Prosinec 2005

Sudetská pouť aneb Der Waldgang (Část 5)

Petr Mikšíček

7. GENIUS LOCI SUDET

Co jsem na cestě objevil?

Díky panu Ziegrosserovi a celému pohraničí jsem se začal niterně zajímat o téma sudetských Němců, jejich vysídlení a doosidlování pohraničních regionů. Když si uvědomím, jakou krásnou, ale pustou, tichou a smutnou krajinou jsem šel a netušil, jaké množství příběhů skrývá, bylo pro mne učiněným zázrakem, když jsem se později o tomto kraji začal dozvídat zajímavosti ze starých a zapomenutých knih. Celé to kruhovité pohoří a podhůří mi začalo rozkvétat pod rukama, ožívat a proměňovat se v celek lidí a přírody. Jako kdyby někdo nad tím, co jsem sám zažil, mávl kouzelným proutkem a já se rázem ocitl uprostřed dob a zvyků, které zde již nejsou. Nikdo z nás již tuto krajinu nezažije takovou, jaká byla se svým tradičním obyvatelstvem a všemi kulturními prvky, které si tento lid vytvořil.

Přesto si myslím, že naše dva národy si nebyly zas tolik odcizeny. Byli jsme si sice „věrnými nepřáteli“, ale když přišla totalita v roce 1948 a pak rok 1968, mnoho Čechů uteklo do Bavorska či Německa, tedy do míst, kam odešli sudetští Němci a kde se stali dalším národem. Jako by šli za nimi. Tam se museli potkávat a stýkat. Taky je cosi vyhnalo z domova, měli podobné pocity. A Německo se o ně postaralo. Zdalipak si tyto dvě skupiny porozuměly? Zdalipak si i tam dělaly naschvály nebo se ignorovaly? Sudetští Němci v Německu se chovají takřka jako Češi. Alespoň tak to vnímal můj kamarád Štěpán. Dlouho sedí na obědě, popíjejí pivo, až se jim z toho nechce pracovat, a věnují se společenským zábavám, tanci a dalším radostem. Mají pořádná pivní břicha a jsou bodří. Kontrastují se samotnými Němci. Jsou to spíše „Rakušáci“ v dobrém slova smyslu. Stejně jako my, Češi.

Pan Procházka z Domažlic zase říká, že rodáci z oblasti Českého lesa již kdysi v období první republiky pobaveně komentovali fakt, že „ta německá část hranice je hezčí a zabydlenější“.

Relativní nepořádek v Čechách vychází však i z místní země, nejen z lidí. Plodí jiné odrůdy, které jinak chutnají. Nejlépe o Čechách mluví slavná Romance o Karlu IV. Jana Nerudy:

„To víno má svůj zvláštní ráz,

zprv trpké, ale milé zas —

my, myslím, jsme se už vpili“

„Nu vidíš, králi: tak náš lid!

Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se,

však kvete po svém, v osobité kráse —“

teď přerušil svůj náhle klid,

hned rozveselen Velhartice —

„Ach přitiskneš svůj k němu ret

a neodtrhneš více!“

Tak jako si dva lidé ve vztahu musí dát občas pauzu, oddělit se, ujasnit si své představy o druhém, aby se nerozešli úplně, tak můžeme chápat i změnu přístupů obou národů ke společné minulosti a budoucnosti. Je-li vztah dvou národů, ale i dvou lidí, kteří jsou rozdílní, živen porozuměním, ale současně také dílčím nedorozuměním různých kulturních interpretací, může být toto pouto velmi dynamické, živelné a tvůrčí, pokud se spory nezmění v nenávist.

Do roku 1946 jsme zde byli „dva národy“. Různorodost a rozmanitost života přináší své plody i ve sféře mezilidské. Louka s dvoubarevným kvítím je hezčí než jednobarevná. Více interpretací, více myšlenek, kvasu, možností a cest. Je-li na louce opravdu dvojbarevné kvítí, tak obojí tvoří celek. Jako se z modré a žluté stává zelená, tak se ze života, zkušeností a přístupů obou etnik vytváří svébytný národ — homo bohemicus. Nikdy se totiž obě jazykové skupiny neizolovaly. Bylo by to nelidské. Láska si nevybírá.

Popisovanou „zelenou barvu“ dokumentuje se smíchem rodačka ze Šumavy v příběhu o tom, jak na konci války přijeli do vsi Američani: „…přišel k nám Američan, mluvil česky a říkal: A vy jste Němci, nebo Češi? A my na to: Nó, Češi i Němci! A on na to: No počkejte, to nejde, buď jste Češi, nebo Němci.“ Problémem však vždy bylo, a zdá se, že vždy i bude, nepochopení, odcizení, nízké sebevědomí, které dokáže i s jen málo narušenou lidskou duší či národem provést nebezpečné změny, nasadit masky zla a nenávisti, až místo rozhovoru a pochopení dojde k válce.

Širší a užší pojetí genia loci

O tom, že Sudety mají svého genia loci, není sporu. Můžeme se však přít o to, jestli je živý, nebo mrtvý. Christian Norberg-Schultz mluví o geniu loci jako o výjimečném působení pozitivních hodnot obývaného prostoru. Duch místa tvoří geografická poloha, příběh místa, architektura a symbolika. Používaný termín popisuje ta lidská sídla, „která vznikala pomalým evolučním procesem, který umožňoval autoorganizaci na principu uplatňování negativních a i pozitivních zpětných vazeb. V takové tvorbě prostředí totiž probíhal přirozený výběr forem, respektujících jak přírodní charakteristiky, tak potřeby každodenního života a zároveň vyjadřujících ideální představy člověka o světě a vlastním poslání.“ Norberg-Schultz však nehovoří o duchu místa, které prošlo diskontinuální přeměnou. Lze vůbec mluvit o geniu loci poškozených oblastí? Neprotiřečí si již tato slova? Myslím si, že ne.

