Prosinec 2005

Válka po válce

Ivan Motýl

Šedesát let staré události ve slezslých Linhartovech si Heřman Menzel uchoval podrobně v paměti. Horký počátek léta, všechno usychalo, vzpomíná. Z paměti se mu vynořují i konkrétní věty. Po čuni jim dát! řval prý gardista v předválečné uniformě českých financů. V ruce bič, který před sebou hnal Němce z lágru na pole a zpět do lágru. V létě pětačtyřicátého roku bylo Heřmanu Menzelovi ze slezských Linhartov na Krnovsku sedm let. Co si může takové dítě pamatovat? "Šlo o život, takže všechno," tvrdí dnes.

S příchodem rudoarmějců do Němci osídlené obce prý o život ještě nešlo. Rusové se zajímali hlavně o mobiliář barokního zámku, odkud odvezli dvanáct nákladních aut starožitného nábytku. V závěsu za nimi však přišli čeští financové. "Někteří z nich už v Linhartovech sloužili za první republiky. Teď si ale říkali národní bezpečnost a k ruce měli revoluční gardisty s červenou páskou na ruce," vypráví Menzel.

Celou vesnici nahnali na školní zahradu do provizorního lágru. "Aby mohli v klidu rabovat a zabírat nejlepší domy," vzpomíná Menzel. Jeho osmdesátiletá prateta Paulině Stankeová se schovala do žlabu v chlévě a přikryla senem. "Našli ji a dosmýkali k vlečce, která Němce svážela. Za trest, že se ukryla, ji cestou mlátili a kopali," vybavuje si. K táboru to nebylo ani kilometr. "Když dojeli, skopli ji z vlečky na zem. Už nedýchala."

Mrtvé tělo Češi zahrabali na hřbitově. Hrob zůstává bez označení, vrahové nepotrestáni, rodině se nikdo neomluvil. "Kříž mám připravený v garáži," říká Menzel.

Sadističtí dobrodruzi

V parku za nemocnicí na ostravských Fifejdách ukazuje sedmasedmdesátiletý Walter Moller mezi křovinami místo, kde ve třech zasypaných jámách leží asi 230 těl z internačního tábora Hanke. "Lidé z paneláků naproti nemají tušení, že věnčí pejsky na hromadném pohřebišti," říká Moller. Po roce 1989 se pokoušel přesvědčit ostravské radní, aby německým obětem pogromu věnovalo město alespoň pamětní desku. Marně. "Bohužel k tomu ještě Ostrava nedozrála." Mrtví se nedočkali ani soudní exhumace, která by dosvědčila, že zahynuli násilnou smrtí.

Moller je synem školníka bývalého německého dívčího lycea. V táboře Hanke byla vězněna i jeho matka. Po sedmi dnech se nervově zhroutila, neboť kápové tam denně popravovali. Někdy se kryli smyšleným obviněním, většinou však vraždili jen tak. Běžné bylo znásilňování a mučení včetně pokusů o popravy elektrickým proudem. Několik dnů po osvobození se na ostravských nárožích objevila vyhláška: Němci se musejí okamžitě hlásit na českém policejním ředitelství. "Šli jsme tam společně s tátou," vzpomíná Moller. Domů už se nevrátili. Nejprve je čekalo několik dobře mířených facek, pak kobka krajské věznice. Nakonec otce se synem rozdělili. "Táta musel do tábora v Pivovarské ulici, kde osmadvacátého července zemřel. Jak? To už se těžko dozvím," říká Moller. Díky české tetě získala rodina aspoň informaci, kde správa lágru otce zakopala. Syn se tudíž může zastavit u statného listnáče v parku za nemocnicí. "Tady někde leží táta," ukazuje do trávy.

Když se šestnáctiletý hoch musel od otce oddělit, stal se nejmladším vězněm tábora v dnešní Frýdlantské ulici. "Dozorce dělali výhradně dobrodruzi se sadistickými sklony. Uvítali nás řevem a nástupem, při kterém jsme se museli vzájemně fackovat," vzpomíná. Mladým vězňům nařídili mlátit staré ostravské Němce, nejlépe do bezvědomí.

Balit věci! ozvalo se někdy na sklonku léta v denním rozkazu. "Mysleli jsme, že pojedeme na žně. Ale odvezli nás v dobytčácích do Cottbusu u Berlína." Mollerovi se ve všeobecném zmatku podařilo získat "bumážku" od ruské armády, že může vlakem nazpět do Ostravy. Když se vrátil domů, bdělí Češi ho znovu poslali za ostnatý drát. "Tentokrát to byl lágr Cihelní ulici. Uvítal mě velitel Gloss, masový vrah z tábora Hanke," vybavuje si Moller. "Ty se připrav, že dlouho nevydržíš!" poznamenal prý Gloss. Šestnáctiletého zajatce naštěstí z lágru včas vysvobodili čeští příbuzní.

