Prosinec 2005

Okamžitě, všemi způsoby

Jiří Peňás

"Tento národ přestal být už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná veliká lidská nestvůra," prohlásil prezident Beneš dvanáctého května 1945 po příjezdu do Brna na adresu Němců. Následovaly děje, o kterých česká společnost i po šedesáti letech víceméně mlčí.

Není pochyb o rozsahu německého provinění. Nacistické zločiny si zasloužily přísný trest. A to i v českých zemích, které byly ušetřeny přímých válečných hrůz a sloužily především jako zázemí zbrojní výroby a kde nejrozsáhlejším nacistickým zločinem byla hromadná vražda židovského etnika.

Německé obyvatelstvo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku očekávalo po kapitulaci říše tvrdou odplatu. Domnívalo se, že trest stihne jen hlavní a nesporné aktéry příkoří na Češích. Rozsah a provedení české odplaty však zdaleka přesáhly jejich naivní očekávání. Trest dopadl až na nepatrné výjimky na všechny zdejší Němce a jeho brutalita (nazývaná nejen sudetskými Němci český "gestapismus") překročila rozměry spravedlivé odplaty. To dosud vyvolává emoce.

Pro (sudeto)německou stranu jsou tyto události zdrojem ne zrovna oprávněných pocitů obětí (Hitlera i Čechů), což jim pomáhá odsouvat a překrývat vlastní viny. Česká strana má sklon své, historickým bádáním prokázané, zločiny bagatelizovat a zlehčovat eufemistickými výrazy jako "excesy" či "přehmaty". V prvních měsících však měly platnost normy.

Ve vyšším zájmu

První etapa takzvaného odsunu čili vyhnání je i v českém prostředí nazývaná jako "divoký odsun". Začala bezprostředně osvobozením území ČSR v květnu 1945 a skončila začátkem srpna, kdy bylo na konferenci mocností v Postupimi rozhodnuto o "organizovaném a humánním" odsunu Němců z Československa a z dalších zemí. V té době již vyhánění ale běželo na plné obrátky: historici mluví o 450 tisících osob odsunutých za hranice již před srpnem 1945. "Musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby," prohlásil 17. května ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Taková rétorika měla konkrétní dopad.

Tři měsíce probíhaly po celém území Čech a Moravy akce, které šly daleko za hranice spravedlivého "zúčtování". Odsun provázely svévolné popravy, bití, mučení, znásilňování, rabování, které navazovaly na zločiny nacistů, ba je v některých ohledech (týrání starých lidí, zabíjení dětí) překonávaly. České pohraničí se na dlouhou dobu stalo rájem sadistů, ať již uniformovaných nebo narychlo vybavených páskou Revolučních gard. Proti některým sice zasáhla státní moc, řada brutalit však zůstala nepotrestána a pardonována. Teror se mnohdy odehrával pod ochranou "vyššího zájmu" jako nástroj nastolení nových poměrů, které předjímaly blížící se komunistickou totalitu. Hlavním garantem vypořádání se s Němci byla komunistická strana, která se mohla spolehnout na Rudou armádu. Existují ovšem svědectví, že dokonce i sovětští důstojníci krotili zvláště kruté výstřelky českých "vlastenců". Příznačné je, že v americké zóně (jihozápadní Čechy) vyhánění vázlo, což v rámci tehdejší nacionalistické demagogie vyvolávalo na české straně protizápadní nálady. Hlášení západních zpravodajů konstatují, že Američané vycházejí špatně s českými představiteli, kteří "netrpělivě chtějí vyřídit všechno najednou a rádi by užívali metod, jež odporují americkým ideálům". Britský velvyslanec v Praze sir Philip Nichols informoval, že česká "nenávist k Němcům je téměř chorobná". Stojí prý za zaznamenání, že "v jediném ohledu Češi dávají před Američany přednost ruským vojskům: při jejich nakládání s Němci".

Pasivní a úslužní

Česká odplata jistě stihla řadu skutečných německých zločinců a nacistických aktivistů, byť jejich vinu neposuzoval žádný legitimní soud či orgán. Nepochybně však bylo o život připraveno a týrání vystaveno velké množství neprávem obviněných, ba zcela nevinných lidí, kteří se stali obětí rasové nenávisti, ziskuchtivosti či prostě jen chuti zabíjet.

Z logiky těsně poválečných poměrů vyplývá, že v českých zemích se nacházeli především staří lidé, ženy a děti. Muži, sloužící ve wehrmachtu, totiž padli nebo byli v zajetí, příslušníci SS, gestapa a aktivisté NSDAP se snažili zmizet nebo již prchli do říše. Nebezpečí od takzvaných wehrwolfů (ilegální teroristické skupiny cvičené pro boj v nepřátelském týlu) bylo víceméně propagandistickou hrou.

