Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2005


Jak se žije v Putinově vlasti

Petra Procházková

Ruský prezident Vladimir Putin mává přihlížejícím lidem v bruselských ulicích, kam zavítal při státní návštěvě Belgie. Tu se dav lidí rozhoupe, protože se jím prodírá nějaký muž. Když už je skutečně jen kousek od ruské hlavy státu a ochranka se začíná otáčet, tak srdceryvně zařve: „Jen vy můžete spasit Rusko!“ Bývalý důstojník Rudé armády Ivan Baškatov, který dnes žije v Belgii, zakřičel názor minimálně čtyřiačtyřiceti procent Rusů, kteří si podle sociologického centra Jurie Levady myslí, že Putin je jediným garantem stability, ekonomického růstu a rostoucího renomé Ruska v zahraničí. Rusové nejsou nadšeni tím, kudy se ubírá jejich země, ale vědí, že může být ještě hůř. Protože hůř už bylo.

V rukách mafie

V Rusku vládne diktatura, ale řízená osvíceným monarchou Putinem, kterému vůdci vyspělých demokracií klepou na rameno a pyšní se přátelstvím s ním. Na první pohled se zdá, že všechno funguje, vždy je tu však nějaké ale. Svoboda slova je značně omezena, ale díky internetu a několika marginálním novinovým titulům a rozhlasovým stanicím může Kreml tvrdit, že svobodná žurnalistika v zemi stále žije a vzkvétá. Soudní moc je dle ústavy nezávislá, ovšem rozsudky se občas píší v Kremlu, jsou diktovány gubernátory a schvalovány prezidentskou kanceláří. V obchodech je dostatek zboží a dostatek mohovitých občanů si může zacpávat ústa velkými sousty vybraných lahůdek. I cestovat se může svobodně a v těch nejdražších evropských letoviscích se stává druhou úřední řečí ruština. Zároveň se ale kosmickou rychlostí rozrůstá seznam cizinců, kteří do Ruska nesmějí. Většina z nich, jako kanadský advokát nejslavnějšího ruského vězně Michaila Chodorkovského Robert Amsterdam, je považována za státu nebezpečné jedince, kteří škodí Rusku tím, že otevřeně říkají, co si myslí. Zahraniční investoři stále pečlivěji zvažují, zda do velkolepých a slibných projektů v Rusku vrážet své miliardy. Ne že by zisk nebyl zaručen, ale projít spletitým systémem úřednických přikázání, politických tlaků, skamarádit se s místní mafií, jejím kmotrem i gubernátorem regionu, což je někdy stejná osoba, uniknout pozornosti daňové politiky, která si vybírá oběti podle toho, jak se líbí či nelíbí vrchnosti, naučit se dávat milionové úplatky za ta nejabsurdnější povolení, na to všechno musí mít člověk pevné nervy, dostatek miliard a známosti na vysokých místech.

Hlavně nejít k soudu

Situaci v Rusku do značné míry ilustruje anketa, kterou poprvé uspořádali nezávislí novináři a obránci lidských práv. Seznam antiosobností roku, a bylo jich skutečně mnoho, nakonec sestavil institut Společenská expertiza, který jednoznačně zlatou medaili za vítězství v soutěži o titul nejméně důvěryhodného, sympatického, čestného a poctivého člověka udělil soudci Viktoru Košmanovovi.

Jeho činnost totiž odporuje zákonům morálky, zásadám lidskosti i demokracie. Takových lidí žije nejen v Rusku dost. Na panu Košmanovovi tak není zarážející ani tak to, že je nositelem velmi odpudivých vlastností, ale to, že byl, je a bohužel s největší pravděpodobností i bude soudcem Bělgorodského oblastního soudu. Má na svědomí několik rozsudků, při jejichž čtení naskakuje husí kůže. Křehká novinářka Olinka Kitovová se při vyslovení jeho jména dodnes třese. Odsoudil ji za údajné napadení skupiny policistů, které měla krutě zmlátit a způsobit jim četná zranění. A to jen proto, že žurnalistka odhalila případy týrání zadržených osob příslušníky speciálních policejních jednotek. Rovněž druhé místo obsadil soudce, ale čestné pozice si vybojovali i politici. V seznamu antiosobností září například předseda Státní dumy Boris Gryzlov i několik jeho kolegů, kteří podepsali dopis adresovaný generální prokuratuře. Žádali ji o zákaz židovských spolků a organizací v Rusku, protože jsou prý společensky nebezpečné.