Nalodit a odeslat!

Kdykoli mu manželka upeče bábovku, automaticky se Hans Korbel ve vzpomínkách vrátí ke dni, kdy ho Češi v pětačtyřicátém odvlekli do lágru. Jeho maminka tehdy zrovna bábovku dopekla a ještě horkou položila na stůl. Ochutnat už malý Hanysek nesměl, Češi ho odvlekli.

"Když jsme se po pár týdnech z lágru vrátili, bábovka pořád stála na stole. Plesnivá a ohryzaná od myší," vypráví Korbel. Na rozdíl od drtivé většiny opavských Němců se v létě 1945 vyhnul divokému odsunu. Rodinu zachránil příbuzenský vztah se strýcem Heinrichem Krischkem, předválečným tajemníkem opavských komunistů, který válku prožil v anglickém exilu.

Letos čtyřiadevadesátiletý Jaroslav Směja byl v létě pětačtyřicátého prvním civilním velitelem Opavy: "Propagoval jsem myšlenku, že mezi Němci není třeba dělat žádné politické rozdíly." Pak zdůrazňuje: "Museli jsme jich především co nejvíc vysídlit čili jednat rychle, dokud odsun nezkomplikují politici. Jak jsem tehdy říkal: Nalodit a odeslat!"

Historici po roce 1989 prokázali, že internace opavských Němců v táboře u restaurace Na Rybníčku a následné vyhánění z Opavy si vyžádaly desítky obětí. Beznaděj vedla německé starousedlíky k početným sebevraždám. "Do koncentračního tábora musel každý Němec. Moji kluci zatím v jejich bytech zachraňovali, co se dalo. Nasbírali třeba dva koše hodinek," chlubí se Směja.

Funkci bral někdejší nadějný opavský spisovatel, který měl před válkou dobré přátele i mezi německou kulturní smetánkou, smrtelně vážně. "Když mě německá teta přišla prosit, abych ji zachránil před odsunem, byl jsem neoblomný: ,Ne, teto. Půjdeš taky do vagónu!'," vypráví Směja. Tvrdí, že Němce z města tvrdě, ale ve vší slušnosti. "Rozpoutali válku? Rozpoutali! Tak co? Víte, o kolik přátel jsem za války přišel?"

Na české excesy v létě roku 1945 si nepamatuje ani syn předválečného četníka Milan Fiala. Rodina se vrátila do slezského Bruntálu na počátku července. Právě v době, kdy se podle historiků ve městě odehrály hromadné popravy. "O ničem nevím, nevěřte tomu. Takové hrůzy by přece rodině četníka neutekly," je přesvědčen Fiala. Možná poslední pamětník bruntálských událostí z léta 1945 o nich vloni sepsal knihu. Kapitola o německých obětech chybí.

Vzejde ta krupice?

V Janově v Jeseníkách v létě roku 1945 nikdo divoký odsun neorganizoval. Místní Němci jen zkroušeně vyčkávali, až začne oficiální vysídlování. Nejprve v provizorním lágru, později ve svých domech, kde jim byla určena role čeledínů u Českých dosídlenců. K hromadnému pogromu ve vsi nedošlo, k jednotlivým vraždám však ano. "Nějakému Čechovi se nelíbil pan Zentner. Tak ho udal, nikdo nevěděl proč. Zentner dostal pytel na hlavu a kopali ho tak dlouho, až zešílel. Později zemřel na krvácení do mozku," vypráví Margit Čupová, předválečná starousedlice z Janova. "Přitom jsme tady neměli žádného henleinovce, natož fanatického nacistu. Městečko bylo před válkou baštou německých sociálních demokratů a přezdívalo se mu Rudý hrad," vzpomíná.

Do Německa odešla až na tři rodiny celá obec. "Včetně šéfů sociálních demokratů. Nemuseli do odsunu, ale rozhodli se sami. Když musejí sousedé, prý půjdou také." Němce nahradili čeští rabijáti. "Když propili porcelán a šperky, zkoušeli hospodařit. Viděla jsem na vlastní oči, jak jeden z nich sázel krupici," říká Čupová.

Masakry a pogromy

Následující výběr uvádí případy násilného řešení "německé otázky" v prvních třech měsících "míru". Zdrojem je především kniha Perzekuce 1945 od historika Tomáše Staňka, tématem se zabývali i jiní čeští historikové, například Jaroslav Kučera ve studii Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva.

Podle komise česko-německých historiků, která pracovala v roce 1996, se počet německých obětí odsunu pohybuje mezi 20 a 30 tisíci. Násilnou smrtí zahynulo asi deset tisíc lidí, k čemuž je nutné připočíst dalších pět až šest tisíc nespecifikovaných úmrtí. Bez sebevražd, kterých bylo asi šest a půl tisíce, tedy jde asi o patnáct tisíc zabitých lidí.

