Prosinec 2005

Nad Eufratem svítá

Zbyněk Petráček

Iráčané přijali ústavu. Na první pohled důvod k potlesku. Dva a půl roku po invazi spojenců a pádu Saddáma Husajna se země definitivně staví na vlastní nohy. Ba co více: ve srovnání s krachem euroústavy – rovněž přijímané na bázi referend – to působí velmi nadějně. A jako třešnička na dortu: pro ústavu hlasoval takový podíl voličů (99 %), že dohlížecí komise si dala pár dnů na přepočet výsledků. Vždyť přece ústava demokratického Iráku nemůže být přijata takovým způsobem, který připomíná schvalování Saddáma v úřadu prezidenta přesně před třemi lety. To skončilo výsledkem 100 % hlasů ANO, tedy tak, jak si snad ani Stalin nedovolil. Byl-li v tomto směru první Saddám Husajn nebo třeba Kim Čong-il, přenechme specialistům. Důležitější je, že na rozdíl od Severní Koreje se Saddám ve středu – čtyři dny po referendu – ocitl před soudem. Také důvod k pochvale za naplnění spravedlnosti.

Z dosud řečeného plyne: to, co Američané plánovali před třemi čtyřmi lety, teď jakoby vychází. Režim, který měl na svědomí destabilizaci regionu, osmiletou válku s Íránem, genocidu „svých“ Kurdů, okupaci a anexi Kuvajtu, ostřelování neutrálního Izraele raketami Scud a svou vlastní hru se zbrojními inspektory OSN, se konečně dočká justiční analýzy a verdiktu. Proč tedy takový pesimismus v médiích – amerických, evropských i konkrétně českých? Je tu nějaká chyba? A pokud ano, jak ji diagnostikovat a napravit? To jsou otázky, které zaměstnávají nejenom novináře, ale i analytiky a státní úředníky v samotném Iráku, v USA i Evropě.

Jak se tu zorientovat

Důvod ke skepsi je zřejmý. Za dva a půl roku po svržení Saddáma se situace pro běžné Iráčany nejenom nezklidnila, ale spíše zhoršila – terorismus, únosy, kriminalita. A za tím vším netřeba hledat al-Káidu, byť její odnož se v Iráku činí. Běžný Iráčan se dnes nemusí bát hovořit o tom, co si myslí, za to ho dnes žádný saddámovský policista nezavře. Jenže problém je nasnadě a přes veškerou nesrovnatelnost ho můžeme po čtyřicetileté zkušenosti s komunisty vnímat i my. Ať to zní jakkoli odpudivě, na život v totalitě a jeho pravidla se dá bez větších problémů zvyknout. Člověk ví, kam chodit, kam nechodit, co a kde říkat, respektive naopak neříkat, čemu se vyhýbat. Ve svobodě, nota bene po čertech chaotické svobodě, jaká panuje v Iráku, je to úplně jinak – jakákoli předchozí zkušenost chybí, člověk neví, jak se vyhnout atentátu, únosu či okradení.

Znamená to tedy, že ona daň za svobodu je nevyhnutelná? Rozhodně ne. Vždyť nikdo dobyvatelům nebránil v tom, aby sestavili místní bezpečnostní složky, třeba i na bázi „starých struktur“, ale s novým velením. Znamená to tedy, že sama vojenská invaze byla chybná? Opět ne. Jiná otázka ovšem spočívá v tom, jak se chovat v dobyté zemi, aby to bylo ku prospěchu jí, jejímu okolí i celému světu a jeho pocitu ohrožení. Při své pražské návštěvě právě před týdnem označil americký generál Tommy Franks, velící důstojník nejprve v Afghánistánu a pak i v Iráku, za největší problém poválečných poměrů nad Eufratem a Tigridem to, že Američanům se nepodařilo včas vyplnit mocenské vakuum po pádu Saddáma Husajna.

Saddámismus bez Saddáma

Jistě, leckomu se může zdát, že slyšel příslovečného generála po bitvě. Ale jak to šlo dělat jinak? Možnosti ovšem byly, například už ve výše zmíněném uchování složek bezpečnosti. Svým způsobem se tu vnucuje srovnání toho, jak Američané zacházeli v roce 1945 s poraženým Německem a Japonskem. V Německu prosadili poměrně důslednou denacifikaci, zatímco bezpečnostní složky – především armádu – použili už brzy po válce pro spojenecké účely v rámci NATO. Jinými slovy: vinu hodili na režim, jeho špičky odsoudili, ale armáda zůstala v jádru nedotčená. V případě Japonska to bylo naopak: císař ve své božskosti zůstal nedotčen, co se týče režimu, bylo odsouzeno jen pár militaristických špiček, nicméně stranická báze japonské expanze zůstala nedotčena, zatímco armáda byla dehonestována coby šílenec, který se utrhl ze řetězu – jako by neposlouchala pokyny politiků. Výsledky se projevují dodnes. Japonský pacifismus je tak silný, že i nasazení „sil sebeobrany“ v takových situacích, jako byl dohled v postpolpotovské Kambodži či postgenocidní Rwandě, vyvolávalo demonstrace.

