Prosinec 2005

Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946) (Část 1)

Jiří J. K. Nebeský

Otištěno se svolením autora.

Text & typografie/ Jiří J. K. Nebeský

Vydavatel/ nakladatelství Tichý typ, 753 01 Hranice, Hviezdoslavova 18, www.sweb.cz/tichy-typ, tichy-typ@seznam.cz, +420 608 632 377

Rok vydání/ 2003

Náklad/ 500 výtisků (opravený dotisk, červen 2004)

Software/ TEX

Písmo/ Computer Modern

Osvit & tisk/ PBtisk, s. r. o.

Vydání knížky umožnilo Město Hranice grantem ve výši 25 tisíc Kč.

ISBN 80-239-1307-7

Tereze Dvořákové

s láskou a nadsázkou.

Před školní budovou na motošínském předměstí Hranic stojí čelem ke zdi deset mužů, hlídá je mladík s puškou. Ve dveřích budovy jsou ještě žena a muž. – To je jediná fotografie ze sbírek hranického Městského muzea a galerie (Fond dokumentace, sign. 217/81/5), která zachycuje hranické Němce po skončení 2. světové války; byla pořízena 8. května 1945 či o několik dnů později. V motošínské škole byl tehdy umístěn internační tábor pro Němce.

PŘEDMLUVA

Tak jako oblečení a hudba podléhají vlnám mód i všechna témata historických prací – dnes je mezi českými badateli mimořádně populární „německá otázka“ po roce 1945. Souvislostí této obliby je řada – obecně žijeme v době, která má zálibu ve zkoumání minorit všeho druhu, multikulturalistický étos se pak projevuje v zájmu o soužití menšin národnostních, specificky české je pak vyrovnávání se s potlačeným traumatem odsunu/vyhnání.

Kromě úvah, vyznání i účelově ideologických textů byla již v Česku i Německu k tomuto tématu publikována celá řada vědeckých prací, založených na archivním materiálu či svědectví očitých svědků (1). Přes nejrůznější metodické problémy, s nimiž se práce potýkají, lze snad tvrdit, že na celostátní úrovni je zacházení s Němci v poválečné ČSR rámcově zpracováno (2). Regionálně je „transfer“ a související témata prozkoumán velmi různě – v současnosti je zřejmě větší skupina badatelsky nedotčených lokalit. Řada regionálních monografií, jejichž tématem je nakládání s německou menšinou v Česku po roce 1945, navíc vznikla jako diplomové práce a vydání se dosud nedočkaly. Přesto právě místní rozměr bádání o tomto tématu je velmi důležitý.

Je třeba shromáždit a analyzovat místní materiál se znalostí místních poměrů, ovšem je také potřeba výsledky bádání „uplatnit“ právě v místech, kde se děj odehrával. Aby vůbec mohlo dojít k nějakému „vyrovnání se s minulostí“, je nutné zjistit, co se opravdu stalo (3), a „medializovat“ to. Teprve toto zviditelnění kusu dějin diskusemi, články, knihami, pamětními deskami, pomníky, dokumentárními filmy či přednáškami pro školy umožňuje „aplikovat historii vcítěním“, jehož součástí snad může být i katarze přijetí problému a vyrovnávání se s ním.

Druhou stranou téže mince „místní aplikace“ je fakt, že ač jsou popisované události staré skoro 60 let, přesto se některých čtenářů může tato knížka dotknout osobně – někdo starší se může v textu poznat sám, někdo pozná mezi těmi „zlými“ své rodiče či prarodiče (4). Tu snad platí, že dobrým dědečkem a vzorným otcem může být i někdo, koho příležitost udělala zlodějem či vrahem. A že děti a vnuci za jejich činy nemohou nést zodpovědnost, není snad třeba dodávat.

(1) Rudolf Hemmerle, Heimat im Buch. Sudetendeutsche Heimatbücher [. . .] nach

1945. Eine Bibliographie. München, 1996 (2. přeprac. vyd.); Slavěna Rohlíková,Vysídlení

Němců z Československa. Výběrová bibliografie literatury z let 1945–2001. In: Soudobé

dějiny, 9, 2002, s. 168–194 (& 348–376); Robert Luft, Arbeitsbibliographie zur Geschichte von Vertreibung und Aussiedlung der Deutschen aus den böhm. Ländern bzw. der Tschechoslowakei. In: «http://www.collegium-carolinum.de/doku/lit/bibl-vertreibung.htm».

(2) Zjm. Tomáš Staněk, Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945. Praha, 1996; Tomáš Staněk,Tábory v českých zemích 1945–1948. Šenov u Ostravy, 1996.

(3) Při zachování vší oprávněné skepse k pojmům jako je „opravdu“.

(4) Já osobně jsem se v Hranicích nenarodil, moji předkové pocházejí odjinud, takže v tomto směru jsem měl ulehčeno.

Ústředním tématem textu bude historie internačního tábora (vlastně několika táborů) pro Němce, co v letech 1945–1946 fungoval/y v nevelkém moravském městě Hranice. Skutečnost, že v prvních týdnech jeho existence docházelo v táboře ke krutému zacházení s internovanými, zároveň s faktem, že se o tom v archivech zachovala řada materiálů, pak vede k tomu, že téma pro článek se rozrostlo do knížky. Internační tábor je ovšem jen součástí široké řeky perzekucí hranických Němců po druhé světové válce. Budeme se tedy rámcově věnovat situaci německých obyvatel i mimo internační tábor a do planých diskusí na téma „kdo si začal“ se pokusíme vstoupit stručným náčrtkem dějin soužití lidských etnik na Hranicku.

Souvislé zpracování dějin Hranic končí „samozřejmě“ třicetiletou válkou a pro celé období od poloviny 17. do konce 20. století jsou k dispozici jen články a studie (5) a souhrnu se hned tak nedočkáme. Tak se ovšem tato knížka dostává do nebezpečí jistého zkreslení, které nelze přejít mlčením.

Zatím totiž čtenář nemá možnost zařadit si příběh internačního tábora do širších hranických souvislostí. Nezná historii hranické komunální politiky, hranického průmyslu, kultury atd. Může se tedy zdát, že internační tábor je jediné téma z novodobé hranické historie, které si zaslouží zpracování, ale je to jinak – zajímavých témat je nepřeberné množství a volba tohoto není výsledkem nějaké úvahy, jen nakupením různých okolností.

Jiří J. K. Nebeský

5. února 2003

(5) Navíc o tom, že tyto články existují (a jak se k nim dostat), ví jen velmi úzký okruh zájemců. – Viz Václav Pumprla, Bibliografie okresu Přerov. Brno, 1993, s. 244–301.

PODĚKOVÁNÍ

Za pomoc při přípravě a psaní této práce ať prosím přijmou poděkování: Václav Bednář, Tereza Dvořáková, Věra Fišmistrová, Stanislav Hledík, Veronika Hofinger, Josef Christel, Zuzana Jurková, Jiří Lapáček, Kateřina Malenovská, Jiří Mašata, Jiří Nezhyba, Ulrich Ringsdorf, Helena Řiháková a Zdeněk Wagner.

I. ČEŠI A NĚMCI

ROZDÍLY

Nejprve obecně – to, že dokážeme rozpoznávat a oceňovat, je způsobeno naší schopností najít rozdíl. Dokonce se zdá, že teprve potřeba hledat rozdíly mezi jevy umožňuje lidem strukturovat svět, vždyť teprve svět viděný skrze rozdíly dává nějaký smysl. Takovým rozdílem může být třeba používaná řeč (6) či barva pleti.

Rozdíl, který má v jedné době význam rozhodující, se může jindy jevit jako zanedbatelný, či jej dokonce ani nelze vnímat. S proměnami kolektivní mentality se mění naše „priority“, které ochraňujeme a propagujeme – jestliže pro Středoevropana konce 16. století je prioritou náboženství, o tři století později je to už národnost.

Jenže náboženství, za které stálo zato vést války, je podstatně jiné než to náboženství, které znají lidé, pro něž je nejčastějším námětem hovorů jejich národnost. A náplň pojmu národnost je opět úplně jiná v době, kdy stálo zato být kvůli ní šikanován, a v době, kdy se demonstruje za sexuální svobodu. Vždycky se vyplatí přistupovat k takovým kulturním rozdílům hodně „relativisticky“. Jen tak můžeme usilovat o jejich pochopení.

(6) Předpokládá se, že české slovo Němec je původně odvozeno od slova němý – ten,

kdo mluví nesrozumitelným jazykem.

NACIONALISMUS

Pocit skupinové sounáležitosti (a samozřejmě též skupinové vědomí cizosti jiného) patří k základům lidské psychiky. V jisté fázi úsečky mezi rodinou a lidstvem, mezi vlastní postelí a celým vesmírem se pak nachází to, čemu říkáme národnost. V novějších historických textech se s oblibou pracuje s rozlišováním národnosti vymezené územím, pro kterou dnes v češtině užíváme pojem státní příslušnost, a národnosti založené na etnické příslušnosti.

Říká se, že etnická národnost, jejímž hlavním kritériem je v našem prostoru „mateřský jazyk“, vystřídala v prioritě sebeidentifikace v průběhu 19. století původnější zemský patriotismus. Tak nějak to snad skutečně bylo – středověké a raně novověké vlastenectví bylo vázáno především ke státnímu útvaru a jeho panovníkovi. O „národním vědomí“ sociálně nižších skupin (zjm. venkovského obyvatelstva) zřejmě nelze mluvit až do 18. století a elity byly do značné míry kosmopolitní – šlechta díky příbuzenským svazkům, inteligence zase díky systému institucionalizovaného vzdělání, které probíhalo až do 18. století převážně v latině. I střední – měšťanské – vrstvy byly díky zahraničním „stážím“ (vyučení) a ekonomickým kontaktům jazykově nevyhraněné, alespoň ve střední Evropě.

Přesto se u některých ještě středověkých textů neubráníme pocitu, že máme co dělat s opravdovým nacionalismem (7). Většinou se ovšem jedná o primárně xenofobní texty, které spíš než nějaký protonacionalismus ukazují spontánní nechuť k odlišnosti. Nechuť, které se tehdy ideologického zpracování dostalo jen na úrovni náboženské. Právě v ideologizaci je potřeba vidět zásadní změnu mezi pojetím národnosti v 15. a v 19. století.

Až do poloviny 18. století (8) má nacionalismus povahu intuitivní, s postupným odumíráním křesťanství jako společenského základu je stále více promýšlen čili ideologizován. Tím se dále prohlubuje a uskutečňuje. (Zároveň tak ovšem vystupuje z temnoty nevědomí, což je předpokladem pro jeho další „překonání“).

(7) František Šmahel, Idea národa v husitských Čechách. Praha, 2000, s. 258: »Český

národ husitského období vykazoval větší dynamičnost i vnitřní koherentnost, než tomu bylo u národů sousedních, a obdobně také český nacionalismus ve

své ideologické rovině částečně anticipoval nacionalismus pozdější doby. [. . .]

Zásadně je však třeba odmítnout tezi, že z husitství vzešel moderní český

národ a že český nacionalismus husitského století byl již svou podstatou nacionalismem

moderním.«

(8) Termín platí pro intelektuální elity, na periférii se jev samozřejmě prosazuje později, v Česku zhruba se stoletým zpožděním

DEMOKRACIE

Nástup nacionalistické ideologie podivuhodně splývá s procesem demokratizace, ke kterému v 19. století dochází. Zcela zřetelně vidíme, že čím všeobecnější je volební právo, tím víc přichází ke slovu nacionalismus. Samozřejmě, že by bylo směšné vytrhnout tyto dva jevy a spojit je přímou příčinnou souvislostí, nicméně nástup nedostatečně kultivovaných mas k volebním urnám s hrůzami první poloviny 20. století hluboce souvisí. Věříme, že už se to nebude „nikdy opakovat“; že proces osvícení (9) už dospěl do stadia, kdy všeobecná úroveň vzdělání zajišťuje dostatečnou hráz před animálními silami v člověku. Kéž by to tak bylo. Vlastně proto musíme neustále vyprávět příběhy o temné minulosti – kdykoliv se totiž mohou stát naší přítomností. Ale dost patetických řečí!

(9) Tím máme na mysli realizaci osvícenských myšlenek, spočívajících hlavně ve vzdělávání „prostého lidu“.

