Prosinec 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 7)

Ján Mlynárik

5. Příprava deportací a odpor Vatikánu

Sérií stále se stupňujících diskriminačních zákonů a opatření vytvořila ľuďácká vláda v letech 1939 až 1941 ze slovenského Židovstva téměř stotisícovou ožebračenou masu nezaměstnaných a hladových lidí, kteří se pro malou zemi a její válečné hospodářství stali těžkým sociálním problémem. Ľuďáčtí politici nezávisle na nacistických pohlavárech Třetí říše dosáhli toho, s čím přišli na Slovensko nacističtí kati. Německý poradce – „Berater“ pro řešení židovské otázky Dieter Wisliczeny, jenž přišel na Slovensko v září 1940, v květnu 1945 před soudem vypověděl:

„Židovskou otázku na Slovensku jsem chtěl řešit následovně: zbavím devadesát tisíc Židů příjmu a majetku, vznikne z toho židovský problém, který je možno řešit jen vystěhováním.“

Jenže toto dílo nevykonal německý „Berater“, ale slovenská vláda v době svých jednoletých mocí v letech 1941 a 1942. Pozdější svalování celé viny za genocidu slovenských Židů na nacisty a Třetí říši obhájci ľuďáků a slovenského nacionalismu bylo utilitární: fungovala tu dokonalá dělba v přípravě a dokonání zločinu. Slovenští ľuďáci židovskou masu postupně ožebračili a takříkajíc připravili „na lopatu“ nacistickému katanovi, který záhubné dílo dokonal.

Oficiální německá místa se dozvěděla o úmyslu slovenských úřadů zbavit se nepohodlných Židů jakýmkoli způsobem již na jaře 1941. Předseda Ústředního hospodářského úřadu Augustín Morávek, fanatický antisemita, tehdy jednal s „Beratery“ Wisliczenym a E. Gebertem o umístění „aspoň jistého počtu Židů v Generálním gubernátu, potažmo při některých pracích v Německu“, což by slovenskému státu ulehčilo obtížnou sociální situaci. Morávek v polovině června 1941 oznámil v dopise Tukovi, že „oba němečtí poradci podnikli kroky k realizování této myšlenky a je pravděpodobné, že bude získán souhlas z Berlína“. Oba „Berateři“ o měsíc později provázeli slovenskou studijní skupinu po koncentračních táborech v Horním Slezsku; i když slovenští účastníci nepřijali brutální fakt existence koncentráků za vhodný pro Slovensko, německým místům vyhovoval fakt, že o čemsi podobném se na Slovensku vůbec uvažuje.

První konkrétní krok k deportacím se uskutečnil 23. a 24. října 1941, kdy Hitlerův hlavní stan navštívila delegace nejvyšších představitelů Slovenské republiky – Tiso, Tuka, Mach a Čatloš – v doprovodu vyslanců M. Černáka a H. Ludina. Tehdy se jednalo i o židovské otázce na Slovensku; nacisté slíbili, že Říše poskytne pomoc i v tomto vnitřním slovenském problému. Na 24. října si Ribbentrop pozval k separátnímu jednání hlavní slovenské židobijce Tuku a Macha. Jednání se tehdy zúčastnil i H. Himmler, který v té době právě dokončoval svůj projekt Endlösung – fyzickou likvidaci evropských Židů. Podle Himmlera se Německo rozhodlo v okupovaném Polsku vyčlenit samostatné území, kam se měli vystěhovat a soustředit evropští Židé, pokud byli v dosahu Třetí říše a jejích satelitů. V této souvislosti se konkrétně hovořilo o vystěhování slovenských Židů; Tuka s tím seznámil ostatní členy delegace na zpáteční cestě. Možnost zbavit se takovýmto způsobem nemajetných Židů byla pro slovenské potentáty lákavá, navíc si tím „šplhli“ u německého protektora.

Mach po válce před soudem přiznal, že žádný německý činitel nemusel na deportace Židů příliš naléhat, neboť „Tuka byl této myšlence nakloněn“. Tuka, pravda, nebyl sám, bylo to celé radikální nacionálněsocialistické křídlo vládního tábora, extrémní ľuďáci a gardisté, puncovaní antisemité a rasisté.

Od konce října 1941 se mezi zainteresovanými politiky a úředníky začalo hovořit o definitivním vystěhování Židů ze Slovenska. Tuka zatím (v listopadu 1941) naznačoval vysídlení až dvaceti tisíc židovských dělníků do Říše. Na přípravě deportací měl Tuka jako předseda vlády a ministr zahraničních věcí hlavní podíl; sám osobně, nebo prostřednictvím vysokých úředníků svých institucí Š. Polyaka, J. Mračna, J. Kaššoviče jednal se zmocněnci Himmlera a Adolfa Eichmanna, nejvíce s Wisliczenym, jakož i se zástupci německého Zahraničního úřadu Hansem Ludinem a dalšími. Tuka již na přelomu listopadu a prosince 1941 svévolně manipuloval s životy těch slovenských Židů, kteří byli v té době v Německu, Rakousku a Protektorátu. Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) se 28. října 1941 otázal, „zda při odsunu Židů z Německa na Východ je možno zachytit i slovenské a chorvatské Židy“. „Ze zdvořilostních důvodů“ se tato otázka měla projednat prostřednictvím vyslance i s vládou Slovenska.

2. prosince 1941 o této otázce Tuka jednal s Ludinem; souhlasil, aby několik stovek Židů se slovenským státním občanstvím ze zmíněných zemí bylo deportováno do Polska. Tuka k tomu neměl zplnomocnění vlády, ani ji neinformoval. Jako ministr zahraničních věcí měl přitom dbát na ochranu slovenských státních občanů, pobývajících tehdy v cizině.

Vojtech Tuka tehdy s Ludinem jednal i o vysídlení Židů ze slovenského území a uzavřel s ním dohodu o tzv. kolonizačním poplatku. Slovenská vláda se zavázala za každou deportovanou osobu zaplatit 500 říšských marek (tehdy více než 5 000 Ks) na úhradu „osídlovacích nákladů“. Deportovaní se již nikdy neměli vrátit na slovenské území. Tento „handl“ patřil k nejtrapnějším a nejcyničtějším aktům ľuďácké svévole a ukázal, v jakém marasmu se vedoucí ľuďáci ocitli.

Endlösung – konečné řešení židovské otázky – se nemělo podle vedoucích nacistů omezit jen na Třetí říši, ale mělo zahrnout všechny státy, které byly pod jejím mocenským vlivem. Akce si vyžadovala rozsáhlou kooperaci mezi úřady a především s berlínským Zahraničním úřadem. Proto byla svolána na 20. ledna 1942 konference do Wannsee. Tady padlo usnesení, že Zahraniční úřad naváže kontakt s referenty bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei) a bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst – SD), aby projednal „konečné řešení“ na evropských územích. Podle protokolu z konference R. Heydrich připomněl, „že na Slovensku a v Chorvatsku (…) tento problém již nebude dělat velké těžkosti“.

Zákulisní diplomatická jednání se brzy projevila na celkové situaci slovenského Židovstva. Právě na konci roku 1941 byly zrušeny všechny plány na zakládání domácích pracovních táborů, pracovních středisek, přeškolovacích kurzů. Byly odloženy ad acta s poznámkou: „Židovská otázka se bude řešit jiným způsobem.“ Zkrachovala dislokační akce z podzimu 1941, radikálně se zkrátil rozpočet Ústředny Židů, o třetinu se zredukoval její aparát. To vše svědčilo o tom, že vláda přikročila k rozhodujícímu kroku.

Deportace, jež měly být projednány v nastávajících německo-slovenských jednáních, byly urychleny okolností, jež přímo nesouvisela s plánováním „konečného řešení“. Na základě mezistátní dohody, podepsané na konci roku 1939 a potom v červnu 1941, slovenská vláda souhlasila s tím, aby slovenské pracovní síly mohly být vyslány na práce do Německa a Protektorátu. Experti obou států jednali o počtu slovenských dělníků na rok 1942. Německo žádalo zvýšení kontingentu, slovenská vláda však prohlásila, že tomuto požadavku nemůže vyhovět. Věc se dále vyvinula tak, jak ji do soudního protokolu v roce 1946 nadiktoval Wisliczeny. Slovenský vládní zplnomocněnec po dohodě s prezidiálním šéfem předsednictva vlády Kosem nabídl zástupci říšského ministerstva práce Sagerovi jako náhradu za žádané pracovní síly 20 000 Židů. Jakmile se o tom dozvěděl Eichmann, zavolal Wisliczenyho do Berlína, kde mu oznámil, že nabízený počet Židů nebude dán k dispozici říšskému ministerstvu práce, ale na Himmlerův rozkaz se má dopravit do uzavřených závodů a táborů pod správou RSHA. Wisliczeny měl oznámit slovenské vládě, že Německo je ochotné převzít nabízený počet Židů jako pracovní síly.