Díváme-li se tímto pohledem na problematiku uznání ducha místa Sudet, lze říci, že je to bezpředmětné. Sudety jsou místem, jež genia loci ztratilo a dnes se pomalu začíná probouzet k životu jeho přímý nástupce, který bude vycházet z rekonstrukce toho původního a ze spojení s novou tváří. Bude ale muset respektovat dílo, které zde vykonal divoký duch let komunismu a raného kapitalismu 90. let, jenž tu po celou tuto dobu úřadoval. Byl to silný vichr a destruktivní síla, která nivelizovala a likvidovala veškeré projevy krajinného rázu, architektonických charakteristik, kulturních tradic a dalších krajinných dominant. Vichr smetl nejsvrchnější, nejhonosnější kulturní vrstvu pohraničí, obrousil ji, zamazal novotvarem masově produkovaných staveb, materiálů a výrobků a také odvál celé vesnice, které se v hloubi pohraničí nacházely. Přivál semena listnatých náletů a šumivého ticha. Poté, co se jeho běsnění uklidnilo, nastal v kraji klid. Ten se stal novým — dočasným — geniem loci. Tento revolucionář přinesl však něco, po čem dnes mnoho lidí z měst touží. Je to právě onen klid a ticho, domy, které si lidé mohou zrekonstruovat, a přírodní krása. Popsaný výklad pohraniční tváře vychází ale z širšího pojetí genia loci.

Genius loci v širším slova smyslu nám totiž ukazuje zcela jiný pohled. Nereflektuje pouze architekturu, ale také kulturu. Obecně chápaný pojem ducha místa je brán jako platná hodnota, která je nehodnotící. Každé místo, které bylo interpretováno lidským zásahem, získává myšlenku, ducha místa.

Původní a současný genius loci

Současný genius loci je tedy produktem odklonu od idejí tvorby prostoru v minulosti. Dokud je v krajině, v obci či v městské zástavbě přítomna původní tradiční architektura kontrastující s novou, místní specifika nerespektující architekturou, přetrvávají zlomky původního genia loci. Představují osu, podle níž lze postupně místní ráz oživovat. Kulturní krajinu v pohraničí nelze obnovovat přestavbami a přemisťováním památek. Představený model je opakem centrálních území Čech, protože zde zůstaly v povědomí populace tradice spjaté s krajinou a architekturou. Společnost je pak schopna udržet tuto tradici na jakémkoliv místě.

Původní duch místa Sudet byl silně poškozen. Zachovala se jeho materiální stránka, avšak kulturní a duchovní zanikla takřka úplně. Nová duše místa žije, je však odlišného typu. V budoucnu se ukáže, jestli převážila snaha o obnovu tradičního ducha místa, nebo zda je tvorba nových hodnot pro vývoj diskontinuálního prostředí vhodnější cestou.

Protože je genius loci historicky působící silou, může být řeč o duchu místa současně tvořených Sudet až v blíže neurčené budoucnosti. Zájem o tradice a původní charakter místa je tedy základním doprovodným projevem genia loci dnešních Sudet. Proto lze interpretovat dnešní snahy o obnovu důležitých funkčních, estetických i duchovních míst pohraničí jako cestu k návratu vyváženého genia loci. Jinak řečeno po uragánu změn v pohraničí po druhé světové válce a po roce 1989 je potřeba časově neomezené období jistého poklidu. Musí zde proběhnout pomalé přijetí inovací a obnovy tradic. Stejně důležité je, aby bylo možno původní domy moderně rekonstruovat, aby se v nich jejich obyvatelům dobře a komfortně žilo. Teprve potom můžeme mluvit o plošné péči o charakteristickou zástavbu regionů. Lidé si musí rozmyslet, jestli lpět na dogmatu ideologické a nacionálně-kulturní čistoty, nebo jestli je důležitější krása, harmonie a tradice, ať pocházejí odkudkoli a od kohokoli. Takový postoj nelze urychlit, ani ho vnutit. Musí vykrystalizovat. Je potřeba, aby zde zapracovalo tradiční schéma vývoje vesnických sídel, regionů a provázaných kulturních oblastí, tak jak je známe z období před nástupem průmyslové civilizace.

Pomalý vývoj je v dnešní společnosti pociťován jako základní chybějící článek v procesu udržování zpětných vazeb lidstva s prostředím. Sociální ekologové považují plynulou akceptaci za klíčovou pro široké spektrum oblastí sociálního, ekologického i ekonomického chování.

V samotné přeměně pohraničí z vysoce osídleného území (někdy nazývaného jako přelidněné) na poloprázdnou volnou krajinu v sukcesi vidíme precedentní zásah do krajiny, kterou opustili lidé. Popisovaný model je proto potenciálním příkladem pro krajiny budoucnosti.

Výběr a tvorba sídelních lokalit

V Sudetech se stavělo podle jiného vzoru než v Čechách. Podle staveb poznáme, že jsme právě přejeli pomyslné kulturní hranice vnitrozemí a pohraničí. Odlišná architektura je dnes základním prvkem specifičnosti Sudet.

Umělé místo bylo z velkého procenta vytvořeno dialogem mezi urbanismem a bohatým reliéfem krajiny. Nejdominantnější místa v okolí řek byla proto využita nejrychleji — například město Loket na skalnatém ostrohu nad meandrem řeky Ohře, prudký ohyb řeky v údolí pod skalnatým výběžkem — Nejdek, Stráž nad Ohří, Klášterec nad Ohří, Branná, Český Krumlov, využití pozvolných a teplých jižních strání pohraničních hor — Lázně Jeseník, Rokytnice nad Jizerou, Krupka, Výsluní, Svahová, Úhošť, Měděnec, Jáchymov, Rudné, Kašperské hory, Svatý Tomáš.