Je to tak. V Ruské federaci se nejmenší důvěře občanů těší zákonodárci a představitelé soudní moci. Snad jediným povzbudivým zjištěním je to, že se seznamem byla část veřejnosti seznámena. Federální televizní stanice a velké listy sice o odporu občanů ke státnímu úřednictvu neinformovaly, ale díky zatím nepolapitelnému internetu se zpráva rozletěla do světa. I když Federální služba bezpečnosti Ruska už kuje plány, jak vzít pod svá křídla i internetové, nikým nekontrolované agentury.

Kdo nechce, nevidí

Prostý ruský občan nic z toho nemusí vnímat. Jeho život je determinován především jeho ochotou a schopností respektovat zákon lidově zvaný „držet hubu a krok“. Kdo se necpe do politiky, není extrémně bohatý, ani extrémně chudý, kdo si tiše žije svůj život průměrného občana s průměrnými nároky a průměrnou spotřebou plynu, elektřiny, benzinu či mléka a masa, nemusí se snad ani ničeho obávat či si na něco příliš stěžovat. Dokonce je třeba přiznat, že se životní úroveň těchto osob zlepšuje. Pokud se někdo rozhodne vystrčit hlavu nad průměrně vysoký dav, musí si zajistit předem povolenku. Roman Abramovič, dnes nástupce Chodorkovského na postu nejbohatšího muže Ruska, si přízeň politické moci zajistil věrnou spoluprací s Putinovým týmem i luxusní jachtou, kterou prezidentské kanceláři prodal za dobrou cenu. Jako gubernátor Čukotky se nepletl nikdy do moskevské politiky, a když, tak v roli šedého kardinála, který svému pánovi našeptává to, co chce slyšet.

Občasné bouře prostého lidu vyvolané drobnými ekonomickými reformami, jako například zrušením výhod pro důchodce a invalidy, se Putinovi brzy podaří uklidnit populistickými sliby a drobnými ústupky. Popřípadě použije metodu, která se mu zatím velmi osvědčila. Obviní ze všech hříchů nějakého ministra, hovoří s ním jazykem lidovým, peskuje ho, nadává a požaduje nápravu, která zajistí občanovi to, co chce. Putin vystupuje spolu s rozzlobeným davem jako obelhaný státem, jako ten, kdo stojí lidu po boku a v případě potřeby vždy zasáhne v jeho prospěch. Vysoké ceny ropy umožňují ruské ekonomice zařadit se do kategorie stabilních. Pokud bude stát barel 60 dolarů a víc, nají se ropní magnáti dosyta a občan hlady také neumře.

Ekonomický růst v tomto roce dosáhne zřejmě 5,9 procenta. Obrovský ekonomický boom, který by ale podle řady ukazatelů měl nastat, je však patrný jen ve velkých městech. Moskva dnes připomíná skutečně světovou metropoli, a když je našinec ochoten rezignovat na vybraný vkus a eleganci, může se mu město zdát i přitažlivé. Bohatství celé země je soustředěno do několika dalších velkých měst a rozdíl mezi venkovem a celými oblastmi na straně jedné a megapolemi na straně druhé je ještě propastnější než za Sovětského svazu. Onemocní-li Moskvan tuberkulózou, dostane se mu zásadně lepší péče, než když touto nemocí ochoří obyvatel Dálného východu. Tam v řadě nemocnic dodnes není fungující rentgen. Plat řady lidí v regionech dosahuje zhruba 87 eur měsíčně. Oligarchové v Petrohradu a Moskvě si dopřávají snídaně v ceně desetkrát vyšší.

Obálky rostou

Populista Putin slibuje, že do roku 2008 zdvojnásobí platy učitelů a lékaři budou dostávat nejméně 270 eur měsíčně. Stejným tempem ale roste korupce, která má v Rusku hluboké kořeny a dokáže mutovat do podob naprosto nepostižitelných zákonem. Sociologové zjistili, že lidí, kterým končí v kapsách obálky s úplatky, je sice méně než před pěti lety, zato obálky jsou mnohem tučnější. Zkrátka, rostou ceny, mzdy, a tedy i výdaje na podplácení státních úředníků. Nedávno vyšel v Rusku dokonce jakýsi průvodce labyrintem ruských úřadů s přesnými cenami za služby, na které je třeba si připlatit zvlášť, bez nároku na paragon. Celkem jen v Moskvě zaplatí poslušní občané státnímu aparátu na úplatcích ročně přes 7 miliard dolarů. A tak si občan, pokud mu to stav jeho konta dovolí, může zajistit i jiné výhody. Například beztrestnost. I soudci si ke svému hubenému platu logicky chtějí přivydělat.

Rusko se stává totalitou v demokratickém obalu. Zemí vhodnou jen pro ty, kteří se dokáží přizpůsobit, smířit se s omezením svých občanských práv výměnou za tučný krajíc a populistické sliby hlavy státu. A to všechno řídí hrstka podivných osobností, které se sdružily do tzv. Putinova týmu.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky