Prosinec 2005

Případy ze záhadné „americké bedny“

Luděk Navara

Bednu plnou spisů našli Američané při úklidu pražské ambasády. Jak se tam dostala, je dodnes záhadou. Záhadou však už není její obsah. Jsou v ní většinou prokurátorské spisy z padesátých let, ukazující osudy lidí, kteří se zapletli s režimem.

Když Američané bednu 7. června 2005 předávali, archiváři jásali. V bedně byly spisy ze střední Moravy, které jen taktak unikly skartaci. Jejich obsah však byl ještě neznámý. Nyní je bedna prozkoumána a očekávání se naplnila. V bedně jsou totiž přesně popsány konkrétní lidské osudy. Ukazují, jak snadné bylo v padesátých letech stát se nepřítelem státu a skončit ve vězení. Spisy ovšem nejsou úplné, ne vždy je možné zjistit, jak jmenovaný nakonec dopadl.

Případ zamčené studny

Františka Frgálová byla obyčejná stará paní, které tehdy táhlo na sedmdesátku. Možná neměla co ztratit, žila jen na výměnku u dcery ve vesnici Bohuslávky na střední Moravě. Ale násilné združstevňování vesnice se jí nelíbilo. Nelíbilo se jí tak moc, že zakázala odebírat vodu ze studny těm, kteří do družstva vstoupili či vstoupili do komunistické strany. „Pro členy JZD vodu nemám,“ řekla jim.

Samozřejmě jí to nesmělo projít. V archivních dokumentech nalezených v „americké bedně“ čteme: „Okresní prokurátorka v Hranicích žaluje Františku Frgálovou, výměnkářku v Bohuslávkách, že v době od 17. dubna 1953 do konce května 1953 v Bohuslávkách zákazem i násilím zbraňovala Marcelu K., Janu R. a Žofii Š. v odběru vody ze studny proto, že jsou členy KSČ a že vstoupili do JZD.“

Vypadalo by to úsměvně, kdyby prokurátorka nedospěla k názoru, že se Frgálová dopustila násilí proti skupině obyvatel, a to jen proto, že tato skupina je stoupencem lidově demokratického řádu. Jinými slovy: hrozí jí několik let vězení.

Jenže Frgálová dělala věci důsledně. Když zakázala komunistům odebírat ze studny vodu, pro jistotu studnu ještě nechala opatřit poklopem a zámkem. A když 6. května 1953 přišel „zpřístupnit“ studnu policista (tehdy příslušník veřejné bezpečnosti - VB), dala mu najevo, aby se do věci nemíchal. A po jeho odchodu pro jistotu studnu znovu zamkla. Netušila, že policejní „návštěva“ bude mít další dohru. A zajímavou. Když Frgálová policistovi řekla, že má jít po svých, naštěstí nevolila žádná sprostá slova. Mluvila slušně, nenadávala. Přesto však prokurátorka dospěje k závěru, že se dopustila urážky veřejného činitele, což byl ovšem další trestný čin.

„Posměšnými výroky zlehčovala úřední zákrok příslušníka VB... tedy veřejného činitele urazila při výkonu jeho pravomoci a pro tento výkon. Výroky ,aby šel po svých‘, že tam nemá co dělat, aby nerozčiloval lidi a tak zlehčit vážnost jeho zakročení nutno proto hodnotit jako urážku veřejného činitele.“

A bylo to. Nešťastná stará výměnkářka putovala před soud. Tam jí prokurátorka vyčetla, že se odlišně chovala ke komunistům a členům JZD a jinak k ostatním. Nechala si totiž zjistit, zda nekomunisty ke studni pouštěla. A ukázalo se - jaká hrůza - že ano.

Byla to ovšem další přitěžující okolnost. Frgálová se sice bránila, že ve studni bylo málo vody a že její jednání nemělo s politikou nic společného, ale neuspěla. Ukázalo se, že v té době bylo vody dost.

Jenže ani komunistický soudce v padesátých letech nebyl zřejmě bezchybným kolečkem v systému totalitního státu. Frgálovou totiž zprostil nesmyslného obvinění. Navíc dospěl k názoru, že její slova určená policistovi urážkou veřejného činitele vůbec nebyla. Prokurátorka se okamžitě odvolala.

Což odůvodnila takto: „Není podle obsahu provedených důkazů nejmenší pochyby, že obviněná jednala v úmyslu namířeném proti JZD, jsouc sama nesmiřitelnou odpůrkyní družstevní myšlenky. Poněvadž socializace vesnice jest důležitou součástí lidově demokratického zřízení, bylo její jednání jistě nepřátelským proti tomuto státnímu zřízení. Byl také jednáním ohrožen obecný zájem, neboť podobná diskriminace členů JZD byla s to v obci, kde družstevní myšlenka se rozvíjí nikoli bez obtíží, zastrašit ty zemědělce, kteří do družstva ještě nevstoupili,“ psala prokurátorka do odvolání.

Také znovu tvrdila, že Frgálová policistu urazila. „Její výroky nejsou sice nadávkami, ale jejich urážlivost je dána zvláštním použitím za situace, kdy třetí osoby se zvláštním zájmem sledovaly, zda se příslušníku VB podaří zvládnout nezkrotnou neukázněnost obviněné. Navrhuji tedy znovu - uznat vinnou.“

Jak nakonec případ Frgálové dopadl, není jasné. Žádné další dokumenty k němu totiž v americké bedně nebyly.

