Prosinec 2005

Hlavně si nic nenalhávat

Josef Mlejnek

Putin prodlužuje samoděržaví, varuje filozof André Glucksmann

Během existence železné opony jste se stýkal s českým disentem. Bylo to pro vás v něčem přínosné?

Díky českému disentu jsem si uvědomil dvě věci. První: dnešní lidstvo se nesjednocuje kolem nějaké ideje dobra, ale může je spojit to, co Patočka označil jako „zkušenost nepravdy“. Tato zkušenost nám říká, že v konečném úhrnu máme společné zájmy, morální i pragmatické, neboť existuje hrozba, která překračuje většinu rozdělení a hranic, ať již jde o hrozbu atomových zbraní nebo Osvětimi. Druhá myšlenka, kterou jsem také objevil díky Patočkovi, spočívala v poznání, že tváří v tvář společné hrozbě, kterou nám odhaluje právě „zkušenost nepravdy“, existuje možnost toho, co Patočka nazývá „solidaritou otřesených“. Tato solidarita není ničím samoúčelným, i dnes a právě dnes znamená solidaritu proti zlu.

Při vaší návštěvě Prahy v roce 1985, pochopitelně neoficiální, jste s sebou tajně přivezl svůj pochybovačný článek o tehdejším Gorbačovově impériu a právě se rodící perestrojce. Vaše kritika současného ruského vedení se mi však jeví jako ještě mnohem závažnější. Co se za oněch dvacet let v Rusku změnilo?

Dnes se znovu projevuje omezování svobod, které existovalo již za Gorbačova a Jelcina. Mám na mysli především omezování svobody projevu. Všechny televize jsou nyní kontrolovány Kremlem. V Moskvě a v Petrohradu sice ještě vychází několikery noviny a časopisy, které sdělují část pravdy, ale jejich šíření je velmi ztížené, stejně tak i práce lidí, kteří hledají pravdu. A není ani mnoho těch, kdo mají odvahu se vyjadřovat pravdivě v médiích. Takže v Rusku dochází k omezování svobody a nastoluje se zde určitá podoba autokracie.

Temná sovětská minulost jako by vyčuhovala i z nedávného procesu s „magnátem“ Chodorkovským…

Nejde samozřejmě o kampaň proti oligarchii a mafii, oligarchou je naopak sám Putin. Zřetelně běželo o kampaň proti svobodě včetně svobody vlastnictví a svobody trhu. Hovořím-li o skutečném nastolování autokracie, samoděržaví, nemám tím na mysli návrat k sovětismu, neboť něco takového definitivně skončilo. Jenže autokracie má v Rusku svou starobylou tradici. Vertikální mocenská autorita, jaké jsme svědky za Putina, má své kořeny v dobách dávno před komunismem a nepřerušovaně pokračovala i za komunismu. Putinův režim je pouze novým ztělesněním samoděržaví. Exemplárním příkladem je podle mě vůbec nejšpinavější a nejkrvavější válka, která se v současné době odehrává, totiž válka v Čečensku. Ruská strana ji označuje za protiteroristickou, ve skutečnosti však jde o válku vyhlazovací. Důkazem toho je, že Putin nechal srovnat město Groznyj se zemí. Něco srovnatelného se v Evropě stalo ve čtyřiačtyřicátém roce, když Hitler zničil Varšavu. To dokazuje teroristický postoj ruské duše - slovem terorismus označuji chladnokrevně zváženou agresi ozbrojených lidí proti těm, kdo ozbrojeni nejsou.

Ale ani čečenský odpor proti ruské agresi se terorismu nevyhýbá.

Terorismus zůstává terorismem - i v případě rukojmích v moskevském divadle šlo o strašlivou věc, o zločin proti lidskosti, stejně jako jím bylo vzetí dětí v Beslanu za rukojmí. Když země s nějakými sto padesáti miliony obyvatel napadne zemi, která jich má méně než milion, jsem přesvědčen, že možnost zastavit terorismus a nastolit mír je evidentně v rukou těch, jimž nejde o samo bytí, či nebytí.

Tragédii Čečenska vedle Putinovy úspěšné manipulace světovým míněním umocňují i jiné věci. Proč například Čečenci nedokázali - po získané relativní svobodě - přijít na nic lepšího než zavést na svém území islámské právo, šaríju?

Osobně jsem proti šaríji i proti islamismu. Jenom fakticky konstatuji, že když Rusové zavraždili prezidenta Aslana Maschadova, umírněného muslima, začali se postupně prosazovat v čele čečenského odboje islamisté. Ne však mezi Čečenci samotnými, ti islamisty nejsou. Záměrům Rusů mnohem lépe vyhovuje Basajev, terorista, který budí oprávněně hrůzu a kterého machiavelisticky podporují i finančně.

