Prosinec 2005

Poučení o minulém i současném

Emanuel Mandler

Seděl jsem už dobrých deset minut sám v restauraci Na Kahánce a pan Machálek nikde. Za chvíli mi ale zazvonil mobil a pan Machálek se omlouval, že se zdržel kvůli nějakým rodinným záležitostem a že během čtvrt hodiny přijde.

Spadl mi kámen ze srdce. Pan Machálek je o něco starší než já, zkušenější, moudřejší – a co bych to nepřiznal – také chytřejší. Vyzná se v zákrutech domácí i zahraniční politiky a jeho myšlení je na hony vzdáleno jak našim ultrakonzervativcům, tak oněm radikálům, kteří se domnívají, že několika demonstracemi a peticemi zlikvidují komunistickou stranu.

Tentokrát jsem na něho vysloveně zaútočil. Byl jsem nesvůj. Řekněte mi, pane kolego, poprosil jsem ho, co jste si vlastně vzal z včerejšího projevu prezidenta republiky (prezident uděloval k 28. říjnu vyznamenání). Já když jsem jeho projev slyšel, velmi se mi líbil. Dneska jsem si ho přečetl v novinách a líbil se mi mnohem méně. Přečetl jsem si ho znova a přiznávám se, že se v něm nevyznám. Co vlastně chtěl prezident říci?

Pan Machálek, jak to bylo jeho zvykem, dlouze přemýšlel. Pak skromně podotkl, že o tom vlastně až do této chvíle právě moc nepřemýšlel, ale když se ho ptám – budiž. A rozpovídal se o tom, že prezident vlastně v projevu 28. října vyjádřil svou politickou filozofii. Ta sice nepopírá „nezastupitelnou úlohu každého jednotlivého občana“, ale není na této hodnotě založena.

Jenomže, oponoval jsem, pan prezident tak o ní hovoří. Jistě, souhlasil pan Machálek, hovoří tak o ní, ale hovoří také o dalších hodnotách a je patrné, že mu na nich záleží podstatně méně. Náš pan prezident je velký nacionalista. Základ české státnosti spatřuje v existenci českého státu, nezávislého na cizí moci. Podle Václava Klause se nesmíme lehkomyslně vzdávat suverenity našeho státu. A to je v době diskusí a zápasů o evropskou integraci mimořádně vyhraněné (v nacionalistickém smyslu) stanovisko. Rozumějte mi, nejde o to vzdát se lehkomyslně suverenity, jde o to postupně a uvážlivě spolu s ostatními státy koordinovat státní suverenitu s evropskými hodnotami a institucemi. Postihne-li evropský integrační proces neúspěch, stane se celá Evropa pouhým stínem velkých světových státních soustav. Nemyslím tím jen Spojené státy, ale také Čínu, Indii a svým způsobem jihovýchodní Asii.

Řekl jsem panu Machálkovi, že to chápu, ale na druhou stranu chápu rovněž obavy našeho prezidenta z trendu, který vede k rostoucímu dirigismu, příkazům a zákazům. Václav Klaus soudí, že tento trend je celoevropský, a může o tom být mezi námi dvěma sporu? – Pan Machálek se ironicky usmál. Myslím že zde, řekl, je v pojetí pana prezidenta značný rozpor. On odsuzuje tento trend a přitom si velmi cení první republiky a tehdejších občanských práv jednotlivců. Jenže první republika byla centralizovaný stát až běda. Uvažte, kolik jen národů sdružovala a – bohužel – také svazovala: Slováky, Maďary, Rusíny, Poláky a na naše poměry obrovské třímilionové německé etnikum. Ti všichni se museli podřídit například čechoslovakistickému jazyku: každý státní zaměstnanec musel složit zkoušku z češtiny nebo slovenštiny. Centralismus řízený z Prahy („pražský centralismus“) se líbil většině Čechů, ostatní národy k němu měly podobný vztah jako mají naši politikové k bruselskému centralismu. Tak jak to je? Pokud „dirigismus“ provádějí Češi, je to v pořádku, pokud pochází z Bruselu, je to špatně.

Pan Machálek se mimořádně rozhorlil. Chápete, že prezidentovo pojetí je nacionalistické? Podle Václava Klause vytvořilo republikánské zřízení současného českého občana, který je sebevědomý, samostatný, tvůrčí, pracovitý, poctivý i tolerantní, občana, který přeje svobodu ostatním. Prezident hovoří k občanům a říká jim, že jsou skvělí. Báječné. A přitom to neodpovídá skutečnosti.

Moment, přerušil jsem pana Machálka. Neobyčejně záleží na tom, jak se kdo dívá na svět. Sám znám lidi, jejichž povaha a chování odpovídají alespoň do značné míry Klausově ideálu současného českého člověka. Jistě, oni sami z toho moc nemají, ale je dobře, že takoví lidé jsou na světě.

Pravda, řekl poněkud mrzutě pan Machálek, jsou mezi námi i takoví lidé. Ale těch je poskrovnu; Pánbůh stvořil člověka jak tvora hříšného – a to se snad vyhnul české kotlině? Ostatně to, co pan prezident v této souvislosti povídal o císaři pánu, si taky mohl odpustit. Poměry v Rakousku, tedy v prostředí, ve kterém jsme žili, bylo pro vývoj českého národa neobyčejně příznivé. Ovšem, ideální nebylo, ale už jste někdy někde viděl ideální poměry? My jsme se od Rakouska odtrhli, osamostatnili jsme se, a v důsledku toho, jak to bývá, se rozšířily o Rakousku mnohé předsudky a pomluvy. Ve slavnostním projevu k výročí vzniku českého státu nemusel prezident republiky na tyto pomluvy navazovat (tvrdil, že za Rakouska existoval pokorný, ponížený a nesebevědomý poddaný Jeho Veličenstva). Jednou z kladných stránek nacionalismu bylo, že Čechům se v 19. století velice zvýšilo sebevědomí a chuť k práci – a měli bychom to přičíst k dobru i Jeho Veličenstvu. Vždyť císař proti tomu neprotestoval.

Navíc, pokračoval pan Machálek, pan prezident si vzal na paškál také instituce, které jsou u nás zabydlené. Republika se prý nesmí rozložit „pod náporem různých účelových seskupení, usilujících - pod maskou vznešených frází a bez demokratické legitimace - o politickou moc.“ Avšak účelových seskupení (spolků, sdružení) jen těžko může být v občanské společnosti přespříliš. Taková účelová seskupení v minulosti mimořádným dílem přispěla k všestrannému vzestupu české společnosti a v současné době je jich u nás spíš málo než mnoho. Pokud pak některá taková seskupení usilují o účast na moci, musí se zaregistrovat jako politické strany, tedy získat demokratickou legitimaci.– Tak vidíte, o kolika tématech můžeme díky projevu pana prezidenta uvažovat.

Je toho na mne trochu moc, odpověděl jsem panu Machálkovi. Ale doma si Klausův projev přečtu ještě jednou a nepochybuji, pane kolego, že díky vašemu výkladu budu o něco moudřejší.