K nejdiskutovanějším patří brněnský "pochod smrti". Sudetoněmecká strana, která vychází především ze vzpomínek německých pamětníků, uvádí až 5 200 obětí, četné popravy a masakry. České bádání je střízlivější. Z Brna bylo 30. a 31. května 1945 ve dvou proudech vypraveno asi dvacet tisíc Němců, kteří postupovali směrem na jih. Vinou špatného zásobování a lidských útrap (převažovali staří lidé a matky s dětmi) se průvod zastavil v Pohořelicích, kde vznikl improvizovaný tábor. Větší počet vyhnanců, kteří nemohli dál, byl poslán zpět do Brna, v táboře zůstalo čtyři až pět tisíc osob.

Denně umíralo 50 až 60 lidí. Čeští historici mluví o 459 obětech, z toho 366 v důsledku epidemie úplavice. Na cestě z Pohořelic k hranicím přibylo asi 250 mrtvých, na cestě od hranic do Vídně dalších 1 062. Celkem tedy 1 691 mrtvých. Nutno zmínit, že již před samotným "pochodem" zemřely v Kounicových kolejích (za okupace sloužily jako vyšetřovna a mučírna gestapa) tři stovky osob.

Známý je případ v Postoloprtech u Loun, mimojiné následkem vytrvalého odmítání radnice zřídit na místě jednoho z největších hromadných hrobů byť jen obyčejný kříž s pamětní deskou. "Nadstandardní" počet mrtvých zřejmě souvisí s tím, že město se mělo stát sídlem 1. československé vojenské divize složené z vojáků východní zahraniční armády. Až pět tisíc Němců bylo na přelomu května a června internováno v postoloprtských kasárnách a v nedaleké bažantnici, v níž byl zřízen internační tábor. Po několik týdnů docházelo na obou místech k mučení a hromadným popravám. Jejich rozsah zřejmě přesahoval tehdejší "běžné poměry", což vedlo ke vzniku parlamentní vyšetřovací komise z iniciativy lidoveckých poslanců. V přísném utajení byly v září 1947 exhumovány hromadně hroby a úředně potvrzen nález 763 mrtvol. Únorový puč vyšetřování jednoho z nejhorších poválečných masakrů - i v evropském rozměru - zmařil. Tak to zůstalo do dnešních dnů.

Obzvláště odpudivý, a to nejen počtem zavražděných (265), ale hlavně složením obětí, byl masakr v Horních Moštěnicích u Přerova. Osmnáctého června oddíl poručíka Karola Pazúra a důstojníka Bedřicha Smetany odvlekl z přerovského vlakového seřadiště skupinu karpatských Němců na místo zvané Švédské šance. Sto dvacet žen, sedmdesát čtyři dětí a další, vesměs staří lidé, se vraceli do rodných obcí na Dobšiné ze severních Čech, kam byli rok předtím evakuováni protože se blížila fronta. Když přišli na místo, museli si sami vykopat hrob, vstoupit do něj a čekat na smrt. Smetana a Pazúr byli v roce 1947 vyšetřováni, ale propuštěni, protože "jednali s úmyslem podpořit osvobozovací boj Čechů a Slováků". Někteří ze zavražděných karpatských Němců prý přitom mluvili slovensky. Znovu stál Pazúr před soudem v lednu 1949 a byl odsouzen na sedm let vězení, ovšem nikoli za masakr v Moštěnicích. Po několika letech byl osvobozen a udělal kariéru ve Slovenském zväzu protifašistických bojovníkov.

Výjimečný, nikoli snad rozsahem obětí, ale okolnostmi, průběhem i pozdním datem, (31. července) je takzvaný pogrom v Ústí nad Labem. K jeho razanci pravděpodobně přispěla vzrůstající snaha zbavit se co největšího množství Němců ještě před definitivním rozhodnutím velmocí v Postupimi. Ústecký případ není dosud zcela objasněn a nikdy už se zřejmě nepotvrdí, kdo či co může za výbuchy v muničním skladu ve čtvrti Krásné Březno, při nichž zahynulo 28 osob, především Čechů, ale i Němců. Česká strana usoudila, že jde o dílo wehrwolfů, ale mohlo jít též o nešťastnou náhodu či o českou provokaci. Ať tak nebo onak, okamžitě po výbuchu propukl lynč Němců. Seriózní badatelé odhadují, že během několikahodinového honu bylo zabito přibližně padesát až osmdesát osob, doložen je případ děcka shozeného i s kočárkem do Labe. Dva dny poté, druhého srpna, bylo v Postupimi rozhodnuto o "organizovaném a humánním" odsunu Němců z Československa.

(Týden)