Prosinec 2005

Liberál se nevzdává

Maciej Ruczaj

Donald Tusk chce zabránit ryze národnímu Polsku. Budou mít celé Polsko pod kontrolou národně a katolicky orientovaní konzervativci, kteří právě zvítězili v parlamentních volbách? Nebo se budou dělit o moc s liberálním prezidentem Donaldem Tuskem? O tom rozhodne druhé kolo prezidentských voleb tuto neděli (23. 10. 2005 – pozn. red. CS-magazínu). Tusk, předseda Občanské platformy (PO), je zosobněním onoho jazýčku na vahách, který budoucí charakter státu určí. Přitom ho ještě před pár měsíci mnozí přemlouvali, aby z prezidentské kandidatury vycouval. Nemá prý šanci ve střetu s výraznými a zkušenějšími protivníky - konzervativcem Lechem Kaczyńským a postkomunistou Włodzimierzem Cimoszewiczem. Poté ale dávaly průzkumy Tuskovi podporu téměř poloviny voličů a reálnou možnost vítězství už v prvním kole. Nakonec získal 36% a vede jen o tři procenta nad Kaczyńským, což je v jistém smyslu prohrou liberálního kandidáta. Nicméně zůstává horkým favoritem v souboji o post hlavy státu.

Zatím bez zkušeností

Jak lze vysvětlit tyto zvraty v Tuskově politickém osudu? Na začátku kampaně nikdo příliš nevěřil v možnost jeho úspěchu. "Je to sympatický chlap, ale chybí mu charakter, charisma a píle," psal týdeník Wprost. Na pravici byl jasným kandidátem "tvrdý šerif" a "komunistobijec" Lech Kaczyński z Práva a spravedlnosti (PiS), který se měl v rozhodujícím boji střetnout s kandidátem postkomunistů. Dokonce i ve vlastní straně měl Tusk slabší pozici než šéf poslaneckého klubu Jan Rokita, který proslul jako vyšetřovatel v parlamentní komisi pro korupční kauzu Rywin. Tusk se nemohl pochlubit žádným podobným úspěchem a ve srovnání s Kaczyńským mu také chyběla zkušenost. I když v 90. letech patřil mezi vůdce vládních stran Liberálně demokratického kongresu a pak Unie svobody, nikdy nepůsobil v exekutivě. Jelikož na jaře zaznamenal 10% skóre, zdálo se, že i nadále zůstane v povědomí veřejnosti především jako nejlepší fotbalista mezi polskými poslanci a atraktivně vypadající, leč neschopný vůdce.

V následujících měsících se ale opak ukázal pravdou. V boji mezi postkomunisty a příznivci radikální změny politického systému a budování nové, 4. republiky (bratři Kaczyńští) se Tusk postavil do středu spektra. Na jedné straně spolu s konzervativci odsuzoval oligarchický způsob vládnutí levice, na druhé opakoval, že 3. republiku (od roku 1989) nemůžeme zavrhovat celou, že jen vyžaduje "ozdravení". Podle komentátorů to byl riskantní krok, ale právě díky němu se Tusk stal favoritem.

Člověk s principy

S hlavním protikandidátem Kaczyńským ho spojuje důraz na transparentnost a poctivost v politickém životě. To napovídá už Tuskovo volební heslo: "Člověk s principy." Tusk tvrdí, že první zákon, který po zvolení navrhne, se bude týkat zpřísnění trestů pro politiky a zrušení jakýchkoli privilegií lidí u moci, včetně poslanecké imunity. Další odpovědí na éru vlády levice plnou afér má být úplné zveřejnění archivu komunistických tajných služeb. Zde se však názory obou pravicových kandidátů rozcházejí - zatímco Kaczyński chce přísné zúčtování s minulostí a úplnou dekomunizaci, Tusk se odmítá tolik vracet do minulosti: "Jestliže se vůz zvaný Polsko zastavil v blátě, já ho chci tlačit kupředu, zatímco Lech Kaczyński hodlá hlavně zjišťovat, zda je vinen kůň nebo vozka anebo prasklá oj," říká v narážce na program svého protikandidáta, který obsahuje mj. plán vzniku "superkomise" Pravdy a spravedlnosti pro vypořádání se se všemi aférami posledních let. Na dekomunizaci je už podle Tuska příliš pozdě a navíc "nehodlá být prezidentem, který by nějaké skupiny obyvatel vylučoval".

Hesla typu "dívat se do budoucnosti, nikoli do minulosti" nebo "prezident všech Poláků" občané 3. republiky už ale dobře znají. Podobně totiž získával voliče odstupující prezident Aleksander Kwaśniewski. Je to svým způsobem paradox - Tusk Kwasniewského často kritizuje a považuje za součást skupiny, která zodpovídá za současný stav země. Nelze však popřít, že svou kampaní mnohdy kopíruje styl Kwaśniewského, který se před deseti lety stejným způsobem vymezoval proti Lechu Wałęsovi. Sociolog Andrzej Rychard tvrdí: "Bratři Kaczyńští jsou spojováni s agresivním, konfrontačním stylem. Tusk naopak vytváří dojem umírněnosti a schopnosti kompromisu." Dokonce sám Kwaśniewski přiznal, že volba Tuska bude znamenat "kontinuitu jistého způsobu chování v prezidentském úřadě", a - zatím nepřímo - podpořil kandidáta Platformy před druhým kolem voleb. Tuskova umírněnost ve srovnání s tvrdým antikomunismem a konzervativismem Kaczyńských je také příčinou dalšího paradoxního jevu: vedle podnikatelů a mladých totiž kandidáta Platformy výrazně podpořili i bývalí voliči postkomunistů.

Podobným způsobem se liberální kandidát vymezuje proti Kaczyńskému i v oblasti zahraniční politiky, kde se opět profiluje jako člověk, jehož působení "nebude ohrožením pro mezinárodní postavení Polska". V narážce na protiruskou a protiněmeckou rétoriku konzervativců mluví o nutnosti dobrých vztahů se sousedy, nezatížených "zbytečným radikalismem", aniž však rezignuje například na podporu demokratických hnutí na Ukrajině a v Bělorusku. Zatímco ve volebních spotech Kaczyńského se kandidát objevuje často na pozadí státního znaku, v případě Tuska na obrazovkách uvidíme i vlajku EU. Vůdce Platformy na jedné straně mluví o potřebě "silného a sebevědomého Polska", na druhé se však pozitivně vyjadřuje o prohlubování evropské integrace.

Symbolem proměny

Tuskův image spojuje dynamismus, otevření se vůči Evropě a svobodu podnikání s přístupem přísného strážce morálky ve veřejném životě. Má být alternativou jak pro zkorumpovanou levici, tak euroskeptickou a sociálně populistickou pozici bratrů Kaczyńských. Tento mix mu zajistil podporu obyvatel velkých měst, studentů a voličů s vyšším vzděláním. Tusk se stal kandidátem s "moderní vizí Polska" jako sebevědomého člena Evropské unie a země s velkým ekonomickým potenciálem, k jehož plnému využití je třeba uzdravit politiku a liberalizovat ekonomiku. Jak tedy vysvětlit nečekaně malý rozdíl mezi Tuskem a Kaczyńským po prvním kole voleb?

V televizních reklamních spotech jsme viděli Tuska-mladého člena protikomunistické opozice a člověka, který se musel během válečného stavu v 80. letech živit jako obyčejný dělník. Pak už se objevoval současný prezidentský kandidát, který sliboval ozdravení veřejného života v zemi. Tuskovi protivníci však poukazovali na skutečnost, že v tomto obraze chybí Tusk-politik z 90. let, který byl i vůdcem Liberálně demokratického kongresu, strany, jíž se přezdívalo "liberálové-aferálové". Terčem útoku se také staly časté proměny názorů kandidáta Platformy. Příznivci Kaczyńského připomínají, že na začátku 90. let se Tusk aktivně podílel na zrušení lustračního zákona, zatímco nyní vystupuje jako příznivec zveřejnění archivů tajné policie. Stejně tak změnil v poslední době svůj liberální pohled na etické otázky typu interrupcí nebo svazků homosexuálů, v nichž se teď příliš neliší od svého konzervativního protikandidáta. V tomto ohledu mu bylo dokonce vyčteno, že uzavřel církevní sňatek až po 27 letech manželství a těsně před začátkem volební kampaně.

Tusk v posledních dnech před volbami sám poškodil svůj image umírněného kandidáta "všech Poláků", když ostře zaútočil na Kaczyńského a obvinil ho ze spojenectví s některými extremistickými silami, jako je populistická strana Sebeobrana či katolicko nacionalistická rozhlasová stanice Radio Marie. Slabé výsledky vůdce Platformy ve venkovských oblastech na jihu a východě země dosvědčují, že si tím mohl znepřátelit tradičně založené katolické voličstvo.

Podle sociologů je popularita Tuska postavena na tom, že nabídl Polákům východisko z nekonečného střetávání mezi postkomunistickým establishmentem a národní pravicí vycházející z tradic Solidarity. Tusk se tak může stát symbolem proměny modernizující se polské společnosti, pro kterou už není toto historické dělení ústřední otázkou.

(Poznámka redakce CS-magazínu: V druhém kole voleb zvítězil Lech Kaczyński.)

Donald Tusk, narozen 22. dubna 1957 v kašubské rodině (slovanská etnická menšina) v Gdaňsku. Jako student historie spoluzakládal nezávislý studentský svaz a navázal styky s nezávislými odbory;

1980 - dokončil studia, stal se iniciátorem a jedním z vůdců Nezávislého svazu polských studentů;

1981 - po vyhlášení výjimečného stavu vydává podzemní tisk, rodinu živí jako "průmyslový horolezec" na výškových stavbách;

1988 - organizátorem stávek a jedním z opozičních vůdců v Gdaňsku, zakládá Kongres liberálů, z něhož později vznikne Liberálně demokratický kongres;

1991 - předsedou Liberálně demokratického kongresu, později, po sloučení s Mazowieckého Demokratickou unií, místopředsedou nástupnické Unie svobody;

2000 - odchází z Unie svobody a zakládá Občanskou platformu (PO);

2003 - předsedou PO;

2005 - kandidátem na prezidenta.

(Respekt, www.respekt.cz)