V důkazových dokumentech Eichmannova procesu tento pokyn doslova zněl: „V rámci opatření ke konečnému řešení otázky evropských Židů je německá vláda ochotna okamžitě přijmout 20 000 mladých silných slovenských Židů a dopravit je na Východ pracovnímu nasazení.“

Po návratu do Bratislavy Wisliczeny informoval o Eichmannově stanovisku slovenské vládní kruhy. Ty vzaly zprávu s ulehčením na vědomí a prohlásily, že židovská otázka je pro ně s konečnou platností vyřešena. Tuka jen žádal, aby Eichmannův návrh dostal diplomatickou cestou a mohl o něm jednat v ministerské radě. Německé vyslanectví později informovalo berlínský Zahraniční úřad, že „slovenská vláda se chopila návrhu horlivě“.

Ľuďáci začali slovenskou společnost postupně psychologicky připravovat na myšlenku vyvezení Židů ze Slovenska. Zapojili do toho celý svůj propagandistický aparát v čele s Gardistou a nástěnnými Ľudovými novinami. Deportační akce byla oslavována s nadšením – zejména v jejím průběhu – jako „historická událost v dějinách slovenského národa“.

Na slovenskou společnost doléhal však i strach, že Německo bude požadovat stále větší kontingent pracovních sil a vyšší vojenský kontingent na východní frontu. Po návštěvách vysokých německých vládních funkcionářů J. Goebbelse, W. Fricka a B. Rusta navštívil Slovensko v únoru 1942 maršál W. Keitel. Rozšířily se zprávy, že na jaře bude mobilizace a povinné odvody na práce do Německa. S atmosférou nejistoty a strachu počítali i režiséři deportační akce.

Na konci února 1942 zákulisní německo-slovenská jednání skončila a 3. března 1942 přišel Tuka podporovaný Machem na zasedání vlády s hotovým návrhem na vystěhování Židů ze Slovenska. Vláda byla postavena před hotovou věc; Tuka oznámil, že vystěhování se uskuteční na základě dohody, kterou on jako předseda vlády a ministr zahraničních věcí již s Němci uzavřel a za kterou bere plnou odpovědnost. Ve věci násilného vysídlení Židů ze Slovenska Tuka argumentoval tím, že zatímco „árijští“ občané jsou na frontě, nebo pracují nasazení v Německu, nebo doma pracují ve prospěch státu, Židé nejsou zapojeni do pracovního procesu, a proto je třeba tyto nepoužité lidi poskytnout Říši, která požaduje jak vojenské, tak i pracovní síly.

Ministr dopravy a veřejných prací Július Stano později před soudem řekl, že „když to Tuka takto předestřel, neměli jsme proti tomu zásadní námitky“. Tuka před vládou prohlásil, že s dohodou je srozuměn i prezident Tiso; ten to však v odpovědi na přímou otázku předsedy sněmu Sokola popřel. 6. března 1942 Tuka o připravované deportaci informoval i Státní radu.

Deportace byly zpočátku vysvětlovány tím, že Židé jedou na práci do Říše; transporty, sestavené z mladých silných lidí, tomu nasvědčovaly. Byla to však kamufláž, jež měla zahnat strach Židů a uklidnit slovenské občany. Proč by vláda posílala za hranice práceschopné a ponechávala si staré a nemocné Židy? Wisliczeny později před soudem vypovídal, že Mach při jednáních o deportacích nesouhlasil s tím, aby si Němci vzali jen pracovní síly a slovenským úřadům ponechaly „starost o rodiny“. V Tukových jednáních se nakonec hovořilo o deportacích osmdesáti až devadesáti tisíc židovských obyvatel; tak byly formulovány všechny německé požadavky týkající se vyvezení. Těsně před započetím deportací Bratislavu navštívil Eichmann, aby se osobně přesvědčil o připravenosti celé akce. Podle německých kritérií se nic nemělo ponechat náhodě a německá důkladnost se měla stát zárukou precizní práce.

Kdo ve skutečnosti odpovídal za deportace? Wisliczeny a Ludin před soudem tvrdili, že iniciativa jednoznačně vzešla ze slovenských vládních kruhů; Němci požadovali ze Slovenska jen židovské pracovní síly, s čímž bratislavská vláda nesouhlasila a nabídla vyvezení všech židovských obyvatel. Ludin dodal, že Říše by nebyla proti slovenskému státu podnikla žádné odvetné kroky, kdyby nesouhlasil s deportací Židů. Ľuďáčtí vládní činitelé a gardisté se totiž stále odvolávali na tuto eventualitu; tvrdili, že pokud by nepřistoupili na deportace, zasáhla by Třetí říše.

Historik Ivan Kamenec uvedl argument, že na jaře 1943 a na jaře 1944 byl německý tlak na obnovení deportací a vyvezení všech Židů ze Slovenska opět velmi intenzivní, ale tentokrát mu slovenská vláda odolala. Nacisté to sice přijali s nevolí, ale proti slovenskému státu nepodnikli žádné represivní opatření; bylo to samozřejmě již v jiné politické i vojenské situaci, než jaká byla v roce 1942, není tedy jisté, jak by postupovali.

Víme však, že podobný nátlak Hitler činil i na Horthyho, ten však prohlásil, že za své Židy odpovídá jako za maďarské občany on a sám bude rozhodovat, jak s nimi naloží. Jak víme, dokud jej roku 1944 nesvrhly „šípové kříže“, ani jeden maďarský Žid neměl podobný osud jako Židé slovenští. Genocida se udála až potom.

I když se o přípravě deportací leccos šuškalo, nepřevládlo přesvědčení, že by ľuďáci sáhli k tak drastickému činu, o jehož důsledcích nebylo pochyb. Když se zpráva dostala na veřejnost, šokovala nejen budoucí oběti, ale celou slovenskou společnost včetně umírněných vládních kruhů. Deportace se již nejevily jen jako vnitřní záležitost, ale jako věc přesahující hranice slovenského státu, týkající se principu státního občanství.

Představitelé slovenského Židovstva měli informace o přípravě deportací již v únoru 1942, nevěřili však, že by se mohly realizovat. Když se zpráva dostala z vlády ven, následující dny žádaly desítky Židů Ústřednu Židů o její ověření. V zoufalé situaci se na Ústředně zrodil plán obrátit se na prezidenta republiky memorandem. To vypracovalo šest představitelů Ústředny, resp. židovských náboženských obcí na Slovensku, a 5. března 1942 bylo obyčejnou poštou zasláno prezidentovi. Aby nezasáhla cenzura, jež by zřejmě dokument nepovolila, obešel se Ústřední hospodářský úřad. Memorandum bylo podepsáno dvěma židovskými církevními organizacemi: Ústřední kanceláří autonomních ortodoxních židovských náboženských obcí a Svazem náboženských obcí Jerušun (neology).

Memorandum dokazovalo, že násilná hromadná deportace židovského obyvatelstva – slovenských státních občanů – je v rozporu s normami mezinárodního práva, ale i se slovenskými zákony včetně Židovského kodexu. Dále se uvádělo, že na Slovensku je ještě několik tisíc Židů zaměstnáno a ostatní jsou připraveni ihned se zařadit do pracovního procesu; Židé nechtějí být státu na obtíž a pokud dostanou možnost, budou mu velmi užiteční. Druhá část memoranda akcentovala morální a etické aspekty připravovaných deportací. Otevřeně bylo poukázano na antihumánní podstatu celé akce, jež ohrožuje samu fyzickou existenci slovenského Židovstva.

Tiso na memorandum nikdy neodpověděl, jeho kancelář je založila ad acta. Ministerstvo vnitra nařídilo zjistit autory, jeden z nich byl poslán do zajišťovací vazby. Předsednictvo vlády rozeslalo oběžník, v němž varovalo před vyzrazováním státního tajemství, jak se to stalo v případě deportací slovenských Židů.

Nejvyšší představitelé slovenského Židovstva tváří v tvář hrozící katastrofě genocidy chtěli využít všechny možnosti, aby předešli hrozbě zániku. Po memorandu z 5. března 1942 následovalo další stanovisko špiček slovenského Židovstva: 6. března se na prezidenta obrátil Svaz rabínů na Slovensku. Jejich memorandum Tisovi osobně odevzdal v Bánovcích nad Bebravou, v sídle Tisova děkanátu, rabín A. Fiedler, aby tak byla vyloučena možnost, že by prezidentovi nebylo doručeno; Tiso tentokrát nemohl tvrdit, že slovenské Židy neslyšel.

Rabíni apelovali na prezidentovu lidskost a na jeho kněžské poslání, jakož i na všeobecně platné náboženské principy, aby zabránil deportacím, které sice „je možno v zákoně nazvat jakýmkoli jménem a odůvodnit jakýmikoli pohnutkami“, přitom však „zůstává skutečností, že za daných okolností znamenají fyzické zničení Židů na Slovensku“.

