Prosinec 2005

Uragán jménem Mehlis

Filip Moravec

Sýrie zažívá šok. Ačkoli se před půlrokem stáhla z Libanonu, nyní zveřejněné výsledky vyšetřování dokládají její vinu: stopy vraždy Rafíka Harírího míří do rodiny prezidenta Assada v Damašku.

Ve čtvrtek 20. října zely ulice libanonské metropole Bejrútu prázdnotou. Obyvatelé s napětím očekávali, co se stane. Sedmnáctičlenná vyšetřovací komise OSN Detleva Mehlise měla totiž zveřejnit zprávu, kterou uzavírá své čtyřměsíční pátrání ve věci atentátu na někdejšího premiéra Rafika Harírího z letošního února. Již od počátku se mluvilo o možnosti, že v incidentu mají prsty nejvyšší představitelé Sýrie. V posledních měsících bylo navíc spácháno několik atentátů na libanonské kritiky syrského režimu. Obecně se proto předpokládalo, že v den zveřejnění zprávy bude lepší zůstat doma.

Náš přítel Harírí

Zveřejnění výsledků Mehlisovy komise vyvolalo v Sýrii šok. Zpráva totiž jmenuje jako hlavní okruh podezřelých syrskou vládu a vysoké představitele armády. Země se nyní potýká s řadou hospodářských a sociálních problémů, spojení s Harírího vraždou je tedy další kapkou do ohně potíží. Do své smrti představoval Harírí jednu z nich: jako premiér podporoval v OSN známou rezoluci č. 1559 o odchodu syrských vojsk a především odmítal podpořit prodloužení mandátu prosyrského prezidenta Emila Lahúda. Vzhledem k tomu, že syrský baasistický režim považuje Libanon dodnes za součást tzv. Velké Sýrie a udržuje si v zemi značný vliv, byl pro něj Harírí značně nežádoucí osobností.

V tomto duchu se také – podle vyšetřovací zprávy – syrský prezident Bašár Assad pokoušel loni v září Harírímu vysvětlit, kdo ve skutečnosti Libanon řídí. „Lahúd, to jsem já. On dělá, co mu řeknu. Pokud si myslíte, že vy a prezident Chirac vládnete Libanonu, mýlíte se,“ reprodukoval Assadova slova Harírí svému synovi Saadovi, který stanul před vyšetřovací komisí jako svědek. Syrští svědci naopak označují setkání za „velmi přátelské a oboustranně prospěšné“. Jaká vládla mezi Assadem a Harírím nálada, se lze jen domýšlet. Jisté je, že události kolem prodloužení Lahúdovy vlády dovedly Harírího 4. října 2004 ke složení funkce premiéra. Mnozí Libanonci se domnívají, že jeho značný vliv na veřejné dění byl i přesto pro syrský režim důvodem k likvidaci.

Assad však nestál proti Harírímu sám. Mehlisova zpráva přináší například výrok Mustafy Hamdana, libanonského šéfa prezidentské gardy. Ten chtěl premiéra obrazně řečeno „poslat na výlet“. I kvůli tomu se stal jedním z podezřelých na libanonské straně. Na té syrské je pak největší rybou v Mehlisově síti pravděpodobně Ásif Šawkát, Assadův švagr a šéf vojenské rozvědky.

Není sporu, že rozpletení uzlu podezřelých a označení hlavních strůjců atentátu bude ještě složitou záležitostí. Proto také bylo vyšetřování prodlouženo do 15. prosince. Prvním pozitivem však může být rychlé zatčení Mahmúda Abdala Ala, libanonského člena sunnitské prosyrské organizace al-Ahbaš. Prokazatelně byl totiž v den atentátu v kontaktu s libanonským prezidentem, a jeho svědectví tak může být pro celý případ klíčové.

Německá liška je proti nám

Syrské oficiální reakce na zprávu OSN byly podle očekávání odmítavé. Nejvyšší představitelé ji ihned odsoudili jako politicky objednaný komplot, který má ospravedlnit zvyšující se tlak na Sýrii: „Zpráva nepomůže ani Libanonu, ani světu při dosažení pravdy. Vytvoří jen další atmosféru lží a strachu, která má poškodit Sýrii,“ reagoval například syrský velvyslanec v USA Imád Mustafa. Pozadu nezůstala ani syrská státní média. Již v průběhu vyšetřováni byl Mehlis nazýván „německou liškou“, která se místo práce jen „nechává vydržovat Libanonem na luxusních jachtách, a měla by sama být prošetřena“. Několik dnů po zveřejnění zprávy se pak v Damašku sešly desetitisíce demonstrantů na podporu prezidenta. Zatímco v Bejrútu požadovali studenti rezignaci prezidenta Lahúda a volali „Díky, pane Mehlisi,“ syrským hlavním městem se neslo „Mehlisi, nejsme vrazi!“

Popírání, to je tradiční nástroj syrského režimu proti jakémukoli obvinění. Otázkou však je, zda bude účinné i nyní, po prvních výsledcích vyšetřování. Dalších otazníků nad Damaškem totiž visí mnoho: zářijový atentát na libanonskou novinářku May Shidyakovou či nedávná záhadná sebevražda Gazího Kanaana, syrského ministra vnitra, údajně rovněž zapleteného do příprav atentátu. V těchto dnech navíc končí další šetření OSN, které na rozdíl od pátrání po Harírího vrazích představuje pro Sýrii reálnou hrozbu mezinárodních sankcí. Zabývá se totiž splněním rezoluce 1559, tedy úplným odsunem armády a tajných služeb z Libanonu. A již nyní se mluví o tom, že jejich vliv neustal a syrští agenti dění v zemi i nadále bedlivě sledují.

Jeden z komentátorů izraelského deníku Ha’arec se proto domnívá, že prezident Assad a jeho režim se po zveřejnění Mehlisovy zprávy octnou „v oku uragánu“. Zda tomu tak bude, ukáží následující dny a týdny pokračujícího vyšetřování.

(Respekt, www.respekt.cz)