Prosinec 2005

Má se Evropa dále rozšiřovat?

Jiří Pehe

Winston Churchill prohlásil kdysi o Bálkánu, že vytváří více historie, než jí dokáže strávit. V posledních letech bychom mohli použít podobný bonmot, když mluvíme o Evropě jako celku—i když problém současné Evropy je trochu odlišný od toho, co měl na mysli Churchill v případě Balkánu. Od roku 1989 Evropa sice produkuje poměrně velké množství historie, ale s touto mírnou nadprodukcí by si byla nejspíše schopna poradit, kdyby měla v pořádku trávení. Současná Evropa ale trpí politickou bulimií.

Ta se v praxi vyznačuje především tím, že Evropa není schopna strávit historické události a procesy, které sama generuje. Ty přitom už od roku 1989 nevznikají nikterak spontánně, ale jsou většinou připravovány pod taktovkou Evropské unie.

Úřady fungují, ale vůdci?

Problém spočívá v tom, že EU je instituce, která je schopna „zúřadovat“ i poměrně složité procesy, jako jsou například rozšíření o deset zemí nebo příprava nové ústavy, ale členským zemím EU se nedostává politických vůdců, kteří by pomohli Evropě tato velká sousta historie strávit.

Jinými slovy, summity EU i mašinérie evropské byrokracie pracují při „vytváření historie“ poměrně spolehlivě, podle předem stanoveného plánu, jenže v dnešní Evropě nejsou političtí vůdci, kteří by přesvědčili občany svých zemí, že to, co se v Evropě děje, dává smysl. V tom se dnešní Evropa výrazně liší od západní Evropy poválečné a západní Evropy 70. a 80. let.

Bezradnost evropské politické elity se projevuje velmi markantně zejména v posledních měsících—poté, co Francie a Nizozemsko odmítly evropskou ústavu. Protože z průzkumů veřejného mínění v obou zemích vyplývá mimo jiné i to, že jejich občané takříkajíc nestrávili rozšíření EU o deset zemí v roce 2004, má jen málokterý politický vůdce v Evropě odvahu se postavit k problému dalšího rozšiřování čelem.

Někteří političtí vůdci populisticky prohlásili, že by bylo nejlepší, kdyby se EU dále nerozšiřovala—což by se mělo týkat například i zemí, kterým už bylo členství slíbeno. Jiní přenesli obavy z dalšího rozšiřování do emocionální debaty o zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem. Další říkají, že by se měla EU rozšířit o každou zemi, která bude do EU chtít vstoupit a splní potřebná kritéria.

Tři otázky pro Evropany

Tento zmatek je výsledkem naprosté absence smysluplné debaty o tom, co by EU (a potažmo Evropa) měla vlastně být. Tato debata by se měla soustředit na tři základní otázky. Za prvé, jsou hlavním definičním znakem EU její standardy nebo spíše hodnoty spojené s evropskou historickou identitou? Za druhé, pokud jsou hlavním definičním znakem právní, politické, ekonomické a technické standardy, měla by mít právo se k EU připojit každá země, která tyto standardy splní? Za třetí, ať už se EU rozšiřuje z kteréhokoliv ze dvou hlavních důvodů, může si dovolit další rozšíření, pokud nebude zároveň doprovozeno prohloubením integrace?

Odpověď na první otázku byla nedávno dána jaksi samovolně tak, že summit EU odsouhlasil zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem. Víme tedy nyní, že EU není entitou založenou na společné historické identitě a hodnotách. Toto rozhodnutí je nebezpečné zejména tím, že bylo učiněno opět především v rámci byrokratického procesu, jímž jsou i summity EU, a nikoliv v rámci zásadní politické diskuse o dalším směřování Unie. Tento postup se, stejně jako v případě ústavy, vrátí nepochybně zpět jako bumerang, až přijde čas, aby Evropané tento zásadní historický krok skutečně „strávili“.

A co Rusko či Tunisko?

Pokud se Evropa má rozšiřovat jen na základě plnění standardů ze strany zemí aspirujících na členství, nabízí se otázka, kde má začínat a končit. V podobě zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem padlo, opět jaksi mimovolně, zcela zásadní rozhodnutí, že Evropa ve skutečnosti končí v Asii. To v praxi může znamenat dvě věci: buď musí z názvu Unie zmizet postupně přívlastek „evropská“, nebo je ve skutečnosti EU nástrojem rozšiřování Evropy za její historické hranice, tedy jakousi novou (přívětivou) formou evropského imperialismu.

V každém případě bude nyní složité najít důvody, proč by mělo být členství odmítnuto nejen zemím, které v geografické Evropě (alespoň částečně) prokazatelně leží (včetně Ruska), pokud splní potřebná kritéria členství, ale i zemím, jako je třeba Maroko nebo Tunis, které o členství projevily zájem. Václav Havel řekl před několika lety o Rusku, že jeho hlavním problémem je, že neví, kde začíná a končí. Bohužel ani Evropa to momentálně o sobě neví.

Pozastavit rozšiřování

Pokud evropský proces „výroby“ monumentálních historických rozhodnutí nemá skončit tak, že je Evropa nebude schopna strávit, popřípadě se začne nadměrným soustem dusit, je nutné, aby bylo jasné přinejmenším to, že žádné další rozšíření nemůže být jen horizontálním posunem, ale musí být doprovázeno vertikálním prohloubením politické integrace.

Pokud EU nebude schopna k rozhodnutí o prohloubení integrace dospět před přijetím nových členů, neměla by se dále rozšiřovat. Jinak hrozí přesně to nebezpečí, s nímž kalkulují nejhlasitější euroskeptici—tedy kolaps evropského integračního projektu s pomocí jeho postupného rozřeďování.

(www.pehe.cz)