Rabíni, nesoucí v sobě vědomí historických tragédií Židovstva na Slovensku, intuitivně vytušili, podstatně dříve a přesněji než kdokoli jiný, že jde o přípravu genocidy, masového zločinu; jejich formulace o „fyzickém zničení“ měla dikci přesné identifikace. Jestliže jí Tiso podobně jako prvnímu memorandu nevěnoval pozornost a nechal ji založit ad acta, odmítl nejnaléhavější výzvu, jakou v životě dostal.

Prezident Tiso měl informace od vysokých důstojníků slovenské armády o tom, co nacisté na okupovaném území se Židy provádějí. Několik měsíců poté, co byli ze Slovenska vyvezeni první Židé, došly do Bratislavy zprávy o jejich vyvražďování. Navzdory tomu Tiso v Holíči 16. srpna 1942 tvrdil, že se s Židy nic zlého neděje, protože prý odcházejí do svého státu, který jim daroval Hitler. Deportace vlastně obhajoval, když tehdy řekl:

„Prý zda je křesťanské to, co se děje se Židy. Je to lidské? Není to zločin? (…) Já se ptám, je to křesťanské, když se národ chce zbavit svého věčného nepřítele? (…) že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom není třeba nikoho přesvědčovat. Bylo by to vypadalo ještě hůře, kdybychom se od nich nebyli včas očistili. A udělali jsme to podle příkazu božího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce.“

Tiso sice prakticky deportace nepřipravil, genocidní akty šly mimo něj, zmírňoval je svými výjimkami; svým stanoviskem však zničení Židů podporoval, čímž vzal na sebe morální a politickou zodpovědnost jako hlava státu, ve kterém se genocida odehrála. V posuzování holocaustu se Tiso dostal do přímého rozporu i s nejvyšší křesťanskou autoritou, se Svatým stolcem, jenž se na zločiny genocidy díval úplně jinak.

Zástupce Vatikánu v Bratislavě Msgre. G. Burzio již 9. března 1942 informoval vatikánský státní sekretariát o hrozbě „hromadné deportace všech slovenských Židů do Haliče“, a to „bez rozdílu věku, pohlaví a náboženství, a předpokládá se deportace mužů, žen a dětí odděleně“. Dále uvedl, že „tento krutý plán je dílem předsedy vlády Tuky v dohodě s ministrem vnitra a bez nátlaku z německé strany“, která „dokonce žádá od Slovenska 500 marek a stravu na dva týdny na každého deportovaného“. Burzio před odesláním telegramu, ve kterém věc oznamoval, navštívil Tuku, který pravdivost zprávy potvrdil a „vehementně bránil legitimnost opatření a opovážil se říci (on, který se tak chvástá katolicismem), že v něm nespatřuje nic nehumánního a protidemokratického“. Burziův závěr byl jednoznačný: deportace osmdesáti tisíc Židů do Polska „napospas Němcům se rovná odsouzení velké části z nich k jisté smrti“.

Naléhavé výzvy, aby Vatikán intervenoval v Bratislavě ve prospěch slovenských Židů, přišly ze Švýcarska a Maďarska; ředitel švýcarské Charitas Msgre. W. Kisling jménem Roberta Guggenheima, prezidenta mezinárodní organizace ortodoxních Židů Agudat Jisrael, požádal papežského nuncia v Bernu Msgre. Bernardiniho, aby informoval Svatého otce o přípravách deportace sto třiceti pěti tisíc „izraelitů, žijících na Slovensku“ (tento údaj se shodoval s počtem Židů před vídeňskou arbitráží). Msgr. Bernardini dodal: „Tito nešťastníci nemají nikoho jiného než Svatého otce, který by mohl prostřednictvím bratislavské nunciatury poradit slovenské vládě, aby zmírnila nebo odročila krutá opatření, namířená proti nim.“

Msgre. Rotta, budapešťský nuncius Vatikánu, dostal prostřednictvím Msgre. Hamvase, generálního vikáře v Budapešti a místopředsedy Spolku Svatého kříže, sdružujícího pokřtěné Židy v Budapešti, žádost židovské obce v Bratislavě adresovanou papeži Piovi XII. Rotta dodal, že „jde o velmi naléhavou věc“. V dopise odeslaném z Bratislavy se píše:

„Svatý otče! Židovské obyvatelstvo celého Slovenska, 90 000 duší, se obrací na Vaši Svatost s prosbou o pomoc a záchranu. Jsme odsouzeni k zániku. Jak bezpečně víme, máme být odtransportováni do Polska (Lublin). Již nám vzali všechno (majetek, prádlo, šatstvo, obchody, domy, peníze, zlato, bankovní vklady, zařízení bytů) a nyní nás, slovenské občany, chtějí vyhnat do Polska a bez peněz a hmotných prostředků vydat napospas jisté záhubě a hladové smrti. Nikdo nám nemůže pomoci. Celou svou naději a důvěru vkládáme do Vaší Svatosti jako nejbezpečnějšího útočiště všech pronásledovaných. (…) Prosíme, aby Vaše Svatost zapůsobila na prezidenta Slovenska, aby se nás a našich dětí ujal ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu a aby nedopustil naše vyhnání.“

Jakoby naschvál, ale spíše symbolicky si vatikánský státní sekretář Maglione „naléhavě“ pozval 14. března 1942, ve výroční den slovenského státu, bratislavského vyslance Karola Sidora a odevzdal mu nótu, ve které připomněl, že Vatikán již 12. listopadu 1941 odevzdal nótu „o rasové otázce“, a připomněl též, že Sidor jej tehdy ubezpečil, že ihned nótu odešle vládě, která „dá urychleně uspokojivou odpověď“. V diplomatickém jazyce to byla příkrá připomínka, že Bratislava na nótu dosud neodpověděla. Dále kardinál Maglione v nótě uvedl:

„Podle zprávy, kterou nejnověji dostal Státní sekretariát, bezprostředně hrozí všem příslušníkům židovské rasy bez rozdílu náboženství, věku a pohlaví vyhnání z území Slovenské republiky. Ty osoby (kolem 80 000) chtějí vyvézt do Haliče a do okolí Lublinu a deportovali by odděleně muže, ženy a děti. Státní sekretariát nepovažuje za možné, že by se v zemi, která se chce řídit katolickými principy, měla uplatnit taková politováníhodná opatření s tak bolestnými následky pro mnoho rodin.“

Sidor o obsahu nóty ihned telefonicky informoval ministerstvo zahraničních věcí v Bratislavě a nótu poslal zvláštním kurýrem. Nótu a její obsah zde zatajili, aby nebyly narušeny horečné přípravy na deportace. Je příznačné, že Sidor tehdy žádal „osobně podat referát v Bratislavě“ předsedovi vlády. Tuka to však nepokládal za tak naléhavé a věc měl vyřídit kurýr. Sidor však 17. března 1942 urgoval u slovenské vlády odpověď na nótu k Židovskému kodexu („jsou to čtyři měsíce od doby, kdy jsem text nóty poslal“), ale i na nótu ze 14. března. Je příznačné, že tato urgence na ministerstvo zahraničních věcí putovala celý týden, její příjem byl zaznamenán 24. března 1942.

Mezitím do Vatikánu docházely další žádosti o intervenci ve prospěch slovenských Židů. Budapešťský nuncius Rotta 20. března 1942 informoval Maglioneho, že jej navštívil budapešťský vrchní rabín, aby jej informoval „o žalostné situaci těch Židů“ a odevzdal mu memorandum. „Naléhavě mne žádal,“ psal Rotta, „abych poprosil Svatého otce o laskavou intervenci v jejich prospěch u slovenské vlády, aby se podle možností alespoň zmírnil osud těch nešťastníků, mezi nimiž je mnoho žen a dětí, odsouzených z velké části k jisté smrti.“ Rotta rabínovi řekl, že Vatikán o věci již ví a že rabínovu prosbu opět předloží, i když si nedělal „velké iluze“ – ne kvůli neochotě papeže, „ale kvůli místním poměrům, které každý dobře zná“.

