Prosinec 2005

Válce, kam se podíváš

Jaroslav Mašek

Na východ od slovenských hranic musejí firmy platit za ochranu. Největší evropský výrobce flexotiskových návleků, jablonecká firma Ligum, začíná vyrábět na Ukrajině a míří do Ruska. Její spolumajitel Jaroslav Pluhař hovoří o specifikách tamního podnikání.

Jak člověka napadne postavit továrnu na pogumované válce?

Šťastnou náhodou. Po revoluci jsem uvažoval o vytvoření zastoupení nějaké zahraniční firmy. Nakonec mi pomohla teta ze západního Německa, která zprostředkovala kontakt k výrobci pogumovaných válců a elastomerů Gummiwerk Kraiburg. Půl roku jsem prodával jejich zboží, pak padlo rozhodnutí vyrábět v Jablonci.

Konkurence tady nebyla?

Válce téměř pro celou východní Evropu vyráběl pouze státní podnik Gumokov v Hradci Králové. Dodací termíny byly až dvouleté. Tenkrát zaměstnával čtyři sta lidí a jeho vedení nás mělo za garážovou firmu. Postupně jsme jim začali přebírat zákazníky a před rokem nám nabídli továrnu k odkoupení.

Kde se pogumované válce používají?

Tak jsem se ptal v Německu před třinácti lety. Uměl jsem si představit pouze tiskárny. Ale dodáváme prakticky do všech oborů. Válce potřebují textilky, železárny, výrobci nábytku, čokoládovny, pivovary nebo strojírenské podniky. Coca-Cola je odebírá na výrobu plechovek a jejich následný potisk. Kam se podíváte, tam jsou válečky. Naším nosným oborem je potisk potravinářských obalů. Věnujeme se hlavně flexotisku. Ve výrobě a vývoji tiskových forem pro tuto techniku patříme k nejlepším na světě.

Jaký je rozdíl mezi flexotiskem a ofsetem?

Flexotisk je tisk z výšky. Jako razítko. Laser spojený s počítačem vypálí obraz přímo na válec. Ofset vychází z principu rozdílné smáčivosti vody a barvy. Na určité plošky válce přilne voda, na které se nezachytí barva, zatímco suchá místa ji natáhnou. Tím vznikne požadovaný obraz. Zjednodušeně řečeno. Noviny a časopisy se zatím vyrábějí ofsetem, ale ten je na ústupu. Flexotisk je levnější a pružnější. Jeho stálé zlepšování probíhá na potravinových obalech, které výrazně ovlivňují prodejnost výrobků.

Obchodní řetězce však zavádějí vlastní jednoduché obaly.

Trend k nám proniká ze západní Evropy, kde se začíná šetřit. Lidé díky jednoduchému obalu koupí stejné zboží o několik procent levněji. Obalové orgie ale probíhají v Rusku. Supermarkety jsou plné zboží v nejlepším balení, jaké se v Evropě nebo USA téměř netiskne. Viděl jsem třeba vodku ve zlaceném kartonu za sedmnáct set dolarů. Prodavačka jich údajně prodá dvacet do týdne.

Pokoušíte se proniknout na ruský trh?

Ano. Zatím vybíráme nemovitost a připravujeme stroje. Původně jsme chtěli být v Moskvě nebo okolí, ale je to příliš drahé. V Moskvě je navíc zoufalá dopravní situace. Velké továrny stále stojí uprostřed města a přejet třicet kilometrů z jedné strany na druhou zabere až tři hodiny. Pracovní síla stojí trojnásobek toho, co zaplatíte o sto kilometrů dál. Jenže tam jsou problémy s infrastrukturou. V některých vesnicích u Moskvy není ani elektřina. Lidé sice mají pračky a televize, ale pokud je chtějí použít, musejí nahodit dieselagregát.

Jak probíhají jednání v Rusku?

Na prvním setkání se současným šéfem naší pobočky jsem musel absolvovat klasický ruský obchodní oběd: předkrm v podobě deci vodky, uzené šproty, vodka, studená mísa, vodka, zeleninový salát, vodka, boršč, vodka, hlavní jídlo a šestá vodka. Potom pivo a vodka. Když z Ruska přijedu, nenávidím pracovní obědy.

Tamní trh je ale neodolatelný.

Zatímco v Německu je úspěšná firma s tříprocentním ziskem z obratu a v Česku se cení patnáctiprocentní výdělek, ruské firmy mají běžně stoprocentní marže. Navíc se zakázky platí dopředu. Výměnou musíte přistoupit na velké riziko. Snažíme se ho omezit zapojením ruského kapitálu a nalezením spolehlivých partnerů. To je problém. Na Slovensku a v Polsku jsem si vždy lidmi jistý, ale tam se mi to nedaří. Jejich sportem je zahraniční investory maximálně obrat. Nahrávají jim zákony, které cizince vůbec nechrání. Když se na hodinu rozhodne z firmy odejít místní podílník, tak mu nezabráníme. Vezme si technologii, peníze - a hned může otevřít svou firmu. Něco jako zákaz konkurence ruský obchodní zákon nezná.

Už jste otevřeli závod na Ukrajině?

Běží od května. Veškeré profese musíme mít pod tvrdou kontrolou, abychom si nezkazili jméno. Pravidelně se tam střídá parta našich lidí.

