Prosinec 2005

S dýkou pod talárem

Petr Podaný

Denacifikace justice žalostně ztroskotala. Zmařená snaha o očistu justice od "krvavých soudců" je skandální kapitolou poválečné Spolkové republiky. Drtivá většina horlivých služebníků nacismu v talárech zůstala ve funkcích. Jejich oběti zažívaly naopak stud a ponížení.

Lidé přítomni jednání trestního senátu v Lüneburgu na severu Německa si začátkem padesátých let minulého století mohli v jednu chvíli myslet, že světová válka ještě neskončila. Na souzeného komunistu, jenž strávil roky v koncentračních táborech, se tehdy prokurátor Karl-Heinz Ottersbach osopil: "Ze svého věznění v letech 1933 až 1945 jste se nijak nepoučil!" Výrok prokurátora, jenž nesl jako žalobce u mimořádného soudu v Katovicích odpovědnost za četné rozsudky smrti, získal smutnou proslulost. Současně byl jedním z dlouhé řady dokladů toho, co v praxi znamenala kontinuita justice po zhroucení nacismu.

Hlavním příkladem nezdařené denacifikace v západních okupačních zónách (viz minulý díl Pádu třetí říše) se stali především právníci, kterým dal spisovatel Rolf Hochhut označení "strašliví". Většina nacistických soudců pokračovala po roce 1945 s krátkou pauzou v kariéře, v "horším" případě pobírali tučnou penzi. Mnozí udělali skvělou kariéru a ve vysokých funkcích ovlivňovali až do sedmdesátých let justici a zákonodárství SRN. Původní záměry Spojenců však vypadaly úplně jinak.

Od de- k renacifikaci

Záhy po kapitulaci říše zavřely vítězné mocnosti všechny německé soudy, dokonce se uvažovalo o zavedení "koloniální justice" do doby, než vyroste nová, minulostí nezatížená právnická generace. Už v červnu roku 1945 se ale otevřely obvodní a zemské soudy a na podzim byli jmenováni první prezidenti vrchních zemských soudů, píše Ingo Müller v knize Nevyřešená minulost naší justice. Starý justiční aparát byl reaktivován i s původním hnědým osazenstvem. Jeho zamořenost nacisty činila za války v průměru osmdesát procent; v Bambergu mělo legitimaci NSDAP 302 z 309 soudců. Podle zákona schváleného Spolkovým sněmem v dubnu 1951 získali téměř všichni nacističtí úředníci právo na návrat do státních služeb, čehož využilo přes devadesát procent soudců. Někdejší členství v NSDAP se stalo fakticky předpokladem pro práci soudce či prokurátora v demokratickém Německu, píše s mírnou nadsázkou Müller.

Nejznámějším symbolem renacifikace justice mladičké republiky se stal Hans Globke v roli státního tajemníka a vlivného poradce spolkového kancléře Konrada Adenauera, v jehož službách působil v letech 1949 až 1963. Sám Globke do NSDAP nevstoupil, ale pracoval ve vysokých funkcích na říšském ministerstvu vnitra a komentoval rasové norimberské zákony. Mezinárodní komise zkoumající působení hnědých právníků v SRN roku 1962 ve Varšavě konstatovala, že Globke spolupracoval na zákonech, nařízeních a dalších aktech, jež vytvářely právní základ germanizace, zbavování práv, vyhánění a systematického pronásledování Židů a části obyvatel v okupovaných zemích, zvláště v Polsku a Československu. Protože ale většina kritiky přicházela z Východu, snažil se ji západoněmecký establishment zavrhovat jako rudou propagandu; zpočátku celkem úspěšně.

Globke byl ale jen viditelnou špičkou pyramidy. V roce 1962 hovořila Mezinárodní komise právníků ve své zprávě o 952 soudcích a prokurátorech činných v justici SRN, kteří se kompromitovali v čase nacismu. Exčleny NSDAP, jejichž počet byl výrazně vyšší, zpráva nezmiňuje. Z českého pohledu zaujmou dvě kariéry. První ztělesňuje "krvavý soudce z Prahy" Kurt Bellmann, jehož podpis je doložen pod 110 rozsudky smrti a který to dotáhl na ředitele zemského soudu v Hannoveru. Druhým poválečným kariéristou, jenž roku 1958 povýšil až do Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, je Friedrich Mattern, který poslal u mimořádného soudu v Brně na popravu osm Čechů.

