinu, a přece jim ostatní strany zobaly z ruky. Komunisté uměli, jak tomu říkali, mobilizovat masy proti buržoazii. No a my teď zase musíme umět mobilizovat občany proti komunistům.

Přeji vám v tom mnoho úspěchů, řekl pan Machálek. Ale nejdřív budete muset ty občany odmobilizovat od sledování VyVolených. A tím se tak zapotíte, že – možná – začnete myslet na něco, co je reálné.