Ráz obydlené krajiny určovalo extrémní zemědělství ve svazích a nekonečná dřina místních zemědělců. Takové políčko znamenalo dostatečné potravinové zásoby k přežití v dlouhých zimních měsících. Proto byla tehdejší krajina a ony obdělávané a osídlené jižní stráně tolik upravované. Dnes jsou tyto nosné části pohraničního genia loci nejvýznamnější devizou a biotopem, který se jinde nenachází. Z polí se staly horské louky, které postupně zarůstají náletovými dřevinami a solitérními smrky. Zaniklo zde osídlení a cesty. Dnes již nejsou ve stráních vidět kamenné základy domů a jejich černé kuchyně s komínem. Zůstaly pouze milosrdnější haldy kamení a kamenné zídky a úvozy. Ty jsou dnes domovem plazů, mechů a borůvčí. Tyto oblasti představují nejcharakterističtější a nejkrásnější součást novodobého genia loci dnešního pohraničí. Příroda, která se do těchto míst vrátila, vdechla estetickou kvalitu odpovídající dnešnímu životu místních obyvatel a rekreantů.

Přístup starousedlíků a novoosídlenců k architektuře a ke krajině

Základním faktorem při reinterpretaci krajinného rázu pohraničí po roce 1945 byl přístup novoosídlenců k architektuře, bohatství, tradici, kultuře bydlení, která jim spadla do klína. Přizpůsobení genia loci německých kulturních oblastí českému vkusu se stalo lakmusovou tyčinkou vztahu k pohraničí. V roce 1945 stále bylo tolik zachovalých budov a architektonických detailů, že nikoho nenapadlo ohlídat rekonstrukce těchto cenných staveb. Naopak bylo třeba přemalovat ty „německé strnulé šedivé obličeje“ českými barvami a švejkovským úsměvem. Velmi rychle tak zanikla dosavadní tvář podhorské a horské krajiny. Domy byly tak laciné a bylo jich tolik, že neměly relativně žádnou cenu. Převažující pocit nadbytku bydlení a nulový soucit s německou tradicí poznamenaly dodnes citlivost k vzhledu obcí a jejich urbanistickému rozvoji. Až rekreanti začali původní tvář domů klást jako vzor a onu hlavní estetickou hodnotu pohraničí. Bylo jim jedno, jestli symbolizují německé tradice, či ne. Domy tohoto typu prostě do prostředí zapadaly, patřily sem, byly symbolem podhorské a horské krajiny, která je naše a naše i bude do budoucna.

Rozdílný přístup k rekonstrukcím budov měli starousedlíci němečtí i čeští a novoosídlenci, kteří mnohem intenzivněji přejímali moderní způsoby bydlení a přestaveb. Např. v severočeském pohraničí bylo vybourávání oken, zazdívání dveří, otloukání fasád řídké a činili tak pouze novoosídlenci. Pro starousedlíky byly tyto přestavby nemyslitelné. Projevil se zde zděděný konzervatismus a tradice po generacích předků. Podle jejich představ neměla modernost na staré budově co dělat. Moderní stavby se měly stavět na zeleném drnu.

Většina osídlenců si musela i několik let zvykat na nové bytové prostředí. Navíc část bytového fondu v pohraniční vesnici byla vlivem válečných poměrů, sociálního postavení části Němců a jejich určité konzervativnosti z hlediska stavebního a celkového vybavení na poměrně nízkém stupni, takže do mnohých domů bylo zapotřebí teprve zavádět elektřinu, vodu atd. Bylo zřejmé, že noví obyvatelé výrazně změní tvář pohraniční zástavby, čímž se vydělí ze starousedlické komunity a odstraní všechny odkazy na německou kulturu. Protože bylo prioritní, aby zde lidé zůstali, nikoho nezajímaly jejich zásahy do tradiční zástavby. S časovým odstupem je jasné, že reinterpretace kulturních kódů pohraničí byla nutná. Noví lidé vytvářeli novou tvář.

Veřejná prostranství v pohraničí — lakmusový lístek vztahu obyvatel k místu

Chceme-li na nějakém příkladu popsat složité formování nové společnosti novoosídlenců v pohraničí, jednou z nejzajímavějších ukázek je osud veřejných prostor. Tvorbou a funkčností těchto lokalit se odborně zabývá sociologie architektury a urbanismu. Vytvořit prostranství, které by mělo sloužit setkávání lidí, jejich vzájemnému přibližování, zábavě a také užitným funkcím, není zcela prostou úvahou a činem. Stejně tak udržet takové místo ve funkčním stavu v době měnících se zájmů, potřeb a trávení volného času obyvatelstva je věc kompromisu a moudrého přístupu radních, investorů a tvůrců územního plánu. Krásné náměstí či náves plné života, obchodů, kulturních akcí a příležitostí k odpočinku je požehnáním pro všechny obyvatele.

Naplánování a udržování takového místa je však pouze jednou stranou mince. Na druhé straně musíme brát zřetel na zájem a chuť obyvatel se stýkat, jejich spokojenost s takovým místem, nenadálé požáry či povodně, které výrazně mění půdorys a vzhled lokality, a také hospodářskou sílu místních podnikatelů.

V česko-německém pohraničí jsou právě tato místa velmi poškozena a často svoji funkci neplní. Příkladů je mnoho: návsi, náměstí, bulváry, kolonády, křížové cesty, aleje, ale také koupaliště, lázně a hřiště. Během mé cesty pohraničím jsem mnoho takových míst viděl a později i objevil v knihách.

Jaké jsou ale příčiny úpadku společného prožívání života obyvatel Sudet? Hlavním důvodem byl menší počet novoosídlenců, kteří jednotlivé obce či města dosídlili. Tito lidé nebyli s to obnovit všechny provozy, které zdědili po svých předchůdcích. Bylo méně nejen lidí, ale také peněz. Na společenské zábavy zároveň nezbýval čas. Po roce 1948 se z většiny společenských akcí stala politická agitační činnost, což ne všechny obyvatele lákalo. Ruku v ruce s tímto centralizačním trendem v kultuře směřujícím k politicky angažovaným činnostem došlo k zániku spontánní spolkové činnosti, která dříve lidi spojovala.

