Prosinec 2005

Multikultura, ztracený sen.

Karel A. Pokorný

Všechna holandská média přinesla zprávu, že 15. 10. 2005 bylo v Den Haagu, Leidenu, Amsterodamu a Almere zatčeno několik islámských teroristů, šest mužů a jedna žena. Bylo tím zabráněno plánovaným útokům na různé politiky a také na hlavní kancelář tajné služby AIVD.

Mezi zatčenými, kteří prokazatelně shromažďovali exploziva a sháněli automatické palné zbraně je i Samir A., který byl již několikrát zatčen a pro nedostatek důkazů zase propuštěn. Nyní devatenáctiletý Samir se narodil v Nizozemí, kde i chodil do školy. V sedmnácti letech se v Sýrii oženil s radikální muslimkou, která pracovala pro zakázanou společnost al Aksá. Žijí spolu samozřejmě v Holandsku, kde je jistá sociální síť. Narodil se jim syn, a podle přání otce Samira, který toto projevil ve svém testamentu (!) má být vychováván „v tradici džíhádu“, tedy svaté války. Samir A. totiž nepochybuje o tom, že probíhá válka, svatá válka, džihád. Je prý vedena jinými prostředky než v Iráku, Čečensku a nebo Palestině, ale důvod je stejný. Pravá víra, islám, je potlačován, Alláh je nevěřícími urážen a ponižován. Nedá se čekat, že by Samir svůj názor změnil, stejně tak jako ho nezmění tisíce jiných Holanďanů (!) marockého, alžírského či tureckého původu, fanatických vyznavačů proroka.

Vyrostli kupodivu všichni v zemi, která má ve svých zásadách již přes 400 let demokracii, svobodu vyznání a uznání všech lidských práv. Pro všechny. Nebyli nikdy žádným způsobem diskriminováni, sociální služby, zejména v jejich případě, fungují perfektně. Při každé příležitosti totiž vykřikují, že jsou diskriminováni.

Jestliže se izolují, pak jedině z vlastní vůle a především na přání imámů, kteří v Nizozemí bez jakýchkoliv omezení hlásají radikální islám. Nikdo na příslušných vládních místech , která by se tím měla zabývat, vlastně ani nerozumí, co hlásají. Tito imámové přišli většinou do země nedávno, někdy i ilegálně a neovládají jiný jazyk, než arabský. Po vraždě režiséra Van Gogha se sice nizozemská veřejnost a dokonce i vláda trochu probrala a ti, kteří jsou ve velkých městech často různě terorizováni skupinami nesmiřitelných fanatických islamistů, mladíků i dívek, se začali nad celým problémem zamýšlet. Jak mohlo dojít k něčemu takovému u nás v Holandsku v zemi tak tolerantní a, jak píše tisk, tak krásně multikulturní? Není už vůbec pozdě na nápravu této těžko řešitelné situace? Je vůbec nějaké řešení možné?

Kdo se dnes pohybuje po západoevropských městech je přinejmenším překvapen různorodostí lidí na ulicích, dříve obrazem zcela neobvyklým. V sedmdesátých letech bylo velice zřídka vidět někoho, kdo by svým oblečením ostentativně dával najevo, že do země, ve které žije nepatří a patřit nechce. Ve městech jako Amsterodam nebo Den Haag, v tak zvaném Randstatu je dnes většina obyvatelstva allochtonní, cizinci tvoří až 80 % všech obyvatel. Některé školy jsou celé tak zvaně „černé“ a jistě si dovedete představit problém učitele, který má vyučovat děti, které vůbec neovládají holandštinu. Nebo situaci holandského dítěte v takové třídě. Jsou to většinou již rození Holanďané, ale rodiče či prarodiče jsou původem Marokánci, Alžířané nebo Turci. Po válce v bývalé Jugoslávii přibyli obyvatelé Balkánu, muslimové z Kosova a podobně.

Signálem k obratu v myšlení islamistů bylo svržení perského šacha a především návrat ajatolláha Chomejního a obrat celé země k fundamentalismu. Ten se začal šířit do všech zemí a západoevropská veřejnost začala být najednou konfrontována s nástupem radikálního islámu, který západní politici a novináři zpočátku považovali za pouhý folklor a nevěnovali mu pozornost.