ČECHOVÉ

Slovanské etnikum přišlo na české území někdy v 6. a 7. století v několika vlnách, dosavadní obyvatelé – germánské kmeny – zčásti odešli z regionu už před jejich příchodem, zčásti zřejmě splynuli s nově příchozími. Dokonce se předpokládá, že domácí obyvatelstvo bylo nad nově příchozími Slovany v početní převaze (10). Tito západní Slované postupně přijímali kulturu relativně vyspělejší západní civilizace, zprostředkovanou přirozeně sousedním germánským etnikem. V 10. století vzniká v České kotlině zárodek stabilního státního útvaru, který se později rozšiřuje

i na Moravu.

Geopolitická situace vytvářela úzké vztahy tohoto státu Přemyslovců s okolními státy, volně sdruženými v tzv. Svaté říši římské, jejíž součástí byl také český stát. Ve středověké říši převažovalo germánské etnikum, které sice bylo rozděleno do několika kmenů a mnoha států, ale postupně splynulo v jeden národ – Němců. Demograficky s ním české etnikum nikdy nemohlo soupeřit. Kromě jazyka se od sebe ovšem obě etnika víceméně kulturně ani vizuálně neodlišovala.

Ve 12.–14. století dochází ke kolonizaci dosud neosídlených částí Česka, na níž se částečně podílejí také příslušníci německých kmenů (11). Vzniká tak souvislé německé osídlení v pohraničí země a Němci se zároveň postupně usazují ve větších městech, netvoří ovšem úplně uzavřené komunity, ale splývají s českým etnikem – na jedné straně dochází k čechizaci části příchozích, na druhé straně zase ke germanizaci části „domácích“

10/ Ludmila Fialová & další, Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha, 1996, s. 30.

(11) Jestli se tak stalo na základě „pozvání“ panovníka (z čehož někteří jinak rozumní Češi dodnes usuzují, že Němci byli od té chvíle v zemi hosty), nebo se jednalo o spontánní migraci, je zcela lhostejné – v průběhu staletí se tito Němci stali domácími obyvateli.

KULTURNÍ VLIV

Němci přinášeli nejen některé vyspělejší výrobní technologie, ale už jenom faktem příslušnosti k etniku početnějšímu v zemích, na něž byla česká kultura a ekomonika orientovaná, disponovali v očích starousedlíků určitým kulturním kapitálem, který byl přitažlivý. Tento kulturní vliv byl velmi významný a v podstatě trvalý.

Zatímco na konci 14. století dochází k rozsáhlému počešťování městského patriciátu v národnostně smíšených městech, po husitských náboženských válkách a velkém úbytku obyvatelstva v „demografické krizi“ 15. století se zvětšují oblasti německého osídlení. V 16. století s rostoucím vlivem německé reformace dále roste podíl německého etnika na životě Českého království. Němčina naprosto vítězí ve Slezsku a Lužici, v Čechách a na Moravě její význam narůstá natolik, že roku 1627 je ustavena druhou jednací řečí sněmů království (12).

Za třicetileté války byly pustošením postiženy především oblasti s česky mluvícím obyvatelstvem, což dále posílilo demografickou pozici německého etnika. K tomu je potřeba připočíst rozsáhlé změny struktury pozemkové držby a „intelektuální scény“ po pobělohorských konfiskacích a emigraci, které vedly k témuž v oblasti kulturního vlivu. V úzké vrstvě společenských elit tedy na konci 17. století nastává situace v podstatě automatického (nikoli záměrného) poněmčování. Mimo jazykově homogenní oblasti ovšem žádná hranice mezi českými a německými Čechy fakticky neexistovala – střední vrstva byla do značné míry bilingvní (13).

V 18. století začíná být na osvícenských myšlenkách budován centralizovaný stát, jehož nutnou součástí je fungující úřednický aparát s jednotnou řečí – tou se v habsburském soustátí stává přirozeně němčina, což dále posiluje německý kulturní vliv. Jenže stejné reformy také poprvé přinášejí masové vzdělávání, jehož logickým důsledkem je sebeuvědomování – a to také národní.

V polovině 18. století dochází k ještě jedné důležité změně – součástí Českého království přestává být Slezsko s většinově německým obyvatelstvem, takže pro budoucnost se poměr mezi Čechy mluvícími česky a německy v „zemích koruny české“ mění (14).

(12) Vnímat toto ustanovení nových zemských zřízení jako doklad nastupující germanizace je naprosto ahistorické – odráží jen tehdejší komunikační potřebu elit.

(13) Jasnou představu o tom, co to opravdu je bilingvismus, si můžeme učinit ve společnosti dnešních českých cikánů/Romů. Tato analogie má určitou ilustrativní hodnotu i v jiných souvislostech.

(14) Pokud by Slezsko zůstalo součástí Českého království, počet Němců byv roce 1900 zřejmě převyšoval zhruba o 1 milion počet Čechů (k tomu by zde žilo přes milion Poláků).

OBROZENÍ

Od konce 18. století probíhá nejen národní obrození české, ale také obrození německé. Intelektuální koncept obrození původně vůbec neobsahuje nějakou komponentu etnického konfliktu – národy se totiž obrozují vůči svému „baroknímu spánku“, nikoli vůči „národnostnímu útlaku“. Toto „jaro národů“ navíc obsahuje výrazné prvky politického osvobození.

Do poloviny 19. století se takřka neobjevují výraznější antipatie českých Němců a Čechů, setkáváme se s řadou německých sympatií vůči národní snaze Čechů, zejména když v té době se české snahy omezují především na pole kulturní. V druhé polovině 19. století ovšem s rozvojem politického života sílí také mocenské aspirace českého živlu. Situace se přiostřuje a dosti jednotná komunita se začíná rozpadat podle jazykového klíče.

Národní zápas v Čechách nabývá zajímavě politického obsahu. Střední vrstvy (15) si totiž svou národnost vybírají jako politickou příslušnost. Mezi českou elitou té doby nenajdeme pravděpodobně jediného člověka, který by stejně dobře jako česky nemluvil německy, neabsolvoval vyšší vzdělání v němčině, atd. Narozdíl od jiných národnostních konfliktů se nejedná o zápas dvou kulturně odlišných etnik – také proto celý proces nacionalizace nabyl té klidné středoevropské podoby drobných úředních šikan, vzrušených debat a proklamací. Ani náznak nějaké občanské války.

Zhruba od 70. let přichází nová – vyostřená – fáze vztahu těchto dvou etnik. Komunity se navenek úplně oddělují a propaganda nabývá opravdu šovinistické podoby na obou stranách (16). Symptomatické je zavedení nového zjišťovaného údaje obcovací řeč (17) při sčítání lidu v roce 1880. Češi díky postupnému rozšiřování volebního práva pomalu vytlačují německý živel v národnostně smíšených oblastech a expandují do oblastí německých enkláv.

(15) Proletariát teprve vzniká a venkov zůstane v této oblasti ještě dlouho pasivní.

(16) Neuvěřitelná je role „historických argumentů“ – kolik energie padlo na dokazování, které etnikum je v zemi původní a které způsobilo druhé straně více křivd – viz monumentální edici Roland J. Hoffmann & Alois Harasko (edd.), Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen – Vyhnání sudetských Němců, 1 (1848/49–1939). München, 2000.

(17) Česká propaganda žádala zjišťování pojmu národnost, protože se domnívala, že jako obcovací řeč uvedou němčinu i národnostně nevyhranění Češi. . .

BOJ O VĚTŠINU

Od chvíle, kdy politický systém usiluje být reprezentativní vůči relativně všem obyvatelům, nastává „matematická fáze“ vztahu českých a německých Čechů. Obě etnika usilují o většinu, přičemž obě mají možnost ji dosáhnout: čeští Němci mohou dosáhnout většiny tím, že Česko bude zahrnuto do většího státního útvaru s převahou Němců – buď do Rakouska, nebo do nedávno sjednoceného Německa (18); Češi zase posilují vztah obyvatel Čech a Moravy, aby na obou stranách existoval pocit příslušnosti k jednomu národu. Po roce 1918 pak uskuteční odvážný kousek prosazením konceptu národa československého, ke kterému připojí také Slováky! Všechno jsou to heroické podniky, které ukazují, že získat převahu nebylo vůbec jednoduché. Na mikroregionální úrovni se opakuje totéž v bleděmodrém – najdeme nesčetně důvtipných pokusů, jak zajistit vítězství jedné či druhé straně změnami volebních okrsků, přesuny voličů atd.

Ze stoletého nadhledu celý proces opravdu nejvíc připomíná politický zápas, jehož cíl je ovšem poněkud temný – obojí strana proklamuje, že druhý tábor má sice právo na nerušený vývoj, ale nikoli rovný podíl na rozhodování – cílem je definitivně marginalizovat druhou stranu. Už tehdy nechybějí fantastické plány na vyhnání Němců na Západ a Čechů na Východ.

Přes mnohé fauly nebyly zásahy vládní moci namířeny výrazně proti jedné z národností. Politika Rakouského císařství se stejnou měrou bála českého nacionalismu, který utlačoval české Němce, jako nacionalismu německého, který se zčásti shlížel v konkurenčním Německu. Rakouský pokus o multikulturní soužití se v Čechách nepodařil.

(18) Proces národního obrození českých Němců – Deutschböhmen – byl komplikován existencí dvojího (berlínského a vídeňského) centra a tenzí mezi několika okruhy českých Němců – analogickou vztahu slovanských Čechů a Moravanů.

ČAS VÍTĚZSTVÍ

Ač česky mluvící strana byla asi od poloviny 19. století ve stále výraznější ofenzivě, německy mluvící etnikum se mohlo opírat o kulturní kapitál vyplývající z početního zastoupení Němců v jiných oblastech rakousko-uherského soustátí. S jeho zánikem v roce 1918 se situace mění. Českým Němcům z pohraničí se nepodařilo německy mluvící oblasti přičlenit k Rakousku či Německu, Češi těmto oblastem odepřeli právo na sebeurčení a ani jim neposkytli nějaký druh autonomie.

Československá republika byla podle ústavy z roku 1920 státem československého národa a 35 procentům obyvatel hlásícím se k německé „mateřské řeči“ neposkytla žádnou kolektivní ochranu – individuální občanská práva však byla zachována všem – tak jako v dobách Rakouska.

Národnostní zápas naprosto kontinuálně pokračuje – opět drobné šikany osob, zavírání škol (tentokrát německých) a politický nacionalismus (19).

Počáteční frustrace německého etnika v Československu se sice v polovině 20. let postupně obrací směrem ke spolupráci (20) a také český šovinismus mírně slábne, ale nové Německo, které se po nástupu nacistů k moci rychle hospodářsky i mocensky konsoliduje, je pro české Němce logicky přitažlivější než menší prostor český, v němž byly za hospodářské krize v letech 1929–1934 velmi těžce postiženy právě pohraniční oblasti.

Na obou stranách znovu narůstají nacionalistické vášně. Pod vojenským nátlakem si Hitlerovo Německo, jehož politický program je vyhraněně nacionalistický, v roce 1938 vynutí československý souhlas s připojením německých pohraničních oblastí k Německu (21) a následně dokonce jako „protektor“ obsadí území obývaná česky mluvícím etnikem a vzápětí zahájí největší evropskou válku.

Dřívější lightverze nacionálního zápasu nabývá v první polovině 20. století velmi ostré podoby – z německého území utíká po Mnichovu část Čechů (22) a v národnostně smíšených oblastech přechází německé etnikum díky podpoře totalitní moci do ofenzivy. Nastává období skutečného národnostního útlaku Čechů (23).

Není samozřejmě dost dobře možné úplně rozlišovat mezi těmi silami, které iniciují národnostní útlak, a těmi, které se na něm podílejí pouze svou příslušností k „vládnoucímu národu“, ale zároveň není možné považovat politiku berlínské vlády za program českých Němců. Stejně tak není snadné rozlišit, které podoby útlaku byly dány válečným stavem, které totalitním režimem a které měly bytostně nacionalistickou povahu – tehdejším Čechům se to také rozlišit nedařilo, takže hrůzy války krátkým spojením vnímali jako chování Němců, přičemž na české Němce přenášeli zkušenosti s vládou říšských Němců.

Porážka Německa v roce 1945 se pak Čechům jeví spíš jako porážka Němců než jako zničení nacistického režimu. Anulování předválečných územních změn nejen vrací českým oblastem samostatnost, ale nešťastným návratem před Mnichov opět nastoluje konfliktní poměr mezi oběma národy. Tentokrát už s českým plánem na jeho „konečné řešení“. Psychologicky snad pochopitelné spontánní násilí těsně po skončení války je vystřídáno promyšleným plánem vyhnání a vysídlení drtivé většiny německy mluvícího etnika do Německa, který je z větší části v roce 1946 skutečně realizován (24).