Dalším důvodem byl počáteční ostych nových obyvatel a neexistence vazeb mezi nimi. Lidé se neznali, mohli si i nedůvěřovat. Veřejný dialog probíhal spíše na úřadech a v obchodech. Se zavedením televizního vysílání zaniklo i mnoho míst setkávání, jako jsou restaurace, kina, knihovny. Po roce 1945 Němci, kteří v Sudetách mohli zůstat, samozřejmě nemohli pokračovat v organizování místně obvyklých kulturních akcí. Pokud provozovali nějakou živnost spojenou s nutností shromažďovat obyvatele (kino, lázně, koupaliště, spolky), nemohli počítat se stejným zájmem obyvatel jako v dobách před druhou světovou válkou.

Při své cestě jsem se setkal v každém pohoří s nejméně jedním zaniklým koupalištěm, například v Abertamech, Jáchymově a Potůčkách v Krušných horách nebo ve Starém Městě pod Sněžníkem. Další jsou na Šumavě u Srní nebo v Litvínově. Provozovat koupaliště v dnešní době není jednoduché — musíte splňovat hygienické normy, voda musí mít patřičnou teplotu. Pokud panují studená léta, je možné, že takový provozovatel koupaliště snadno zkrachuje. V první polovině 20. století však takto přísné normy nepanovaly. Lidé byli také otužilejší. Takže i po válce jistě nebyl provoz koupaliště příliš nákladný. Svoji roli při zániku koupališť mohla sehrát jejich poloha za městem či nedosídlení domu, který přímo souvisel s tímto zařízením. Dnes je možné koupaliště v terénu přesně dohledat a porovnat s krásnými fotografiemi Ruperta Fuchse.

Typickou ukázkou zániku funkční návsi je obec Rudné v Krušných horách. Zde se z budov restaurace a fary stala nejprve škola v přírodě a později ústav sociální péče. Zprvu se zde v rámci školy organizovaly hry pro děti. Restaurace ale vyhořela a nebyla již obnovena. Od dob ústavu byla celá přilehlá náves oplocena a nikdo sem neměl přístup. Tato izolace vedla ke zrušení živnostenských provozů a všechen společenský život a podnikání se přesunuly do navazující obce Vysoká Pec.

Na mnoha dalších místech lze sledovat, jak se z náměstí stala parkoviště, autobusové nádraží nebo opuštěná místa. Typickým příkladem ztráty funkce centra obce je Chlum u Třeboně. Náměstí a staré centrum obce je situováno na pahorek nad rybníkem Hejtman. K náměstí vede alej a stranou i komunikace asfaltová. Náměstí samotné si zachovává historický ráz. Na integritu místa však negativně působí, že je zadní pohledová strana náměstí zbourána, zarůstá zelení, která přechází až v divoký nálet dole u potoka. Náměstí tak působí jako pouhé kulisy. Dole u rybníka postupně vzniklo nové centrum s moderní zástavbou: náměstí-křižovatka je navázáno na oboustrannou komunikaci po březích rybníka, kde se do vzdálenosti jednoho kilometru nacházejí autokempy, v létě hojně navštěvované turisty. Tato křižovatka na hrázi rybníka se tak stala nejprve centrem pro návštěvníky rybníka, později pro hosty autokempů a po výstavbě obchodního domu a banky i pro obyvatele městečka. Výsledkem je přesun centra městečka a periferizace původního náměstí, kde skomírá už jen jedna restaurace a neprovozuje se zde žádný obchod. Staré náměstí má velkou šanci proměnit se v klidné nádvoří s parkovou úpravou, kde by probíhala alternativní kulturní představení (v kontrastu s „kioskovou“ kulturou dolního náměstí).

Město Jeseník je položeno na jednom z nejkrásnějších míst v republice — v kotlině s nadmořskou výškou kolem 550 m. n. m. a obklopeno hlavním hřebenem Hrubého Jeseníku a Rychlebskými horami. Přesto je centrum města velmi nepodařeným příkladem nevhodné zástavby. Polovina náměstí byla ve válce zbořena a znovu zastavěna. Tyto domy vytvářejí základní půdorys náměstí. Jižní část náměstí je tvořena novostavbami z devadesátých let 20. století, jejichž průčelí nesměřují do náměstí. Proto když kolem nich jdete, vidíte domy jako ze dvoru. Žádné obchody, žádná podloubí, pouze garáže a vchody. Tímto zásahem náměstí ztratilo dynamiku a bylo zcela umrtveno. Uprostřed náměstí stojí původní radnice, před ní ale ční přerostlé smrky a vybetonovaná plocha. Žádná zahradní restaurace, žádná socha, žádná zahrádka. Celkově náměstí působí strnulým dojmem a nepředstavuje živoucí centrum města.

Trochu jiným příkladem je náměstí v Nejdku v Krušných horách. Problémem zde není nefunkčnost náměstí, ale jeho současné přestavba a oživení. Nejdek je také situován v krásné krajinné lokalitě údolí řeky Rolavy, obklopené kopci a krásnými lesy. Nová tvář náměstí je velmi moderní a také experimentální. Toto novátorství, které tak dobře působí na náhodného turistu, však úplně jinak hodnotí místní obyvatelé, kteří s tímto „experimentem“ musí žít.

Vedení města se zde pustilo do velkého úklidu. Obnovují se fasády, zastavují proluky a celé náměstí Karla IV. prochází významnou proměnou. Tato proměna se již týká rozvoje celého regionu a přímo nesouvisí s obnovou tradic a paměti kraje. Z tohoto důvodu se nad efektivitou a citlivostí celého projektu, stejně jako nad hájenými zájmy zadavatelů, autorů a dalších lobbistických skupin, mezi místními lidmi hodně mluví.

