Prosinec 2005

Rudo-černá šance

Uwe Müller

Velká koalice v Německu je odsouzena k úspěchu. Na první pohled by se mohlo zdát, že koalice dvou největších německých stran nemůže přinést moc dobrého. Vždyť se tak programově liší. Jenže správně to řekl známý politik CDU Kurt Biedenkopf: "Nyní musí křesťanští a sociální demokraté sníst, co si nadrobili během posledních deseti let." Skutečně, obě strany si už léta vzájemně blokují většinu pokusů o reformy - do konce vlády Helmuta Kohla v roce 1998 se o to zasloužili sociální demokraté, od nástupu Gerharda Schrödera zase opoziční křesťanští demokraté. A nyní je třeba ukázat, co dokážou společně.

Nahlíženo z mocenského hlediska, má velká koalice nejlepší předpoklady pro prosazení nutných reformních kroků, bez nichž se Německo nedostane z útlumu. CDU/CSU a SPD disponují pohodlnou většinou ve Spolkovém sněmu - 448 hlasů z 614 - a též ve Spolkové radě, i když zde mají z 69 hlasů 36, k dvoutřetinové většině jim ale chybí deset hlasů. Bez nich nelze prosadit změny ústavy.

Co s rozpočtem

Nová vláda má tři základní úkoly: sanace spolkových financí, reformu federalistického uspořádání země a pracovního trhu. A problémů je celá řada. Rozpočet na rok 2006, který ještě vypracoval sociálnědemokratický ministr financí Hans Eichel, stojí na očekávání vysokého růstu ekonomiky, který nemusí přijít, a nepočítá s výdaji na řešení nezaměstnanosti. Jen na spolkové úrovni už nyní chybí 50 miliard eur. Také se ukazuje jako nezbytné zvýšit daně z přidané hodnoty, což ve svém programu požadovali politici CDU/CSU a s čímž nyní zřejmě souhlasí i SPD, i když ve volebním boji tento návrh nynějšího koaličního partnera kritizovala.

Řešit se musí i nedostatky federalistického modelu, které mnohdy přinášejí stejné starosti jako nepružný pracovní trh. Některé pilíře federalismu jsou už skutečně dávno přežité. V případě zadlužení jednotlivých spolkových zemí například vždy ručí celý stát. Neexistuje skutečná brzda, která by dokázala zastavit rozhazování regionálních vlád. Podobně nesmyslné je, že příjmy zemí plynou do společné pokladny a pak jsou přerozdělovány. Takže se nikdo necítí motivován třeba k šetření nebo k přebytku v pokladně.

Rozhovory mezi vládou a opozicí o reformě federalismu vedli ještě nedávno předseda SPD Franz Müntefering a předseda CSU, premiér Bavorska Edmund Stoiber. Tento pokus sice ztroskotal, ale teď je naděje na úspěch větší, neboť oba politikové budou ministry ve vládě Angely Merkelové, dobře se znají a pocházejí ze stejné generace.

Zato nejsou oprávněné velké naděje, že se něco zásadně změní na pracovním trhu. Budoucí ministr práce Müntefering jako předseda SPD určitě udělá hodně pro to, aby získal pro stranu zpět renomé sociálního partnera zaměstnaneckých organizací, především odborů. Tak se koneckonců prezentoval společně se Schröderem ve volebním boji. Navíc je Müntefering vicekancléřem, a tudíž v silné pozici. SPD ovládá i ze sociálního hlediska důležitý resort zdravotnictví. Ve vládě tak může hrát úlohu zastánce obyčejných lidí.

Ale má to jeden háček. Sociálnědemokratický ministr financí Steinbrück nemá téměř na vybranou: musí šetřit, a to i na úkor resortu práce a zdraví. A je třeba připomenout, že když byl ještě ministerským předsedou největší spolkové země, Severního Porýní-Vestfálska, vystupoval jako zastánce reforem. Stejně jako nový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, bývalý šéf kancléřského úřadu.

V objetí s Francií i USA

V zahraniční politice jsou si obě strany až na některé výjimky velice blízké. Tak například představitelé CDU/CSU byli na rozdíl od sociálních demokratů proti vstupu Turecka do Evropské unie. Ale budoucí kancléřka Merkelová už dala jasně najevo, že toto téma je pro ni po zahájení oficiálních vstupních rozhovorů uzavřené. Vůči velkému spojenci USA se stanoviska ve věcných otázkách neliší. I křesťanské strany odmítly účast Německa ve válce v Iráku. Jen v určitém antiamerikanismu kabinetu Schrödera nebude nová spolková vláda pokračovat.

V evropské politice by mohl budoucí ministr zahraničí Steinmeier navázat na dobrý kontakt Německa a Francie. Od roku 2003 existoval zvláště srdečný vztah mezi jeho bývalým šéfem Schröderem a francouzským prezidentem Chiracem. Ale Merkelová v tak těsném objetí nebude chtít pokračovat, i když spojenectví mezi Francií a Německem patří nadále k základním pilířům EU. S kým z evropských politiků se sblíží, je zatím otevřené. Některé německé komentáře jí podsouvají určité sympatie pro evropskou politiku britského premiéra Blaira.

S východním sousedem Polskem se snaží budoucí kancléřka o zachování dobrých vzájemných vztahů. Před volbami v Německu vyrazila do Varšavy, aby se tam představila jako kandidátka na úřad kancléře a aby jasně deklarovala, že pokud vyhraje, nebude pokračovat v jednostranném sbližování Německa s Ruskem. Silnou kritiku totiž sklidil rusko-německý projekt ropovodu na dně Baltského moře. V Polsku oživil staré historické obavy z ohrožení ze dvou stran. Dohoda o ropovodu byla označena analogicky k paktu Molotov-Ribbentrop jako pakt Putin-Schröder. Volbu Merkelové proto v Polsku vítají. Jeden z kandidátů na úřad prezidenta, Donald Tusk, připomněl slib budoucí kancléřky a vyjádřil naději, že v budoucnosti německá vládní letadla na cestě do Moskvy "udělají mezipřistání ve Varšavě".

Jeden velký problém s Polskem má ovšem Merkelová už nyní na stole. Ve volebním programu podpořila její strana projekt Centra proti vyhnání, který zvláště v Polsku vždy znovu zvedne emoce. Možná i v Česku se některé strany tohoto tématu ještě ujmou, protože se blíží volební kampaň. Vztahy mezi Německem a Českou republikou ale budou nadále korektní a na vysoké úrovni. Ovšem s českým premiérem Jiřím Paroubkem Merkelová sotva najde stejnou "chlapskou řeč" jako její předchůdce Schröder.

Lafontaine a Gysi připraveni

Koalice obou velkých lidových stran je víceméně odsouzena k úspěchu. Německý občan si vyzkoušel v posledních 15 letech skoro všechny koaliční možnosti. Ani černo-žlutá koalice devadesátých let, ani rudo-zelená koalice posledních sedmi let nezvládly úkol vyvést země z útlumu. Německý volič nyní vkládá velké naděje do rudo-černé konstelace, ve spojení obou velkých lidových stran. A jejich politici si uvědomují, že pokud jejich spolupráce ztroskotá, může nemalá část občanů ztratit důvěru v parlamentní demokracii. A pak není vyloučeno, že nastane čas velkých populistů. Na levé scéně už jsou páni Oskar Lafontaine a Gregor Gysi připraveni.

(Respekt, www.respekt.cz)