Případ pobuřujících milenců

Bylo pár let po válce a všichni měli ještě v živé paměti, jak nacisté zakázali v okupovaném Československu poslouchat anglický rozhlas. Přesto komunistický režim udělal totéž. Jak se za poslech cizího rozhlasu chodilo do vězení, ukazuje následující příběh.

V normální době by to byl obyčejný milenecký románek. Dvaadvacetiletý Stanislav se scházel s tehdy sedmnáctiletou Karlou. Jenže si na svých schůzkách nesdělovali jen slova o lásce, ale bavili se o tom, co slyšeli v zahraničním rozhlase. Ten poslouchal Stanislav doma u svého otce Antonína. A pak všichni mluvili o tom, kdy konečně komunismus padne, o tom, že se zavírají zahraniční letci, kteří sloužili v Británii. Ale také - jak se chová ta tehdy tak neoblíbená prezidentova manželka Marta Gottwaldová. Bylo to však v roce 1950, kdy Stalin hrozil třetí světovou válkou a na železné oponě se střílelo.

Podobně se možná chovaly další milenecké dvojice, ale tahle udělala jednu chybu. Když ještě nezletilá Karla napsala básničku o Stalinovi a Gottwaldovi, zapomněla ji v práci na stole. Tak se na její stopu dostala tajná policie a schůzky s přítelem byly najednou trestným činem „sdružování proti státu“. Navíc se prý ještě dopouštěli pobuřování a šíření poplašné zprávy (tím, že se o vysílání bavili se Stanislavovým otcem). „Od května 1948 si při svých pravidelných schůzkách začali vypravovati, co vysílá anglický a americký rozhlas, a obsah tohoto vysílání pak sdělovali dále, čímž se spolčili v úmyslu podvracet samostatnost nebo územní celistvost republiky...“ píše se ve verdiktu přerovského soudu z 15. srpna 1950.

Oba už měli za sebou pobyt za mřížemi, neboť ještě předtím putovali do vazby. A tam je trikem vyšetřovatel donutil podepsat doznání. „Protokol jsem si nemohla přečíst, protože jeho převážná část byla obratně vyšetřujícím komisařem zakryta... Po dobu vyšetřování, tedy asi dvou měsíců, jsem byla v samovazbě, což na mne působilo deprimujícím způsobem...“ popisovala později své věznění Karla. Nakonec oba milenci byli odsouzeni: na devět (Stanislav) a šest (Karla) měsíců vězení a k peněžitým pokutám.

Tři měsíce dostal i Stanislavův otec. Argument, že sdělování názorů doma, v rodinném kruhu, přece nemůže být pobuřování, soud neuznal. Ale příběh neskončil až tak špatně. Stanislav si Karlu později skutečně vzal za manželku.

Případ protistátní básně

Byla to v té době docela vtipná báseň, která kolovala mezi lidmi. Její autor ji stylizoval jako stesky svatého Václava, který prý na hlavním pražském náměstí už nechce poslouchat řečnění komunistických pohlavárů. Zněla takto:

... Poslouchat tu každičký den internacionály, / to patrona české země také jednou dopálí. / ... a teď, když spustí Klement Gottwald, je mi do pláče... / A když spustí Tonda z ÚRA svoji pusu z řetězu, / je mi slavný magistráte, div že s koně neslezu. / Když Kopecký svojí hubou bolševikům vévodí, kobyla mne vyhazuje, div že na zem neshodí. / Takto tedy magistráte, chodí nyní ve zvyku, / a já z některých těch věcí, div že nemám koliku. / A když mi tu začne zpívat ta SČM armáda, mám je chuť tou dvojí fanglí zlinýrovat přes záda. / Každý den se něco děje, každý týden něco je, / každý den na Václaváku někdo lidi lakuje. / Proto slavný magistráte, nestane se neštěstí, když ten rynk se bude zváti Lakýrnické náměstí. / Každý stále jenom žvaní a žádný nic nedělá, / vykašlu se tedy na to, abych dělal patrona.

Báseň vznikla ještě před komunistickým převratem v únoru 1948. Od železničního zřízence ji dostala na přerovském nádraží tehdy dvacetiletá Milada L. Opsala si text do deníčku, a pak dokonce na stroji čtyřikrát, což byla chyba. Další chybou bylo, že po únorovém převratu zničila tři kopie, ale čtvrtý opsaný list si schovala. A pak se jím pochlubila své kamarádce. Jako by úplně ztratila opatrnost. Kamarádka si báseň četla přímo v nádražní hale a o polední přestávce si ji četly kolegyně v práci. K dovršení všeho přidala Milada k básni ještě i leták s abdikační řečí prezidenta Beneše.

Byla obviněna a spolu s ní i její kamarádka. A to hned z několika trestných činů: úkladů o republiku, rušení obecného míru, urážky prezidenta republiky a pobuřování. Putovaly obě do vězení na sedm měsíců. Železničář, od něhož si Milada báseň přepsala do deníčku, šel jen na tři.

Ve spisech z americké bedny se zachoval ještě dopis prezidentu republiky, který psala nešťastná matka jedné z odsouzených. „... Tak Vás ještě mnohokrát prosím o milost, jsem již starší a dělám kolem pole 14 a půl míry a jsem vdova po válečném invalidovi z první světové vojny...“ Nepomohlo to.

Poznámka: Osoby, které mohou být ještě naživu, nejsou po dohodě se Státním ústředním archivem uváděny celými jmény.

(MFDNES)