Nelze říci, že by SRN nepodnikala vůbec nic, aby se zbavila převlékačů kabátů v soudních síních. Roku 1961 dostali kompromitovaní soudci a prokurátoři nabídku odchodu do důchodu s plnou penzí. Využilo ji jen 149 právníků. Stát byl přitom k nacistům v talárech štědrý. Franzi Schlegelbergerovi, odsouzenému v norimberských procesech, přiklepli po amnestii začátkem padesátých let penzi 2894 marek měsíčně a za léta, kdy nepracoval, mu doplatili 160 tisíc marek; pohádkové sumy v době, kdy průměrná měsíční mzda dělníka činila 400 DM.

Vrána vráně oči nevyklove

Německá justice neodsoudila pravomocně jediného německého soudce či prokurátora za činy v době nacismu. Podle Spolkového soudního dvora šlo pohnat soudce k odpovědnosti za vraždu jen v případě, že by mu bylo prokázáno úmyslné překrucování práva, což v praxi téměř nebylo možné. Okřídlenou se stala věta Hanse Karla Filbingera, premiéra Bádenska-Württemberska, který na obhajobu svých rozsudků smrti u válečného soudu řekl: "Co bylo tehdy právem, nemůže být dnes bezprávím." Filbinger musel roku 1978 pod tlakem veřejnosti křeslo šéfa zemské vlády opustit, ale nikdy nepřestal bojovat za svou čest. K první hromadné očistě pracovníků hitlerovské justice došlo u denacifikačních soudů krátce po válce. Šlo mnohdy o službu jedněch soudců stejně postiženým kolegům. Denacifikační akta, pokud se zachovala, jsou už řadu let přístupná a prozrazují, jakými úskoky a lacinými triky se soudci vzájemně očišťovali. "Byla jsem zděšená, jak byli všichni prolhaní," uvádí Gabrielle Rohloffová, jež v doktorské práci zkoumala rozsudky mimořádného soudu v Brémách a poválečné kariéry jeho soudců. Jednomu z nich pomohl svědectvím i pozdější spolkový prezident Karl Carstens.

Také z pozdějších procesů s některými "krvavými soudci" se stávala cvičení soudcovské solidarity a osvobozující verdikty nikoho nepřekvapovaly. Například zemský soud v Kielu potvrdil zpětně roku 1950 rozsudek smrti nad velitelem ponorky, který prohlásil, že "světové židovstvo neexistuje a Hitler je šílený utopista". Trest smrti byl prý zcela na místě, neboť podobné výroky byly za války "rozkladné, zavrženíhodné a nezodpovědné". Až s prodlužujícím se stínem třetí říše začal hlavně v pohledu na národní tribunál a mimořádné soudy (vynesly asi 45 tisíc rozsudků smrti) v SRN převládat názor, že činnost právníků pod hákovým křížem nelze donekonečna hájit formulí o tehdy platném právu. Laicky řečeno, justice fungovala za časů nacismu jako nástroj teroru a soudci a prokurátoři jednali až na výjimky tak, jak od nich režim požadoval; byli vznešenými a horlivými vykonavateli Hitlerovy vůle. Ve druhé půli osmdesátých let se Bundestag konečně dopracoval k tomu, že začal označovat nacistické soudy za nástroje teroru a bezpráví a postupně a paušálně rehabilitoval celé skupiny jejich obětí; teprve roku 2000 se dostali na řadu homosexuálové a dva roky poté dezertéři.

Též Spolkový soudní dvůr ve zdůvodnění jednoho rozsudku uvedl roku 1996, že při řešení případů nacistického bezpráví docházelo u trestních soudů v SRN k "selháním se závažnými následky". Byly nově definovány pojmy soudcovské odpovědnosti a překrucování práva. Stalo se tak ale "humánně" až v době, kdy z "viníků" v talárech už téměř nikdo nežil. Rehabilitace se nedočkala ani většina obětí nacistické justice, jež přežily válku. Mnohé žily desítky let v opovržení (dezertéři) i materiálním nedostatku a umíraly s oprávněným pocitem křivdy.

(Týden)