Poté, co velmoci zastavily příjímání československých Němců do okupačních zón Německa, zůstalo v ČSR ještě několik set tisíc Němců, tedy československých obyvatel, kteří byli československého občanství zbaveni prezidentským dekretem č. 33/1945. Teprve zákonem č. 34/1953 jim bylo znovu uděleno československé občanství a postupně zastaveny mnohostranné perzekuce. Při sčítání lidu v roce 1950 se k německé národnosti přihlásilo v Česku 160 tisíc osob, v roce 1970 necelých 80 tisíc a v roce 2001 40 tisíc (25).

Život v komunistické diktatuře zmrazil v Česku nejen svobodnou debatu o vztazích Čechů a Němců, ale navíc ještě vlivem železné opony vytvořil klamný pocit jakési mocenské souměrnosti obou národů. Pád komunistického bloku a sjednocení Německa pak obnovily normální situaci, ve které na jedné straně stojí evropská velmoc, na druhé straně střední stát, pro nějž budou vztahy s touto velmocí vždy klíčové.

(19) Státní čechizace (zjm. prostřednictvím Jazykového zákona č. 122/1920, Jazykových nařízení č. 17/1926 a jejich aplikace ve správní reformě z roku 1928) ovšem daleko předčila nejsmělejší rakouské germanizační pokusy 19. století!

(20) V letech 1926–1938 měly německé aktivistické strany také zastoupení ve vládě. Stejně jako ve vládách rakouského Předlitavska působil český ministr-krajan.

(21) Typická pro vztahy obou našich národů je opožděná vstřícnost vůči oprávněným požadavkům druhé strany – pokusy o „vyrovnání“ pět minut po dvanácté jsou zcela shodné v roce 1918 z německé strany, stejně jako o dvacet let později ze strany české.

(22) Většinou se jedná o české novousedlíky– ačkoli nechybí ani násilí ze strany Němců, o etnických čistkách nelze mluvit. – Srv. Jaroslav Macek, Uprchlíci z pohraničí v roce 1938. In: Češi a Němci: Historická tabu. Praha, 1995, s. 133–138; Václav Kural & Zdeněk Radvanovský & kol., „Sudety pod hákovým křížem. Ústí nad Labem, 2002, s. 50–69.

(23) Viz Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem. Praha, 1999, s. 189–203

& 279–288 & 351–360.

(24) Je třeba zmínit, že dochované – ovšem značně fantastické – německé plány na „konečné řešení“ téže otázky předpokládaly pro většinu Čechů asimilaci. Stejně české plány zpočátku nepočítaly s tak radikálním řešením a kalkulovaly také s odstoupením části německých území Čech poválečnému Německu. – Bořivoj Čelovský, So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933–1945. Šenov u Ostravy, 2002, (3. vydání); Milan Churaň, Postupim a Československo. Praha, 2001; Jitka Vondrová (ed.), Češi a sudetoněmecká otázka 1939–1945. Dokumenty. Praha, 1994.

(25) Tomáš Staněk, Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha, 1993.

CELKOVĚ

Přestože česko-německé vztahy se v moderní historii jeví jako velmi konfliktní, nelze nevidět, že mezi oběma etniky nikdy nedošlo k občanské válce, kulturní rozdíly mezi oběma národy byly vždy minimální, což o mnoha případech etnických konfliktů na světě říci nelze. Většinu svých dějin prožily oba národy v klidné symbióze. „Černý Petr“ definitivního řešení nakonec zůstal v českých rukou – tvrdit dnes, že „jiné řešení nebylo možné“ či hledat „toho, kdo si začal“ je krátkozraké a poněkud dětinské (26).

(26) Základním problémem na české straně je přetrvávající vnímání Česka jako „našeho“ státu – stejnou měrou to však byl (a měl být) stát českých Němců. Bez tohoto poznatku zřejmě nelze překročit meze šovinistického uvažování.

II. NÁRODNOSTNÍ POMĚRY

NA HRANICKU

METODY

Zjistit národnostní poměry určitého regionu v historických dobách je vždy obtížné. Zaprvé je potřeba nějak definovat pojem národ, o němž ovšem už víme, že byl po staletí překryt mnohem silnější citovou vazbou označovanou jako zemský patriotismus. Pokud si coby hlavní kritérium pro posouzení národnosti určíme mateřskou řeč, musíme hledat metody, jak vůbec zjistit, kterou řečí lidé v určité době mluvili.

U vyšších vrstev je to od nějakého 16. století poměrně snadné, protože máme k dispozici písemnosti úřední i osobní, u středních vrstev (např. měšťanů) je to obtížnější a u tzv. prostých lidí, tedy nejpočetnější skupiny obyvatel venkova i měst, to je velmi těžké. Přitom tatáž logika, která vytváří demokracii jako reprezentaci všech, už od začátku 19. století nutí badatele „určovat národnost“ právě těchto nejpočetnějších vrstev. Protože ale skutečný detailní výzkum by byl velmi náročný a vždy jen úzce regionální, hledají se snadnější metody určení jazykové příslušnosti. K dispozici máme omezené množství písemností, především úřední knihy a matriky, a dále tradici, která např. v německých obcích zachovala (zkomolené) české názvy míst, z čehož lze usuzovat, že před

německým osídlením tu bylo osídlení české (27).

Rozbor dochovaných písemností se ovšem příliš neorientuje na jazyk, kterým jsou psány, protože ten byl většinou dán správní potřebou, takže texty jsou psány latinsky, česky či německy bez ohledu na to, jakým jazykem mluvili lidé v písemnostech zachycení. V dokumentech se tedy zkoumají především používaná příjmení. Až do konce 18. století totiž lidé svá příjmení do jisté míry měnili a pro 16. století se předpokládá, že jazyk příjmení souhlasí s jazykem, kterým komunikoval jeho nositel.

Na těchto nejistých základech tedy stojí naše poznatky o národnostních poměrech na Hranicku v uplynulých staletích.

Ovšem ani zdánlivě objektivní výsledky pravidelných sčítání lidu ze století 19. a 20. nelze přijímat nekriticky, tedy jako obraz nějakého „skutečného stavu“, promítá se do nich totiž vždy řada různorodých faktorů.

Problematika etnického soužití na Hranicku bohužel zatím nebyla souhrnně zpracována, takže i následující přehled se může opřít jen o izolované monografické články a několik dokumentů.

(27) Viz např. Ernst Schwarz, Volkstumsgeschichte der Sudetenländer, II. München, 1961; Ladislav Hosák & Rudolf Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku, I–II.

Praha, 1970–1980.

DO 16. STOLETÍ

Řídce osídlenou oblast Moravské brány ve středověku obývali lidé, kteří mluvili slovanským jazykem. Ve 13. a 14. století však do oblasti přicházejí lidé z německého Francka a zakládají zde nové osady na Potštátsku. Zde se německý živel udržel kontinuálně až do 20. století. V 16. století však dochází k jinému jevu – na vesnické grunty na hranickém, drahotušském i lipenském panství, opuštěné v důsledku česko-uherských válek, přicházejí němečtí osadníci z horských oblastí Jesenicka, které válkou tolik neutrpělo. V roce 1539 měla většina obcí na těchto panstvích obyvatelstvo mluvící česky, Polom však už měla více než 75 % Němců, Bělotín pak asi 50 % a Jindřichov asi 25 % (28).

Tento proces německého znovuosídlování i zakládání nových osad pak v 16. století dynamicky pokračoval. Už v roce 1569 se podle Kropáčovského urbáře (29) objevují lidé s německými příjmeními i v několika dalších obcích hranického panství a také v Hranicích samotných. Šíření němčiny ve městech bylo navíc posíleno vlivem německé náboženské reformace, takže např. roku 1610 byly zavedeny německé bohoslužby v Lipníku.

Rozhodně tedy není pravdou, že tato (zcela nenásilná) germanizace proběhla až následkem „pobělohorské katastrofy“. Naopak, úbytek obyvatelstva za třicetileté války a následné dosídlování jen posílilo trend nastartovaný již o století dříve.

(28) Ladislav Hosák & Bohumír Indra & Marie Jašková, Hranice – dějiny města, I. Hranice, 1969, s. 70.

(29) Bohumír Indra, Obyvatelé Hranicka v 16. a 17. století. In: Záhorská kronika, 24,

1946–1947, s. 68–75, 100–109 & 147–156.

17. STOLETÍ

Na počátku 17. století se v Hranicích usazují první Židé, jejichž potomci vytvoří židovskou obec, která bude existovat jako samostatná správní jednotka s názvem Reinic až do roku 1919 v oblasti dnešní Janáčkovy ulice (30).

Ve druhé polovině 17. století s výjimkou Kozích (dnes Hranických) Louček a Nejdku je už celá východní a severní část Hranicka obývána víceméně Němci. Přirozeně to však neznamená, že české obyvatelstvo vymřelo, nebo bylo vyhnáno, v dané oblasti prostě jen převládlo každodenní používání němčiny. Zdrojem změny snad býval příchod skupiny novousedlíků do oblasti oslabené válkou, v níž v danou chvíli nepředstavovala ekonomickou konkurenci, a zároveň přicházela s příznivějším, tedy „mírovým“, mentálním nastavením, které vedlo k tomu, že skupina byla obecně dynamičtější než starousedlíci. Prostřednictvím sňatků se pak spojila s původními obyvateli, a pokud byla navíc posilována další imigrací, mohlo dojít k tomu, že její zvyky převážily. Zejména snadné to bylo v situaci, kdy celé „národní uvědomění“ bylo dalekou budoucností.

Nově příchozí tedy ani o neusilovali o nějakou germanizaci, ta byla jen vedlejším produktem jejich činnosti. Hezkým dokladem této přednacionální fáze vztahů je fakt, že »na hranickém panství se vždycky dbalo na národnost smluvních stran, takže v německých vsích se v pozemkových knihách zapisovaly Čechům zápisy česky a naopak; máme o tom celou řadu dokladů až do počátku 19. stol.« (31).

(30) Bohumír Indra, Historická topografie města Hranic. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov, 8, 2002, s. 160–196. – Do roku 1848 Židé nesměli kupovat domy mimo toto ghetto.

(31) Adolf Turek, K poněmčení vsi Středolesí. In: Záhorská kronika, 27, 1949–50, s. 1–4.

18. STOLETÍ

Ovládnutí a používání němčiny se v 17. století stává nezbytným předpokladem pro výraznější společenský vzestup jak v Čechách, tak na Moravě. Reformy Marie Terezie a Josefa II. ve století osmnáctém se pak pokoušejí z němčiny vytvořit úřední jazyk celé monarchie – teprve od této chvíle můžeme mluvit o nějaké cílené germanizaci.

Jazykovou situaci chudších středních vrstev na Hranicku hezky ilustrují memoáry Josefa H. A. Gallaše: »Dřív nežli se otec do Jičína k své práci odebral, zavedl mě k zdejšímu varhaníku Benediktovi Kellerovi do školy, žádaje ho v mé přítomnosti, aby mě ostro držel a německy čísti a psáti učil. Benedikt, znaje otce mého a vědouce, že v jazyku německém docela nezběhlý jest a že matka má též pouhá jest Moravkyně, vymlouval mu to, pravě, že by to k mojemu prospěchu nesloužilo, abych, nemaje doma příležitosti po německu s někým rozprávěti, mateřský jazyk, kterémuž rozumím, zanedbal; dokládaje, že já svým časem tím lépěji německému se naučím« (32).

Úryvek popisuje situaci z Hranic roku 1764. Zdůraznění si zaslouží, že Moravané svůj jazyk označovali jako moravštinu, teprve ve druhé polovině 19. století převládl koncept jedné češtiny s řadou nářečí.

(32) Antonín Fabík, Gallašova autobiografie. In: Záhorská kronika, 22, 1939–1940, s. 97––102. Gallaš nakonec svou literární dráhu začal v němčině, dokonce si v němčině vedl svůj soukromý deník. Teprve po návratu do Hranic v roce 1791 začíná psát česky.

19. STOLETÍ

V roce 1825 se v hranické hlavní farní škole vyučuje moravsky, v roce 1862 však obecní výbor žádá, aby se vyučovalo nejen moravskoslovansky, ale také německy, protože všechny děti moravštinu ovládají – »i děti z rodin, v nichž se mluví německy« (33) – takže by bylo dobré, aby ovládaly také němčinu.

