Prosinec 2005

Řekni, kde ti muži jsou...

Petr Podaný

Přes milion Němců v uniformách zůstává nezvěstných. Slavná píseň v podání Marlene Dietrichové Řekni, kde ty kytky jsou je ve vztahu ke třetí říši stále aktuální. Profesionálové i nadšenci dodnes pátrají po hrobech německých vojáků; osudy statisíců zůstanou navěky neobjasněný.

Několik rakví, jež nese Erwin Kowalke v náručí, připomíná velikostí schránku na novorozence. Jsou v nich ovšem ostatky dospělých mužů, přesněji to, co z nich zůstalo po šesti desítkách let tlení v zemi. Moc toho není. Rakvičky budou uloženy na hřbitově v braniborském Lietzenu nedaleko polských hranic. Kvůli více než tisícovce německých vojáků, kteří zde byli pochováni v uplynulých letech, už hřbitov praská ve švech; většinu kosterních pozůstatků tam dopravil právě Kowalke. A to při hledání nachází stále další mrtvé. Existují názory, že na západ od řeky Odry, kde se Němci na konci války snažili v posledním zoufalém pokusu zastavit postup Rudé armády na Berlín, leží v zemi provizorně zahrabáno ještě přes sto tisíc těl; příslušníků wehrmachtu, volkssturmu, SS a rudoarmějců. Skutečné ztráty mohly být na jaře roku 1945 výrazně vyšší, než se oficiálně uvádělo.

Spojuje mrtvé a živé

Pan Kowalke je svým způsobem výjimečný člověk. Ačkoli je sám pacifista, téměř celý život hledá, identifikuje a důstojně pohřbívá padlé. Němčina má pro tuto činnost slovo "umbetten" - jeho přesný ekvivalent v češtině chybí, lze je kostrbatě přeložit jako "přepohřbívat". Kowalke působil léta jako jediný profesionální Umbetter v Německu. K činnosti ho inspiroval otčím (otec padl ve Francii), jenž po druhé světové válce nalézal mrtvé německé vojáky při polních pracích a více či méně tajně je pietně znovu ukládal do země. NDR se v jejich exhumování nijak neangažovala, z pohledu komunistického režimu šlo o bojovníky zločinného Hitlerova režimu.

Po padlých krajanech na německé půdě začal pátrat Kowalke na vlastní pěst. Jak říká, někde ho vyháněli, jinde přijímali s otevřenou náručí. Od začátku šedesátých let vykopal ostatky téměř dvaceti tisíc (!) těl; část z nich tvoří rudoarmějci. Od roku 1980 pracoval pod záštitou církve a po pádu berlinské zdi ve službách Národního svazu péče o německé válečné hroby (VDK). Nedávno odešel do důchodu, ale pátrat v zemi nepřestal.

Při vyhrabávání těl je třeba dbát na každý detail, hlavně kvůli určení totožnosti. Zdaleka ne vždy se zdaří, protože identifikační známku má u sebe jen zhruba každý druhý voják wehrmachtu. Ani tehdy ještě nebývá vyhráno, neboť mnoho dokumentů z války se ztratilo, a tak i při nalezení známky se podaří určit totožnost mrtvého pouze v 85 procentech případů. Někdy pomohou k identifikaci nebožtíka osobní věci, třeba zachovalý dopis. Kowalke vše pečlivě dokumentuje a hned posílá archivu wehrmachtu WAST na okraji Berlína. Zjistí-li pracovníci WAST, že mrtvý má dosud žijící příbuzné, bývalou snoubenku či přátele, kteří se zajímají o jeho osud, okamžitě je informují. Kowalke bývá častým svědkem dojemných scén, kdy blízcí mrtvého získali po mnoha desítkách let konečně jistotu ohledně jeho osudu. A nejen to. Nalezli také místo, kde ho mohou oplakávat. Nemálo z nich za to vděčí právě Kowalkemu.

