Prosinec 2005

Dědictví španělské chřipky

Jaroslav Petr

Poučení z největší pandemie 20. století. Když skončila první světová válka, miliony lidí slavily. Netušili, že záhy na ně čeká další a co do počtu mrtvých ještě hrozivější „morová rána“. Plnou silou dopadla hned v prvních poválečných letech (1918–1919) a její jméno bylo španělská chřipka. Vzpomínky na ni dávno vybledly. S virem H5N1 za humny se ale začínají stále silněji vracet. Je dobré si připomenout, co se tehdy vlastně událo. I proto, abychom si uvědomili, v čem všem je dnes situace jiná, a nepropadali hysterii.

Dobře utajená pandemie

Pandemie španělské chřipky kulminovala na podzim roku 1918 a oběti si nevybírala. Zabíjela slavné i neznámé, chudé i bohaté. Připravila o život francouzského básníka Guillauma Apollinaira, dostala na smrtelnou postel španělského krále, postihla amerického prezidenta Woodrowa Wilsona během versailleských mírových jednání.

Podle některých odhadů se nakazilo 400 milionů lidí, podle jiných infikoval virus plnou polovinu lidstva a počet nemocných se vyšplhal na jednu miliardu. Obětí na životech udávají historici 20 až 50 milionů. Mnohem více než v právě ukončené první světové válce, kde za čtyři roky padlo 8 milionů vojáků. Španělská chřipka překonala podle některých údajů dokonce i středověkou „černou smrt“ – morovou pandemii z let 1347 až 1353, při které zemřelo jen ve Francii 8 milionů lidí.

Španělsko sice propůjčilo nejničivější nákaze 20. století jméno, ale rozhodně nebylo její domovinou. Svět si ji začal s Pyrenejským poloostrovem spojovat zejména proto, že se o ní poprvé dozvěděl z tamních novin. Španělsko totiž nebylo zavlečeno do válečného konfliktu, tamním novinářům tak nespoutávala ruce válečná cenzura, a mohli proto o chřipce svobodně psát. Země, jež se účastnily válečného konfliktu, pandemii dlouho přecházely mlčením. I to byl jeden z důvodů jejího ohromného rozšíření.

Místo původu viru španělské chřipky zůstává zahaleno tajemstvím. Nejnovější genetické analýzy naznačují, že virus H1N1, jehož o poznání neškodnější potomci kolují světem dodnes, původně postihoval ptáky. Za nejpravděpodobnější „místo narození“ považují odborníci východní Asii, pravděpodobně Čínu. Do rubriky „datum narození“ bychom zřejmě měli viru vepsat rok 1915. Už o rok později poprvé naznačil, co dovede. Na vojenské základně v severofrancouzském Etaples, kde bylo ubytováno sto tisíc vojáků, vyvolal onemocnění, jež lékaři diagnostikovali jako „hnisavou bronchitidu“. V roce 1917 propuklo stejné onemocnění v britském vojenském táboře Aldershot Barracks. Úmrtnost se pohybovala mezi dvaceti a padesáti procenty.

Brzy zjara roku 1918 se pak objevily první případy těžké chřipky i v amerických vojenských táborech. Nikdo tomu nevěnoval větší pozornost, a tak virus cestoval přes Atlantik s jednotkami, jež mířily do zákopů na evropských frontách.

Válka pomohla chřipce na vrchol a ta za to výměnou uspíšila konec válečného běsnění. Často zachvátila celé konvoje putující z Ameriky do Evropy. V beztak děsivých frontových podmínkách se rozhořela s ještě větší silou. Kosila více mužů, než kolik jich stačily zabíjet kulky, šrapnely a yperit. Na některých úsecích fronty zašla nákazová situace tak daleko, že tam neměl kdo bojovat. Z fronty do týlu pak putovala chřipka s nemocnými a zraněnými odsouvanými do nemocnic a polních lazaretů.

Den poté

Konec války uvedl do pohybu obrovské množství vojáků i civilistů a ti se postarali o to, aby chřipka nevynechala ani nejzapadlejší kouty. Do Ameriky se vrátila na podzim s vojáky z evropských bojišť a zasáhla USA v druhé, mnohem ničivější vlně.

Většina lidí se během týdne uzdravila. V některých případech však nepotřebovala chřipka k zahubení svých obětí více než 24 hodin. Úmrtnost dosahovala „jen“ 2,5 procenta, což se může zdát málo. Při obrovském počtu nemocných to ale znamenalo tolik mrtvých, že pro ně hrobníci často ani neměli dost rakví. V lidnatých a chudých zemích jako Indie nebo Čína byly následky španělské chřipky ještě závažnější než v Evropě nebo Severní Americe.