Odhadnout poměr česky, německy či dvojjazyčně mluvících obyvatel Hranic a okolí není do poloviny 19. století zatím možné. Každopádně v roce 1848 »někteří měšťané zdejší vyvěsili si v dubnu na svých domech německý, rakouský a moravský praporec. Nemyslete si však, že by proto v Hranicích všechno bylo poněmčeno. Mluví se zde až posaváde tak čistá čeština, jak za časů slavných bratří moravských, kteří někdy v našem městě sbor svůj mívali. Pravda, mnohý větrník, jenž ve Vídni, v Brně aneb v Holomouci na vandru němčině se byl přiměl, mermomocí k Němcům hledí, ale většina měšťanů tak nesmýšlí. Po smrti Galašově 34 a Johnově ovšem láska k mateřské řeči v srdcích Hraničanů poněkud ochabla, což bürcaukratům (35) velmi milé jest, jenž rádi ještě po luzích německých kráčejí, dobře vědouce, že na nich pohodlněji, než na připravovaných pro ně českých« (36).

Roku 1856 byly v Hranicích otevřeny Výchovné ústavy vojenské. Škola vychovávala vojenskou elitu celé monarchie, přičemž samozřejmě jazykem, kterým spolu zaměstnanci i svěřenci ústavu komunikovali, byla němčina. Ústavy tak ovlivňovaly prostředí města nejen ekonomicky, ale také národnostně.

V roce 1871 zřídila obec gymnázium, na němž byla vyučovacím jazykem čeština, nebyla ovšem schopna školu dlouhodobě financovat, stát tedy roku 1873 převzal zřizovatelství gymnázia a zavedl vedle českých tříd také paralelní třídy německé. V roce 1877 však byly české třídy zrušeny a výuka pokračovala pouze v německém jazyce (37). V obecné – jazykově tzv. utrakvistické – škole se v té době vyučovalo v 1.–3. třídě česky, ve 4. a 5. třídě německy.

V roce 1880 se uskutečnilo první sčítání lidu, které sledovalo také národnostní sebeidentifikaci obyvatel. V Hranicích uvedlo jako svou obcovací řeč 5.048 obyvatel češtinu a 2.034 němčinu, přičemž v těchto číslech jsou započítáni též vojáci a také obyvatelé židovské obce, z nichž mluvilo 242 německy a 49 česky – tato čísla výmluvně ukazují, že většina lidí, kteří se hlásili k židovskému náboženství (případně židovské národnosti), užívala v rodinách němčinu. Pro českou stranu se pak toto židovské „germanofilství“ stalo vítaným doplněním arzenálu tradičních antisemitských klišé, která ovšem sdílela také strana německá.

Německy mluvící občané tedy v roce 1880 tvořili skoro třetinu Hraničanů, stejný poměr platil i pro celek hranického soudního okresu, ve kterém z 53 obcí bylo zcela německých 15: Bodenstadt/Potštát, Bölten/Bělotín, Daub/Dub, Fünfzighuben/Padesát lánů, Gaisdorf/Kyžlířov, Kunzendorf/Kunčice, Lindenau/Lindava, Litschel/Kozí Loučky, Lutschitz/Lučice, Malhotitz/Malhotice, Mittelwald/Středolesí, Neudek/Nejdek, Pohl/Polom, Poschkau/Boškov a Schmiedsau/Kovářov, víceméně německé byly Hermitz/Heřmanice, s výraznou německou menšinou Jindřichov/Heinrichswald a Hranice/Mährisch-Weisskirchen (38).

Národnostní poměry města Hranice podle sčítání lidu v letech 1880–1930*

rok obyvatel Češi** Němci Židé další cizinci

1880 7.384 5.048 2.034 29

1890 7.795 4.967 2.367 100

1910 8.728 6.956 1.417 134 221

1921 9.303 7.641 1.038 195 111*** 318

1930 10.826 9.007 1.127 141 326**** 225

* 1880–1910 se zjišťovala »obcovací řeč«, 1921–1930 »národnost« / ** 1880 »řeč čechoslavanská«; 1890–1910 »řeč česko-moravsko-slovenská«; 1921–1930 »národnost československá« / *** z toho 67 Rusů, 28 Maďarů a 11 Poláků. / **** z toho 203 Rusů, 11 Maďarů a 108 Poláků.

(33) Emil Cigánek, České obecní reálné gymnasium. In: 25 let českého reál. gymnasia v Hranicích 1912–1937 – 51 let prvního gymnasia v Hranicích 1871–1922. Hranice, 1937,

s. 74–87.

(34) Lehce paradoxní je, že gallašovský okruh hranických ctitelů českého jazyka, literatury a umění založil roku 1825 spolek Casino, který se později změnil v německo-český společenský klub a roku 1837 metamorfoval v první německý spolek v Hranicích. – Bohumír Indra, Založení Casina. In: Zpravodaj města Hranic, září 1976, s. 10–13.

(35) Tj. úředníkům (odtud slovo byrokrat).

(36) jSk [Josef Skutil], Dopis z Hranic z roku 1848. In: Záhorská kronika, 26, 1948–1949, s. 80–81.

(37) Vladimír V. Bartovský, Hranice, lázněT eplice. Statisticko–topografický a kulturně–historický obraz. Hranice, 1924 (2. přeprac. vydání), s. 197–204.

(38) Podrobněji viz Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, VI. Ostrava, 1978.

BOJ O RADNICI

Do Hranic dolehla ostrá nacionalizace teprve v poslední čtvrtině 19. století. Zatímco početně byla německá strana slabší, její společenský vliv byl fakticky majoritní, protože s němčinou se identifikovala ekonomická elita převážně židovských podnikatelů, gymnaziální profesoři i důstojníci. V osobě Friedricha Plachkého pak německá skupina našla schopného reprezentanta, který díky tehdejší volební aritmetice dosáhl vítězství v obecních volbách a od roku 1890 do roku 1903 vládl Hranicím (39). Radikalizovaná česká strana mu vytýkala, že se snažil posilovat němectví odstraňováním nepohodlných českých kněží i úředníků, městské zakázky svěřoval výhradně firmám německých majitelů, jmenoval přes 60 čestných občanů města, aby si zajistil příští volební vítězství (40), a řadu dalších „protičeských“ činů. Ve městě, jehož reprezentace byla do té doby národnostně nevyhraněná (41), se rozhořel intenzivní národnostní boj. Do čela české strany se v roce 1888 postavil František Šromota, který se nakonec roku 1903 stal „prvním českým starostou“ (42).

Již roku 1896 došlo k rozdělení dosud dvojjazyčné obecné školy na českou a německou (43) a roku 1898 byly v jeden den slavnostně otevřeny dvě školní budovy – na Nádražní ulici (dnes 1. máje) to byla česká obecná škola a na Motošíně škola německá; roku 1912 bylo vedle německého státního reálného gymnázia zřízeno české městské gymnázium.

(39) Přičemž už v předchozím volebním období byl jako první radní za vlády starosty Františka Watzlawika/Václavíka určující postavou místní politiky.

(40) Tehdejší volební právo nebylo tzv. rovné. Občané spadali do jednoho ze tří volebních sborů podle výše placených daní – 1. sbor tvořili ekonomicky nejvýkonnější a úředníci, 2. inteligence a čestní občané, do 3. sboru volili méně majetní občané, kteří odváděli na daních alespoň 10 zlatých ročně. Třetí sbor byl vždy český, první zase německý, Plachký posílil německý vliv ve druhém sboru a později byl odstraněn proto, že Čechům se podařilo získat většinu ve sboru prvním. – Viz Vladimír V. Bartovský, Hranice, lázně Teplice. Statisticko–topografický a kulturně–historický obraz. Hranice, 1924 (2. přeprac. vydání), s. 161–182.

(41) Sám Plachký v Hranicích zpočátku manifestoval své české vlastenectví, jeho dva nejbližší spolupracovníci byli také „původem Češi“ a rovněž část jeho voličů se přímo cítila Čechy. Už to ukazuje, že nejen nacionalismus se stával politickým faktorem, ale že také politické zájmy se promítaly do nacionální identifikace. – Pro zajímavost: Marie Janečková-Jamborová byla v květnu 1945 uvězněna v hranickém internačním táboře pro Němce, její sestra Heřma Hodinová za ni intervenovala dopisem, ve kterém se dočítáme také: »Moje sestra je z rodiny ryze české, otec Aug. Janečka se za Dr. Šromoty a p. Ludvíka Popa, který byl jeho dobrým přítelem, zasloužil o svržení německého režimu a zachránění českého majetku (fy Kunz), byl členem všech českých spolků i besedy Jurik, o kterou měl také zásluhu, že nebyl tento spolek rozpuštěn.« – Žádost, 1. 7. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 180.

(42) Toto opakované tvrzení je ovšem zavádějící, všichni hraničtí starostové od roku 1850 – právě jen s výjimkou F. Plachkého – byli národnostně Češi či Moravané, i když to samozřejmě nebyli čeští nacionalisté. V některých druhořadých historických textech už je Šromota dokonce rovnou „prvním hranickým starostou“.

(43) Roku 1891 bylo v obecné škole 355 hochů, jenž udali národnost českou, a 43 chlapců národnosti německé. – Alfa V. Musiol, Soudní okres hranický. Hranice, 1936, s. 144.

20. STOLETÍ

Ačkoliv na zemské úrovni se národnostní problém na Moravě fakticky podařilo vyřešit Moravským paktem z roku 1905, na lokální úrovni nacionalismus na české i německé straně dále bujel. O hranických poměrech částečně vypovídá nařízení české městské rady z roku 1911, kterým rozhodla, že německé náhrobní nápisy mají být změněny na české (44). Národnostní atmosféru období první světové války zachycuje zase tento text: »V květnu 1915 slavilo se zdejším německým gymnasiem vítězství u Gorlice. Byla to veliká německá slavnost, při níž procházel průvod žáků i dospělých po celém městě za zvuku vojenské hudby a hlaholu německého; v Hranicích jako by nebylo Čechů. Až na hranici města, v tmavých končinách u vojenských ústavů, bylo hozeno do průvodu několik kamenů a hrud« (45).

Po zřízení Československé republiky byl německý živel v Hranicích oslaben úplným počeštěním úřadů i vojenské akademie, další ránu mu zasadilo zrušení německého gymnázia v roce 192246, přesto se v roce 1930 k německé národnosti hlásilo stále 10 % obyvatel města. V okolních německých obcích přibývalo českého obyvatelstva velmi zvolna.

V říjnu 1938 byly k Německu připojeny z hranického soudního okresu německé obce Bělotín, Boňkov, Boškov, Dub, Heřmanice, Heřmánky, Kovářov, Kunčice, Kozí Loučky, Kyžlířov, Lindava (od roku 1949 Lipná), Luboměř, Lučice, Nejdek, Padesát Lánů, Polom, Potštát, Spálov a Středolesí, přičemž ale Heřmanice měly zhruba 50 % a Luboměř a Spálov přímo 100 % českého obyvatelstva. Samotné Hranice zůstaly pohraničním městem zmenšené Československé republiky, ač část místních Němců usilovala o jejich přičlenění k Říši (47).

Hraničtí Židé, kteří byly významnou součástí německy mluvící menšiny, se od 20. let stále více identifikovali s Československem, nástup antisemitského nacismu k moci v Německu pak ještě víc posiloval čechizaci Židů. Toto několikaleté období však přerušilo obsazení ČSR Německem a okamžitě aplikovaná perzekuční opatření (48). V roce 1942 byli všichni hraničtí Židé deportováni a většina z nich zahynula ve vyhlazovacích táborech na území Polska. Tím fakticky po třech staletích přestala existovat hranická židovská komunita, která měla také významný podíl na částečném poněmčení Hranic v 19. století.

Nacistický režim a jeho hraničtí reprezentanti samozřejmě chtěli posílit počet Němců na území Protektorátu. Vstřícnější sociální politika vůči obyvatelům německé národnosti vytvářela příznivé prostředí pro národnostní konverze, u nichž stačilo prokázat, že v žilách žadatele koluje také německá krev, či mít za manžela nebo manželku někoho, kdo se hlásil k německé národnosti. Fakticky tak ovšem docházelo k situaci, v níž tito „noví Němci“ měli jen málo společného s „opravdovými Němci“: »Když byla první, tak zvaná hladká akvisice německých vlastenců skončena, začal se terorem hledat další lidský materiál pro dobrovolný přestup k německé národnosti, neboť první nábor byl neuspokojující – stával zde totiž úmysl dokázat, že Hranice jsou městem německým. Jak tito Němci vypadají, toho tragickým obrazem je dnešní internační tábor.

Vždyť tyto oběti tohoto náboru ani německy neumějí« (49).