Iniciátorem změny územního plánu města je starosta města, který se snaží udržet ve městě největšího zaměstnavatele — firmu Witte. (Město Nejdek může mluvit o zázraku, že po roce 1989 ani jeden ze tří hlavních zaměstnavatelů — Witte, Vlnap a Metalis — nezbankrotoval, naopak nadále úspěšně vyrábí a snaží se proniknout na trhu EU. Na tváři města je to zřetelně vidět.) Autorem architektonické a urbanistické koncepce je ateliér ing. arch. Romana Kouckého. Hlavním prvkem přestavby náměstí je model řeky Rolavy s přirozenými meandry a říčními kameny, vysázení sadu třiceti červených buků v dolní části náměstí, zastavění proluky vedle barokního kostela svatého Benedikta multifunkčním domem, ve kterém bude sídlit městská správa, městská policie a služby.

Dále se modernizovaly chodníky a veřejné osvětlení a přikročilo se k výsadbě zeleně: trávníků i nových stromů a k prořezávce křovin a náletů na stráních okolo města. Projekt architekta také počítá s odklonem nákladní dopravy z centra, s vystavěním obchvatu města a v delším časovém výhledu i se zřízením hraničního přechodu do Německa v obci Jelení.

Celkový plán rozvoje Nejdecka je v současné době podrobován široké kritice. Trefným hodnocením je text příspěvku Barbory Kosíkové v časopise Architekt. Místní lidé říkají modelu řeky Rolavy na náměstí „největší pisoár na světě“. Tomuto originálnímu řešení se v odborných kruzích vytýká nepochopení fungování komunikačních bodů města. Model řeky na náměstí vytváří spíše dojem vesnice. Kameny k sezení jsou zde zbytečné, neboť k Rolavě je to pár kroků a říčních balvanů jsou zde stovky. Každý si na ně může sednout. Zrušením předzahrádky restaurace Bílý kůň na náměstí a jejím přesunutím do zadního traktu budovy k řece zase architekt napodobil běžnou praxi velkoměst. Zahrádka restaurace přímo na náměstí plní v menším městě nezastupitelnou komunikační roli. Pod palbou kritiky se ocitla alej červených buků, která podle B. Kosíkové vůbec nezatepluje studené a dlouho pod sněhem utopené město. Tyto stromy jsou v dospělosti velmi vysoké, zcela tmavého listí a náročné na údržbu. Zapomnělo se i na lavičky na náměstí a v aleji. Proto již dnes hospodští a cukrárenští provozovatelé vystavují před své podniky plastikový nábytek, což není vůbec hezké.

Ačkoliv se názory na architektonické vyznění celého projektu různí, je tato etapa vývoje města pod současným starostou pro jeho obyvatele šťastnější. Prosperitu výrobců ve městě je jistě nutno podpořit. Město výraznou aktivitou na poli kulturním, urbanistickém a „okrašlovacím“ slaví sto let od zřejmě nejúspěšnějšího období, kdy byla do města zavedena železnice a postavena rozhledna na Peindelbergu.

I na příkladu veřejných prostranství tak můžeme dohledat problémy, které musela nová generace novoosídlenců v pohraničí překonávat, a také naučené stereotypy v přístupu ke zděděnému prostoru u dalších generací obyvatel.

Noví lidé si s sebou přinášeli svoji krajinu

Další zajímavou sondou do způsobu hospodaření nových obyvatel v pohraničních vesnicích a do způsobu adaptace jejich původních tradic, hodnot a pracovních postupů na nové životní podmínky představuje samotné urbanistické a krajinářské uchopení intravilánu a extravilánu obce. Stačí projet určité vesnice, o kterých víme, kdo je osídlil, a všímat si, jak zde lidé žijí. Jistě si při prohlídce více obcí všimneme zásadních rozdílů. Mohou to být výzdoby domů, stylizace veřejných prostorů, religiozita, odívání, zařízení místní restaurace a péče o okolní krajinu. Lze říci, že každá jinoetnická skupina je obklopena charakteristickou krajinou — svojí nikou. Můžeme tak pozorovat vesnice rumunských Slováků v Novohradských horách (např. obec Šejby) ze všech stran sevřené divokou náletovou vegetací. Jádra těchto obcí jsou upravovaná jen částečně a v místech návsí jsou soustředěny všechny náboženské symboly. Zde je kostel na okraji obce ponechán zcela divokému zarůstání a pouze okolí pravoslavného kříže na návsi je vyčištěno. Na druhém okraji obce leží v křovinách torzo bývalého JZD. Podobně to vypadá s okolní kulturní krajinou.

Sudety, krajina budoucnosti?

Vnímáme-li postupné opouštění venkovského prostoru kdekoliv jinde v Čechách a domýšlíme, jak tento jev zapůsobí na tvář, ducha a paměť krajiny, lze najít odpověď v prostoru Sudet (i ve vnitrozemí jsou aktuální otázky nad budoucí funkcí krajiny, která pozbyla zemědělského využití). V pohraničí proběhl proces vylidňování venkova v ohromné časové zkratce, která byla záhy zvýrazněna centrálními státními zásahy komunistického experimentu „přiblížení venkova městu“. Proto se dnes tento prostor nachází ve fázi obnovy tradic a rozvojových možností. Poloha na hranici s Německem může přispět k multikulturalitě pohraničí a výraznému kulturnímu přesahu do středoevropského prostoru. V tomto ohledu považuji Sudety za krajinu budoucnosti. České vnitrozemí čeká ještě dlouhá cesta k redefinování vlastní existence.

8. ZŮSTAT SÁM SEBOU

Terapie Waldgang

Vrátil jsem se fyzicky zocelen. O léčivé síle chůze myslím nikdo nepochybuje, o pobytu na zdravém vzduchu, zdravé stravě, přiměřeném nepohodlí pro posilu organismu také ne. Pan doktor mě pochválil, jak hezky se mi zahojila jizva po operaci kýly. Měl jsem vypracovanou postavu a vypadal jsem dobře.

