Prosinec 2005

Celé Polsko v rukou konzervativců

Maciej Ruczaj

Druhé kolo prezidentských voleb v Polsku připomínalo francouzské referendum o euroústavě. Tady i tam voliči hlasovali navzdory tlaku většiny politické elity, navzdory médiím a navzdory varováním ze zahraničí. V Polsku navíc navzdory průzkumům, které do poslední chvíle ukazovaly na kandidáta liberálů (Občanská platforma, PO) Donalda Tuska. Nakonec se radoval Lech Kaczyński a jeho strana Právo a spravedlnost (PiS), a po zářijových parlamentních volbách se tak celá země ocitla v rukou konzervativců. Kde hledat příčiny tohoto nečekaného vývoje?

Podcenili venkov

Sociolog Tomasz Żukowski formuloval kdysi teorii, že v Polsku nelze vyhrát volby bez podpory venkova. Nyní se to potvrdilo: Tusk doplatil na to, že sílu venkova podcenil, a zemědělce si znepřátelil i svými útoky na populistického předáka Andrzeje Leppera a především na nacionálně-katolickou rozhlasovou stanici Rádio Marie. Dal do protikladu Polsko „svobodné“ (tedy liberální, otevřené světu) a „zaostalé“ (tedy posluchače Rádia Marie) a snažil se vyvolat obavy, že vítězství Kaczyńského bude ve skutečnosti triumfem „Leppera a Rydzyka“ (ředitel RM). Toto heslo mohlo oslovit voliče ve velkoměstech, ale většina Polska více slyšela na Kaczyńského rozlišení mezi liberálním „Polskem pro bohaté“ a „solidárním“ a katolickým Polskem Práva a spravedlnosti.

Druhá základní poučka zní: rozdělení země na ruskou, pruskou a rakouskou část sice pochází z 18. století, ale stále platí. Oblasti na jihu a východě jsou více katolické a často radikálně antikomunistické, naopak západ a sever více tíhne k postkomunistům. V situaci, kdy se Kaczyński profiloval jako kandidát ostře antikomunistický a katolický, byl Tusk proti své vůli odkázán – mimo velká města – na skalní postkomunistický elektorát.

Podle sociologů byla třetím rozhodujícím faktorem osobní image kandidátů. Kaczyński se stylizoval do role „otce vlasti“ a zřejmě dokázal přesvědčit voliče, že je zkušenějším státníkem než jeho protikandidát, jenž ve své kariéře nebyl v žádné zodpovědné exekutivní funkci. Navíc oslovil mnoho voličů jasnými a stálými názory, zatímco Tuskovi byly vytýkány časté změny postojů k otázkám, jako jsou například interrupce nebo lustrace. Nejenom většina voličů PiS, ale i čtvrtina Tuskových příznivců zvolila v průzkumu následující charakteristiku liberálního politika: „Je to příjemný a pohledný chlapík, ale nemá žádné skutečné názory.“

Kaczyńského překvapivě vysoké vítězství (o téměř 10 % a přes milion hlasů) bylo v zahraničí přijato se smíšenými pocity. Evropská komise dokonce připomněla Polsku, že mezi základní hodnoty EU patří zákaz trestu smrti a nediskriminace homosexuálů, čímž narážela na pověst Kaczyńského jako „tvrdého šerifa“, který „zatočí“ se zločinem, a politika, který jako primátor Varšavy zakázal průvod politických sdružení gayů s tím, že jde o „propagaci homosexuality, nikoli občanský protest“. Varovné hlasy zazněly i v Rusku a Německu s odkazem na Kaczyńského prohlášení, že bude lépe než prezident Kwaśniewski bránit národní zájmy země.

Na druhé straně Lech Kaczyński po zvolení začal mírnit svou image radikálního politika, aniž by se však vzdával základních bodů svého programu. Prohlásil, že Polsko „potřebuje zúčtování s viníky (korupčních afér posledních let), ale ještě více potřebuje smíření a shodu“, která však musí být „postavena na pravdě“. V rozhovoru pro německý deník Bild se snažil vyvrátit svoji pověst „germanofoba“ – bude prý usilovat o „maximální sblížení mezi Poláky a Němci“, zároveň však odmítl koncepci vzniku berlínského Centra vyhánění, neboť by to vedlo ke stírání rozdílů mezi „vrahy a oběťmi“ druhé světové války.

S kým půjdou Kaczyńští

Výsledky prezidentských voleb zpečetily úspěch konzervativců. „Program IV. republiky“ – tedy změny ústavy a zásadní proměny systému „infikovaného postkomunismem“ – „dostal nyní zelenou,“ prohlásil vůdce PiS Jaroslaw Kaczyński. Avšak druhý triumf Kaczyńských může nakonec šance na reformu státu zmařit. Občanská platforma přišla totiž o šanci stát se pro PiS rovnocenným partnerem. Vzhledem k výrazným rozdílům v ekonomickém programu obou stran začala uvnitř Platformy sílit opozice proti účasti na vládě, v níž budou liberálové pouze „přívěškem“.

Osudovým okamžikem byla možná volba předsedy nové sněmovny. Podle předběžné dohody měl tento post patřit Platformě, avšak nakonec PiS neakceptovalo kandidáta liberálů a pomocí hlasů levicových a pravicových radikálů ze Sebeobrany a Ligy polských rodin dosadilo do funkce vlastního zástupce Marka Jurka. PiS navrhovalo, aby se předsedou stal sám Tusk, Platforma však jmenovala místo toho Bronisława Komorowského, politika, který patří mezi výrazné odpůrce koalice s konzervativci. Podle Jaroslawa Kaczyńského je tento tah důkazem, že se liberálové „nedokáží dostat z šoku po dvojích prohraných volbách“ a ve svém zklamání „zapomínají na zodpovědnost za stát“: PiS udělalo ústupek Platformě, když kandidátem na premiéra jmenovalo Kazimierze Marcinkiewicze, který představuje liberální křídlo ve straně, a v případě kandidáta na předsedu Sejmu očekávalo podobnou vstřícnost. Naopak představitelé Platformy neskrývají, že logickým vyústěním hlasovaní v parlamentu by měla být koalice PiS se Sebeobranou a Ligou. „Bratři Kaczyńští chtějí pro sebe 100 % moci,“ prohlásil Tusk s tím, že v této situaci nevidí „možnost pokračovat v jednáních o koalici“.

Hrozí tedy Polsku konzervativně-populistická koalice? Vůdci PiS prohlašují, že jediným koaličním partnerem může být pro ně Občanská platforma. Alternativou je pouze menšinový kabinet, to by však znamenalo, že šance na zásadní reformy budou nenávratně pryč. Bratři Kaczyńští se možná na vrcholu své politické kariéry dostanou do izolace, což pro zemi, která si ve volbách zvolila reformy a velmi je potřebuje, není dobrá perspektiva.

(Respekt, www.respekt.cz)