Na Hranicku, jako typické pohraniční oblasti s národnostně smíšeným obyvatelstvem, tedy ve 40. letech existovaly kromě Čechů, Židů a dalších národností vlastně tři druhy Němců: 1) „venkovští Němci“ v oblastech (a z oblastí), kde existovalo dlouhodobě homogenní německé osídlení; 2) „městští Němci“, jejichž rodiny po desetiletí žily v kontaktu s českým živlem, takže byli fakticky bilingvní – jednalo se buď o potomky rodin ze Sudet či odjinud z Rakouska a Německa, nebo o členy „původně českých“ rodin, kteří se z různých důvodů hlásili k německé národnosti, aniž to nutně znamenalo, že „doma se mluvilo“ německy. Přinejmenším však ovládali němčinu i češtinu; 3) čeští „renegáti“ a jejich rodiny, tedy lidé, kteří relativně dobrovolně či z donucení „přistoupili k německé straně“ a k německé národnosti přihlásili i svoje rodiny, část z nich němčinu vůbec neovládala.

(44) Bezprecedentní rozhodnutí bylo samozřejmě soudně zrušeno. – Za informace o této kauze děkuji Václavu Bednářovi.

(45) Emil Cigánek, 1918–1928 – Deset let našeho ústavu za republiky. In: 8. výroční zpráva Státního reálného gymnasia v Hranicích, 1927–1928, s. 5–8.

(46) Za celou dobu existence absolvovalo německé gymnázium 572 mužů a 7 žen, z toho 250 Němců, 166 Židů, 156 Čechů a 7 jiné národnosti. – 25 let českého reálného gymnasia v Hranicích 1912–1937 – 51 let prvního gymnasia v Hranicích 1871–1922. Hranice, 1937, s. 130–137.

(47) Ludvík Novotný, Hranicko ve dnech Mnichovského diktátu v roce 1938. In: Zpravodaj města Hranic, říjen 1978, s. 2–6.

(48) Za zdůraznění tu snad stojí účelovost, se kterou česká veřejnost začala po válce používat nacistický antisemitismus jako argument pro „stejně tvrdé“ zacházení s Němci, když přitom i na české straně byl antisemitismus velmi rozšířený. – Václav Bednář, Poznámky k provedení holocaustu hranických Židů. In: Židé a Morava, 4, 1997, s. 105–115.

(49) Protokol z výslechu F. Beinhauera [N; *1900, úředník], nedatováno. In: SOkAP, ONVH, k. 91.

POČÍTÁNÍ MRTVÝCH

Němečtí nacisté prováděli národnostní šikanování, které daleko předčilo poměry Československé republiky i Rakouského císařství, ale teror, jehož se dopouštěli v době války, měl především politické, nikoli nacionální, příčiny. V tom je zásadní rozdíl mezi protičeským postupem Němců za okupace a protiněmeckými akcemi Čechů po válce.

Každý národ po válce sečetl své mrtvé. Češi napočítali v soudním okrese Hranice skoro 60 obětí, které zemřely kvůli nacistickému teroru (50). Ve vyhlazovacích táborech bylo zavražděno skoro 200 hranických Židů. Hraničtí Němci své oběti zatím zřejmě nespočítali, poměr mužů a žen, kteří šli „do odsunu“, ovšem nasvědčuje velkému počtu padlých. Jak uvidíme, také český teror po květnu 1945 si vyžádal své oběti. . .

Od roku 1946 žijí v Hranicích skoro výhradně lidé hlásící se k české národnosti. V průběhu posledních padesáti let pak ve městě vyrostla bilingvní cikánská/romská menšina (51). Ostatní imigrace posledního století z Ukrajiny a Vietnamu zatím byla či je asimilována českou majoritou.

Při sčítání lidu v roce 2001 se z 19.670 obyvatel Hranic hlásilo 17.645 k české, 1.091 k moravské, 539 ke slovenské, 53 k romské, 21 k ukrajinské, 21 k německé, 16 k polské, 3 k vietnamské a 2 ke slezské národnosti.

(50) Dalších 40 osob zahynulo za války při bombardování Hranic; v březnu 1946 byly exhumovány a do Olomouce převezeny ostatky padlých sovětských vojáků z celého hranického správního okresu, bylo jich 89. – LN [Ludvík Novotný], Osvobození města Hranic v květnu 1945. In: Zpravodaj města Hranic, květen 1980, s. 2–4.

(51) Jako doklad hranického anticikánismu, který zároveň referuje o zřejmě první větší poválečné vlně romské imigrace do Hranic, viz Hranice bez cikánů. In: Ruch, č. 29, 15. 7. 1948: »Nedostatek pracovních sil donutil některé živnostníky zaměstnat cikány. Jako vždy přispěchaly za nimi jejich ženy a družky s houfem dětí. Zatím co muži pracovali, cikánky po okolí kradly a děti žebraly. Kdyby příliv cikánů do našeho města byl trvalý, mohlo by se zanedlouho stát, že by v Hranicích byla vytvořena celá cikánská čtvrť. Cikáni se chtěli v Hranicích i ženit. Byli vyhledáváni některými hranickými příslušnicemi. V důsledku toho SNB dne 8. července cikány všechny vystěhoval do jejich bývalých domovů, protože cikánům je zákonem vstup na území Hranic zakázán.« Neuvěřitelné, že?

ZMĚNA NÁRODNOSTI

Proces změny, ve které jedinec či rodina přijímá novou národnost, není v českém prostředí příliš prozkoumán (52). Tak stále přetrvává představa národnosti jako něčeho vrozeného, něčeho, co existuje automaticky, a vlastně ani nemůže být podrobeno rozboru (53).

Přitom už desetiletí existuje jiná vysvětlující představa národnosti – národnost jako tzv. „sociální konstrukt“, tedy něco co není dáno geneticky, ale „jen“ sociálně osvojeno. Tento koncept zatím příliš nepronikl z vědeckých publikací do obecného uvažování. A přitom právě jeho použití by mohlo pomoci v eliminaci stávajícího nacionalismu a rasismu, který je v Česku velmi rozšířený. Jako příklad sociální konstruovanosti národnosti či rasy lze snad uvést zajímavý moment ze současnosti – část příslušníků jedné rodiny se sama považuje a je okolím považována za Romáky/cikány, zatímco druhá část je „bílá“, přestože genotypově mezi nimi není rozdíl. Podobný proces národnostní proměny napříč příbuzenskými svazky pozorujeme, když procházíme hranické hřbitovy a sledujeme, jak v německy popsaných náhrobcích pokračují česky další generace stejné rodiny. Stejně tak na seznamech Němců odsunutých z Hranic v roce 1946 nacházíme tatáž příjmení, se kterými se dnes ve městě setkáváme na každém kroku (54). To ukazuje, jak byla a je ve skutečnosti křehká národnostní hranice, a to nejen v době, kdy pojem národnost nebyl ještě ideologizován, ale i v době hořících nacionalistických vášní. Vždy tu byla poměrně široká vrstva společnosti, která byla schopná a ochotná k národnostní změně bez jakéhokoli zjevného donucení.

Ba právě spíše „neviditelné“ tlaky v podobě hierarchie sociálního či ekonomického kapitálu dosahovaly při germanizaci a čechizaci obyvatel největších výsledků.

Výstižně tento problém pojmenovává text otištěný v Hranicích v červenci 1945, tedy v době nejsilnějšího protiněmeckého řádění: »Při provádění směrnic ZNV, internování a vyšetřování Němců naráží se v Hranicích, které těsně souvisí s pohraničním územím, na těžký problém. Zde se schází nejen smíšenina ras a národů: Hanáci, Slováci, Valaši, Němci z doby Rakouska a poslední války, ale také se naráží na to, že je zde jen málo rodin, které by neměly v příbuzenstvu Němce. Je tomu tak ve všech vrstvách. Ať jsou to dělníci, inteligence nebo střední vrstvy. Je zde dosti případů, že žena za německé okupace, a ani jindy, se nemohla muži, „hlavě rodiny“, postaviti na odpor, když on chtěl být Němec. Kolik je takových rodin, i před válkou, kde by si nebyl muž dělal to, co on chtěl? Zvláště za války! Kdo konečně držel v Hranicích Němce? Kdo měl nejvíce akcií Spolkového domu: Jambor, Losert, Wolf! Kdo držel Turnverein a Schulverein? Heller! Židé! Oni to odnesli! Chcete je za to trestat? Máte zde dělnické ženy, Češky! Měly za muže Němce; ony, ani děti německy neumějí! Vdaly se mnohé za války, i když to dovoleno nebylo. Konečně jak tomu bylo v prvé republice, zvláště za dobu hospodářské krize? Kdo učil lid býti tam, kde se dávalo, ať to bylo ve volbách nebo před nimi? Kdo učil nejen dělníky, ale i inteligenci, mít několik legitimací různých stran? Vždyť na to vše navazovala nacistická demagogie rozhlasem, sketchi, různými úpravami sociálních otázek. Kde jsou viníci toho, co bylo, a co zůstalo?« (55)

(52) Badatelsky je to totiž poměrně složité – jednou z cest k řešení by mohla být metoda komplexního genealogického rozboru matrik, jejímž tvůrcem je Vladimír Rolinc z Olšovce.

(53) Sociologie má pro obdobné jevy hezký výraz – černá skříňka.

(54) Výmluvný je také fakt, že všichni vyslýchaní Němci, se kterými se na dalších stránkách knížky setkáme, vypovídali na policii i u soudu česky.

SLOŽITÉ OSUDY

Pro ilustraci složitostí se seznamme se dvěma životními příběhy lidí, kteří byli v létě 1945 v Hranicích internováni jako Němci:

EMILIE HELBIGOVÁ »Jsem narozená jako Češka a moje rodiče byli též české národnosti. Navštěvovala jsem české školy v Hranicích. [. . .] Za svobodna měla jsem dítě Leopoldinu s jistým Josefem Koudelou, který byl národnosti české. V roce 1942 jsem se provdala za něm. vojína Helbika Karla, který podle dopisu, který mně byl poslán po příteli mého muže, na ruské frontě padl. Krátce po obsazení našeho území německým vojskem nastoupila jsem zaměstnání jako posluhovačka u německé branné moci v budově divise v Hranicích. Tam jsem obdržela přihlášku o vstupu jako Němka. Přihlášku jsem podepsala a tím nabyla německou státní příslušnost. [. . .] Přihláška týkající se vstupu do německé národnosti byla mně předložena tak, že jsem ji podepsala, aniž bych věděla, co podepisuji, jelikož přihláška byla tištěna v německém jazyku a já německy neumím. Dne 15. června 1945 byla jsem internována jako osoba německé národnosti a dodána do tábora pro Němce v Hranicích« (56).

FERDINAND BEINHAUER »Můj původ jest německý a navštěvoval jsem německé školy (jiných nebylo) ve Fulneku a v Šumperku, kde můj otec byl zaměstnán. [. . .] Žádal jsem po maturitě do drážní služby, byl jsem však pro svoji německou národnost odmítnut. [. . .] Ač veden jako Němec, absolvoval jsem jak základní důstojnickou školu ve Znojmě, tak praktickou školu na zál. důstojníka u 9. děl. brigády v Bratislavě s výtečným prospěchem, pořadím prvý. Byl jsem vojákem tělem i duší a z přesvědčení. Uposlechl jsem tudíž rád výzvy velitele pluku, abych zažádal do vojenské akademie. Byl jsem pozván k jazykové zkoušce, obstál jsem a byl přijat. Byl jsem opět veden jako Němec a musel jsem navštěvovati večerní kursy češtiny. Češtině jsem se naučil jen soukromně a z vlastní píle. [. . .] V roce 1929 jsem se v Hranicích, po splnění předepsaných požadavků předpisu pro sňatky důstojníků, oženil. Moje žena jest původem z Hranic a Češka. [. . .] Moje manželka nevěděla, že jsem národnosti německé, nikdy se o tom nemluvilo a dozvěděla se toto až při sčítání lidu v roce 1930. Byla překvapena a já po té přistoupil k národnosti české, neboť jsem byl přesvědčen, že nemá smysl, abych jako českosl. důstojník posiloval německou menšinu. Nikdo mne nemůže viniti z prospěchářství, neboť jsem svoje povolání měl a byl bych podle předpisu a svých znalostí postoupil a mohl sloužiti i jako Němec. Tím však nastaly pro mne nepříjemnosti, které se táhnou až do dnešního dne. Češi moji dobrou vůli neuznávali a Němci mne nejprve násilně k německé přihlášce nutili, abych pak po celých 5 let platil a byl hodnocen co špatný Němec. [. . .] Jsa přihlášen jako Čech, hledal jsem samozřejmě zapojení do českého života. Přihlásil jsem se do Národní jednoty a jest dnes velmi zajímavé, že moje přihláška byla na zákrok obchodníka Matějky zamítnuta, téhož Matějky, ze kterého se stal věrný služebník nacistického režimu, pilný spolupracovník a i funkcionář v SA, který byl ve Volkssturmu a na konec se dobrovolně přihlásil k Wehrmachtu. [. . .] Na podzim roku 1939 byl jsem poručen do úřadovny p. R. Gayera, tehdejšího vedoucího Němců. Sedělo tam několik Němců a hlavně nebezpečný akvisitér duší, dentista Oskar Svoboda. Odmítal jsem přihlášku s poukazem na to, že jsem se přihlásil k národnosti české a mám rodinu – manželku i dceru – ryze českou. Neústupně trvali na svém, žádali dokonce, abych se nechal rozvést, vyhrožovali, že mne zničí, že budu nemožný, neboť můj původ jest německý, až jsem po velmi dlouho trvajícím boji svoji přihlášku podepsal, musel se zavázati, že dítě pošlu do německé školy, ale s výhradou, že moje manželství bude akceptováno tak jak jest. [. . .] Uvítání bylo doma strašné« (57).