Pius XII. požádal 21. března 1942 prostřednictvím Msgre. Montiniho kardinála Maglioneho, aby si pozval Sidora „a zainteresoval ho do věci“. Maglione si poznamenal datum: 25. březen 1942. Podle aktérů věc proběhla následovně:

Kardinál Maglione: „Zavolal jsem vyslance a prosil jsem jej, aby ihned zakročil u své vlády, aby nedopustila takovou hrůzu.“

Vyslanec Sidor: „Ve středu 25. března mne znovu volal k sobě státní sekretář (…) a setrval se mnou v delším rozhovoru o politice slovenského státu a o osudu Židů v něm. Žádal mne, abych celým svým vlivem zakročil proti vyvážení Židů ze Slovenska. (…) A jel jsem do Bratislavy. Hovořil jsem tam s prezidentem republiky a předsedou vlády. Žádal jsem zastavení deportací Židů. Urgoval jsem odpověď na předešlé přípisy Svatého stolce.“

Ještě předtím, než Maglione přijal Sidora, 25. března 1942 v 7.55 hodin, dostal telegram od Burzia, odeslaný z Bratislavy 24. března ve 20.40 hodin: „Šíří se pověsti, že zdejší vláda po zákroku Svatého stolce zastavila plánovanou deportaci Židů. Minulou noc však mnoho židovských žen ve věku od 16 do 25 let bylo vytrženo z jejich rodin a má se za to, že jsou určeny na prostituci v německém zázemí na ruské frontě.“

Burzio měl pravdu jen v druhém bodě: pro přípravu prvního tzv. pracovního transportu, který byl vypraven 25. března 1942 z Popradu, bylo násilím soustředěno na tisíc děvčat ze Šarišsko-zemplínské župy a vyvezeno do Osvětimi. Tentýž den, 25. března 1942, navštívil chargé d´affaires Vatikánu Burzio ministerstvo zahraničních věcí, kde jej přijal přednosta politického odboru J. Mračna. Ten si poznamenal, že Burzio „dal najevo, že jde z naší strany o opatření, jež má dalekosáhlý vliv na osudy dotčených osob, že je to vážné rozhodnutí v křesťanském státě“. Mračna na to reagoval, že jde o přehnané pověsti. Potvrdil však, že „Židovky byly policií v noci vzaty z rodin“, neboť nevyhověly úřednímu předvolání, aby se v určenou dobu dostavily na určené místo. Mračna zatím popřel „trhání rodin“, neboť zatím se „koncentrují jen svobodní, vdovci, vdovy a rozvedení Židé“. Měl pravdu: rodinné transporty byly vypraveny o několik týdnů později. Mračna dále tvrdil, že do transportů jsou vybírání „jen práceschopní“, jichž může být čtvrtina. Neodpustil si přitom zdůvodnění deportací: údajně právě Slováci v minulosti velmi často zakusili rozdělování rodin, když vesnický židovský krčmář „z chladné vypočítavosti dával na úvěr rolníkovi, aby se po čase mohl zmocnit jeho majetku. Osud slovenského vystěhovalce, který musel zanechat rodinu a jít do zámoří, byl mnohem krutější.“ Byla to tehdy oficiální argumentace, kterou používali ľuďáčtí režimisté proti Vatikánu; ještě v roce 1944 ji vůči Burziovi použil sám Tuka.

V době Burziovy návštěvy telefonoval z Vatikánu Sidor o svém předvolání k Maglionemu a oznámil, že nyní osobně přicestuje do Bratislavy; neponechal věc na kurýrovi jako předtím, protože „novější věci“, jak oznámil, si vyžadují osobní účast; do telefonu však neřekl, co mu Maglione oznámil.

Burzio v podvečer po šesté hodině poslal Maglionemu telegram, v němž opravil nepravdivé zprávy, že vláda zastavila deportace; ta se naopak „nezřekla svého nelidského úmyslu a v současnosti se uskutečňuje soustřeďování desetitisíců mužů a žen jako první kontingent. Postupně se připraví další transport až po totální deportaci.“ Burzio dodal, že se to dozvěděl na ministerstvu; z Mračnova osobního záznamu to sice nevyplývá, ale Burzio měl zřejmě širší konexe, z nichž se dozvěděl pravdu. Další vývoj to potvrdil.

Burziovy telegramy byly ve Vatikánu pozorně prostudovány. Msgr. Tardini si 27. března 1942 poznamenal, že se má telegrafovat Burziovi, co se ve Vatikánu ve věci udělalo, a že mu má být nařízeno, „aby osobně zakročil u Tisa“. Do závorky si poznamenal: „Nevím, jestli zákroky dokáží zastavit (…) blázny! A blázni jsou dva: Tuka, který jedná, a Tiso, kněz, který nechá jednat!“ Jak je vidět, Vatikán byl k celé věci skeptický a od „zákroku“ u Tisa si příliš nesliboval; jestliže však Tisa tehdy ve Vatikánu hodnotili jako blázna, který pasivně – navzdory tomu, že je kněz – nechá páchat zločiny, znamená to, že jeho kredit tam velice klesl.

I když ještě v prosinci 1939 Pius XII. k Tisovu zvolení poslal apoštolské požehnání, již v září 1941 se silně zapochybovalo o jeho politickém a duchovním směřování, když při vysvěcení kostela v Považské Bystrici tvrdil, „že zásady sociální, tlumočené papežskými encyklikami, a zásady národního socialismu jsou totožné“. Tisovy výroky uveřejnily noviny, zaznamenal rozhlas i filmový žurnál. Navzdory tomu se bránil, že jeho výroky zkreslili novináři, dodatečně je opravoval, ale Vatikán mu již neuvěřil. I tak Sidorova snaha, „že chceme, aby slovenští státní reprezentanti byli i ve Vatikánu pokládáni za věrné syny katolické církve“, vyšla nazmar. Sám Sidor musel 21. října 1941 ve Vatikánu vysvětlovat, proč na Slovensku vzrůstá vliv nacismu; potvrdil, že Tiso dal na stejnou úroveň katolickou sociální doktrínu s nacistickou, a hned se od toho distancoval jako od „bludů“ – „nechápe, jak může Msgre. Tiso, profesor teologie, říkat věci, na jejichž základě lid uvěří tomu, co není“. Sidor též vyslovil „údiv“ nad chováním Tuky, „který se tváří jako superkatolík, a přitom je obdivovatelem nacismu“. Nechápal, „jak se mohou tyto dvě věci slučovat“. Nakonec Sidor připustil, že opatření vůči Židům v Židovském kodexu „protiřečí katolickým principům, a uznával, že nereprezentují názor obyvatelstva a jsou následkem německého nátlaku“. Msgre. Tardini si tehdy poznamenal: „Dodávám, že Svatý stolec lituje toho, co se stalo.“

Vysoce postavený činitel Vatikánu Msgre. Tardini, vedoucí I. sekce Státního sekretariátu, který měl velmi blízko k Piovi XII., si Sidorovy výroky zaznamenal a na jejich základě 23. října 1941 oznámil Msgre. Maglionemu:

„Jestliže vyjde najevo, že mons. Tiso skutečně řekl to, co se mu přisuzuje (ohledně úplné shody mezi katolickou sociální doktrínou a nacistickými sociálními teoriemi), Svatý otec se domnívá, že by se ze seznamu prelátů mělo jméno nikoli chvályhodného monsignora vyjmout.“

Tiso byl ve Vatikánu jmenován 21. listopadu 1921 „cameriere segreto suprannumerario“ – tajným komorníkem mimo počet – a pod tímto titulem jej uvedla i papežská ročenka Annuario pontifico roku 1922. Při nástupu nového papeže měla být tato funkce opět potvrzena. Nepotvrdil ji však ani Pius XI., ani Pius XII. a Tisovo jméno se v Annuario již neobjevilo. Msgre. Tardini upozornil Pia XII. na tyto skutečnosti i na to, že se Tisovi titul monsignora běžně přiznává i nadále. Tiso se tak v nomenklatuře Vatikánu dostal na úroveň Msgre. Jána Ferenčíka, jemuž Svatý stolec po jeho chvalozpěvu na Hitlera odňal titul „prelato domestico“.

V souvislosti s poklesem důvěry Vatikánu v Tisa a slovenský stát vůbec vyšly nazmar i pokusy uzavřít konkordát mezi Svatým stolcem a Slovenskou republikou; tento návrh v polovině listopadu 1941 předložilo ministerstvo zahraničních věcí. Kardinál Maglione o měsíc později oznámil Burziovi, aby informoval bratislavské vládní kruhy, že „myšlenka konkordátu s předmětnou republikou je z rozličných důvodů předčasná“.

Prezident Tiso zřejmě věděl, jak jej ve Vatikánu posuzují a že odmítají jeho pasivitu při řešení otázky slovenských Židů. Prohlubující se konflikt mezi Vatikánem a slovenským státem se odrazil i v tom, že představitelé Slovenské republiky nerespektovali žádosti Vatikánu nebo k nim přihlíželi jen v malé míře. Jestliže si však takovýto postoj mohl dovolit Tiso, odmítaný Vatikánem a naopak odmítající Vatikán a jeho autoritu, nemohli si to dovolit slovenští biskupové a vysoká církevní hierarchie. Pokud chtěl Vatikán dosáhnout alespoň částečný úspěch v zastavení genocidy, musel jít touto cestou, využívaje sílu své autority prostřednictvím své diplomacie i u nejvyšších vládních míst.