Dokonce i česká policejní hlášení přiznávala, že Němci sice smýšlejí nepřátelsky, ale chovají se "tiše, zamlkle, ba přímo stísněně" a jsou "pasivní a úslužní". Britský Observer psal v červnu o "českém rasismu" a Guardian konstatoval, že český panslavismus připomíná Hitlerův pangermanismus. Dodatečná válka se vedla proti národu, který byl na hlavu poražen.

Od května do srpna, od Domažlic k Bruntálu

Místa poznamenaná hromadnými popravami jsou rozmístěna téměř po celém českém, moravském a slezském území, především samozřejmě v pohraničí. Ve Folmavě na Šumavě bylo 13.-15. května usmrceno 47 Němců; mělo jít o odplatu za smrt šesti partyzánů postřílených esesáky 10. května v nedalekém Starém Postřekově.

V Lanškroune byli 17.-18. května němečtí muži souzeni revolučními tribunály přímo na náměstí. Kdo byl obviněn a předán partyzánům, ten "přišel o hrdlo". Bilance: 24 popravených, asi dvacet sebevražd.

V Dolním Jiřetíně mělo být 20. května postříleno až sto padesát zadržených Němců. V obci Bartošovice "učitelku mateřské školy přibili na prkno a ubili", stojí v policejním hlášení. Takzvané náhlé soudy proběhly na desítkách míst, počet popravených se pohybuje mezi deseti až dvaceti (Králíky, Červená Voda, Žamberk, Mladkov, Dobruška, Náchod, Nové Město nad Metují, České Budějovice...).

V Tocově u Kadaně ukrývající se nacista zastřelil 25. května člena české policie. Posádkový velitel zorganizoval trestnou výpravu, při niž bylo zastřeleno 32 Němců. Na samotě Kotrcov byla vyvražděna šestičlenná rodina.

V Bruntále bylo 3. června popraveno dvacet Němců v odvetě za údajný atentát, při němž zemřel svobodník Štěpaník - pravděpodobně při manipulaci s granátem. Ve Vejprtech zastřelili 8. června příslušníci revolučních gard devět Němců pod záminkou, že se zúčastnili "tajné schůze". Dalších pět bylo zastřeleno po nálezu zbraní, přitom šlo nejspíš o sklad, který byl zřízen již za války.

V Chomutově byly 9. června shromážděny tisíce mužů (Němci mluví o pěti tisících), podezřelí pak soustředěni na chomutovském stadionu. Následovalo bití železnými tyčemi, vypichovat lučení do přirození, je zaznamenám případ upálení. Na místě bylo zabito nejméně 12 osob, dalších 60 zahynulo n vyhánění k hranicím. Ukrutnosti se děly i v nedalekém táboře Sklárna, kde bylo zabito 140 osob.

V Doupově (zbourané město, které existuje jen v názvy rozsáhlého vojenského cvičistě, nyní již také bývalého) bylo začátkem června zastřeleno podle úředních údajů víc než čtyřicet osob, Némci mluví až o třech stech. 14. června byl v Šumburku u Tanvaldu neznámým pachatelem zastřelen vojín Stehlík. Když se nikdo z Němců k vraždě nepřiznal ani neoznámil pachatele, bylo zastřeleno padesát mužů.

Hromadně se popravovalo v Domažlicích. Štábní kapitán Fahrner nechal na tamním nádraží postřílet asi 120 mužů, pohřbeni mají být v okolí nádražní budovy. Náslilí na Němcích pokračuje.

Horšovský Týn zažil v červnu 25 poprav, Krásná Lípa na Nejdecku 6, Očihov u Podbořan 68, Stříbro 25, Bílina 120, Velvěty u Teplic 80, Lubenec 20, Žlutice 8.

V lese Buky u Teplic nad Metují bylo zmasakrováno sedmnáct vesměs starších lidí a čtyři děti včetně nemluvněte. 28. června se vraceli od blízkých hranic, kam byli v minulých dnech zahnáni, ale nevpuštěni. Věc "vyřídil" kapitán Václav Svoboda.

Ojediněle se popravovalo také v srpnu. V Roudnici nad Labem 9, v Trutnově až 20 německých mužů. Exekuce pokračovaly v červenci.

V Rudolicích na okrese Most došlo k napadení vojenské stráže (podle německé verze si zranění způsobil voják sám), odplatou bylo zastřelení devíti Němců.

(Týden)