5 318 000 padlých

Podle pátrací služby Německého červeného kříže (DRK) zůstává šedesát let po válce nevyjasněn osud asi 1,3 milionu ; Němců v uniformách. Se statistikami vojenských ztrát je svízel. Odborná literatura se v počtech obětí liší; čísla se nejčastěji pohybují od tří do pěti milionů mrtvých, kteří zahynuli v boji, zemřeli v zajetí či jsou nezvěstní. Vojenský historik z výzkumného ústavu MGFA Riidiger Overmans dospěl nedávno k závěru, že za druhé světové války padlo 5 318 000 vojáků wehrmachtu a SS. K tomuto číslu, jež nezahrnuje Neněmce bojující v řadách říšských ozbrojených sil, dospěl Overmans po letech zkoumání pomocí metod empirického sociálního výzkumu. Připomíná, že kolem mrtvých vládly zmatky už za války. Oficiální statistiky ztrát wehrmachtu uváděly koncem roku 1944 číslo 2,1 milionu, avšak skutečnost byla až o milion vyšší. Sto divizí se zkrátka "ztratilo". Největší jatka zažily podle Overmanse ročníky 1914 a 1920; z prvního padlo 41,1 a z druhého 38 procent mužů. V říši nepřežil válku každý osmý zástupce mužského pohlaví.

Zneužívání kultu obětí?

O hroby německých vojáků po celém světě pečuje už zmíněný svaz VDK, v současné době se stará o zhruba 740 hřbitovů ve stovce zemí. Nelehký úkol pro soukromé sdružení, jež má sice ke své bohulibé činnosti pověření od spolkové vlády, ale státní podpora nepokrývá ani desetinu nákladů na provoz; financují ji hlavně členské příspěvky a sponzorské dary. Ačkoli se šedesát let po válce uskutečňuje pátrání po padlých německých vojácích v cizině stále častěji ve znamení smíření, VDK občas naráží na nedůvěru a v některých případech až odpor.

Trpí také nedostatkem financí. Před dvěma lety byly uloženy k ledu snahy o zřízení hřbitova pro ostatky vojáků wehrmachtu v pražských Strašnicích. Někteří váleční veteráni a dosud žijící oběti nacismu na východě a jihovýchodě Evropy chápou někdy plány na zřizování německých vojenských hřbitovů jako stavění pachatelů a obětí na roven a jako relativizování zločinů hitlerovského Německa. Někteří zarputilí kritici VDK v SRN dokonce argumentují, že sdružení se snaží stylizovat padlé do role mučedníků, hrdinů a že aktivita VDK na Východě je jen předzvěstí nové německé expanze.

Achillovou patou podobné kritiky je, že její autoři neopírají své názory o současnou praxi VDK, nýbrž o jeho někdy problematickou minulost. Svaz pečující o válečné hroby vznikl roku 1918 z iniciativy nacionalistických kruhů, tomu odpovídaly postoje jeho prvních prezidentů, Fritze Siemse a Emma Eulena. První hlásal svatou nenávist vůči Francii a druhý hovořil o nutnosti využívat památku na padlé k probouzení hrdinského ducha německého národa. Předseda pruské vlády Otto Braun (SPD) kritizoval roku 1930 VDK, že při svých ceremoniích "zneužívá vzpomínku na mrtvé... a snaží se oživovat zhoubnou myšlenku revanše". Po pádu nacismu si VDK pošramotil image spoluprací s veteránskými svazy SS. To už je však historie.

Není to tak dlouho, co Kowalke zažil další pohnutou scénu, jež ho opět ujistila, že jeho počínání má smysl. U Halbe jižně od Berlína, kde Rudá armáda obklíčila a zničila část 9. armády, se nad hrobem jím nalezeného německého vojáka sešly bývalá manželka, dcera a vnučka... Kowalke rád cituje Alexandra V. Suvorova, jenž prohlásil, že válka končí až ve chvíli, kdy je důstojně pochována i její poslední oběť.

(Týden)