Zásahy Vatikánu byly pro iniciátory přípravy židovské genocidy nepříjemné. Zprávy o nich pronikly i na veřejnost a jakkoli je Tukovo ministerstvo ututlávalo, nemělo úspěch. Aby bylo úsilí vatikánské diplomacie v otázce deportací eliminováno, vyjádřili se k němu odmítavě zejména strůjci zločinu. Ministr vnitra Mach 1. dubna 1942 v rozhlase prohlásil, že „neexistuje taková zahraniční intervence, která by nás zastavila na cestě osvobození Slovenska od Židovstva“. Kdo mohl tehdy proti přípravě genocidy protestovat? Jistě ne státy, s nimiž byl Hitler i slovenský stát ve válečném stavu, stejně tak nikoli státy, jež byly pod mocenským vlivem Německa. To samozřejmě podporovalo ľuďáky v jejich díle. Machovým arogantním vykřikováním o „zahraniční intervenci“ byl nepochybně míněn Vatikán. Otevřeně to nešlo říci, ale bylo to vyjádřeno zřetelně.

Když některé západní mocnosti, jimž slovenský stát vyhlásil válku, nemohly intervenovat přímo v Bratislavě, činily tak prostřednictvím svých vyslanců ve Vatikánu s nadějí, že tato nejvyšší duchovní autorita účinně zasáhne ve státě, v jehož čele je katolický kněz. V den prvního transportu děvčat ze Slovenska, 25. března 1942, se obrátil na státního sekretáře Vatikánu vyslanec Velké Británie Osborne. Uvedl, že do Londýna přišla zpráva o dekretu slovenské vlády ze 7. března, podle níž se na polských hranicích v ghettech mělo soustředit „celé židovské obyvatelstvo Slovenska“, a to do 23. března. Zpráva byla nepřesná, avšak svým způsobem reflektovala fakt koncentrace Židů; od 21. března 1942, tedy čtyři dny před britskou nótou, začala fungovat na bratislavské Patronce, v Seredi, Novácích, Žilině a Popradu koncentrační střediska, kde byli soustřeďováni Židé před násilnou deportací z území Slovenska. Osborne pokračoval: „Doufá se, že výzva Vatikánu, adresovaná Msgre. Tisovi, by mohla zmírnit toto perzekuční opatření. Dostal jsem od své vlády příkaz informovat Vaši Eminenci s dotazem, zda Svatý stolec má možnost zmírnit toto nelidské opatření, inspirované Němci.“

Dne 1. dubna 1942 se Osborne opět obrátil na vatikánský Státní sekretariát ve věci pronásledování slovenských Židů. Připojil, že vrchní židovský rabín v Británii upozornil i „na smutnou situaci“ rumunských a maďarských Židů. V popředí britské diplomacie však byly otázky slovenské; v diplomatickém jazyce se hovořilo o devadesáti tisících „československého“ židovského obyvatelstva, soustřeďovaného v blízkosti „polské fronty“. Britské zastupitelstvo prosilo Svatý stolec, „aby laskavě zakročil proti nové vlně perzekuce Židů“.

Maglione si 11. dubna 1942 poznamenal, že britský vyslanec se ptal, „zda Svatý stolec zakročil ve prospěch Židů na Slovensku“. „Odpověděl jsem mu, že ano. Nakonec jsem jej informoval o krocích, které jsme podnikli před Velikonocemi. Dodal jsem ještě, že jsme dnes naléhali na vyslance Slovenska.“

Karol Sidor informoval ministerstvo zahraničních věcí v Bratislavě, že v sobotu 11. dubna 1942 jej Maglione přijal na audienci. Oznámil mu, že se vrátil z Bratislavy, a podal mu „obraz o situaci Židů na Slovensku“, tak jak „se o tom dohodl s panem předsedou vlády“ Tukou v jeho soukromé rezidenci v Trlinku. Zřejmě šlo o Tukou zrežírovanou odpověď, jež vyhovovala ľuďákům. Kardinál podle Sidora vzal informace na vědomí, jakož i to, že písemná odpověď vlády na obě vatikánské nóty – z listopadu 1941 a z března 1942 – „ještě přijde“. Sidor si dále zaznamenal:

„Kardinál Maglione mi připomněl, že v pátek 10. dubna na základě materiálu o židovské otázce na Slovensku, který dostal, referoval Svatému otci, jenž byl pobouřen při vzpomínce, že deset tisíc židovských děvčat mělo být odtrženo od svých rodičů a vyvezeno ze Slovenska. Žádal mne, abych toto pohoršení oznámil slovenské vládě.“

Sidor ve zprávě o audienci urgoval odpověď na předložené nóty Vatikánu, protože by rád „písemnou odpovědí slovenské vlády uvedl na pravou míru informace, jimiž je o slovenských věcech Vatikán zahrnován“. Je příznačné pro tehdejší „zadržovací“ taktiku slovenské diplomacie i vlády, že vatikánské výzvy se časově neobyčejně protahovaly: Sidor z audience 11. dubna podal do Bratislavy „přísně důvěrnou zprávu“ o pět dní později, tedy 16. dubna, i když šlo o akutní záležitost. Do Bratislavy jeho zpráva putovala celých čtrnáct dní, její příjem tam byl zaznamenán 30. dubna. A teprve 7. května 1942 předložil Mračna podle svého záznamu Sidorovu zprávu Tukovi i Tisovi; to, co bylo ve Vatikánu vyřčeno, registrovali v Bratislavě tedy až o měsíc později!

V archivních dokumentech, jež Vatikán publikoval v jedenácti svazcích v letech 1965 až 1981 (Actes et dokuments du Saint Siege relatifs a` la Seconde guerre mondiale), je Maglioneho záznam z 11. dubna 1942 o Sidorově audienci. Sidor prý mluvil s Tukou i Tisem o židovských problémech. „Prezident republiky jej ubezpečil, že zakročil v zájmu zmírnění vzpomenutých opatření a povolil řadě pokřtěných Židů výjimku nebo dispens, což bylo v jeho pravomoci.“ Počet výjimek ani Tiso, ani Sidor neuvedli, protože jich bylo žalostně málo: Tiso totiž od září 1941 do srpna 1944 udělil na základě paragrafů 255 a 256 Židovského kodexu jen kolem tisíce výjimek, jež se vztahovaly zhruba na pět tisíc pokřtěných Židů. V době největší krize, totiž na jaře 1942, bylo skutečných výjimek méně.

Maglione si poznamenal, že předseda vlády Tuka oznámil vyslanci (Sidorovi), že „ještě neodpověděl na námitky Svatého stolce, neboť si předsevzal, že Svatému otci i mně (Maglionemu) podá potřebné vysvětlení ústně“. Nestalo se tak, Tuka nebyl do Vatikánu nikdy pozván. Dále v Maglioneho poznámkách stojí:

„Vyslanec Sidor se pokusil (bez jakéhokoli přesvědčení) omluvit masové deportace Židů. Využil jsem příležitost, abych znovu zdůraznil názor Svatého stolce, který mu byl víckrát vyjádřen. Potom jsem se ostře postavil proti nejnovějšímu zacházení se stovkami mladých dívek, jež byly vytrženy z rodin a poslány do (…) záhuby. Řekl jsem mu, že podobné skutky jsou hanbou zejména pro katolickou zemi. Vyslanec se pokoušel tvrdit – opět bez přesvědčení – že ta ubohá děvčata posílají poctivě pracovat. Odpověděl jsem mu, že i kdyby to byla pravda, bylo by to přesto politováníhodné, protože je vždy nelidské oddělit děvčata a mladé ženy od jejich rodin a poslat je proti jejich vůli a náklonnostem pracovat tam, kde jsou bez jakékoli pomoci vystavena největším nebezpečím. Ostatně, podle informací, které mám, nejde ani o to; místo určení těch ubohých stvoření je úplně jiné! Poprosil jsem vyslance, aby náš rozhovor oznámil své vládě.“

Maglione, jak je vidět ze Sidorovy zprávy, si nezaznamenal všechno, zejména svůj referát Piovi XII. a jeho reakci; Sidor však pomlčel o Maglioneho konstatování, že pronásledování Židů je „hanbou zejména pro katolickou zemi“.

Budapešťský nuncius Rotta 17. dubna 1942 oznámil Maglionemu, že intervence Svatého stolce ve věci slovenských Židů „byla vysoce hodnocena a je i účinná“. Podle těchto zpráv „intervence Svatého otce tak hluboce zapůsobila na Msgre. Tisa, že tím utrpělo jeho zdraví“. I když se Rotta za tuto zprávu nijak nezasazoval, důležitější bylo oznámení, že „Msgre. Burzio je trochu izolovaný, protože nikdo nemá odvahu chodit do sídla pontifikálního zastupitelství ze strachu, že si jej všimne policie“.

Burziova izolace a zastrašování návštěv svědčily o silném tlaku Vatikánu na slovenskou vládu a o její reakci prostřednictvím Machova ministerstva vnitra na vatikánskou kritiku. Ostrost zásahů vatikánské diplomacie z první poloviny dubna 1942, kdy se do jejího jemného a vybroušeného jazyka dostalo slovo „hanba“, vyvolaly Burziovy zprávy, obsáhlé, přesné a věrohodné, dokumentované a podávané se znalostí věci.