Ve své poslední knize Rozprava o nenávisti hovoříte o trojí nenávisti: vůči ženám, vůči Židům a vůči Americe. Je nenávist k ženám charakteristická pouze pro svět islámu, nebo také pro Západ?

Absolutně nesouhlasím s myšlenkou, že by něco takového mělo být výlučně charakteristické pro islám. Přezírání žen a opovrhování jimi existuje v určité míře téměř ve všech společnostech. Je pravda, že takový Chomejní mobilizoval Írán proti Americe, Židům a proti ženám. Ale ona nenávist existovala všude - v knize cituji příznačné texty starých Řeků.

V současnosti tvrdě kritizujete nejen francouzský, nýbrž i evropský antiamerikanismus. Jste v tomto ohledu sám?

Doufám, že nejsem sám, každopádně jsem v menšině. Jsem však na to zvyklý. Když jsem kdysi coby příslušník francouzské levice obhajoval Solženicyna, považovali mě přímo za blázna. Často jsem zpočátku představoval menšinu, ale časem se věci výrazně změnily. Je pravda, že výrazná většina Francouzů, a to nejen politici a politické strany, je antiamerická. Většinou jde o řevnivost, žárlivost. Francie byla zemí diplomacie, francouzsky se hovořilo všude ve světě. Ale je v tom všem i dost pokrytectví. Francouzi s oblibou chodí jíst do McDonald´s, nosí samozřejmě džíny. Vůbec život ve Francii se silně amerikanizuje.

Oba vaši rodiče pocházejí ze střední Evropy, vaše matka dokonce z Čech. Odkud je přesně?

Otec pochází z Černovic v Severní Bukovině, která patřila před druhou světovou válkou k Rumunsku, nyní je součástí Ukrajiny. Matka je přímo odtud, z Prahy.

Hovořila česky?

Ano, ale ne na mne.

Narodil jste se v Paříži. Vaším rodným jazykem je tedy francouzština?

To je složité, protože v mém okolí se hovořilo německy a francouzsky. Vše se komplikovalo také tím, že naše rodina byla ve Francii ilegálně a za války byli oba rodiče v hnutí odporu. V mém dětství, tedy právě za války, jsem němčinu kolem sebe slyšel nepoměrně méně a musel jsem se ji později doučovat. Moje babička, která je rovněž z Prahy, uměla německy, francouzsky nemluvila.

Je úkolem intelektuálů pouze klást otázky, nebo také musí přinášet odpovědi?

Především je třeba být realistický i k sobě. Realismus spočívá v tom, že čtete a nazýváte věci pravým jménem - kočka je kočka a diktátor je diktátor. Ve dvacátém století, a platí to i o století jedenadvacátém, lidé raději zavírají oči. Před časem existovala železná opona a lidé na Západě se nakonec vůbec nechtěli zajímat o to, co se na Východě odehrává. Takže na prvním místě je nutné být v neustálém střehu. Je to úloha velice důležitá, neboť existují rizika ohrožující celé lidstvo. Nejde o nějaký rozmar. Kdo má rád děti a miluje svou ženu, kdo s chutí čte nebo něco píše, kdo má rád život a přeje si, aby dál pokračoval, je si zároveň vědom obecných nebezpečí. Během studené války jsme se nacházeli na okraji propasti, protože každá politická krize mohla vyústit v nukleární konfrontaci.

Jsme dnes na tom v tomhle ohledu lépe?

Stále stojíme na okraji propasti. Když uvážíme 11. září 2001 - to je důkaz, že ničitelská moc se vymyká kontrole států. Že terorismus je celosvětovým nebezpečím, nebezpečím apokalyptickým.

André Glucksmann se narodil 19. června 1937 jako syn židovských emigrantů, které z Německa vyhnal hnědý mor. Vedle Alaina Besançona nebo Alaina Finkielkrauta je v současnosti jedním z mála, koho lze bez uzardění ve Francii označit pojmem intelektuál, i když Glucksmann sarkasticky říkává, že dnes mají novináři „stále tendenci tvrdit, že žádní intelektuálové nejsou, neboť jim to umožňuje zaujmout jejich místo“. V mládí podléhal radikální levičácké ideologii, zásadním bodem prozření pro něho bylo dílo Alexandra Solženicyna. Knižně Glucksmann u nás zatím bohužel nevychází. Takže nejzákladnější informace o jeho dílech z poslední doby: v knize Dostojevskij na Manhattanu okamžitě po 11. září 2001 reflektoval duchovní kořeny současného terorismu; v Západu proti Západu se zamýšlí nad budoucností naší civilizace; v Rozpravě o nenávisti demaskuje staré ideologické formy, které přijímají pouze nový „obsah“.

(MFDNES)