Prosinec 2005

De Gaulle stále vládne

Ondřej Matějka

Ve středu (09. 11. 2005 – pon. red. CS-magazínu) uplyne už pětatřicet let od chvíle, kdy zemřel generál Charles de Gaulle. Otisk jeho osobnosti však zůstává dosud velmi čitelný a v mnoha ohledech zásadní pro pochopení dnešní podoby Francie.

Porazil i Napoleona

De Gaulle je vlastně architektem současného politického systému Francie, kde hraje nejdůležitější úlohu prezident s rozsáhlými pravomocemi. Podařilo se mu ho prosadit v roce 1958, kdy zemi hrozila občanská válka. De Gaullův stín se vznáší i nad oblastí zahraniční politiky. Francouzská diplomacie má nadále vytčeno jako (nedostižný) ideál generálovo pojetí francouzské velikosti neboli nepřehlédnutelnosti na poli mezinárodních vztahů, založené na vlastnictví nukleárních zbraní a na permanentním podkopávání pozice silnějších aktérů v globální aréně. Generálovu odmítání přizpůsobit se politice dvou nepřátelských bloků v době studené války odpovídá soudobé francouzské brojení proti americké nadvládě. Opakované projevy totální rigidity francouzských politických špiček ohledně evropské společné zemědělské politiky také přímo navazují na de Gaulleovu ochotu paralyzovat činnost evropských institucí v 60. letech v případě zpochybnění privilegií francouzských zemědělců.

Generál ale zůstává přítomen v kolektivní paměti Francouzů především jako poslední velký hrdina jejich národních dějin. V průzkumech typu „Největší Francouz“, opakovaně prováděných od počátku osmdesátých let renomovanými agenturami pro výzkum veřejného mínění, si de Gaulle s přehledem drží první pozici. V čem spočívá generálova přitažlivost?

Jeho osud sám o sobě splňuje potřebné parametry dobrodružného románu se slavnými vítězstvími i beznadějně vyhlížejícími propady. První vrchol jeho slibné armádní kariéry přišel po zdrcujícím německém útoku na Francii na jaře 1940, kdy výjimečné úspěchy čtvrté obrněné divize plukovníka de Gaullea potvrzovaly pravidlo totálního rozkladu francouzských ozbrojených sil. Čtyři dny po jeho jmenování generálem ho ministerský předseda Reynaud pozval 5. června do vlády jako státního tajemníka na ministerstvu obrany. Své první exekutivní funkce si ovšem de Gaulle dlouho neužil, tato vláda nevydržela ani dva týdny.

A tady nastává zásadní zlom v de Gaullově osudu. V okamžiku, kdy se moci ujímá maršál Pétain nabízející Hitlerovi příměří, se rozhoduje de Gaulle vzepřít této všeobecně respektované autoritě a odejít do Londýna. Zde začíná doslova od nuly budovat svou France libre, odmítající smířlivý režim ve Vichy. Ten ho v nepřítomnosti odsuzuje k smrti.

Věčná Francie

Neuvěřitelná de Gaullova síla vůle přináší ovoce, generál si podřizuje zahraniční i domácí odboj a všem obtížím navzdory dosahuje zahrnutí Francie (jejíž teritorium je od podzimu 1942 celé okupováno Německem) mezi vítězné velmoci. V srpnu 1944 pak může na pařížské radnici dojatě pronést své proslulé: „Paříž! Potupená Paříž! Zničená Paříž! Zmučená Paříž! Ale osvobozená Paříž! Osvobozená sama sebou, osvobozená svým lidem s přispěním francouzských armád a s podporou a pomocí celé Francie. Francie, která bojuje – jediné Francie, opravdové Francie, věčné Francie.“ Tuto apoteózu brzy střídá rozčarování nad poválečným politickým vývojem. Zklamaný de Gaulle v lednu 1946 opouští vládu a dlouhých 12 let zůstává mimo mocenské struktury – to je doba jeho „putování pouští“.

V květnu 1958 se ovšem opět vrací slavně zpátky. Prezident René Coty ho povolává jako „nejvěhlasnějšího z Francouzů“ v okamžiku zoufalého rozkladu státních institucí neschopných řešit krizový vývoj v Alžírsku, kde se představitelé armády bouří proti metropolitní Francii. Přichází další generálova hvězdná hodina. Daří se mu stabilizovat rozvrácený politický systém a dokončit dekolonizaci. Tím si však zároveň získává i řadu nebezpečných nepřátel mezi odpůrci alžírské nezávislosti. V období od března do září 1962 pak policie odhaluje každý týden nejméně jeden plánovaný útok na hlavu státu. Nejtěsněji de Gaulle uniká 22. srpna 1962, kdy u Petit-Clamart několik kulek jen těsně míjí jeho hlavu.

