Prosinec 2005

Kopnutí do mrtvého lva

Petr Podaný

S hodnocením Pruska v dějinách bývá potíž. Obklopují je mýty, které fascinují, odstrašují, polarizují. Vítězové nad Hitlerem Prusko jako údajného nositele reakce a militarismu vymazali ze světa; prokázali tím minimálně jednostranné vidění historie.

Svým způsobem šlo tehdy jen o hanobení mrtvoly. Historik Golo Mann to trefně přirovnal ke "kopanci", který dali "vítězní oslové už dávno mrtvému lvu". Téměř dva roky po skončení druhé světové války, tedy pozoruhodně pozdě, vydala Spojenecká kontrolní rada v Berlíně 25. února 1947 v historii poměrně ojedinělý dokument: zákonem číslo 46 zrušila stát Prusko.

Šlo o formální záležitost, neboť i Spojenci uznávali, že Prusko už ve skutečnosti přestalo existovat. Chtěli to dát ale státu, jenž byl podle jejich názoru "od počátku nositelem militarismu, reakce, nacionálního šovinismu..., odpovědnému za zločiny nejnovějších německých dějin...", písemně. Spojenecký dekret platí, ale proti jeho zčásti nesprávným, paušalizujícím a jednostranným tvrzením lze snést mnoho argumentů.

Pomsta za Hradec Králové

Pokulhávají už samy snahy spojovat Prusko s Hitlerem. Nacionální socialisté si ovšem brali pruské tradice za své a snažili se je rozvíjet. Posledním pruským premiérem byl Göring a ministr propagandy Goebbels ještě krátce před Hitlerovou sebevraždou předčítal vůdci z knihy o pruském králi Fridrichu Velikém. Portrét slavného panovníka byl ostatně jednou z mála ozdob spartánsky zařízeného Hitlerova berlínského bunkru. Personální spojnice od Fridricha přes Bismarcka k Hitlerovi je ale neudržitelnou historickou konstrukcí.

Příslovečné pruské tradice, na něž se odvolávali, nacisté umně zneužívali a deformovali v pravý opak: z pořádkumilovnosti se stala pedanterie, ze sebevědomí nadřazenost, smysl pro povinnost vyústil v ochotu slepě plnit příkazy a v nelidskost. Vše víceméně začalo už perfidní inscenací v posádkovém kostele Garnisonkirche v Postupimi, kde si Hitler 21. března 1933 nad Fridrichovým hrobem potřásl rukou s říšským prezidentem von Hindenburgem. Teatrální a ostudný "sňatek staré velikosti a nové síly" vstoupil do německých dějin jako Postupimský den (Tag von Potsdam). Část pruské šlechty cizáka Hitlera nikdy vnitřně nepřijala a jeden z vtipů kolujících v konzervativních kruzích pravil, že "Hitler je rakouská pomsta za Hradec Králové". Míněna je bitva z roku 1866.

Člověk začíná od kapitána

Jedním z vrcholů často skloňovaného pruského militarismu bylo období vlády císaře Viléma II. (1888 až 1918), kdy vojenské myšlení prosakovalo téměř celou německou společností. Především v Prusku existoval až nezřízený obdiv a respekt vůči uniformám. Okřídleným se stal výrok, že "člověk začíná až od kapitána výše". "Říšský sněm je jediný parlament na světě, kde se ministři a jejich zástupci objevují s šavlí u boku a během řečnění se drží její rukojeti," uvádí v pamětech liberální poslanec Bamberger. Sám kancléř Bismarck později velmi litoval vystoupení ze září roku 1862, kdy před pruským parlamentem prohlásil: "Ne řečmi a většinovými rozhodnutími se rozhodují velké otázky doby... nýbrž železem a krví." Kancléřovi kritici výrok citovali, když potřebovali dát Prusům nálepku nepoučitelných militaristů řinčících zbraněmi.

Má taková nálepka oporu v dějinách? Historik Heinrich von Sybel tvrdí, že nikoli. Můžeme-li věřit jeho výpočtům, účastnilo se Prusko, respektive Německá říše,

ve srovnání s evropskými státy jen mála válek. Na všech válkách vedených v letech 1701 (vznik pruského království) až 1933 se podílela Francie osmadvaceti, Anglie třinácti, Rusko jedenadvaceti a Prusko pouhými osmi procenty! Ať už von Sybel kalkuloval jakkoli, Prusko se často snažilo řešit konflikty u jednacího stolu a nápis na jeho kanonech "Ultima ratio regis" zhruba sděloval, že zbraně jsou posledním východiskem. Oblíbená je metafora o dvou tvářích Pruska či o Prusku jako sumě vlastních rozporů. Podobně jako jeho barvy černá a bílá dokázalo být hluboce reakcionářské, ale současně moderní, pokrokové a tolerantní. V Prusku nalezli útočiště ti, kteří doma čelili náboženskému útlaku; včetně francouzských hugenotů a českých nekatolíků. A nejen to. Nově příchozí, vítaní hlavně v řídce osídlených Braniborech, získávali takové výhody, až to vyvolávalo značnou nelibost starousedlíků.