Celý problém začal již daleko dříve, příchodem zahraničních dělníků. Po druhé světové válce bylo Nizozemí velmi zničené a jenom díky americké pomoci v podobě Marshallova plánu se začalo hospodářství rychleji vzpamatovávat. Co ale velmi chybělo a co Amerika dodat nemohla, byly pracovní síly.

Proto se nizozemský stát, stejně jako ostatní státy, které byly ve stejné situaci, snažil tento problém vyřešit. Získávali pracovní síly především z hospodářsky slabých oblastí v Itálii, Španělsku, Turecku a Maroku. Původně se plánovalo, že tito lidé dostanou povolení k pobytu a zaměstnání na jeden rok. Zaměstnavatelé byli povinni hradit jim cesty za rodinami a samozřejmě pojištění a jiné sociální dávky. Ukázalo se ale, že je potřeba jejich pracovní povolení prodloužit, což způsobilo první a základní problém. Podle mezinárodních zákonů, mají osoby, které pracují s povolením úřadů déle než rok v té které zemi, nárok na tzv. sloučení rodin. To znamenalo, že za pracovníky začaly přijíždět jejich rodiny, což v místech , kde byli zaměstnáni Marokánci a Turci, způsobilo nečekané problémy. Za syny a manžely se začaly totiž stěhovat celé rodinné klany a tím se neúměrně zvyšoval počet cizinců z jiných kulturních oblastí. Cizinců, bez jakýchkoliv vazeb s hostitelskou zemí, mimo ty rodinné, cizinců, kteří se nemínili učit jazyk hostitelské země, ani poznávat zvyky a jakkoliv se přizpůsobovat.

Celkem liberální a tolerantní nizozemský stát byl nepříjemně zaskočen, ale stále se domníval, že vše vyřeší tolerancí a různými druhy pomoci. Podobné problémy byl nucen řešit už dříve.

Po proklamované nezávislosti Indonésie se totiž vystěhovalo do Nizozemí 110 000 „indonéských Holanďanů“. Velká skupina holandských míšenců zůstala, ale brzy zjistili, že jsou v novém indonéském státě nežádoucí. Proto se jich opět kolem 102 000 rozhodlo odjet do Nizozemí. Až do roku 1958 přijelo ještě dalších asi 50 000 osob, potom, co jejich podniky a obchody byly zestátněny. Jednalo se většinou o Indonésany či míšence. Do tohoto počtu je nutno také zařadit Molučany, kteří sloužili v nizozemské koloniální armádě či ve státní správě .Vzhledem k tomu, že to byli křesťané, obávali se převážně muslimské většiny obyvatel Indonésie.

V roce 1975 se po delším jednání osamostatnila i nizozemská kolonie Surinam a později ještě další ostrovy v Karibiku, s výjimkou Antil. Z těchto bývalých kolonií také odešla většina kreolských lékařů a úředníků do Nizozemí. Ale ještě před osamostatněním těchto karibských kolonií, zvláště Antil, odešlo skoro 30% obyvatel, bez vzdělání a ukončené školní docházky, do Nizozemí. Usadili se ve velkých městech jako Amsterodam, Rotterdam, Den Haag či Utrecht. Využili tehdejších liberálních zákonů, které jim umožňovaly život bez práce na sociálních dávkách. Tehdy to mohl stát, i když se skřípáním zubů, ještě unést. Jenže tito lidé byli ještě z kolonií seznámeni s nizozemským způsobem života, mluvili holandsky a snažili se v novém prostředí více či méně integrovat.

Přístup k allochtonním občanům se začal měnit někdy koncem sedmdesátých let, kdy začalo zmíněné slučování rodin z islámských zemí. Od té doby počet těchto rodinných příslušníků neustále stoupá. Odmítají jakoukoliv integraci, ale přitom žádají stále více občanských práv, právo na větší vliv v politickém dění, a především využívají pilně všech sociálních výhod.

Do Nizozemí se tak přistěhovalo mnoho osob bez jakéhokoliv vzdělání a není výjimkou, že mnozí ani po třiceti letech pobytu, neumějí holandsky. Zajímavé je, že většina mužů tohoto etnika si vybírala a vybírá ženy ze zaostalých oblastí, ze zemí, ze kterých pocházejí oni sami. Tyto ženy jsou udržovány v naprosté izolaci. Mnohdy nesmějí ani samy chodit nakupovat a mohou na ulici jenom v doprovodu muže. Jsou zde sice organizace, které se snaží těmto ženám pomoci v integraci, ale většinou vše ztroskotává na zákazu ze strany mužů.