Spornější, ale o to závažnější změna pro mne vyplývala z rozhodnutí podniknout tu cestu sám. Prožít si totální svobodu, rozhodovat sám a pykat sám. Je to vcelku dobrá škola soběstačnosti a způsob poznávání sebe sama. Umět se radovat ze života kolem sebe, vnímat ho jako rovnocenný a pozitivní. Samota zesílila empatii ke krajině samotné. Posílilo mě to jak fyzicky, tak psychicky. Našel jsem sám sebe. Terapie je jednoduchá: nebát se být sám — být sám a nebát se — být sám a necítit se sám — být šťasten v okolním světě — důvěřovat okolnímu světu i sám sobě — zůstat jak v přírodním prostředí, tak v sociálním prostředí sám sebou.

Začal jsem číst o chůzi, o útěcích do divočiny. A rovněž jsem se přistihl při zvláštní aktivitě. Vychází z teorie, která mne napadla někde v Suchdole nad Lužnicí. Je o vývoji osobnosti jedince. Úspěšnost ega člověka se nemusí poměřovat pouze vztahy mezi blízkými, uspokojováním potřeb, vývojem idu, ega a superega, ale také vztahem k prostředí. V jakém věku a v jaké míře začne jedinec opouštět své dosud známé a bezpečné místo k žití a vyhledává neznámo jako potenciální prostor pro své aktivity a svou duchovní kapacitu. Kolik prostoru kolem sebe lidé potřebují, kam až zasahují výlety v jejich mysli. Komu stačí pohybovat se ve městě, kdo jezdí pravidelně na chalupu v okolí bydliště, kdo má chatu v horách, kdo jezdí stále na jiná místa, kdo stále na ta stejná, kdo jezdí do zahraničí, od kolika let a jak často, kdo na jiné kontinenty… Kolik známého prostoru musí člověk mít, aby se uspokojila jeho potřeba prostoru, bezpečí a pocitu znalosti terénu a moci nad ním. Jako příklad chci uvést svoji cestu. Obešel jsem Čechy. Kolem dokola. Po hranicích. Poznal jsem, jak vypadají. A zapsalo se mi to vše do paměti a do srdce. Naše zem mě ohromila.

Doma jsem se přistihl, že každý den ráno od osmi hodin sleduji v televizi pořad Panorama, což je živé vysílání ze všech českých pohoří. Skoro nepochopitelně mě ty pohledy fascinovaly a přitahovaly. Chtěl jsem tam být. Vědět, jaké je počasí, kolik kde leží sněhu a jaké jsou teploty. A pak mi to došlo. Vždyť já jsem obešel tu republiku jako pes, který si kontroluje teritorium a značkuje rohy a sloupy. Poznal jsem své území a označil si ho. A tím, že sleduji Panorama, si to teritorium stále hlídám. Má zem se stala součástí mé osobnosti. Každé ráno chci vědět, jak se daří mé zemi, jak se bude dařit mně. Přebírám starost o ni. Každý den ji takhle obíhám a zjišťuji, zda je vše v pořádku. A tak se ptám, jestli tohle není cesta k obnovení vztahu k zemi, k její ochraně, k probuzení citového pouta ke krajině a odpovědnosti v nás. Je to spojující činitel mezi lidmi, je to velmi pozitivní pouto, je nutné pro budoucnost a je velmi prosté. Stačí si obout boty, vzít batoh, jít, vnímat, myslet a hlavně cítit vše kolem sebe. A kdyby se jen pár lidí při každodenní obhlídce teritoria rozhodlo opravit nějakou věc, která je v nepořádku, přinese to takové ovoce, že se nám o tom ani nesnilo. Darem pro takové poutníky je pocit, že vše, i příroda, má svůj společný osud, vývoj, a že si i s „němou tváří krajiny“ mohou povídat. Všichni tu jsme na světě společně, hledáme nejlepší varianty soužití a učíme se z chyb.

Každý člověk asi musí přesahovat do širších sfér, hledat animu nebo sledovat hlas svého srdce. Většinou, když vám velí provést něco opravdu netradičního, je to jeho nejzoufalejší pokus hnout vaší zkostnatělou bytostí a tato cesta je jediná správná.

U mne to začalo onou důvěrou krajině. Věřili jsme si navzájem. A proto jsme si toho tolik navzájem dali.

Mým přáním je, aby toto téma vyvolávalo ve čtenáři otázky, vedlo k uvažování o souvislostech, pokud jde o pobyt člověka v životním prostředí. Krajina je němá tvář, které bychom se měli věnovat stejně jako jiným živým tvorům. Dá nám prostor pro kreativitu a kontakt s životní silou, která vytvořila nebe, vzduch, ptáky, krajinu, mě i vás. Užívejme smysly a city nejen v partnerských vztazích, ale také při komunikaci s okolní krajinou, architekturou, přírodou a historií.

Vědom si tohoto úkolu, začal jsem brzy po návratu z Waldgangu vyhledávat informace o zaniklé duši pohraničí. Pustil jsem se do překladu kroniky zaniklé obce v Krušných horách — Jelení — a ponořil se tak do života, ani ne tak lidí, ale místa, které utvářelo lidské soužití. Bylo to o lese, skalách, hornících a bídě, která se sem pravidelně vracela a vlastně nikdy neodešla. Ačkoliv jsem kroniku překládal v létě, stále jsem kolem sebe cítil vlhko a chlad těch krušnohorských štol.

Také jsem využil objevené výzkumné metody srovnávání fotografií (i když tato metoda byla nová hlavně pro mne, mnoho jiných autorů ji použilo dávno přede mnou) a položil základ k výstavě Zmizelé Sudety. Ve zkratce totiž může zprostředkovat divákovi zážitek z mé cesty.

Obešel jsem si prostor, o němž mi odmala říkali, že je mým domovem. Prohlédl jsem si své teritorium a nadšen poznanou krásou se vrátil zpět do boudy a na její prkennou stěnu si vyryl: Poznej a chraň!