V podobném smyslu se Američané zachovali i v poraženém Iráku. Jistě, Saddám uplatňoval genocidní praktiky proti Kurdům i šíitům, jenže nebyl veden ideologií rasistickou, jako němečtí nacisté, nýbrž nacionalistickou, tedy měl blíže k japonským militaristům z doby před sedmdesáti lety. Přitom na rozdíl od tradičního a etnicky i religiózně homogenního Japonska se historie Iráku coby samostatného státu píše teprve sedmdesát let a jeho existence není vůbec samozřejmá. Z tohoto pohledu měli spojenci projevit větší citlivost a přinejmenším do určité míry akceptovat zaběhnuté struktury státu.

Není to věc pro nás nová ani neznámá. Stačí porovnat, jak se vyvíjely tajné služby v porevolučním Česku a Polsku. U nás byly budovány na „zelené louce“, v Polsku byly naroubovány na struktury dosavadní. Můžeme si říkat: V něčem bylo dobré to, v něčem jiném ono. Jenže opět: Irák není ani Česko, ani Polsko. Nelze v něm aplikovat ani československou zkušenost s federací a jejím sametovým rozpadem. Přitom právě na tom se irácké dění teď láme.

Spravedlnost, nebo federace

Spojenci se pustili do velmi odvážného experimentu. Ústava, kterou teď Iráčané schválili, je de facto ústavou federálního státu. Na jedné straně to reprezentuje spravedlnost. Právě ty skupiny, které byly desítky let utlačovány, potlačovány, ba hubeny, tedy šíité a Kurdové, získají podíl na moci. Na druhé straně Irák ztrácí základní pojivo státu. To je teď základní otázka. Kde hledat spravedlnost? V nápravě křivd ze Saddámovy éry, nebo v udržení státu v hranicích, které narýsovali kartografové po první světové válce?

Spojenci vsadili na první variantu, koneckonců po zkušenostech z Bosny a Hercegoviny či Kosova. Ale nelze zapomínat, že právě v Bosně i Kosovu vedla tato metoda k etnické homogenizaci. Národnostní hranice, jak je známe z patnáct let starých atlasů, už na Balkáně neplatí. Bude to i osud Iráku? Podle všeho ne. V nadcházejících měsících a letech se bude rozhodovat o tom, zda a v jaké formě Irák vydrží. Euforici už téměř rok, od lednových voleb, tvrdí, že poprvé v historii dostali voliči v této zemi hlas ke svobodnému rozhodnutí o svém osudu, a tudíž se rýsuje nadějná cesta. Skeptici mohou argumentovat, že arabský federalismus je protimluv – dosud nikdy v historii se v tomto regionu neuplatnil. Pravda se pohybuje někde uprostřed.

Skepse není na místě

Spojenci zacházejí s poraženým Saddámovým Irákem dílem jako s Německem, dílem jako s Japonskem. Prosadili poměrně důslednou debaasifikaci po vzoru denacifikace a proces se Saddámem – naplno odstartuje až 28. listopadu – má připomínat proces norimberský. Má soudit nejenom samotného diktátora, ale i ty, kteří režim vystavěli a které živil. To je ta německá stránka. Zároveň ale rozpustili všechny institucionální složky, které se staraly o bezpečnost. To je zase ta japonská stránka přístupu k Iráku. Hlavní otázka teď zní, zda se jednou bude hovořit o iráckém modelu. Tedy v jiné souvislosti než v rámci vietnamských asociací.

Předčasná skepse není na místě, a už vůbec ne v Evropě. Ve chvíli, kdy EU formálně zahájila vstupní jednání s Tureckem, musí mít jasno, že vyjednává s pohraničím konfliktního a chaotického Iráku. Jisté je tolik: Irák má ústavu, kterou nechtěli Iráčané jako politický národ, ale v podstatě jen většinoví šíité (Kurdové by si byli vystačili s autonomií, de facto nezávislostí, kterou si užívali od roku 1991). Sledují proces se Saddámem Husajnem, po kterém jako politický národ vlastně také neprahli. Spojenci udělali všechno možné, aby irácký politický národ stmelili. Menšinovým sunnitům dali více míst v ústavodárné radě, než odpovídalo počtu jejich mandátů získaných ve volbách. Do prvních zcela otevřených voleb jdou všichni s otevřeným hledím. K čemu tyto volby povedou? To záleží z valné části na tom, jakou perspektivu před sebou Iráčané jako politický národ uvidí. To už ale není jen záležitost spojenců v terénu, ale všech, kterým leží na srdci osud této planety.

(Respekt, www.respekt.cz)