Mezi nejrozsáhlejší zprávy státnímu sekretáři Maglionemu patří zpráva č. 848 z 21. března 1942. Burzio doplňuje předchozí depeše tvrzením, že slovenská vláda se rozhodla „deportovat všechny Židy“; „s tím související operace začaly 25. března a uskutečňují se nejbrutálnějším způsobem“. Burzio zdůraznil, že plán deportací byl vypracován tajně s německými představiteli, ale bezprostřední přípravy se nedaly utajit a již začátkem března 1942 pronikly zvěsti o úmyslech vlády a známo bylo i datum uskutečnění akce. „Vzhledem k reakci veřejného mínění,“ psal Burzio, „a následkem různých intervencí a odvolání, mezi nimiž nechybělo ani odvolání slovenských biskupů, si vláda nakonec uvědomila, že musí vydat prohlášení.“ Bylo jím prohlášení ministra vnitra a místopředsedy vlády Alexandra Macha před domácími a zahraničními novináři 27. března 1942. Machovo prohlášení rozšířila Slovenská tisková kancelář. Burzio je poslal v plném znění do Vatikánu.

Machovo prohlášení uveřejnil 28. března mj. i Gardista pod titulem Odstraňujeme největšího nepřítele slovenské svobody. „Plníme rozkaz našich dějin, když se navěky zbavujeme Židů.“ Mach vyšel z premisy, že válka je již vyhrána a že Slovensko má možnost zbavit se „nejlidštějším způsobem“ Židů. Na obavy, podložené eticko-morálními zásadami, odpovídal, že se postupuje přesně podle zákona, a to podle paragrafu 22 Židovského kodexu o zvláštní pracovní povinnosti Židů: „podle tohoto zákona můžeme Židy předisponovat kamkoliv na práci“. Státní občanství Židů se prý vyřešilo návrhem zákona, který vznikl ve vládě a vyšel v tisku sněmu; blíže jej však Mach nevysvětlil. Jestliže však církevní kruhy podnikaly kroky proti trhání rodin, Mach rozhodně prohlásil, že „církevním kruhům nejde o to, aby zachraňovaly Židy“. Židovskou otázku prý vláda vyřeší ke spokojenosti církevních kruhů. Odvolal se na svou účast na zasedání Státní rady a zcela nepravdivě tvrdil, že „církevní činitelé se ztotožňují s pokračováním vlády v otázce odstraňování Židovstva ze slovenského života“. Dělá se prý vše pro to, aby nebyly porušeny zásady přirozeného práva a zákonů. Mach si přivolával na pomoc dějiny: „V největším souladu uskutečníme touhu a vůli všech velkých postav slovenských dějin“, čímž se přispěje k nerušenému rozvoji slovenského státu. Pokřtění Židé podle Macha budou žít křesťanským způsobem i tam, kam se přestěhují. Osm set tisíc Slováků se muselo vystěhovat do Ameriky vinou Židů; museli si tam postavit kostely a zařídit se – „to se stalo téměř s polovinou slovenského národa“. Židovstvo připravovalo největší katastrofu, do níž se lidstvo mělo dostat vítězstvím bolševismu. Každý evropský národ, každá rodina prý přinesly oběti na záchranu kulturní Evropy. Proti obětem „nejcennějšího, nejdražšího z národů Evropy“, čímž myslel Němce, „by bylo neslýchanou surovostí právě v židovské otázce odvolávat se na lidské city v tom smyslu, aby tu Židovstvo zůstalo nedotčeno. Celý tento boj by neměl smysl. Všechny ty oběti by byly marné, kdyby se Židovstvo úplně a definitivně neodstranilo z čela evropských národů.“ Kdyby se Židé dostali k moci, nehovořili by prý o zákonech a přirozeném právu – nechali by vyvraždit nejprve kněze, potom i celé národy, a Slováci si to uvědomili.

Závažné bylo toto Machovo přiznání: „Já tu chci odmítnout řeči, jako bychom byli k tomuto řešení nějak žádáni nebo nuceni zvenčí. My sami jsme podnikli všechno možné, abychom měli možnost vyřadit Židovstvo. Nejenže nás o to nežádali Němci, a tím méně nás nutili, ale naopak, dlouho trvalo, než jsme si dokázali vydobýt situaci, která nám nyní umožňuje splnit starý a důsledně každou generací připomínaný slovenský program: zbavit se…“

Burzio ve své zprávě obsáhle komentoval Machovo prohlášení, jímž „slovenská vláda na sebe bere před světem plnou zodpovědnost za svůj postup a výslovně proklamuje, že se tak stalo bez jakéhokoli nátlaku z německé strany“. Za Machův „bezohledný cynismus“ Burzio označil tu část prohlášení, že opatření jsou legitimní, že se nepostupuje nehumánně ani v rozporu s přirozeným právem; je to v rozporu se skutečností, kterou všichni znají.

Vatikánský chargé d´affaires se zvlášť zabýval Machovým tvrzením o Státní radě, že představitelé církve souhlasí s postupem vlády: „Ministr Mach se snaží vyslovenou lží kompromitovat církev, aby dezorientoval a zmátl svědomí lidu…“ Biskupové podle Burzia předložili vládě stížnost, v níž vyslovili své politování nad plánovanými protižidovskými opatřeními a odsoudili je. Burzio netvrdil, že by postoj všech biskupů byl rozhodný a spontánní; Mach si zřejmě našel důvod v prohlášeních spišského biskupa Vojtaššáka, místopředsedy Státní rady. Burzio napsal, že Vojtaššák „místo toho, aby se postavil proti nehumánnímu plánu, zaujal úplně pasivní postoj, omezuje se na nepodstatné poznámky“. V rozhovoru s jiným biskupem, zřejmě informátorem Burzia, naznačil, že by bylo lepší, kdyby se církevní vrchnost do židovského problému nemíchala, „aby nekladla překážky vládě a prezidentovi republiky, že Židé jsou nejhoršími nepřáteli Slovenska, že i tak se věci budou vyvíjet svým směrem“. Burzio přesně nevěděl, co se událo a řeklo na zasedání Státní rady, věděl však, že „Msgre. Vojtaššák má pověst velkého šovinisty“. Odvolal se na svou zkušenost, když na žádost Msgre. Sapiehy zasahoval proti tomu, že Vojtaššák vyhnal polské kněze z jejich far a pak svůj čin komentoval jako humánnost, jež je prý vůči kněžím „až hříšná“. „Nedá se očekávat,“ uzavírá Burzio, „že by byl vůči Židům citlivější.“

Burzio oproti Vojtaššákovi vyzdvihl „jasnější, přímo předvídavější stanovisko Msgre. Jozefa Čárského“, tehdy apoštolského administrátora farností na Slovensku, patřících pod maďarské diecéze Košice, Rožňava a Szatmár, jenž napsal svému kolegovi o nutnosti zaujmout rozhodný postoj a končil slovy: „Jestliže zůstaneme nečinní nyní, když unášejí židovské dcery, co uděláme, až budou brát dcery našeho lidu?“ Po prohlášení Macha (podle Burzia) katolíci právě nyní očekávají od svých pastýřů jasné slovo.

Závažné a pro Vatikán burcující bylo toto konstatování Burzia: „Nyní je již zřejmé, že postoj Dr. Tisa v čele státu, jakož i postoj spišského biskupa a mnoha dalších členů kléru ve vládě a v parlamentu začínají znamenat vážnou újmu pro církev.“ Tiso byl však zatlačen do kouta a skutečnými pány na Slovensku se stali – po Němcích – předseda vlády Tuka a ministr vnitra Mach. Tuku, „muže-sfingu“, prý lidé z Hlinkovy strany a zejména Tiso obviňují z machinací, zejména po útěku plukovníka Snaczkého, Tukova přítele a spoluvězně, který se dal k dispozici maďarské vládě. Ctižádostivý Mach je „člověk odhodlaný ke všemu, ochotný splnit každé přání Němců“, aspirující na místo premiéra, zatímco Tuka by rád prezidentoval. „Oba bojují proti Tisovi a snaží se mu vytvořit neudržitelné postavení. To vysvětluje jejich tvrdošíjnost v prosazování protižidovských perzekucí do konečných důsledků. Němci z toho těží: Tisa ponechávají ve funkci pro jeho popularitu a pro cíle jejich zahraniční propagandy; zároveň naplno podporují Dr. Tuku a pana Macha, protože vědí, že jsou oduševnělými vykonavateli jejich rozkazů.“

Tisovu snahu zachránit osobní čest, čest Hlinky a Slovenska jakýmsi gestem, jež by vzbudilo rozruch, podle Burzia maří jeho stoupenci a přátelé, kteří mu radí držet se hesla Nedat se vyprovokovat.