V Prusku téměř neexistovalo pronásledování kvůli víře. Naopak, panovníci propagovali náboženskou toleranci. Fridrich Veliký, filozof i válečník na trůně (vládl 1740 až 1786), prohlásil: "Všechna náboženství jsou dobrá a sobě rovná..., jestliže jsou lidé čestní. A kdyby přišli Turci a pohani a chtěli se usadit v naší zemi, postavili bychom jim mešity a kostely."

Dlouhé Pruska umírání

Spojenci podepsali dva roky po pádu třetí říše Prusku úmrtní list, ale na chvíli jeho skonu existují mezi odborníky a laiky různé, zčásti emotivně podbarvené názory. Jako nejstarší datum se s oblibou uvádí 18. leden 1871, kdy se Prusko stalo součástí právě vzniklé Německé říše. V předvečer svého vyhlášení císařem se tehdy pruský král Vilém I. svěřil se slzami v očích Bismarckovi: "Zítra je nejnešťastnější den mého života. Pruské království poneseme do hrobu."

Pro někoho skončilo Prusko roku 1894, kdy se stal říšským kancléřem první Neprus, navíc bavorský katolík Chlodwig von Hohenlohe-Schillingsfürst. Dalším oblíbeným července rozpustil poslední pruský parlament, který měl demokratickou legitimitu, a poslal předsedu vlády a jeho ministry domů. Prusko ztratilo státní samostatnost a získalo statut říšské země. A aby těch dat nebylo málo, pro některé milovníky kultury a umění zemřelo Prusko v noci na 15. dubna 1945, kdy britské bombardéry změnily rozsáhlé historické části Postupimi v hromadu sutin. Vojensky nesmyslná akce cílila především na symboly neexistující pruské monarchie.

Přilby s bodci se vracejí?

Jeden z braniborských ministrů a nadto socialista (SPD) Alwin Ziel přišel před třemi lety s nápadem, že by se Braniborsko a Berlín po uvažovaném sloučení mohly jmenovat Prusko, čímž spustil lavinu vášnivých diskusí. Že by Spojenci nakonec pohřbívali Prusko de iure zbytečně? Ministrova idea však podle průzkumů nenadchla ani naprostou většinu těch, kdo by v nové spolkové zemi měli bydlet. Mimoto většina původního Pruska leží na území dnešního Polska.

Prusko jako fenomén však zažívá už hezkých pár pátků renesanci, kterou svým způsobem zahájila komunistická NDR. Po počáteční úmrtním datem je konec první světové války roku 1918, kdy odchodem Viléma II. do nizozemského exilu osiřel německý císařský a pruský královský trůn; tehdy skončila monarchie, avšak Prusko jako samostatná země existovala nadále.

Milovníci vojenské historie zmiňují rok 1920, kdy byly poslední pruské jednotky převedeny pod reichswehr. Též rok 1932 je u znalců Pruska oblíbenou konečnou čarou. Říšský kancléř von Papen tehdy 20. nenávisti vůči všemu prušáckému hledal východoněmecký režim své historické kořeny a leccos "pokrokového" našel kupodivu i u Pruska. Němci roku 2001 nijak neošidili ani oslavy 300. výročí vzniku pruského království. Prusko je zkrátka "in"; včetně folklorní idealizace a nekonečných řad suvenýrů a kýčů, k nimž patří vyhlášení nejkrásnější hohenzollernské královny Luise "pruskou Marilyn".

Od párii k velmoci

Prusko mělo velmi proměnlivý územní rozsah. Ve druhé půli 19. století se rozprostíralo od Litvy na východě po Nizozemí na západě. Původní zemi baltského národa Prusů ovládl Německý řád a od 16. století bylo jedním z vévodství Hohenzollernů. Roku 1618 se spojilo personální unií s Braniborskou markou a od roku 1701 bylo samostatným královstvím (král Fridrich I.). V 18. století se název Prusko prosazoval pro všechna teritoria ovládaná Hohenzollerny. V letech 1871 až 1945 bylo Prusko jednou ze zemí Německé říše, přičemž zaujímalo zhruba dvě třetiny její rozlohy. Některé menší státy byly Pruskem zcela obklopeny. Největšího významu dosáhlo Prusko za Fridricha II. Velikého (1712-1786). Pruskými hlavními a rezidenčními městy byly Königsberg (Kaliningrad, Královec), Berlín a Postupim.

(Týden)