Prosinec 2005

Stydím se říkat, že jsem Čech

Jan Pirk

K tomuto odvážnému a smutnému tvrzení mě přivedlo několik událostí z poslední doby a jako poslední kapka pak zdánlivě nedůležitá událost z okruhu mé rodiny. Z oken přízemního bytu mého mladšího syna někdo v noci ukradl truhlíky s krásnými voskovkami. Jaký to musí být zvláštní člověk, kterého potěší, když si do svých oken postaví květiny ukradené někomu jinému? Přeji mu, aby se mu líbily, a prosím ho, aby nám je na podzim vrátil, abychom mu mohli na příští sezonu zase něco nachystat.

Jak jsem byl ještě hrdý

Od sametové revoluce uplynulo již téměř 16 let, ale že by se zdejší mezilidské vztahy přiblížily k chování obvyklému v občanských společnostech západní Evropy, nemohu říci. Za předchozího režimu se lidé řídili heslem: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Bylo to pochopitelné, protože podstata režimu vycházela z ukradení soukromého majetku, a tudíž krádež byla víceméně oficiální doktrínou, legálním principem. Ta doba naštěstí v roce 1989 skončila.

Byl jsem vždy velice hrdý, že jsem Čech, a snažil se, aby si náš nárůdek našel viditelné místo ve světě. Cítil jsem se dotčen, když se mě při návštěvě Velké Británie v roce 1964 jeden pán zeptal, jaké je to moře v Československu (na jeho omluvu dlužno poznamenat, že to měl možná od Shakespeara). Na druhé straně jsem byl velmi pyšný, když jsem v letech 1983 - 84 pracoval v USA a přišel ke mně kolega z nemocnice s otázkou, zda vím, že slovo robot vymyslel jeden chlápek od nás. Řekl jsem mu, že samozřejmě Karla Čapka velice dobře znám, a na oplátku se ho zeptal, zdalipak ví, jak vznikl název Pilsner beer. Vysvětlil jsem mu, že podle města v Čechách, stejně jako značka Budweiser.

Bezzubá policie

Jak nám všichni známí ve světě záviděli sametovou revoluci! Jenže od té doby se chování lidí u nás stále více a více blíží anarchii a nemá s demokracií nic společného. Kredit, který jsme po sametové revoluci ve světě měli, ztrácíme. Říci dnes někde, že jsem Čech, začíná být značkou velice nespolehlivé kvality.

Pro toto tvrzení mám řadu dokladů, z nichž první byl v úvodu tohoto článku. Mám řadu přátel v cizině, kteří, když přijedou na dovolenou a půjčí si na letišti auto, jsou po několika kilometrech jízdy zděšeni bezohledným, agresivním až gangsterským chováním řidičů na silnicích, zejména v Praze. Jsou zvyklí na ohleduplnost a respektování toho, že demokracie neznamená anarchii, ale vědomé dodržování zákonů. Dalším příkladem mohou být zahraniční turistické příručky. V řadě z nich je výrazné upozornění na chování a praktiky pražských taxikářů.

A jaký obrázek o klimatu naší společnosti si může udělat západoevropská veřejnost, když při domovní prohlídce u jednoho velmi bohatého a z kriminálních činů podezřelého občana tento uteče velké policejní přesile a později zmizí i jeho manželka? A když policie netuší, kde je, ale jeho přátelé za ním posílají jeho majetek?

Nechtít v politice jen vydělat

Základním principem demokratické společnosti je nezávislost moci zákonodárné, soudní a výkonné. Není potíráním základních principů demokracie, když zástupce moci státní volá k odpovědnosti zástupkyni nezávislé moci soudní, která rozhodla podle svého nejlepšího svědomí, a chce, aby za to byla stíhána? Dalším příkladem může být televize Nova - tu jsme zaplatili ze svých daní my všichni a lidé, kterým jsme takto pomohli k ohromnému majetku, jsou váženými a bezúhonnými občany. Nevím, kam se řítí naše společnost, když televize jako nejmocnější médium v hlavních vysílacích časech prezentuje pořady jako VyVolení nebo Big Brother? Na závěr bych se jen stručně zmínil o naší politické scéně. Zde se téměř každý den vynoří nová korupční aféra a vyšetřuje se tolik podezření na úplatky, že řadový občan už ztrácí přehled, kdo, kde, kdy a komu úplatek dal. Mám obavu, že bude nejméně ještě jednu generaci trvat, než se politice začnou věnovat takoví lidé, kteří cítí potřebu posunovat věci kupředu a vést ostatní, a ne mít politiku jako výdělečnou činnost.

(MFDNES)