(55) Německá otázka v Hranicích je těžký problém. In: Nový směr, č. 8, 4. 7. 1945, s. 1.

(56) Protokol z výslechu E. Helbigové [N; *1916, pomocnice v domácnosti], 4. 7. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 91.

(57) Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], nedatováno. In: SOkAP, ONVH, k. 91.

ZÁVĚR

Ač podobné případy nejsou pravidlem, faktem je bezesporu to, že němečtí Hraničané vůbec nebyli monolitní menšinou jednoduše oddělitelnou od české většiny. Z toho důvodu také v roce 1946 nebylo možné odsunout zdaleka všechny místní Němce. A zároveň mnohým odsunutým chybělo jen málo k „dokonalé českosti“. Když tedy přemýšlíme nad protiněmeckými perzekucemi z českého pohledu, musíme mít na paměti, že protiněmeckým terorem byla postižena i řada těch, jejichž potomci dnes patří k „nám“.

III.

POVÁLEČNÁ PERZEKUCE HRANICKÝCH NĚMCŮ

MĚSTO OSVOBOZENO

6. května 1945 opustil Hranice vládní komisař K. Kettner, okresní hejtman F. Jeschke a další prominenti nacistické správy, souběžně z Hranic ustupovaly také německé vojenské jednotky, takže už 7. května ráno obsadil „revoluční“ Národní výbor kasárna bývalé vojenské akademie. 8. května okolo půl druhé v noci procházely Hranicemi poslední zbytky německé armády a ráno dorazila do města Rudá armáda (58). Přestože v právě osvobozeném městě vládl nepochybně značný zmatek, zdá se, že Národní výbor dokázal situaci rychle konsolidovat.

V této knížce se však nebudeme zabývat procesem všeobecné obnovy

poválečného hospodářství, školství, úřadů atd., ale jen „řešením“ tzv.

„německé otázky“.

(58) Ludvík Novotný & Václav Vlasák, V Hranicích před 15 lety. In: Minulost Přerovska, 2, 1960, s. 76–81; Ludvík Novotný, Hranice na sklonku druhé světové války a ve dnech osvobození. In: Minulost Přerovska, 6, 1970, s. 39–49; LN [Ludvík Novotný], Osvobození města Hranic v květnu 1945. In: Zpravodaj města Hranic, květen 1980, s. 2–4.

BLUDNÁ IDEA PERZEKUCÍ

Pocit, že porážka nacistického státu okupujícího Česko (59) je zároveň porážkou českých Němců v dlouhodobém zápasu Čechů a Němců o dominantní vliv v českých zemích, panoval zřejmě všeobecně. Pod dojmem této (bludné) ideje pak samozřejmě logicky musela nastat „odplata“. Oficiální podobě takovéhoto potrestání, kterou přinesly retribuční soudy a vysídlení, předcházela vlna do jisté míry spontánního „lidového“ násilí, na němž se ovšem často podílely také vojenské a správní orgány obnovovaného státu (60).

(59) I když „protektorát“ byl značně benevolentnější formou okupace, než jakou zažilo např. Polsko.

(60) Viz např. Tomáš Staněk, Perzekuce 1945. Praha, 1996.

NĚMCI ODJINUD

Kromě vojáků německé armády, pro které vznikl v kasárnách Střelce Jana Čapka (naproti dnešnímu sídlišti kpt. Jaroše) zajatecký tábor (61), se na Hranicku pohybovala v prvních dnech míru také řada německých státních příslušníků, kteří se do oblasti dostali jen shodou válečných okolností – většinou zřejmě na útěku před frontou. Dne 31. května 1945 vydal hranický ONV příkaz, kterým s okamžitou platností vyhostil »všechny německé státní příslušníky, kteří před 1. říjnem 1938 neměli trvalé neb přechodné bydliště v okrese« (62). O celkovém počtu těchto běženců si můžeme udělat určitou představu z toho, že »v prvých 14 dnech našeho osvobození prošlo místní stanicí NBS asi 1.500 německých uprchlíků, kteří po vyšetření a prohlídce byli posláni do svých domovských obcí« (63).

(61) O tom, že teorie vyhlášek a nařízení nebyla vždy shodná s realitou, svědčí např. i to, že František Frais z Kunčic žádá v lednu 1946 o propuštění z internačního tábora a SNB Bělotín sděluje: »vzhledem k tomu, že sloužil u býv. Wehrmachtu, měl by býti pojatý do evidence jako válečný zajatec a předaný do vojenského zajateckého tábora v Hranicích«. – Vyjádření SNB Bělotín, 30. 1. 1946. In: SOkAP, ONVH, k. 93, č. 126.

(62) Příkaz ONV č. j. 97/45, 31. 5. 1945. In: SOkA, MNVH, k. 39.

(63) V prvých 14 dnech. In: Nový směr, č. 9, 13. 7. 1945, s. 2.

PERZEKUCE

Perzekuce uvalené na české Němce můžeme v zásadě rozdělit na dva druhy – na paušální, které se týkaly všech osob německé národnosti resp. říšskoněmecké státní příslušnosti bez rozdílu, a na individuální, tedy takové tresty, které jednotlivcům stanovil soud či komise za konkrétní trestné činy.

ZATÝKÁNÍ A VĚZNĚNÍ

Nejviditelnějším typem paušálních perzekucí byla omezení svobody pohybu. Hned 8. května 1945 byla velká část hranických Němců (a také několik Čechů) zatčena a koncentrována na několika místech v Hranicích. Tak vznikly internační tábory I, II a III, kterým se budeme věnovat podrobně později.

Další Němci a fašisté a kolaboranti byli umístěni ve věznici okresního soudu: »Po převratě hned druhého dne začali sem lidé v civilu s odznakem Národní stráž voditi Němce z Hranic i z okresu. Dále fašisty, kolaboranty. Byli zde u soudu vyšetřováni. Až 70 lidí bylo zde ve věznici, ačkoliv jest jen pro třicet lidí. Na dvou postelích spalo až 6 lidí. Ve společné cele bylo až 15 Němců. Zvláště byly ženy a muži také. Vazby tyto skončily až v květnu 1946. Později byl stav jen 30 až 35 lidí.« (64).

(64) Vzpomínka B. Pavlíčka, 21. 1. 1949. In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 37.

„DROBNÁT PERZEKUCE

Další omezení svobody pohybu se týkala také těch Němců, kteří nebyli internováni. – »Nikdo z německých příslušníků nesmí používati cestovních prostředků bez zvláštního povolení.« (65) – »MNV se ve věci Němců usnesl: 1. zakázati Němcům tvoření hloučků, [. . .] 3) zakázat Němcům vycházení po 18 h.« (66) – »Návštěvy Němců u ONV v Hranicích jsou stanoveny pouze na středu v době od 14 do 15 hodin. V jiné dny není návštěva úřadu Němcům dovolena« (67). Také možnost nakupovat v obchodech byla omezena jen na dobu mezi 15–16 h (68). Kromě ponížení to Němcům samozřejmě přinášelo i obyčejné komplikace, jak o tom svědčí žádost Edity N–ové:

»Mám české školní vzdělání a od svých rodičů české vychování. Jako Němka jsem byla zapsána na naléhání německých úřadů z donucení jako neplnoletá. [. . .] Jakožto učnice pro šití bílého prádla a j. u slečny Marie Nelhieblové v Hranicích, která jest 61 let stará, musím obstarávat veškeré pochůzky při nákupech pro svou zaměstnavatelku. Nošením označení „N? jsem všude při nákupech před jinými zákazníky odkazována na pozdější dobu a promarním tím své zaměstnavatelce drahocenný čas, který pak při další práci schází, a není možno práci zákazníkům včas dohotoviti« (69).

Prostředkem k identifikaci Němců, který sám byl druhem perzekuce, bylo povinné nošení označení „N“ – »obyvatelstvo německé národnosti (i ze smíšeného manželství, i Češi, kteří se přihlásili k Němcům) musí bezpodmínečně nositi na vrchní části oděvu označení „N“. [. . .] Neuposlechnutí této vyhlášky bude trestáno internováním« (70). Postižení se samozřejmě snažili opatření obejít, jak o tom svědčí další úřední sdělení: »Provedeným šetřením bylo zjištěno, že němečtí příslušníci, aniž by byli vyňati z opatření proti Němcům, nenosí označení „N“, a pokud toto nosí, tak obyčejně na spodní části oděvu, neb jen přišpendlené, takže tím se stává toto označení nedostatečné« (71) – »MNV

se ve věci Němců usnesl: 2) dosavadní označení nošené na prsou změnit tak, že bude na levém rukávě ve formě pásky« (72).

Němcům byly stanoveny také nižší potravinové příděly než Čechům – už čtvrtý den po osvobození města informuje náměstek Bouda na schůzi MNV, že »německým občanům jest dávati dávky v tom množství, jaké dostávali Židé. Pouze dětem do 6 let ponechati dávky takové jako dětem českým« (73).

Nezanedbatelnou perzekucí byla i „jazyková opatření“. – »Že se Němci nepoučili z minulosti a neztratili na své zpupnosti, svědčí nedávný případ z Lipníka n. B., kde se německá rodina na náměstí provokativně bavila, jako by byla někde v Berlíně. Označení, které jsou povinni nosit veřejně, měli zakryto klopou kabátu. Když byli českou úřední osobou vyzváni, aby mluvili česky, poněvadž česky umějí, vykřikl najednou jeden z Němců pěknou češtinou: ,Vám do toho nic není, jak mluvím?´ Když byl německý hitlerčík za svou odpověď na místě potrestán, našlo se však několik Čechů, kteří tohoto Němce litovali. . .Uvědomili si, jak by ještě před rokem bylo naloženo s Čechem, který by takovým způsobem odpověděl Němci?« (74) rozčiloval se v novinách anonymní pisatel, kterého bychom dnes označili nejspíš jako českého šovinistu. Úřední reakce na sebe nenechala dlouho čekat: »Vzhledem k tomu, že mnozí němečtí příslušníci provokativně užívají němčiny nejen v denním styku, ale nepřímo si vynucují, aby se s nimi německy jednalo i v obchodech a úřadech, upozorňuje ONV v Hranicích právě vydanou vyhláškou na to, že jednací řeč jest pouze čeština a že ty osoby, které česky neumějí, mají si vzíti k jednání u úřadů všech druhů tlumočníka. Opatření toto jistě uvítá celá veřejnost s povděkem. K tomuto opatření dala podnět KSČ, která upozornila na neustálé naděje německých nacistů a jejich časté provokativní vystupování. Nutno si také všímati, kdo tak velmi ochotně s Němci německy mluví v obchodech i na ulicích« (75). Podobnými „dobře míněnými“ výhrůžkami se tehdejší tisk jen hemží.

(65) Oběžník ONV, 27. 10. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39.

(66) Zápis z 12. schůze pléna MNV, 2. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, i. č. 25.

(67) Návštěvy Němců u ONV. In: Nový směr, č. 1, 4. 1. 1946, s. 3: »Pro české obyvatelstvo zůstávají dosavadní vyhrazené dny (úterý a pátek dopoledne).«

(68) Oběžník ONV, 27. 10. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39.

(69) Žádost E. N–ové [N; *1929], 1. 2. 1946. In: SOkAP, ONVH, k. 93, č. 319/46 – komise 24. 4. nevyhověla, ale rada ONV 7. 5. 1946 žádosti vyhověla. Proč je příjmení žadatelky skryto, se dozvíte později.

(70) Vyhláška, 17. 8. 1945. In: Úřední věstník ONV Hranice, č. 1, 29. 8. 1945, s. 2.

(71) Oběžník ONV, 27. 10. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39.

