Prosinec 2005

Ruská stínohra a demokracie

Pavel Máša

Západ jen velmi obtížně chápe mocenský systém, který se pokouší vytvořit prezident Putin a jeho věrní. Ruský prezident Putin považuje hovory o demokracii se západními státníky za společenské tlachání. V Rusku není po této vládní formě velká poptávka, a tak mohou ruské elity pracovat na projektu oligarchického systému, jehož největší devízou je podle nich stabilita.

Je s podivem, kolik času jsou schopni příslušníci západní společenské a politické elity věnovat tak efemérnímu tématu, jakým je "demokracie v Rusku". Přijímají se rezoluce na její obranu, analytici se znepokojením dokazují, že se režim prezidenta Vladimira Putina "začíná chovat" populisticky či autoritářsky. Dokonce i renomovaný německý Bertelsmannův institut tento měsíc podle všech vědeckých pravidel vypočítal, že Rusko je "defektní demokracií". Což je bezpochyby výsledek přesný, ale k ničemu. Jako měřítko srovnávání slouží ideální model fungování společnosti, o nějž usilují země náležející k euroatlantické civilizaci. Aplikovat ho na Rusko může být podnětné - ovšem jen pro teoretiky. Je to podobné jako zkoumat, nakolik se Muammar Kaddáfí přiblížil ideálu husitské revoluce.

Jistě, i Rusové včetně Putina mluví o demokracii. O co však jde, vystihl šéf liberální strany Jabloko Grigorij Javlinskij. "Putin pokládá demokracii za prvek sabotáže, za něco zcela destruktivního, v co zásadně nevěří. Navíc si myslí, že v ni nevěří ani západní státníci. Když se sejde se světovým vůdci a řeč přijde na demokracii, Putin to vnímá jako společensky zdvořilé tlachání o počasí. Je to pro něj móda, jakou byla francouzština pro ruskou smetánku dob Lva Tolstého," řekl letos britskému deníku The Guardian tento neúspěšný, leč intelektuálně bystrý politik.

Nepostradatelný Surkov

V Rusku samém na demokracii nikomu moc nesejde. V zárodečné podobě zde začíná fungovat nový model řízení společnosti, který kombinuje prvky demokracie, autokratické vlády i populismu. Svorníkem, který ho má držet pohromadě, je technokratický pragmatismus. Úlohu šéfkonstruktéra nového modelu Putin svěřil svému pobočníku Vladislavu Surkovovi. "Změnil Rusko ve velkolepé modernistické divadlo, v němž se zkoušejí dávné i nové politické modely," řekl o něm s uměleckou jasnozřivostí spisovatel a skandální politik Eduard Limonov.

Relativně mladý Surkov (v září oslavil jedenačtyřicátiny) patří k hlavním převodním pákám moci Kremlu. Oficiální povinností tohoto prezidentova "pomocníka", jak zní jeho funkce, je "zajistit součinnost prezidenta a prezidentské administrativy s Radou federace (horní sněmovna), Státní dumou (dolní sněmovna), Ústřední volební komisí, politickými stranami, společenskými a náboženskými organizacemi, odbory, orgány státní moci v subjektech federace a s orgány místní samosprávy". Američtí komentátoři Surkova občas přirovnávají k mocnému muži Bílého domu - Karlu Rovemu. Je to ale další nepochopení reálií Ruska. Rove není nic víc a nic míň než vlivný úředník. Působí v systému, který fungoval před ním a bude - doufejme - fungovat i po něm. Role agilního Rusa je ale o několik tříd významnější. On je tím mužem, který by měl strukturu řízení společnosti dotvořit.

Pokud se Putinovi někdy vytýká, že selhává coby manager, neboť si neumí vybrat správné lidi, pak právě případ Surkova dokazuje, že tomu tak není. Surkov původně nepatřil k okruhu Putinových důvěrníků, ba co hůř - byl spojen s mocensko-podnikatelskou skupinou okolo prezidenta Borise Jelcina. Ruský tisk opakovaně "zasvěceně" informoval, že Surkovovy dny jsou sečteny, ale Putin nakonec rozhodl jinak. A zatím se ukazuje, že správně.

Hlavní Surkovovo know-how tvoří dokonalá znalost důležitých hráčů ruské politiky. Pracoval postupně jako lobbista pro ropného magnáta Michaila Chodorkovského, jeho kolegu Romana Abramoviče a pro šéfa banky Alfa Michaila Fridmana - a z jeho pověření pak pro Jelcina. V praxi poznal, jaká je penězi vyčíslitelná cena toho kterého politika. A generoval originální marketingové nápady. Před dvěma roky dokonale zrežíroval parlamentní volby a loni i ty prezidentské. Nejprve zorganizoval nacionalistickopopulistickou stranu Rodina (Vlast), aby odčerpal komunistům voliče. Když se pak její šéf Dmitrij Rogozin začal na Kremlu emancipovat, Surkov mu stranu rozvrátil.