Zatímco jako prezident de Gaulle neúnavně pracuje na posílení velmocenského statutu Francie, zejména vytrvalostí ve vývoji vlastních jaderných zbraní (první úspěšný test v roce 1960) a rétorickou i praktickou snahou o oslabování americké dominance v západní Evropě (1966: vyvádí Francii z vojenských struktur NATO), v Asii (1966: známý projev v Phnompenhu odmítající americkou politiku ve Vietnamu) i na samotném americkém kontinentu (jeho slavné zvolání Vive le Québec libre! roku 1967), kumulují se ve Francii vnitropolitické problémy a sociální pnutí. K explozi dochází v květnu 1968, kdy se po ostrém zásahu policie proti protestům na pařížské Sorbonně ke studentským nepokojům připojují odbory a Francii na tři týdny totálně ochromují rozsáhlé stávky. Generál de Gaulle dává ve chvíli vyostřující se krize příznačně přednost mezinárodním vztahům a 14. května, den po masové manifestaci levice v Paříži, vyráží na plánovanou návštěvu Rumunska.

Generálův mýtus

Dodnes živá de Gaullova legenda se ovšem nezakládá jen na líčení generálových hrdinských činů devótními životopisci. De Gaulle se na svém mýtu sám vědomě podílel a využíval k tomu velice zručně nejrůznějších prostředků. V literární produkci si vybudoval nejslavnější památník svými válečnými memoáry, kde o sobě psal po vzoru Césara ve třetí osobě. V ústních projevech si vytvořil také naprosto charakteristický styl, plný patosu, dramatických zvolání a odmlk, budící dojem dokonalé improvizace, ve skutečnosti však nacvičený do nejmenších detailů.

V dubnu 1962 se pokusili odpůrci jeho koloniální politiky o vojenský převrat, jejich plán se ale definitivně zhroutil ve chvíli, kdy se de Gaulleovi podařilo promluvit v rozhlase. Mistrně zesměšnil toto „pronunciamento čtyřlístku penzionovaných generálů“ a svůj rétorický ohňostroj završil dalším ze svých proslulých výkřiků: „Francouzky, Francouzi, pomozte mi!“ Spiknutí pak skončilo totálním fiaskem.

V 60. letech začal bohatě využívat televizi, skrze kterou se obracel k národu prostřednictvím svých slavných tiskových konferencí. Generálovy pravidelné výjezdy mimo Paříž měly také specifický ritualizovaný řád, vrcholící v de Gaulleově přímé komunikaci s „lidem“. Generál tyto chvíle považoval za zcela nezbytné pro udržení své legitimity: jásající dav, zastupující celý národ, dostával pravidelně příležitost přesvědčit se o reálné přítomnosti svého vůdce. I množství atentátů, kterým de Gaulle „zázračně“ unikl, přispělo k fixaci mytického rozměru jeho obrazu v lidové představivosti.

Jak je možné, že tato taktika, pro dnešního pozorovatele oscilující na hraně směšnosti, de Gaulleovi vycházela? Zásadním faktorem se zdá být generálova věrohodnost a upřímnost. Svou výjimečností si byl skálopevně jist a tento názor podpíral silným charismatem. Ve své koncepci vlastní spasitelské role v dějinách vycházel z romantizující a nacionalistické interpretace francouzské historie: poukazoval na to, že pokud v dějinách někdy zklamaly tradiční elity, povstali vždy noví bojovníci, aby „věčnou Francii“ přivedli zpět na výsluní, kam patří. Po Capetovcích, Janě z Arku, revolučních hrdinech, Napoleonovi a Clemenceauovi „jsem to tentokrát snad já, kdo je vržen okolnostmi a selháním ostatních vůdců do čela Francie“, tvrdil de Gaulle.

Jako ověřovací mechanismus pouta k „národu“ užíval de Gaulle instituce referenda. Nejlépe to vyjádřil sám v lednu 1961 při vyhlášení lidového hlasování o alžírské nezávislosti: „Francouzky, Francouzi, vy víte, že budete odpovídat jen a pouze mně... Obracím se na vás bez jakýchkoli prostředníků. Ve skutečnosti je to věc mezi každým z vás a mnou.“

Poslední gesto

De Gaullova velikost spočívá konečně především v jeho důslednosti. Když po dramatických událostech roku 1968 vypsal na jaře 1969 referendum o regionální a senátní reformě, chtěl si ve skutečnosti ověřit, zda má stále ještě důvěru „svého lidu“. Na většinové NE zareagoval 28. dubna 1969 promptně a jednoznačně: „Přestávám vykonávat své funkce prezidenta republiky.“ Poslední gesto, kterým generál mistrně dotáhl svůj vlastní státnický portrét, tak aby mohl být bez retuší přemístěn z aktivního politického života do pantheonu národních symbolů novodobé Francie.

(Respekt, www.respekt.cz)