(72) Zápis z 12. schůze pléna MNV, 2. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, i. č. 25. – Marianne Benisch, Nr. 43. In: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, 2. Augsburg, 1994 (2. vydání), s. 240–245 uvádí, že v Potštátu byla povinnost nosit „N“ na levé straně hrudi zavedena 20. června 1945 a 18. února 1946 byla jeho podoba změněna v „N“ na žluté pásce na paži.

(73) Zápis ze 2. schůze pléna MNV, 12. 5. 1945. In: SOAkP, MNVH, i. č. 25.

(74) Podivná odpověď Němců. In: Nový směr, č. 10, 8. 3. 1946, s. 2.

NUCENÁ PRÁCE

Přestože čeští Němci byli dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 zbaveni československého státního občanství, vzápětí byl vydán dekret č. 71 z 19. září 1945, který pro všechny tyto „cizince“ zaváděl pracovní povinnost. Fakticky na ně ovšem byla uvalena okamžitě po osvobození. O nucené práci hranických internovaných Němců budeme psát až v souvislosti s internačním táborem. Povinnost se však vztahovala i na ty, kteří internováni nebyli. S výjimkou starých lidí a dětí byli lidé nasazováni na všechny možné, zejména těžší práce. Člověk byl zpravidla přidělen na práci konkrétnímu zaměstnavateli, ke kterému buď docházel z domova, nebo z tábora, případně u něj byl přímo ubytován.

O poměrech v prvních měsících po válce svědčí výmluvně tento novinový článek: »Všichni zaměstnavatelé, jimž byli k jejich žádosti přiděleni na práci Němci, se upozorňují, že je musí platit. Mzdy těchto osob jsou stanoveny tak, že obdrží 80 % mzdy, kterou za stejnou práci by obdržel normální dělník. Z toho obnosu obdrží Němec-zaměstnanec přímo, pokud není umístěn v inter. táboře, jednu třetinu, dvě třetiny jeho platu musí býti poukázány místnímu NV, v jehož obvodu je Němec zaměstnán. MNV je povinen poukázati jednu třetinu platu Němce okresnímu NV. Za pracovní síly, umístěné v internačním táboře, je nutno celých 80 % mzdy platiti správě internačního tábora, v němž je Němec umístěn. Pro osoby, jimž byly poskytnuty výhody z opatření proti Němcům a které se písemným potvrzením prokáží, toto opatření neplatí« (76). Text článku nám ukazuje, že za nucené práce sice zaměstnavatelé měli platit 80 % běžné mzdy, do rukou neinternovaných Němců se však dostalo jen o něco málo víc než 25 % celkové částky! Internovaní nedostávali nic.

Situace se změnila poté, co byly 2. listopadu 1945 publikovány prováděcí směrnice k prezidentskému dekretu č. 71, které stanovovaly, že zaměstnavatel má platit Němci plnou mzdu, z níž 20 % odvede prostřednictvím ONV do státního rozpočtu (77).

(75) Vítané opatření ONV v Hranicích. In: Nový směr, č. 12, 22. 3. 1946, s. 1. Téma doplňuje také výmluvný titulek dalšího článku: Počeštěme svá příjmení! In: Ruch, č. 24, 27. 9. 1946, s. 1.

(76) Mzdy za práce Němců. In: Nový směr, č. 13, 10. 8. 1945, s. 1.

(77) O uplatnění tohoto nařízení v Hranicích svědčí článek Jaké mzdy patří Němcům? In: Nový směr, č. 3, 18. 1. 1946, s. 3.

KONFISKACE MAJETKU

V Hranicích78 byl majetek českých Němců zabavován hned po osvobození, tedy dříve, než byla vydána jakákoli právní úprava v této věci. – »Minulý týden byla provedena v Hranicích zmocněncem ZNV revise provedeného zajištění Němců, jejich majetku a zařízení a bytů, v důsledku čehož se po městě roznášely hrůzostrašné pověsti o tom, co se vše stalo nebo stane. [. . .] Fakt je ten, že skoro měsíc po osvobození nebylo žádných směrnic pro zajišťování Němců a jejich majetku, že ústřední úřady, ONV v Hranicích v to počítaje, začaly se uplatňovat teprve delší dobu po tom, až už národní výbory provedly zhruba vše, co bylo nutné v zájmu zajištění bezpečnosti, zásobování a hospodářské výstavby, a že jedinou směrnicí pro všechnu tuto práci byl vládní program, odposlouchaný ze zahraničního rozhlasu (79); tiskem dostal se do rukou NV teprve za 14 dnů. Fakt je konečně ten, že vodítkem členů NV byly stěžejní body vlád. programu a to, že lid je jediným zdrojem státní moci, že NV jsou vládou ve svém obvodu, že křivdy spáchané Němci na českém lidu musí být odčiněny, oni zajištěni a jejich majetek zabaven. Tyto směrnice byly při příchodu Rudé armády doplněny jednotlivými veliteli v tom smyslu, že majetek Němců je jejich kořistí a že oni mají právo, aby o něm rozhodli. Rozhodli tak, aby zařízení bylo rozdáno chudým a potřebným lidem. Přesto byly všude pořizovány soupisy, zařízení vydáváno na písemné příkazy referentů, cenné věci jako zlato, stříbro a skvosty uloženo. Podle provedeného odhadu je jejich cena zhruba 15 milionů korun, vkladů a cenných papírů za 3,5 mil. korun, přidělená zařízení, která budou ohodnocena a prodána, vynesou asi 1 mil. korun, kromě starožitností a památek, které zůstanou městu. [. . .] Dalším faktem je to, že polit. strany si členy NV, ustanovené v illegalitě, vyměnily za osoby zvolené na svých plenárkách, že tyto jsou pod kontrolou stran a jim odpovědny. Jedině nebyli vyměněni členové fungující za odboj, kteří zůstali odpovědni nejvýše sami sobě. I po této stránce bude sjednaná v nejbližším sezení NV náprava a tyto osoby budou vyměněny. Pokud se týče řešení otázky Němců, jejich odsunu a řešení jejich podání, funguje vyšetřující komise, kterou znovu všechny případy projdou. Bude však provedena očista ve veřejném životě tím, že bude odstraněn vliv všech, kteří mají za ženy Němky, nebo mají německou přízeň, ať jsou to již členové místního nebo okresního NV, nebo důstojníci. Jedině tak bude možno řešit a vyřešit otázku Němců podle směrnic a nebudou dohady o tom, že jsou poskytovány úlevy někomu z Němců, že byl někdo propuštěn za úplatek a pod. Všechny tyto pomluvy budou nemilosrdně odhaleny. Aby ovšem bylo možno otázku Němců a jejich odsunu vyřešit, bude nutno vyřešit též pracovní povinnost pro Čechy, aby pracovní trh nebyl odkázán na Němce« (80).

Oficiálně byla na majetek Němců uvalena národní správa dekretem č. 5 z 19. května 1945, zemědělský majetek byl konfiskován dekretem č. 12 z 21. června 1945, velké podniky dekrety č. 100–103 z 24. října a soukromý majetek dekretem č. 108 z 25. října 1945 (81). Rozkrádáním majetku konfiskovaného Němcům, kterého se citovaný článek opatrně dotýká, se budeme zabývat později, nyní ještě jeden rekapitulující text z roku 1949: »Po příchodu fronty do Hranic bylo učiněno rozhodnutí o převzetí německého majetku do správy obce. Stalo se toto opatření 9. května 1945. Veškerý německý majetek byl zajištěn. Byly pořízeny soupisy v jednotlivých domech, týkající se bytového zařízení. [. . .] Později ve všech německých domech byli dosazováni národní správcové. Všechen movitý majetek (prádlo, šatstvo a nábytek) byl převzat do skladiště MNV a přidělen různým jednotlivým uchazečům a později rozprodán těmto uchazečům komisí Fondu národní obnovy, který byl zřízen k tomuto účelu. Počet německých činžovních domů a rodinných domků činí 121. V těchto domech jsou jmenováni národní správcové místním Národním výborem. Tito správcové museli složiti slib podle dekretu pres. republiky č. 5/45. Těmito národními správci byli v některých domech dřívější nájemníci, jinde pozůstalí po popravených politických vězních a účastníci zahraničního odboje. Z hrubého výnosu měli 2 % odměny. Museli vykonávat všechny práce jako dřívější majitel, t. j. aby dům byl v obyvatelném stavu a aby bylo včas zaplaceno vše nutné jako požární pojistky, daně a různé předepsané poplatky« (82).

(78) Situaci obyvatel v jedné z německých obcí na Hranicku – v Potštátu – zajímavě líčí svědectví Marianne Benisch, Nr. 43. In: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, 2, Augsburg, 1994 (2. vydání), s. 240–245. – Zdůrazňujeme, že celý fenomén českého osídlování pohraničí, obsazování německých usedlostí a zacházení s venkovským obyvatelstvem okresu v této práci necháváme stranou.

(79) Zdá se, že role rozhlasu v celé české „revoluci“ roku 1945 je klíčová. Bez něj by nemohlo dojít okamžitě po osvobození po celé zemi ke zcela shodným zásahům proti německému obyvatelstvu, pro které neexistoval žádný právní podklad.

(80) Ha [Vladislav Hamšík], Každý si to vykládal a prováděl po svém. . . In: Nový směr, č. 12, 3. 8. 1945.

(81) Jan Kuklík, Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha, 2002, s. 288–325.

(82) Vzpomínka M. Zeniuka, 25. 1. 1949. In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 35.

VYŠETŘUJÍCÍ KOMISE MNV

Zcela paušální uplatnění perzekučních opatření proti Němcům a „Němcům“ se samozřejmě vzápětí ukázalo jako neudržitelné. Už na první schůzi rady hranického MNV bylo usneseno, »aby pro propouštění osob z internačního tábora ustavena byla komise z řad partysánů, osob internovaných v koncentračních táborech a osob postižených a aby tato komise rozhodovala společně o žádostech týkajících se internovaných Němců« (83).

Žádost o propuštění z tábora či jiné úlevy musela být opatřena podpisy nejméně pěti »důvěryhodných osob z řad Čechů«, policie pak provedla šetření v místě bydliště, případně i v místě pracovního nasazení žadatele. Pokud šetření »nepřineslo nic, co by jim přitěžovalo«, byla jména žadatelů vyvěšena na zvláštní tabuli, aby »občanstvo písemně oznámilo do stanovené doby, co je mu o chování těchto žadatelů z doby okupace známo« (84). Teprve poté rozhodovala komise.

K zajímavému incidentu došlo v srpnu 1945: »V úterý se dostavila k náměstkovi předsedy MNV v Hranicích deputace žen, která žádala o vysvětlení ve věci žádostí Němců, uveřejněných na obec. tabuli radnice. I. nám. s. Hlobil informoval deputaci žen, že se nejedná o to, aby Němcům úlevy byly poskytnuty a jejich žádostem vyhověno, nýbrž o to, aby byl získán usvědčující materiál pro nevyhovění a aby mohli býti Němci roztříděni a splněny nařízené pokyny ZNV. [. . .] Hlobil požádal deputaci, aby si ze svého středu ihned zvolila dvě ženy, které by byly přítomny jednáním vyšetřující komise MNV i stížnostní komise ONV (85), která se koná vždy v úterý v budově okresního soudu (86). Deputantky si zvolily ihned paní Puklovou a Prudilovou. Vinu na tom, že v uvedených komisích nejsou zastoupeny ženy, nesou všechny politické strany a také Svaz osvobozených politických vězňů; tuto chybu s. Hlobil okamžitě napravil. Veškeré úlevy, dosud poskytnuté Němcům, byly ihned zrušeny a bude o nich znovu jednáno« (87).

(83) Zápis z 1. schůze radyMN V. In: SOkAP, MNVH, i. č. 1.

(84) Opatření, jemuž nebylo porozuměno. In: Nový směr, č. 14, 17. 8. 1945, s. 1.

(85) Tj. Vyšetřující komise pro Němce ONV.

(86) Tj. dnešní Základní škole na Šromotově náměstí.

(87) Ženy-vdovy po padlých budou rozhodovat. In: Nový směr, č. 14, 17. 8. 1945, s. 2.

VYŠETŘUJÍCÍ KOMISE PRO NĚMCE

Dne 17. srpna 1945 vydal ONV v Hranicích vyhlášku, která mj. oznamovala: »Touto vyhláškou ruší se s okamžitou platností veškerá rozhodnutí místních národních výborů a správních komisí, kterými byli někteří občané německé národnosti vyňati z opatření proti Němcům, a veškerá potvrzení těchto národních výborů prohlašují se za neplatná. Veškeré otázky, týkající se Němců, bude vyřizovati jedině Vyšetřující komise ONV, která úřaduje pro soudní okres hranický v budově ONV v Hranicích, pro soudní okres lipenský v budově okr. soudu v Lipníku n./B. V platnosti zůstávají pouze úlevy povolené ONV« (88).