Hledá se maršál

Strategickým cílem kremelských technologů je vybudovat systém, který by byl co nejstabilnější. Ideologie je podružná. Pokud by měli pocit, že v zemi může fungovat demokracie západního typu, s největší pravděpodobností by se jí nebránili. Pouze by ji ústavními zákony vymodelovali tak, aby byla výsledná forma co nejvýhodnější pro stávající establishment (zda má jít o proporcionální, nebo většinový systém, jaké mají být pravomoci prezidenta a premiéra, a jaké kompetence získají regionální administrativy).

Vzhledem k tomu, že poptávka po demokracii je nízká (přál by si ji podle různých průzkumů veřejného mínění každý desátý, nanejvýš každý třetí občan), zkouší Surkov jiné možnosti "bezproblémového udržení a předání moci".

Celkem jednoduché to je s osobou prezidenta. Putin se těší velké popularitě. Vhodnou figuru pro roli jeho nominálního nástupce (o tom, že rozhodující slovo si uchová nynější prezident, nikdo příliš nepochybuje) bude Kreml hledat na základě marketingových metod. Zatím to vypadá, že největší poptávka je po mužích s lampasy. Podle sociologů z týmu Jeleny Baškirovové si třetina lidí ztotožňuje ideálního vůdce s maršálem z dob druhé světové války Žukovem.

Sovětský rozvědčík von Stirlitz (naprosto smyšlená postava – pozn. red. CS-magazínu), hrdina televizního seriálu Sedmnáct zastavení jara, který byl přijímán jako prototyp Putina, se s velkým odstupem propadl na druhé místo. Následují postavy kriminalistů a sympatických mafiánů. Putinův věrný druh, generál-poručík Sergej Ivanov, bývalý rozvědčík a současný ministr obrany, tak má dobrou šanci vládnout po roce 2008 Putinovým titulem. Jen to chce, aby poradci zapracovali na jeho až příliš šedivé image.

Mnohem horší to už je s politickými stranami. Jen necelá polovina občanů pozitivně vnímá úlohu opozice coby nástroje k usměrnění vládní politiky. Poptávku po změně podle různých výzkumů lidé adresují především "straně moci", kterou dnes představuje Jednotné Rusko usměrňované právě Surkovem. Ředitel agentury pro výzkum veřejného mínění VCIOM Valerij Fjodorov to vysvětluje postsovětskou mentalitou. Úlohou opozice podle lidí, jimž je toto uvažování vlastní, není připravovat reálnou alternativu vlády, ale jen upozornit režim na nedostatky. "Snažíme se, ale vždycky to skončí u Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS)," glosoval tento fenomén Viktor Černomyrdin, premiér z Jelcinových dob. Na rozdíl od totalitní strany ale nemá Jednotné Rusko výsadní postavení jisté. Aspirovat na úlohu "strany moci" může vlastně kterékoliv seskupení, jemuž požehná Kreml.

Vedení Jednotného Ruska si proto Surkov často zve na kobereček. Letos v létě nakonec došla jednomu z poslanců trpělivost a veřejně "udal" Putinova pomocníka, že na poslance křičí a nadává jim. Ostatní poslanci jsou ale nejspíš přesvědčeni, že jim nic jiného než poslušnost nezbývá. Alespoň se tak chovají. Nanejvýš tajně intrikují a pokoušejí se stavět proti sobě kremelské liberály, k nimž patří Surkov, a stoupence agresivnější politiky (tak zvané "siloviki", kteří pocházejí z tajných služeb jako Putin).

Surkov a jeho pomocníci ve vedení "strany moci" by si přáli, aby se Jednotné Rusko postavilo na vlastní nohy, aniž by vypovědělo kremelským bossům poslušnost. Chtěli by změnit tradici, kdy do voleb vstupovala (a vítězila v nich) vždy nová "strana moci" s neotřelou image. Dávají přednost tomu, aby jimi vypiplané uskupení mělo delší čas na vyzrání než jen jedno volební období. Je to zapeklitá situace. Příznačné je v této souvislosti Surkovovo přeřeknutí v rozhovoru pro německý list Spiegel. "Jsme v přechodné fázi. Úloha strany v zemi musí růst," řekl. Pak se poopravil - měl prý na mysli úlohu stran v množném čísle.