Nákaza se lišila od všeho, s čím měla laická veřejnost i lékaři doposud zkušenosti. Úmrtnost byla třicetkrát vyšší, než u „obyčejných“ chřipek z jiných let. Mezi oběťmi převládali lidé v produktivním věku od 15 do 35 roků. Nikdo nevěděl doslova hodiny ani minuty. Dobové materiály citují vzpomínky jedné ženy, která až do rána hrála se třemi svými dalšími kolegyněmi v poklidu a veselí bridž. Do továrny na směnu však o pár hodin později dorazila sama. Její kamarádky byly v té chvíli už po smrti.

Jeden z dvou set padesáti amerických lékařů, kteří měli na starosti nemocné válečné navrátilce v táboře Devens, se přiznal, že za celou válku na francouzské frontě neviděl nic tak strašného. Pacienti modrali z nedostatku kyslíku v nemocných plicích natolik, že nedokázal rozeznat černochy od bělochů. Na odvoz mrtvol objednávalo velení tábora zvláštní vlak.

Rychlost, s jakou španělská chřipka vyráběla hromady mrtvol, dokládá i pohled do statistik o jejím postupu na našem území. Mezi 9,6 miliony obyvatel kulminovalo onemocnění španělskou chřipkou v říjnu a listopadu 1918. Za tyto dva měsíce zemřelo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 70 tisíc lidí, tedy dvaapůlkrát více než za stejné období v jiných letech. Chřipku uvedli lékaři jako příčinu úmrtí ve 26 tisících případů. O rok dříve u nás zabila „obyčejná“ chřipka jen 106 osob. Mnohé oběti španělské chřipky jsou navíc ukryty za diagnózou „zápal plic“, který je v roce 1918 uváděn jako příčina úmrtí dvakrát častěji než v roce 1917. Počet obětí španělské chřipky v zemích koruny české lze odhadnout na 40 tisíc.

Pokud bychom nehodnotili rychlost, nýbrž jen „hrubý zabijácký výkon“, pak by španělská chřipka našla ve své době velmi zdatné konkurenty. Zhruba stejný počet úmrtí, tedy kolem 40 tisíc ročně, měla v té době u nás na svědomí třeba tuberkulóza.

Co přijde na nás?

Jedním z klíčových faktorů podílejících se na pochybné úspěšnosti viru španělské chřipky byla světová válka. Ta uvedla do pohybu miliony lidí. Například někteří američtí vojáci objeli polovinu světa, když se vydali na evropská bojiště po misi v Číně. Válka s sebou nesla i zhoršené hygienické podmínky, podvýživu, nedostatek lékařů a zdravotnického personálu.

V dnešním světě sice nezuří globální válečný konflikt, ale pohyb osob je ještě čilejší, než mohl být v dobách spoléhajících při transkontinentálních přesunech na zaoceánské parníky a vlaky. Ani zdravotní stav současného lidstva nevytváří dobrý předpoklad pro zvýšenou odolnost k nové smrtící pandemii. Především v zemích třetího světa by virus našel ještě příhodnější podmínky k šíření než na počátku 20. století, protože tam drasticky stoupla hustota osídlení.

Válečný stav byl na druhé straně v boji proti španělské chřipce i přínosem. Dovoloval zavést preventivní opatření, která by se v mírových dobách jen těžko prosazovala. Lidé byli povoláváni do civilní služby ve zdravotnických zařízeních. V některých oblastech byl silně omezen volný pohyb osob. Ke vstupu do měst byl zapotřebí úřední list.

Máme se tedy bát příchodu pandemie srovnatelné se španělskou chřipkou? I pro virus platí, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. V době kruté nadvlády španělské chřipky chybělo do objevu chřipkového viru plných patnáct let. Neexistovaly vakcíny a léky proti chřipce a nebyla k dispozici antibiotika pro zvládnutí bakteriálních infekcí, které často postihnou organismus člověka vyčerpaného po zápasu s virem.

Pandemie nového viru navíc nutně nemusí nabrat dimenze španělské chřipky. Poslední „revoluční novinka“ mezi lidskými chřipkovými viry – původce tzv. hongkongské chřipky z roku 1968 – při svém „vstupu na scénu“ připravil o život asi 700 tisíc lidí. To je sice třikrát více než u „obyčejných“ chřipkových virů, zároveň to však byl jen zlomek z počtu obětí španělské chřipky.

(Respekt, www.respekt.cz)