Rozdíl v myšlení je patrný i v jiných směrech. Nesčíslněkrát se stalo, že synové byli pověřeni rodinným klanem potrestat sestru, která se snažila osvobodit z vlivu rodiny, někdy únosem do země předků, či jí jednoduše zavraždit. Na obhajobu těchto činů citují nepsaný středověký zákon o nutnosti potrestání toho, kdo „zhanobil čest rodiny“. Což má být dokonce polehčující okolnost, dojde-li k soudu. V Nizozemí nejsou přesná čísla známa, ale v sousedním Německu se jedná o asi 1 400 případů. Vražd. Vedle toho nyní požadují Turci a Marokánci úřední snížení věkové hranice dívek při uzavírání sňatků na 13 let. Opět se odvolávají na své „kulturní zvyklosti“. Podle posledních zpráv komise Unit Multi-etnisch Politiewerk (MEP), která se jako první zabývala rozsahem tohoto společenského jevu.

Jen v Den Haagu a okolí to bylo za minulý rok 119 obětí. V rámci celého Nizozemí se pohřešuje několik tisíc dívek. Vedoucí komise W. Timmer je přesvědčen, že skutečný počet obětí je daleko vyšší, protože v mnoha případech se nepřijde na to, že vražda byla spáchána z důvodu pomsty za "uraženou čest".

Skoro komický je případ kurdské rodiny v Tilburgu, která žádala od obce 5 000 €, aby se mohla vyplatit a uchránit tak před krevní mstou, kterou jim vyhrožovali členové jiné rodiny. Zástupci těchto etnických skupin zdůvodňují své požadavky též snahou o zachování identity.

Drastický případ se odehrál před několika lety v městě Venlo, kdy mladý Marokánec zabil nizozemského mladíka, který se zastal starší ženy, kterou zmíněný Marokánec napadl. Nastalo veliké pozdvižení po celé zemi, ale o vrchol všeho bylo vystoupení vrahova otce v televizi. Tento muž žije v Nizozemí 27 let, ale z těch je celých dvacet pět let práce neschopen. Stačil ale v té době zplodit 7 dětí, které také všechny už přišly do styku s policií. Čin svého syna (tatíček hovořil za pomoci tlumočníka, za celý pobyt zde se nenaučil holandsky) omlouval tím, že byl zavražděným uražen. Vzhledem k jinému „kulturnímu kruhu“, byla prý synova reakce přiměřená této urážce.

Podporováni v odmítání snah o integraci radikálními kazateli, kteří šíří nejen učení Mohammedovo, ale s ním i kritiku západního způsobu života se dostávají do izolace a tím se také zbavují možnosti integrace. Radikální skupiny extremistů, jako proslulá al Kaídá z těchto lidí snadno verbují bojovníky pro svatou válku, kterou vedou v Afganistanu, Iráku a vlastně všude na světě. Nezapomeňte na New York, Madrid, Londýn, Bali, Egypt a mnoho jiných útoků těchto fanatiků. Co lze dělat?

Holandská ministryně, která má na starosti integraci a otázky menšin, nařídila vyhoštění tří radikálních imámů, ale proniknout do této uzavřené společnosti je téměř nemožné.. Problémem začíná být také stoupající radikalizace i dívek, které se zde narodily, ale sňatky s fanatickými muslimy se dostaly zpět do sféry jejich vlivu. Ministryně Verdonk uvažuje o zákazu nošení burek (roucho, zahalující celou postavu, jen s malou mřížkou pro oči) na veřejnosti, což zase naráží na odpor u některých levicových politiků. Ostatně v liberálním holandském zákoníku neexistuje příslušný paragraf, který by tento zákaz umožňoval. Stejný problém je, jak zamezit příjem štvavých fundamentalistických TV-vysílačů.

Stát se snaží o integraci těchto lidí, ale naráží na nezájem a na nepochopení, přestože mnohdy jsou bráni na pomoc allochtonní odborníci, kteří vystudovali na nizozemských univerzitách a jsou integrováni ve zdejší společnosti. Dokonce v Medisch Centrum Hooglanden v den Haagu je zaměstnána jako duchovní imámka Mualla Kaya, která sice vystudovala teologii na koránské univerzitě v Turecku, ale zvolila jako pracoviště právě nizozemskou nemocnici. V Turecku by podle tamních zákonů, jako osoba zaměstnaná ve veřejné instituci, nesměla nosit šátek na hlavě. Ale nic nepomáhá, vše naráží se na zeď nezájmu.

Zajímavý výsledek průzkumu o integraci přinesla roční zpráva od Social en Cultureel Planbureau (Sociální a kulturní plánovací úřad) 20. září 2005. Zde se praví, že tolerance autochtonního obyvatelstva vůči allochtonům z jiných kultur se silně zhoršila. (Věcná poznámka: v běžné holandštině ztrácí pojem allochton původní význam, allochtonem je převážně označován příslušník neevropského původu). Velmi negativní je posudek marokánské mládeže, která také vede v trestní činnosti. Jeden z pěti Marokánců, ve věku mezi 18 - 24 lety již přišel do konfliktu s policií, z Antiliánů jeden ze šesti. Ještě před třemi léty byla nezaměstnanost mezi allochtony 9%, nyní stoupla na 22%. Nedostatečná znalost jazyka a tím i minimální naděje na uplatnění se v zaměstnání jsou jednou z příčin. Většina rodičů žije sama ze sociální podpory a nedokáže děti stimulovat k dalšímu učení. Počet těch, kteří nedokončí školní docházku je alarmující, a v muslimských školách, kam jsou děti rodiči posíláni, se sice naučí arabsky zpaměti deklamovat korán, ale to je stěží později uživí.

Ti výjimeční, kterým se podaří dokončit střední školu a přihlásit se na univerzitu, jsou opět konfrontováni s jiným způsobem myšlení a zodpovědnosti. Již první rok jich v průměru vydrží jenom třetina, ostatní předčasně studium ukončí, protože nedokáží akceptovat to, že se musí dostavit na přednášky včas, neboť pak nebudou vpuštěni do budovy. Schází jim cílevědomá vytrvalost při studiu. Zrovna

tak obsažná učební skripta pro ně většinou představují problém, setkávají se v nich se slovy a formulacemi, které jim při jejich chabých znalostech holandštiny scházejí. Sebemenší neúspěch vede ve většině případů ke ztrátě vůle dále studovat. Písemné práce působí mnohým stejné problémy. Také představa, že po skončení studia budou mít pravděpodobně nad sebou někoho, kdo jim bude přikazovat, co mají dělat, je pro ně nesnesitelná. Jak mnozí dotázaní tvrdí, je to totiž zásadně proti jejich cti a charakteru.

Toto je tedy situace po víc než čtyřiceti letech intenzivní snahy vládních i nevládních organizací o pomoc při integraci. Vyhrocená situace v současnosti a mnohé konflikty s vážnými následky nedovolují ani těm největším optimistům, aby doufali ve zlepšení starou liberální cestou ústupků. Je třeba zasáhnout, radikálně změnit zákony, přijmout zákony nové, přizpůsobit je vážnosti situace.

Nenechat konflikty eskalovat, nedovolit další rozšiřování radikálních islámských názorů.

Snahy novodobých Chamberlainů, kteří doporučují, abychom tedy raději dělali všechno to, co si tito radikální muslimové přejí, abychom je chápali a hlavně se snažili je nedráždit, povedou jen tam, kam dovedl Evropu a celý svět ten jejich slavný předchůdce. Pštrosí politika a nebo zoufalé snahy o spolupráci vyvolávají v těchto radikálech jen posměch. Západní společnost je podle jejich mínění dekadentní a je třeba ji zničit. Vzpomeňme na zkušenosti slavného Lawrence of Arabia. Potom, co zasvětil skoro celý svůj život tomu, aby sloužil arabským zájmům, dokázal jen to, že si ho jeho domnělí arabští přátelé ani v nejmenším nevážili, permanentně ho obelhávali a nakonec nechali padnout.

Je nutno si uvědomit, že každý, kdo těmto fanatikům ustupuje, získává jen jejich opovržení.