O co mu vlastně jde, to Surkov nejpregnantněji vysvětlil při květnovém setkání s ruskými podnikateli. Hlavní prý je, aby se byznysmeni nespokojovali jako dosud s nákupem poslanců, ale konečně sami vstoupili do politiky (tím, že se stanou, bez povinnosti začínat od píky, členy vedení Jednotného Ruska). Bez "nahromadění kritické masy topmanagerů", hlásal Surkov jazykem otců atomové bomby, totiž není možné vybudovat "suverénní demokracii" a Rusko se stane kořistí ostatních mocnosti.

Ještě větší potíž než s nedostatečně angažovanými byznysmeny má Surkov se "sto čtyřiceti miliony zcela nebohatých a komplikovaných lidí", tedy řadových občanů. Mínění těchto chudých příbuzných prý není možné ignorovat, a pokud oni nedorostli k demokracii, je třeba vyčkat. "Nezadržujeme to uměle, jak se to mnohým zdá, my se prostě bojíme (chaosu)," řekl Surkov.

To, že moc odepisuje regulační úlohu svobodných voleb, jí ale přidělává další starosti. Musí totiž vymyslet jiný ventil, kterým by mohla bez výbuchu celého systému unikat "pára nespokojenosti". Tím se má stát originální vynález: Společenská komora, orgán, jehož členy bude zčásti jmenovat prezident a zčásti je budou delegovat tolerované společenské organizace. Ta má podle Putina "napomáhat rozvoji občanské společnosti, být funkčním kanálem vlivu společnosti na státní záležitosti, na přípravu rozhodnutí i na kontrolu jejich realizace". Něco jako kolektivní pobočník, revizor i ombudsman v jednom.

Loajalita a odpovědnost

Kontury umně konstruovaného sytému jsou celkem jasné. Mozkové centrum státu v něm reprezentuje skupina Kremlu. Členství a výše postavení v ní je odvozeno od míry loajality, státotvornosti a manažerských schopností. Odtud vycházejí strategické pokyny zaměřené na upevnění "velikosti Ruska". Parlament ovládaný stranou moci, v níž mají hlavní slovo zástupci zájmů velkého byznysu, tyto směrnice převtělí do řeči zákonů, a dokonce může nevtíravě navrhnout vlastní dílčí ideje. O chudý lid má být pečováno v rámci možností státní pokladny, která přednostně pečuje o rozvoj perspektivních výrobních technologií a o zahraničněpolitickou moc státu. Do doby, než prostí Rusové pochopí, že demokracie rovná se loajalita a zodpovědnost, se o jejich konstruktivní připomínky postará kolektivní ombudsman. Pak bude snad možné uvažovat o přechodu k "interaktivní, virtuální, elektronické demokracii", jak říká Surkov. Státním mottem by pak mohl být jeho bonmot: "Přání vnímám jako rozkaz. Je to mnohem lepší, než když se rozkaz vnímá jako přání."

Vypadá to sice jako typický příklad toho, když se lidé marně pokoušejí v o něco sofistikovanější podobě opakovat racionální uspořádání funkcí uvnitř mraveniště. V podmínkách dnešního Ruska to ale není jen čisté sci-fi. Moc Kremlu se opírá o solidní materiální fundament: každý z prezidentových "pomocníků" kontroluje z pozice člena vedení polostátních korporací stovky, ba miliardy dolarů, které jimi protékají. Surkov má na starosti relativně malou společnost Transněftěprodukt, jeho přímý nadřízený Dmitrij Medvěděv vládne plynařskému gigantu Gazprom, kolega Igor Sečin, náležející ke skupině "siloviki", se stará o ropaře v Rosněftim, nemluvě již o dalších činovnících. Zapuzený magnát Boris Berezovskij navíc tvrdí, že Putin byl tichým společníkem Abramovičovy Sibněfti, kterou nedávno koupil stát za pěkných třináct miliard dolarů. I když se tato hypotéza nepotvrdí, stejně bude platit, že Kreml kontroluje obrovský balík peněz. Z toho už se dá "suverénní demokracie" celkem slušně financovat. Zvlášť při vývoji cen energetických surovin, které podle časopisu Business Week napomohly tomu, že v Rusku stouply daňové výnosy během posledních pěti let téměř o čtyři sta procent a státní rezervy se zvýšily téměř patnáctkrát (na 180 miliard dolarů).

Za velmi optimistického předpokladu, že kremelský plán na stabilizaci Ruska vyjde, tak zůstává vlastně jen jediná otázka: Koho měl Surkov na mysli, když se ze svých kremelských stresů vypovídal v textu písní složených pro neveřejnou nahrávku populární ruské rockové skupiny Agata Christi? "Je vždy vpředu v nachu hedvábí na bledém koni. Následujeme ho po kolena v blátě a po krk ve vině. Podél naší cesty hoří domy i mosty." Že by měl na mysli Putina, jak mu mnozí podsouvají?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)