Vatikán byl pobouřen nejen samotným faktem deportací, ale také způsobem, jakým se uskutečňovalo soustřeďování do koncentračních středisek a transportů. Burzio ve zprávě z 31. března 1942 opakoval to, co uvedl v jejím úvodu, a sice, že „protižidovská opatření se uskutečňují tím nejbrutálnějším způsobem“. Opíral se o spolehlivé a prověřené informace, podle nichž byla židovská děvčata násilně vytržena „z kruhu jejich rodin“; razie, jež začaly 25. března, pokračovaly každou noc a prováděla je policie a členové Hlinkovy gardy. Pak byla děvčata soustřeďována. Burzio měl zprávy zejména o bratislavské Patronce. Do Vatikánu oznámil: „Tam je podrobí osobní prohlídce, odeberou jim vše, co mají s sebou (zavazadla, kabelky, prsteny, náušnice, pera, potraviny, jednoduše všechno), vezmou jim osobní doklady a označí je evidenčním číslem. Když některá z nich protestuje nebo si stěžuje anebo prosí, aby jí ponechali nějakou malou rodinnou památku, umlčí ji kopanci nebo údery holí. Celou tuto hanebnou akci vykonávají lidé nejhoršího druhu, pod vedením dozorce, který přišel z Reichu. Nešťastnice jsou potom shromážděny do místností, kde na trošce slámy, bez jídla čekají, až na ně přijde řada, aby je naložili do dobytčích vagonů a odvezli k německým hranicím. Několik konvojů již odešlo. Toto se děje v Bratislavě; zprávy z venkova však nejsou odlišné, a již se ví o řadě případů katolických děvčat, jež postihl stejný osud.“

Burzio s touto skutečností porovnával prohlášení A. Macha o dodržování zákona a principu osobní svobody; těmto zprávám nikdo nevěří a „lidé jsou přesvědčeni, že ta ubohá děvčata jsou odsouzena k prostituci anebo jednoduše k vyvraždění“. Zprávu nedokončil, Sidor odcházel do Říma druhý den, zpráva putovala s ním. Msgre. Tardini si 10. dubna 1942 poznamenal: „Viděl Sv. otec.“

Dne 9. dubna 1942 poslal Burzio státnímu sekretáři kardinálu Maglionemu další zprávu (č. 862). Odvolal se na zprávu č. 848 a oznámil, že „nadekretovaná protižidovská opatření se i nadále důsledně uskutečňují“. Burzio oznamoval:

„Každý den přicházejí zprávy o raziích v některém provinčním městě a všechny svědčí o násilí a brutalitě. Takový rozsáhlý a sám o sobě ničemný plán by vyžadoval aspoň určitý pořádek v jeho uskutečňování a určitou kontrolu ze strany vrchností. Jeho vykonávání se naopak svěřuje nejkrajnějším živlům Hlinkovy gardy, jež se dopouštějí všech druhů násilí, protože vědí, že nebudou potrestány.“

Detailní popis násilí Burzio připojil ve zvláštní příloze. Uvedl dále, že mnozí Židé před násilím utíkají do Maďarska; hovoří se o několika tisících osob, jež opouštějí Slovensko a ilegálně překračují hranice. (Pozdější historický výzkum potvrdil, že do Maďarska roku 1942 uteklo pět až šest tisíc osob židovského původu.) Jedinou nadějí Židů zůstávají prezidentské výjimky. V prezidentské kanceláři se prošetřují tisíce žádostí, v první řadě žádosti Židů křesťanského náboženství. Burzio byl ubezpečen, že „bylo povoleno již velké množství výjimek“. Burzio též oznámil, že biskupové připravují společný dopis proti deportacím, nevědí však, jak jej publikovat. Cenzura zřejmě zabrání jeho uveřejnění v tisku, asi jej přečtou z kazatelen.

Kardinál Maglione 18. dubna 1942 na tuto Burziovu zprávu odpověděl. „Je zbytečné zdůrazňovat,“ psal kardinál, „že jsem ji vzal na vědomí s hlubokým zármutkem…“ Vyslovil přesvědčení, že Burzio podnikne vše, co ve věci uzná za vhodné. V kardinálově hodnocení se znovu připomenulo slovo „hanba“, jež Sidor tak zarputile zamlčoval, ale Vatikán záměrně opakoval. Kardinál Burziovi napsal:

„Já jsem neopomenul zdůraznit vyslanci Slovenska – naposledy 11. dubna – názor Svatého stolce, který jsme mu opětovně vyjadřovali. A co se týká nelidského zacházení, jemuž jsou vystaveny stovky ubohých děvčat, nemohl jsem mu mezi jiným neříci, že takové skutky jsou hanbou především pro katolickou zemi.“

Vatikánská diplomacie byla zavalována zprávami o tragédii slovenských Židů ze všech stran. I janovský arcibiskup Boetto se 16. dubna obrátil na Maglioneho dopisem s přílohou, kde vypočítal případy pronásledování Židů v Maďarsku i na Slovensku. Pokud jde o Maďarsko, státní sekretář odpověděl, že Svatý stolec víckrát zakročil buď přímo, anebo prostřednictvím maďarské hierarchie ve prospěch osob, jež Boetto uvedl. Pokud šlo o Slovensko, Svatý stolec je informován. Maglione: „(…) já sám jsem podnikl různé kroky v této věci u zdejšího vyslance Slovenska a totéž učinil představitel Svatého stolce u bratislavské vlády.“

Otřesně na Maglioneho zapůsobil apel bratislavského římskokatolického kněze Augustína Pozdecha, který 20. dubna 1942 poslal dopis představiteli židovské obce v Budapešti s prosbou o záchranu slovenských Židů. Dopis ve francouzštině se dostal k budapešťskému nunciovi Rottovi, který jej 1. května 1942 poslal Maglionemu. Pozdech úvodem uvedl, že se bude zdát divné, že o pomoc pro Židy žádá katolický kněz. A pokračuje:

„Rozhodl jsem se pro tuto akci, neboť již nemohu být déle němým svědkem strašného utrpení, jemuž jsou vystaveni Židé, mí bližní. Jsem hluboce rozhořčen, že lidské bytosti, jež nemají žádnou vinu, než že se narodily jako Židé, jsou zbavovány veškerého majetku, připraveny o poslední zbytek osobní svobody a odvlečeny do cizí země jako otroci. Chtěl bych vyburcovat svědomí celého světa proti tomuto pronásledování. Bohužel nemám možnost pozdvihnout hlas tak, aby jej slyšeli i mimo můj úzký kruh. Proto se obracím na Vás s prosbou, abyste vzbudili, vyburcovali svědomí světa; udělejte vše pro to, aby se zmírnilo strašné utrpení Židů na Slovensku. Není přece možné, aby svět zůstal nečinným svědkem, když malé děti, na smrt nemocní starci, mladé dívky jsou vytrženi ze svých rodin a mladí muži jsou deportováni jako dobytek, v dobytčích vagonech, do neznáma, do neznámé budoucnosti. Jednejte, dokud není příliš pozdě, jednejte rychle, tak snad bude ještě možné část slovenských Židů zachránit.“

Tato výzva prostého kněze svědčí o tom, jak byla v kněžských kruzích vnímána genocida; k věci potom nemohla mlčet ani vyšší hierarchie.

Na obě vatikánské nóty z listopadu 1941 a dubna 1942 odpovědělo ministerstvo zahraničních věcí v Bratislavě nótou, datovanou 8. května 1942, kterou Sidor odevzdal státnímu sekretariátu 23. května 1942. Pokud jde o vatikánskou nótu z listopadu 1941, odpověď na ni se protáhla údajně proto, že složitost celého problému chtěl vysvětlit ve Vatikánu Tuka osobně. Tuka měl odcestovat již v prosinci 1941, cesta však byla odložena na leden a potom na březen 1942. Mezitím však došlo ke změně v řešení židovské otázky. Slovenská vláda s německou se dohodly, že „emigrace“ slovenských Židů se stane součástí rozsáhlého programu řešení osudu evropských Židů, kteří se přemístí do východní Evropy. Slovensko mělo být prvním státem, jehož Židy Německo přijme. Zároveň se prý uskutečňuje „emigrace“ francouzských Židů z okupované části, dále Židů z Holandska, Belgie, Protektorátu i ze samotného Německa, a Maďarsko podle předsedy vlády Dr. Kállaye chce vystěhovat svých osm set tisíc Židů. Slovenští Židé měli být rozmístěni v okolí Lublinu a měli tam zůstat navždy. Árijské obyvatelstvo z tohoto území mělo být vystěhováno, měly tam být výlučně židovské obchody a vlastní správa, Židé se postarají o svou existenci vlastní prací a rodiny zůstanou pohromadě.