Jednou pocítit volání Waldgangu, magického podtextu toho slova, jeho svaté povinnosti, alespoň jednou za život si obejít teritorium, které nám přirostlo k tělu a duši, poznat je a chránit. Odejít ze zakletého města, kde mizí dimenze neohraničeného prostoru a krásy, divokosti a samoty, mne a přírody, mne a něčeho, co bychom mohli nazývat i Bůh.

DOPORUČENÁ LITERATURA

Balbín B., Krásy a bohatství české země. Rozmanitosti z historie Království českého, Praha 1986.

Beneš E., Odsun Němců z Československa, Praha 1996.

Beneš J., Brůna V. (ed.), Archeologie a krajinná ekologie, Most 1994.

Benz W., Die Vertreibung der Deutschen aus dem Osten, Frankfurt am Main 1991.

Bergman P., Burian M., Jeřábková M. (ed.), Broumovsko — interpretace kulturního a historického dědictví na Broumovsku, Broumov 2003.

Bernig J., Niemandszeit, Stuttgart–München 2002.

Biman S., Cílek R., Poslední mrtví… první živí, Ústí nad Labem 1989.

Binterová Z., Zaniklé obce Chomutovska ve fotografiích I.–III., Chomutov 1999.

Binterová Z., Zaniklé obce Doupovska ve fotografiích, Chomutov 2000.

Binterová Z., Zaniklé obce Chomutovska I.–VI., Chomutov 1999.

Binterová Z., Zaniklé obce Doupovska, Chomutov 1998.

Blažek B., Venkov — města — média, Praha 1998.

Blažek B., Problémy a výhledy českého venkova, Praha 1998.

Brandes D., Cesta k vyhnání 1938–1945, Praha 2002.

Brandes D., Kural V., Cesta do katastrofy 1938–1947, Praha 1993.

Brůžek M., Čeřovský J., Lakomý Z., Ortová J., Kultura a životní prostředí, Praha 1987.

Cílek V., Krajiny vnitřní a vnější, Praha 2002.

Culek M., Biogeografické členění České republiky, Praha 1996.

Čapek K., Obrázky z domova, Praha 1953.

Československá vlastivěda, řada 2 — národopis, Praha 1934.

Češi a Němci: doba podeklarační, Nadace Bernarda Bolzana, Praha 1997.

Dějiny obyvatelstva českých zemí, Mladá Fronta, Praha 1996.

Doupovské hory — sborník Československé geografické společnosti, Praha 1992.

Freimanová M. (ed.), Člověk a příroda v novodobé české kultuře, Praha 1989.

Fuchs B., Nové zónování — urbanistická tvorba životního prostředí z hlediska sídelního a krajinného, Praha 1967.

Hadač R., Lidé a krajina, Praha 1982.

Hahnová E., Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí, Praha 1996.

Hájek P. (ed.), Krajina zevnitř, Praha, 2002.

Hájek T., Jech K. (ed.), Téma pro 21. století — Kulturní krajina (aneb proč ji chránit?), Praha 2000.

Heimatskunde des politischen Bezirkes Falkenau, Falkenau 1898.

Hemmerle R., Sudetenland-Lexikon: für alle, die das Sudetenland lieben, Würzburg 1992.

Hlavačka M., Cestování v éře dostavníků, Praha 1996.

Hoensch J. K., Lemeberg H. (ed.), Begegnung und Konflikt, Schlaglichter auf das Verhältnis von Tschechen, Slowaken und Deutschen 1815–1989, Essen 2001.

Hoffman R. J., Harasko A. (ed.), Odsun — vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung der Sudentendeutsches Archiv, München 2000.

Honzík K., Úvod do studia psychických funkcí v architektuře, Praha 1944.

Houžvička V., Reflexe sudetoněmecké otázky a postoje obyvatelstva českého pohraničí k Německu, Ústí nad Labem 1997.

Hruška E., Pohoří divočáků aneb Kapitoly ze sudetoněmecké historie, Praha 2002.

Hruška E., Krajina a její soudobá urbanisace, Praha 1946.

Jech K., Zánik selského stavu, Praha 2001.

Jeřábek M., Geografická analýza pohraničí České republiky, Praha 1999.

Ježková M., Čertova voda (pověsti a báje z Podkrušnohoří), Ústí nad Labem 1986.

Jesenská M., Nad naše síly; Češi, Židé a Němci 1937–1939, Olomouc 1997.

John A., Sitte, Brauch und Volksglaube im deutschen Westböhmen, Praha 1905.

Jungbauer G., Německý národopis v ČSR, in: Československá vlastivěda, Praha 1934.

Káňa O., Historické proměny pohraničí, Ostrava 1976.

Kaplan K., Československo v letech 1945–1948, Praha 1991.

Kaplan K., Pravda o Československu 1945–1948, Praha 1990.

Kárník Z., České země v éře první republiky I., Praha 2000.

Kárník Z., České země v éře první republiky I., Praha 2002.

Kárník Z., České země v éře první republiky I., Praha 2003.

Kárník Z. (ed.), Sborník k problematice multietnicity, Praha 1996.

Kastner Q., Osidlování českého pohraničí od května 1945, Praha 1999.

Klášterková L., Role německy vysílajících stanic ve vývoji Sudet v letech 1923–1938, Dějiny a současnost, č. 2, 1999, s. 43.

Kmoníček J., Návrat domů, Praha 1986.

Koenigsmark J., Strašidla, Praha 1992.

Kol. autorů., Rozumět dějinám — Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948, Praha 2002.

Kol. autorů., O kraji ztracené paměti, Nové Hrady 2001.

Kol. autorů, Zmizelé Sudety, Das verschwundene Sudetenland, Domažlice 2004.

Komlosyová A., Bůžek V., Svátek F. (ed.), Kultury na hranici, Vídeň 1995.

Kosíková B., Avantgarda v Nejdku? Pohled uživatele náměstí, Architekt, č. 7, 2003, s. 76.

Koťátko J., Konfiskace, rozdělování a osidlování půdy, Praha 1946.

Kraft D. a kol., Kde domov můj — stopy německo-české vzájemnosti v 19. a 20. století, Dresden–Praha 1999.

Kreysa J. (ed.), České pohraničí, Praha 1947.

Křen J., Češi, Němci, Odsun, Praha 1990.

Křen J., Bílá místa v našich dějinách?, Praha 1990.

Křen J., Konfliktní společenství, Praha 1990.

Křen J., Broklová E. (ed.), Obraz Němců, Německa a Rakouska v české společnosti 19. a 20. století, Praha 1998.

Kučera J., Minderheit im Nationalstaat, München 1999.

Kučera J., Odsun, nebo vyhnání?, Praha 1992.

Kučera J., Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva, Praha 1992.

Kural V., Konflikt místo společenství?, Praha 1993.

Kural V., Místo společenství — konflikt!, Praha 1994.

Kural V., Studie o sudetoněmecké otázce, Praha 1996.

Kural V., Sudety pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2001.

Langer K., Dny strachu, Praha 1992.

Lapka M., Rolník a krajina, Praha 2000.

Laurenčíková M., Gaža J., Zaniklé kostely na Chomutovsku po roce 1945, Chomutov 2001.

Lipský Z., Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů, Praha 1998.

Marek J., Česká moderní kultura, Praha 1998.

Mareš M., Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince, Praha 1999.

Mencl V., Lidová architektura v Československu, Praha 1980.

Moldan B., Životní prostředí, Praha 1994.

Nekvapil J., Stehlíková E., Šmídová O., Čeští Němci nebo němečtí Češi?, Praha 1997 (nepublikováno).

Norberg-Schulz Ch., Genius loci — k fenomenologii architektury, Praha 1994.

Novotná D. (ed.), Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny, Praha 2001.

Olbert F., Cesta ke smíření — Dokumenty 1948–1991, Praha 1992.

Ortová J., Sociální a kulturní ekologie, Praha 1997.

Ortová J., Kapitoly z kulturní ekologie, Praha 1999.

Piňos P., Oživení Broumovska, Broumov 2000.

Pithart P., Příhoda P. (ed.), Čítanka odsunutých dějin, Praha 1998.

Perlín R., Venkov, typologie venkovského prostoru, in: Česká Etnoekologie, Praha 1999.

Peroutka F., Budování státu — výbor, Praha 1998.

Procházka Z., Český les — sever, Domažlice 1992.

Příhoda P., Ztracené dějiny, Praha 1990.

Rádl E., Válka Čechů s Němci, Praha 1993.

Richter K., Sudety, Praha 1994.

Rojík P., Historie cínového hornictví západního Krušnohoří, Sokolov 2000.

Schwarz E., Volkstumsgeschiche der Sudetenländer, München 1965–1966.

Seibt F., Německo a Češi, Praha 1996.

Semotánová E., Proměny krajiny na mapách českých zemí, in: Historická geografie 30, Praha 1999.

Semotánová E., Historická geografie českých zemí, Praha 1998.

Serke J., Böhmische Dörfer, Praha 2001.

Sádlo J., D. Storch, Biologie krajiny, Praha 2000.

Sborníky z konference Tvář naší země, Lomnice nad Popelkou 2001.

Sborník České pohraničí ?91, Trutnov, 1991.

Schmeidler K., Sociologie v architektonické a urbanistické tvorbě, Brno 1997.

Scheuermann M., Minderheitenschutz contra Konfliktverhaltung?, Marburg 2000

Slezák L., Zemědělské osidlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce, Brno 1978.

Staněk T., Odsun Němců z Československa 1945–1947, Praha 1991.

Staněk T., Perzekuce 1945, Institut pro středoevropskou politiku a kulturu, Praha 1996.

Staněk T., Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918–1948), Ostrava 1992.

Svazky Zpravodaje Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.

Svobodová H. (ed.), Česká krajina dnes, Žďár nad Sázavou 1993.

Štýs L., Helešicová L., Proměny měsíční krajiny, Praha 1992.

Šír J., Krkonošské povídky, Praha 1908.

Škába J., Národní organizace v Československé republice, in: Kapras J., Československá vlastivěda, Praha 1934.

Tigrid P., Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním životě, Praha 2000.

Trapl M. (usp.), České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky, Olomouc 2003.

Tvrdková L. (ed.), Na Cestě od Kříže ke Smíření, Nové Město nad Metují 2002.

Umění a řemesla, č. 6, r. 1996.

Vaněk T., Nedalo se tady dýchat, Praha 1999.

Vařeka J., Sídelní změny v novoosídleneckém pohraničí ČSR, Český lid, roč. 72, 1985

Vondruška V., Život na staré Šumavě, Vimperk 1989.

Wagnerová A., Odsunuté vzpomínky, Praha 1993.

Wagnerová A., Neodsunuté vzpomínky, Praha 2000.

Zich F., Houžvička V., Jeřábek M., Kastner Q., Kdo žije v pohraničí, Ústí nad Labem 1996.

Zich F., Přeshraniční souvislosti sociálních změn v oblasti české části euroregionu Chebsko, Ústí nad Labem 1993.

Zimmermann V., Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001.

Žák L., Obytná krajina, Praha 1947.

Žemlička J., Čechy v době knížecí, Praha 1997.

Informace z internetových stránek http://sweb.cz/martin.markovic/ 10. 12. 2003

KONEC

(Mikšíček, Petr: Sudetská pouť aneb Waldgang, Dokořán, Praha 2005, 165 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 80-7363-009-5, www.dokoran.cz, dokoran@dokoran.cz)

(www.zmizelesudety.cz, petrmiksicek@seznam.cz)

Zpátky