Jak dlouho trvá spuštění výroby na Ukrajině?

Tři roky. Stejně jako v Rusku je problém cokoli probojovat přes úřady. Každý úředník má velké prázdné kapsy, které musíte naplnit hotovostí. Pokud peníze nedostane, drží celý projekt na kritických termínech. Když jsem tam přijel poprvé a seznámili mě s místním stylem podnikání, měl jsem chuť utéci.

Úplatky za otevření firmy na Ukrajině prý dosahují až třetiny z celkové investice.

Nechci to komentovat, ale jde o hodně peněz. Běžně se platí takzvaná ochrana.

Česky výpalné?

Preferuji termín ochrana. Začíná již po přejetí hranice. V lese na Podkarpatské Rusi občas zastaví projíždějící auto skupinka chlapů s kalašnikovem a ověří si, zda platíte. Když ne, okradou vás a jedete domů vlakem. Pokud ale přistoupíte na jejich hru, klidně můžete nechat továrnu otevřenou přes noc a nic se neztratí. Tamní firmy fungují podobně jako zdejší bezpečnostní agentury.

Firmou myslíte mafii?

U nich je to téměř legální činnost. Otázkou je, kde jsou hranice této hry. Zdá se, že v současné době je větším rizikem stát mimo hru, neboť jiný bezpečnostní systém prakticky neexistuje. Aby takové výdaje mohly zahraniční firmy vykazovat, většinou platí neexistující zaměstnance. Každý, kdo tam podniká, to ví, ale oficiálně nic podobného není pravda. Malé a střední společnosti mají těžší pozici než nadnárodní firmy.

Šedesát sedm procent Ligumu vlastní německý Westland. Mluví vám do řízení společnosti?

Vůbec. Vzájemně spolupracujeme na ofsetu, ale z hlediska flexotisku mám naprosto volné ruce. Realizujeme své vize a projekty za vlastní peníze. Jsou velmi hrdí, že nás koupili.

Proč vás bývalí společníci, německý Gummiwerk a nizozemský Egberts Rubber, prodali?

Na jejich myšlení jsme byli příliš agresivní. Na každé valné hromadě jsem přicházel s novými projekty, rozšířením výroby a expanzí do zahraničí. To pro ně nebylo. Egberts postavil stejnou továrnu, jaká vyrostla za tři roky v Jablonci, během dvou generací. Dnes prodeje asi litují, ale v roce 1998 byli rádi, že se zbavili rizikové investice.

Litujete, že nemáte v Ligumu majoritní podíl?

Samozřejmě bych bral sto procent. Němci mi nabízeli kvůli motivaci jedenapadesátiprocentní podíl, ale já na něj neměl. Na třetinu jsem si půjčil peníze od všech příbuzných. Nikdo tenkrát nevěděl, zda se byznys vůbec rozjede.

Na Slovensku máte větší podíl?

V zahraničních pobočkách si Ligum nechává kolem devadesáti procent, zbytek je pro řídícího manažera. Většinou na víc nemají peníze.

Jak se podniká na Slovensku?

Čím dál lépe. V devadesátých letech byly podmínky těžké, ale dnes tam investory žene nízká daň ze zisku. Podstatně rychleji než u nás registrujete firmu a její celková režie vychází až o pětadvacet procent levněji. Nižší daně jsou také v Polsku. Česko je na tom ze všech zemí, kde působíme, nyní nejhůř.

Máte podíl ve ztrátové společnosti Liflex. Čím se zabývá?

To je rodinná firma. Věnuje se také flexotisku, ale jde jinou cestou než Ligum. Hledáme nové materiály a postupy, jak pomocí laserů vyrobit efektivně hotovou tiskovou formu. Chceme být na začátku. Ligumu nijak nekonkurujeme a Westlandu to nevadí. Vše objevujeme metodou pokusů a omylů, což je drahé. Ale firma začíná vydělávat.

Ještě běháte Jizerskou padesátku?

Už ne. Člověk na ni musí trénovat. Alespoň tři sta kilometrů za zimu. Vždy jsem bral účast sportovně. S kamarády jsme se před závodem do tří ráno pečlivě připravovali, zkoušeli si předem vylézt na stupně vítězů složené ze židlí a ráno hledali někoho střízlivého, kdo by nás dovezl na start. Běžky jsme mazali tak dlouho, až byly duhové. Ale doběhli jsme.

Jaroslav Pluhař (51), spolumajitel jablonecké firmy Ligum, která se zabývá výrobou pogumovaných válců a gumových návleků, nejčastěji pro polygrafický průmysl. Majoritním akcionářem je německý Westland. Ligum má dceřiné firmy na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině a nově v Rusku. Konsolidovaný obrat loni přesáhl čtvrt miliardy korun, v Česku bylo vyrobeno zboží za sto padesát milionů. Celkový zisk činil přibližně čtyřicet milionů. Výroba v Jablonci běží na tři směny a v zimě by se měla přesunout do nově postavené haly. Zároveň Ligum jedná o vstupu na americký trh. Pluhař je ženatý a má dvě dospělé děti. Vystudovaný ekonom pravidelně přednáší o flexotisku, rád běhá na lyžích a jezdí na kole. Po Evropě najede sedmdesát tisíc kilometrů ročně ve Fordu Mondeo ST 220.

(Týden)