Prosinec 2005

Kůrovec podporuje vznik nového lesa

Karel Prach, Magdy Jonášová

Po osmi letech výzkumu šumavských smrčin jsme schopni dát jasnější odpovědi na některé otázky. Nechat kůrovce v horských smrčinách řádit, jak se mu zlíbí. Proč? Naše výsledky ze Šumavy i jiných lesních rezervací potvrzují, že horské smrčiny, i když v minulosti značně ovlivněné člověkem, mohou existovat i bez lidského zásahů. Kůrovec navíc les poměrně rychle mění v mnohem rozmanitější a strukturovanější porost. Jak tedy vypadá situace v odumřelých porostech na Šumavě?

Smrk v horských polohách roste zpočátku velice pomalu. Až několik desetiletí přežívá ve stínu mateřského porostu jako malý stromek, tvoří si kořenový systém a čeká na příležitost. Jakmile nad ním vznikne v korunách okolních stromů místo, začíná mohutně růst. I proto se několik prvních let po napadení kůrovcem a odumření velkých ploch šumavských porostů zdálo, že semenáčků je málo.

Podrobnější monitoring však od počátku ukazoval, že je zde dostatek smrkových semenáčků mnoha věkových kategorií, jež ale v zástinu mateřského porostu téměř nepřirůstaly. Dnes, nějakých sedm let po kalamitě, je dostatek zmlazení zřejmý na první pohled. I ve zdánlivě suchém lese dosahuje v průměru několika tisíc, místy až 25 tisíc jedinců na hektar. To je víc než dost pro přirozenou obnovu.

Rovněž jsme zjistili, že těžbou a odstraňováním napadených nebo suchých stromů se zničí až 80 procent těchto semenáčků. Proto dokud se proti kůrovci "zasahovalo", musely po těžbách následovat výsadby. Ty ovšem znovu zakládaly stejnověké monokultury, jak stvořené pro napadení kůrovcem za nějakých 80 nebo 100 let.

Suché stromy chrání i vyživují

Ponechání souší na místě má mnoho dalších výhod. Na suchých stromech sedávají ptáci, kteří trousí semena žádoucích druhů, v případě šumavských smrčin hlavně jeřábu. Suché stromy udržují alespoň trochu příznivé mikroklima, a protože zůstávají dlouho stát, umožňují řadě citlivých lesních rostlin a živočichů přežít do doby, než se nad nimi znovu propojí koruny stromů. Naopak na holinách je mikroklima pro lesní organismy nepříznivé, důkazem je rychlé usychání mechových polštářů i semenáčků dřevin.

Jakmile suché smrky popadají a začnou se rozkládat, stanou se zdrojem půdních živin; odstraněním souší se živiny z ekosystému ztrácejí. Právě na tlejícím dřevě se nejlépe uchycují další semenáčky. Navíc popadané souše vytvářejí velmi účinnou bariéru proti vysoké zvěři, která s oblibou žere tolik žádoucí listnáče a jedle.

Výsledkem kůrovcové kalamity je vznik řady mikrostanovišť uvnitř lesa, a tudíž i větší prostorová rozrůzněnost budoucích vzrostlých porostů, jež se stanou odolnějšími vůči chorobám, parazitům a nakonec i kůrovci. Navíc malé procento stromů, které přežily nápor kůrovce, dá základ další generaci jedinců odolných napadení kůrovcem. Při tzv. zásazích proti kůrovci jsou tyto nejcennější stromy odstraněny společně s ostatními.

Oáza zeleně na Medvědí hoře

Rozpad horské smrčiny vlivem kůrovce tedy neznamená zánik ekosystému, ale naopak je základním předpokladem jeho trvalosti. V žádném případě jej nelze srovnávat s holinami, které vznikají po tzv. zásahů proti kůrovci. Ty jsou absolutně nepřirozeným prvkem, který v přírodě nikdy nevznikne.

Vytvoření holiny zruší celý lesní ekosystém (od půdních mikroorganismů až po mikroklima pod zápojem korun). Nová generace lesa vzniká z velké části umělou výsadbou. Přitom systém holin s následnou výsadbou je i v hospodářských lesích považován za nejextrémnější způsob obhospodařování. V národním parku nemá co dělat.

Velmi pěkným příkladem odolnosti vůči kůrovci je dnešní porost na Medvědí hoře. Dříve tam bavorští sousedé vyháněli dobytek. Po vzniku Československé republiky to už nebylo možné a opuštěná pastvina začala samovolně zarůstat. Dnešní, zhruba 80 let starý les je tvořen skupinkami různě velkých smrků s větvemi často až k zemi. Místy je les hustší, místy řídký, místy lze vidět i mezery pouze s bylinnou vegetací. A hlavně, les je zelený, ačkoliv všude kolem, na české i bavorské straně, jsou uschlé porosty. Ty suché porosty byly dříve husté, stejnověké, vysázené.

Trochu složitější a méně jednoznačná je situace v nižších polohách Šumavy, ve smrkových monokulturách vzniklých na místě dřívějších bučin. Do určité míry chápeme snahu lesníků, uchránit tyto "pole na dřevo" před kůrovcem, aby nepřišlo pěstované dřevo nazmar. Taková snaha by však byla plně oprávněná v běžných kulturních lesích. Mluvíme zde však o národním parku. I bez ohledu na něj bychom dali přednost tomu, aby kůrovec i zde "zapracoval" a zlikvidoval tyto nepřirozené porosty.

Samozřejmě bychom podporovali umělé výsadby listnatých dřevin, hlavně buku, ale i klenu, jeřábu a jilmu horského.

Příroda v pohybu

V případě kůrovce se předpokládalo, že jeho masivní namnožení je možné pouze v severských lesích a hospodářských monokulturách a že v přirozených horských smrčinách k němu nedochází.

Dnes je známo, že i zachovalé pralesovité porosty prošly v minulosti několika "katastrofickými" periodami rozsáhlého odumírání stromů. Statický pohled na přírodu je v současnosti již překonán, přirozený les je přirozený právě svým vývojem se všemi přirozenými narušeními, včetně kůrovce, který umožňuje vznik nové generace lesa.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)