Tím byla do jisté míry odstraněna dvoukolejnost řešení německých žádostí a rozhodování přešlo úplně na nedávno zřízenou Vyšetřující komisi pro Němce při ONV. Poprvé zasedla 25. července 1945, složena byla z předsedy, kterým byl soudce z povolání, jednoho „soudce-laika“ a tří přísedících. Komise se scházela jednou týdně a fungovala jako doporučující orgán rady ONV, která návrhy komise schvalovala. Při své činnosti se komise mohla opírat především o šetření, která na její pokyn prováděla policie.

Žádosti, které byly komisi předkládány, se týkaly nejvíce „vyjmutí z opatření proti Němcům“, tedy hlavně zproštění povinnosti nosit označení „N“ a přidělení normálních potravinových lístků. Rozhodnutí komise neobsahovala žádné zdůvodnění, což bylo nepochybně nezákonné, a po opadnutí vlny bezprostředně poválečné hysterie (od začátku roku 1946) to také bylo úspěšně napadáno odvoláními k Vyšetřovací komisi Zemského národního výboru v Brně.

(88) Vyhláška ONV, 17. 5. 1945. In: Úřední věstník ONV v Hranicích, č. 1, 29. 8. 1945, s. 2.

ZACHOVÁNÍ OBČANSTVÍ

Dekret prezidenta ČSR č. 33 z 10. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil občanství všechny Němce a Maďary (89), přičemž dal postiženým možnost žádat příslušný ONV o zachování československého státního občanství. Žadatel pak musel dokázat, že se stal Němcem »pod nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými«. To samozřejmě připadalo v úvahu především u Čechů ze smíšených manželství.

O těchto žádostech nakonec rozhodovalo Ministerstvo vnitra na doporučení ZNV, které se zase řídilo doporučením MNV. Fakticky tedy bylo doporučení MNV rozhodující. Žádosti se projednávaly na plénu MNV, na němž měli možnost podat své námitky proti žadatelům také všichni občané města. Vyhověno bývalo zpravidla jen menšině předložených žádostí, např. 14. prosince 1945 bylo projednáno hranickým MNV 60 žádostí, vyhověno bylo 16 případům (90); 13. února 1946 bylo projednáno 66 žádostí, v 19 případech bylo vyhověno (91).

(89) Až na výjimky, které se však prakticky dotýkaly jen zlomku českých Němců.

(90) Ze schůze MNV v Hranicích. In: Nový směr, č. 27, 21. 12. 1945, s. 2.

(91) MNV v Hranicích jednal o Němcích. In: Nový směr, č. 7, 15. 2. 1945, s. 2.

„NÁRODNÍ OČISTA“

Kromě probraných paušálních perzekucí, z nichž bylo možné získat individuální výjimku, probíhal paralelně proces tzv. národní očisty, pro který se v češtině ujal název retribuce. Odehrával se především na základě tzv. Velkého a Malého retribučního dekretu (92). Nejprve byl 19. června 1945 vyhlášen Velký retribuční dekret, který měl sloužit k potrestá ní »nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů«. Při krajských soudech byly zřízeny Mimořádné lidové soudy, které měly posoudit vinu těch, kdo byli podezřelí, že se od 21. května 1938 dopustili úkladů proti republice, propagovali či podporovali fašistické nebo nacistické hnutí, byli řadovými členy SS nebo Freiwillige Schutzstaffeln, činovníky NSDAP, SdP, Vlajky a dalších organizací, dopustili se udavačství atd.

Abychom dobový význam dekretu mohli lépe pochopit, představme si, že kdyby v roce 1955 např. Američané vojensky porazili sovětský blok, byli by v ČSR souzeni všichni funkcionáři KSČ (i předsedové tzv. základních buněk), Svazarmu, Československého svazu mládeže a všichni členové Lidových milicí. . .

(92) Viz např. Mečislav Borák, Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy, 1998.

MIMOŘÁDNÝ LIDOVÝ SOUD A HRANICE

4. července 1945 se sešel poprvé Vyšetřovací výbor Mimořádného lidového soudu při hranickém ONV, který byl zodpovědný za přípravu procesů podle Velkého dekretu. Vymezení pojmu Němec bylo velmi široké – prováděcí pokyny ministerstva vnitra sdělovaly, že při určování národnosti je třeba brát v úvahu sčítání lidu z roku 1930, policejní hlášení, přihlášky do škol, prohlášení pro účely zásobovacích lístků, původ rodičů, školní vzdělání a užívání jazyka v soukromí. – Jan Kuklík, Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Praha, 2002, s. 287–288.

Na Hranicku bylo učiněno celkem 193 udání podle Velkého dekretu (93), jen menší část udání přešla ve skutečnou žalobu a z nich opět jen část byla soudem uznána jako oprávněná. Zpočátku byl příslušným soudem Mimořádný lidový soud v Olomouci, od podzimu 1945 pak soud v Novém Jičíně. V současnosti si můžeme udělat představu pouze o případech rozhodovaných v Novém Jičíně, olomoucké spisy totiž ještě nejsou badatelsky zpracovány. Většina případů ovšem byla řešena právě v Novém Jičíně.

Od října 1945 do dubna 1947 (a znovu od dubna do prosince 1948) projednal novojičínský Mimořádný lidový soud celkem 65 žalob, u nichž byly jako trvalé bydliště podezřelého uvedeny Hranice (dalších 11 podezřelých bydlelo v obcích, které jsou dnes součástí Hranic). Z toho byla část osob osvobozena a celkem 43 (a další 4 z integrovaných obcí) bylo uznáno vinným (94). Jednalo se o 40 Němců (95) a 7 Čechů. Jeden člověk byl odsouzen k trestu smrti (96), tři k doživotnímu žaláři (97), tři ke 20 letům vězení (98), osmnáct k 5–10 letům vězení a ostatní k nižším trestům. Česká veřejnost, soudě podle novinových ohlasů, přijímala se zadostiučiněním vyšší tresty, s osvobozujícími rozsudky se naopak nemohla smířit. Pro zajímavost úryvky ze dvou článků, které o činnosti mimořádného lidového soudu referovaly:

»Ve středu 18. září 1946 stáli před lidovým soudem v Novém Jičíně dva z předních hranických Němců: Gebhardt a Schatauer, byli spolu s Věrou Kapinusovou a Josefem Rýparem žalováni, že svým udáním zavinili ztrátu svobody u prof. A. Závodského, který byl v r. 1944 nasazen u firmy Kunz. Oběma Němcům se kladlo za vinu členství v různých nacistických organizacích. Gebhard byl odsouzen na 6 let, které si odpracuje, a ke ztrátě cti, Josef Rýpar na 3 léta, která si odpracuje, a ke ztrátě cti. Kapinusová, ačkoli soud přiznal její vinu, byla osvobozena. Rovněž Němec Schatauer byl osvobozen. Hraničtí občané, kteří české zrádce a Němce dobře znají, pokládají rozsudek za nevysvětlitelně mírný« (99).

»Při čtení rozsudku bylo Kettnerovi mimo členství v SdP, NSDAP a SS dokázána účast na přepadení a odzbrojení dvoučlenné československé pohraniční hlídky v Bělotíně, účast na pořizování seznamů Čechů a židů, jakož i sokolských příslušníků v Hranicích, z nichž se 7 osob z vězení nevrátilo. Dále mu bylo prokázáno, že v uniformě SS zatkl římskokatolického faráře V. Otáhala a kněze čsl. církve Fr. Sedláčka, oba z Drahotuš. Ze všech těchto činů byl uznán vinným. Byl odsouzen k doživotnímu těžkému žaláři, k náhradě nákladů procesu, k trvalé ztrátě občanské cti a ke konfiskaci veškerého majetku, který propadá ve prospěch státu. Celý trest si odpyká Kettner v trestních pracovních oddílech. Po přečtení rozsudku uvedl předseda soudu Strouhal na adresu obžalovaného, že soud zvážil některé Kettnerovy kladné stránky a jen z toho důvodu jej neodsoudil k trestu smrti. Kettner měl kolem sebe nacistické stvůry Schnelzera a Juratsche, kteří chtěli strhnout na sebe moc v Hranicích. Další Kettnerovou polehčující okolností bylo, že některá udání neohlásil dále, v jiných případech – byť jen z osobní známosti – některým Čechům pomohl z vězení« (100)

Ti, kteří byli odsouzeni k odnětí svobody na delší dobu, si však odpykali ve vězení jen část trestu, vzhledem k amnestiím a postupnému vyprchání poválečných vášní byli propouštěni v první polovině 50. let. Posledním retribučním vězněm z Hranic byl právě Karel Kettner, jenž vyšel z vězení v červnu 1955, a tak jako mnozí další byl odsunut do Německa (101).

(93) Zpráva Okresní kriminální úřadovny, 25. 8. 1947. In: AMVK, A 2/1, k. 57, inv. j. 1765.

(94) Údaje přebíráme z databáze Mimořádný lidový soud Nový Jičín, přístupné v ZAO, jejímž autorem je Jiří Mašata. O celkové činnosti soudu blíže Jiří Mašata, Výkon trestu retribučních vězňů odsouzených Mimořádným lidovým soudem v Novém Jičíně. In: Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945–1955. Opava, 2001, s. 95–105.

(95) Je třeba mít na paměti, že mezi těmito Němci se objevuje množství „Němců českého původu“. Nehledě k již probírané nejasné hranici mezi oběma národnostmi.

(96) Právě tento případ policisty Viléma Schnölzera řešil olomoucký soud, viz Postrach Hranic popraven. In: Nový směr, č. 26, 14. 12. 1945, s. 1.

(97) Ke dvěma novojičínským rozsudkům ve věci nacistických prominentů Karla Kettnera a Augustina Schwiderskiho připočítáváme případ Marie Stáhalové souzené v Olomouci za udání vlastního manžela, viz Udavači odsouzení k doživotnímu žaláři. In: Nový směr, č. 3, 18. 1. 1946, s. 2.

(98) Byli to Jindřich Lamatschek z Drahotuš a Pius Leo Bruckner a František Schestag z Hranic.

(99) Hraničtí Němci a zrádci před lidovým soudem. In: Ruch, č. 23, 20. 9. 1946, s. 2.

(100) Spravedlivý trest zrádci. In: Ruch, č. 28, 25. 10. 1946, s. 3. Ke Kettnerovi též Bohumír Indra, Biografický slovník k dějinám města Hranic. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov, sv. 6, 1998, s. 56–57. – I Kettner měl matku Češku a u soudu vypovídal česky.

(101) Obecně Tomáš Staněk, Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002.

MALÝ DEKRET

Zatímco Velký dekret se týkal vlastně především českých Němců, tzv. Malý retribuční dekret č. 138 z 27. října 1945 byl určen výhradně pro československé občany, kteří »v době zvýšeného ohrožení republiky nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudili pohoršení«. O vině rozhodovaly ONV. Nejvyšším uloženým trestem tu mohl být 1 rok vězení a pokuta do 1 milionu Kč.

V březnu 1946 zřízená Bezpečnostní komise hranického ONV vyšetřovala přečiny podle Malého dekretu a výsledky pak předávala čtyřčlenné Trestní komisi nalézající se při ONV (102), která ve věcech rozhodovala. Celkem bylo podle Malého dekretu na Hranicku učiněno 55 udání (103), počet rozsudků neznáme.

Jeden z kurióznějších případů, který zároveň hezky dokresluje situaci německého obyvatelstva v poválečné době, byl takovýto: Miroslav Bernátek z Kovářova žil od listopadu 1945 ve společné domácnosti s Němkou Gertrudou Hoffmannovou, 28. července 1946 se jim dokonce narodila dvojčata – 17. září 1946 byl Trestní komisí nalézací odsouzen k trestu veřejného pokárání vyvěšením jména na úřední desce po dobu jednoho měsíce. Ve svědcích totiž budilo jeho soužití s Němkou „veřejné pohoršení“ (104).

(102) Viz SOkAP, ONVH, k. 96–100.

(103) Zpráva Okresní kriminální úřadovny, 25. 8. 1947. In: AMVK, A 2/1, k. 57, inv. j. 1765.

(104) SOkAP, ONVH, k. 190. – Svůj podíl na „pohoršení“ mohl mít i fakt, že partneři nebyli sezdáni.

Zpátky