Bratislavská nóta, těžce sesmolená, vypadala na první pohled logicky: osud slovenských Židů není ohrožen, řeší se v evropském měřítku, Slovensko v tom není výjimkou, Němci oznámili, že se Židy se bude nakládat humánně, půjdou do oblasti, kde budou sami spravovat své záležitosti. Bylo to čiré pokrytectví. Slovenská komise, jež v červenci 1941 navštívila v Sosnovici židovský pracovní tábor, přišla s otřesnými zkušenostmi; od té doby se vědělo, že tam Židy, i ze Slovenska, čeká záhuba. Navzdory této autentické zkušenosti přišla z Bratislavy odpověď, že se vlastně nic mimořádného a zlého neděje.

Jak však vysvětlit „určitý poplach“ okolo vyvezení mladých dívek a mužů, jichž bylo „několik“? Nóta tuto „přednostní“ „emigraci“ vysvětlila též jednoduše: šli připravit vše potřebné pro ostatní Židy, zejména ženy, starce, nemocné a děti. Začala i emigrace židovských rodin, takže všichni budou zakrátko spolu: pod ochranou „Reichu“ (Schutzbeflohene). Pokud šlo o křesťany židovského původu, měli být umístěni na odděleném území. Těch však mělo být podstatně méně, než jich je dnes: mnozí se nechali pokřtít z konjunkturálních důvodů, „z určitého oportunismu“ nedávno, ačkoli za křesťany židovského původu se považují jen ti, kteří byli pokřtěni před 10. zářím, před vstoupením Židovského kodexu v platnost. Křty „přijaté v předvečer emigrace“ podmínily „materiální zájmy“. Nóta obsahuje stručnou statistiku: kalvínský farář v Žilině Štefan Puškáš během tří dnů pokřtil 330 Židů, ve farnosti Vrútky bylo pokřtěno 86 a ve Zvolenu 160 Židů. Další protestantský kněz v Nitře pokřtil 80 Židů. V Bratislavě pokřtil protestantský kněz za jediný den 276 Židů. V Trenčíně protestantský farář pokřtil za jediný den 50 Židů, v Ružomberoku 28, v Prešově 46, ve Spišské Nové Vsi 87, v Trnavě 107, v Hlohovci 29. „Většinu pokřtili protestantští pastoři,“ uvedla nóta. U žilinského faráře uvedla: „Za každého pokřtěného Žida dostal tisíce a tisíce slovenských korun.“ Nóta uvedla 989 Židů narychlo pokřtěných, převážně evangelickými a kalvínskými duchovními. I když to její autoři neměli v úmyslu, svědčí to o odvaze slovenských kněží čelit hrozícímu nebezpečí genocidy i za cenu ohrožení osobní svobody. Nóta postihla jen část této aktivity. Pokřtěných v zájmu záchrany bylo podstatně více; tento akt humánnosti ze strany křesťanských duchovních jim však nepomohl.

Nóta se dále vypořádává s intervencemi Burzia a Vatikánu, jež se později zabývaly násilným odtrháváním židovských dívek od rodin; Vatikán měl prý mylné informace, že slovenská vláda je nabídla jako prostitutky německým vojákům. Jakoby se satisfakcí nóta uvedla, že to tedy ne, neboť norimberské zákony pohlavní styk se Židy přísně trestají a několik německých vojáků za něj již zaplatilo životem. Po vyvezení Židů ze Slovenska zůstane „jen malá židovská menšina“, takže námitky Vatikánu „nebudou aktuální snad ani v jediném případě uzavření manželství“.

Nakonec se autoři nóty pustili do nechutné polemiky s Vatikánem o smíšených manželstvích: Vatikán napadl článek 9 Židovského kodexu o zákazu manželství mezi Židy a Nežidy. Odvolávají se na knihu kardinála Gaspariho z roku 1932, kde se píše, že církev „za určitých okolností v zájmu naléhavého veřejného zájmu“ dočasně může zakázat právo na manželství, anebo určit podmínky vstupu do manželství. Gaspari měl na mysli výjimečné případy s použitím dočasných podmínek; jestliže nóta porovnávala ustanovení Židovského kodexu s touto knihou a snažila se je Gasparim omluvit, šlo o bohapustou demagogii – kodex en bloc zakazoval apriori jakákoli manželství na území celého státu a trestal „ty, kdož by se opovážili uzavřít manželství proti tomuto zákonu“.

Tvrzení nóty, že židovská mládež se může vzdělávat v zájmu svého náboženského života a že katolíkům židovského původu se nezakazuje účast na náboženských akcích (mše, poutě), bylo v době nejintenzivnějších deportací Židů ze Slovenska výsměchem jakékoli logické argumentaci: mládež místo vzdělávání byla již v dobytčích vagonech, stejně tak tisíce pokřtěných Židů se mohly zúčastnit náboženského života jen tichou modlitbou v těchto prostorech. Snaha poučovat Vatikán v nejsubtilnějších záležitostech víry vyplynula z namyšlenosti a nekritičnosti bratislavských mocipánů, kteří rádi – i v případě Tisa – Vatikánu odporovali tvrzením, že s Židy se neděje nic nekřesťanského a nehumánního, neporušuje se přirozené lidské právo a tak dále.

Bratislavská nóta uzavřela první, nejvypjatější etapu diplomatického sporu Vatikánu s bratislavskou vládou. Vatikán jasně dal najevo, že jde o zločin a že se slovenský stát propadá do hanby, pokud jej uskutečňuje. Naléhavost, uplatňovaná (na zvyklosti vatikánské diplomacie) v neobyčejně krátkém čase, svědčila o mimořádnosti celé záležitosti; pro Vatikán samotný šlo o prestižní věc – šlo o katolický stát v čele s katolickým knězem, o parlament s katolickými poslanci, o Státní radu se zastoupením biskupů, o státní instituce, kde kněží měli silné pozice. Ti všichni se zúčastnili činů odporujících katolické morálce a věrouce, čímž podle Burzia „začínají znamenat vážnou újmu pro církev“.

Cynismem a lží přeplněná nóta bratislavského ministerstva zahraničních věcí má na svém konci poznámku Msgre. Tardiniho z 3. června 1942: „Vráceno Svatým stolcem.“ V diplomacii, natož v úzkostlivé vatikánské diplomacii to je čin neobyčejně výjimečný, svědčící o napjatých vztazích. Nepochybně tomu odpovídaly poznámky Tardiniho na vatikánské nótě anglickému vyslanci z 13. července 1943, kdy Vatikán odpovídal na žádost vrchního rabína Hertze, aby Svatý stolec „důrazně zakročil“ proti rozdělování rodin a deportaci slovenských Židů: „Nota bene. Je neštěstí, že prezidentem Slovenska je kněz. Každý chápe, že Svatý stolec nemůže zastavit Hitlera. Ale kdo pochopí, že neumí udržet na uzdě kněze?“

„Bubnová palba“ vatikánské diplomacie proti deportacím slovenských Židů, v jejích dějinách tak vypjatá a neobvyklá, nepochybně měla v slovenském katolickém duchovenstvu, ale i ve vládnoucích kruzích, zejména umírněných, velký ohlas a byla hlavní příčinou, proč se od roku 1943 deportace, pokud byly v moci bratislavské vlády, nekonaly. Vatikánské diplomacii tu patří hlavní historická zásluha, již není možno zpochybňovat.

Deportace Židů se promítly i do jednání Státní rady, jež měla ve státním systému význam morální a kontrolní; byla v ní zastoupena i vysoká církevní hierarchie. Rada věnovala této otázce velkou pozornost; jednala o ní 26. března 1942, tedy den po započetí deportací. Ministr vnitra Mach před radou tvrdil, že německo-slovenská dohoda o vystěhování Židů má historický význam, neboť jednou provždy vyřeší židovskou otázku. Slovenský stát prý poskytne Německu židovské pracovní síly, a tak Slováci nebudou muset odcházet na práce do Německa a slovenští vojáci na německou frontu. Na námitku o nedostatku pracovních sil na Slovensku odpověděl, že na židovské zaměstnance se nedá spolehnout, což prý ukázal i neúspěch pracovních středisek; Židy podle něj nelze přinutit k pořádné práci, jsou zarytými nepřáteli slovenského národa a státu a neplatí na ně ani represe. Hospodářské potřeby státu si prý vyžadují zaměstnávat několik desítek Židů, ale ostatní, i konvertité, musí pryč. Plán deportací podle Macha byl následující: nejprve se vystěhují mladí muži a ženy ve věku od 16 do 35 let v počtu patnácti tisíc osob; ti připraví nové bydlení pro ostatní, kteří přijdou později.

Z Machova vystoupení sálala rozhodnost a nesmiřitelnost: ve věci Židů se již nedá dělat nic jiného než plán deportací schválit. Jde o historickou příležitost, která se nemusí opakovat – splní se přání generací Slováků, jejich nejlepších mužů. Že šlo o lži (i historické) a o ospravedlnění kolosálního zločinu, o tom není třeba hovořit.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz