Prosinec 2005

Kádrový dotazník Eduarda Vacka

Viki Shock

Milý Eduarde, můžeš mi prozradit na jakém místě a v jakém roce jsi spatřil světlo světa?

Byl rok před bolševickým pučem, příčinou byl orgasmus a ejakulace. Nejdřív to nebylo špatné, bylo teplo, slyšel jsem pravidelný tlukot nějakého uklidňujícího mechanismu, vcelku pocity bezpečí. V určitých intervalech jsem však býval zneklidněn. To bylo před výplatou, kdy se matka zřejmě hádala s otcem o peníze. Nerozuměl jsem tomu, naštěstí to netrvalo dlouho. Reagoval jsem tak, že jsem vypouštěl nějakou šťávu. Hrozná situace ovšem nastala ve chvíli, kdy jsem musel ven. Samozřejmě se mi vůbec nechtělo, byl jsem tam zabydlený a navíc jsem měl pocit ohrožení. Nedalo se nic dělat, nezáleželo to na mé volbě. Venku byla zima, nehostinno, světlo mi svítilo do čí, byl jsem spíš zvyklý na šero. Zvykal jsem si pomalu. Bylo to v porodnici v Hradci Králové. Myslím, že to byl můj největší šok v životě, ze kterého jsem se ještě nevzpamatoval.

Odkud pocházeli rodiče? Víš, jak se poznali?

Byl to jistě nějaký banální příběh z tancovačky na Palmovce. Matka atraktivní blondýnka, zpěvačka v Ymce, otec fotbalista, hráč ping-pongu, lehce závislý na své matce. Nemohli se v sobotu nepotkat. Otec se vracel o půlnoci z karet a matka pelášila přes město s botkami v ruce, protože její přísný otec, jinak obecní policajt v Kuklenách stanovil jako limit příchodu domů desátou hodinu. Potkávali se kolem půlnoci. Otec prý na matku volal: tempo, tempo.

Jaký jsi k nim měl vztah?

S matkou se to dost zhoršilo, když se narodil bratr, protože mě bez milosti odstavila. Od té doby jsem těžce frustrovaný a mám rád ženská prsa, protože mi byla uzmuta dřív, než jsem se jich nabažil. Otec se věnoval sám sobě a svým koníčkům. Jak již jsem řekl, byl vášnivým hráčem karet, které hrál do noci v restauracích Avion a Paříž. Částečně si jimi přivydělával, byl to vlastně vedlejšák. Taky chodil na schůze KSČ. Všichni mí předkové z otcovy strany byli komunisté. Pradědeček Hlávka byl zakladatelem a senátorem za KSČ a moje babička seděla právě u Švagerků v hospodě, když se tam ustanovila KSČ, takže to taky podepsala a stala se tak zakládající členkou. Bolševická nákaza šla až k mému otci. Potom, jako když utne. Vztah k rodičům jsem měl smíšený, byl to studený odchov. Pro emoce nebylo příliš prostoru.

Čím vlastně byli rodiče a jak se jim tu líbilo po únoru 1948?

Otec byl vyučeným mistrem tiskařem, ovládal ofset a byl ve svém oboru vyhledávaným odborníkem, neboť uměl namíchat správný odstín barev. Matka byla dámská krejčová. Otec únor určitě přivítal, protože se mu tím dostalo satisfakce za totální nasazení v rajchu. Z otcovy strany byl v roce 1948 zřejmě jásot, ze strany matky podstatně menší, neboť dědeček byl legionářem v Rusku a odtud si přivezl ty nejhorší zkušenosti. S mým otcem se každou neděli hádali u oběda. Dědeček říkal mému otci: Ty víš, Edo, úplný hovno, já to viděl na vlastní oči. Poslouchal jsem jako malé dítě hrůzné emotivní přenosy k politickým procesům v rádiu, bál jsem se a bylo mi úzko. Dědeček říkal otci: Vidíš, už je to tady. Možná přijde řada i na tebe. Později ovšem otec tvrdil, že oni jako straníci nic nevěděli. Vlastně nikdo nic ani netušil. Ani autoři velkého množství peticí v nichž se dožadovali nejpřísnější tresty (rozuměj smrt) pro zrádce. Ti už nevěděli vůbec nic, takže měli a někteří dosud mají čisté svědomí. Asi perou své duše v nějakém prostředku který bělí do běla.

Jaké máš sourozence?

Měl jsem bratra, který umřel na zanedbání ze strany učitelů a na špatnou lékařskou péči. Byli jsme oba ve Velkých Losinách v dětské ozdravné léčebně a bratr měl zánět středního ucha. Než se toho zodpovědní dospělí vážně ujali, zemřel. Místo něj mi rodiče pořídili sestru. Měl jsem dojem, že by byli raději, kdybych šel místo bratra já. Bratr byl otcův miláček, byl mu podobný. Když zemřel, bylo mu pět let, já jsem byl o dva roky starší. Neměl jsem rád fotbal a na hřišti, kam si otec chodil v neděli zařvat, jsem do kelímku sbíral žaludy. Otec mě předváděl svým kamarádům z hospody jako bílou opici a vždycky se mě přede všemi ptal: pročpak jsou na hřišti ty dvě branky? Abych mu udělal radost, odpovídal jsem mu nějakou pitomostí. Když se všichni dosytnosti vysmáli, pravil vždycky otec. Toto není můj syn. Vracel jsem mu to svým způsobem. Když jsme šli spolu a někoho jsme potkali, uctivě pozvedl klobouk. Já jsem zase uctivě pozvedl baret s anténou. Jednou mi dal takovou facku, že jsem pokácel prázdné hliníkové konve na mléko. Byl by mě asi ještě dokopal, ale nemohl mě mezi konvemi najít. Jinak to byl hodný člověk.

Kde jste bydleli?

Bydleli jsme ve středu města, blízko Ullrichova náměstí, potom v ulici ROH. Z okna jsem se díval do parku, pokud jsem v něm právě neběhal s klackem v ruce s partou kluků z ulice. Byli jsme samozřejmě dvě spolu soupeřící party. Pak nás ti druzí přemohli, můj klacek – totem - mi sebrali a bylo po slávě.

Kams chodil na základní školu?

Byla to speciálka, která byla součástí pedagogické fakulty. Budoucí učitelé seděli v poslední řadě a psali si poznámky.

Cos šel studovat po základce?

Vůbec jsem nebyl zralý na nějaké studium, potřeboval jsem co nejdřív vypadnout z domu a postavit se na vlastní nohy. Vedly se u nás často přiblblé politické hovory; otce, který se stal krajským tajemníkem ČSVTS navštěvovaly různé politické kreatury, štvalo mě to, hádal jsem se s nimi a býval jsem často vyhozen. Šel jsem se učit elektrikářem do hrozného podniku na výrobu pivovarů a cukrovarů, kde šlo stále někomu o život. Viděl jsem tam dost úrazů, byl tam nadměrný hluk, všude samé sršení jisker od broušení bruskami. Vypadalo to jako oslavy říjnové revoluce, jak jsem to jednou viděl na fotografii. Taky jsem se bál, že spadnu z jeřábu, tak jako můj dědeček, který se takto zabil ve stejné firmě. Jednou jsem v obrovské výšce z jeřábu vyměňoval velké těžké výbojkové světlo. Lidi dole byli malinkatý jako trpaslíci. Stál jsem na štaflích na tzv. kočce, pohyblivém vozíku na jeřábu. Bába na mne zapomněla a rozjela se jak s jeřábem, tak i s kočkou. Kdybych to upustil, někoho bych dole zabil. Mohl jsem taky letět dolů i s lampou. Nebylo to pěkné.

Na vojně si byl? A líbilo se ti tam?

Jistě. Nastoupil jsem k špionážnímu útvaru v Horažďovicích, kde jsme sledovali složky NATO a podávali o tom hlášení. Byla to elektronická špionáž, kontrolovaly se rádiové spoje. Líbilo se mi to, byl jsem zařazen na jedno křídlo do Chebu. Nebylo tolik buzerace, bydleli jsme mimo kasárna ve stanu, kam chodily holky. Byl to přírodní, volný život.

Cos tehdy četl a kdys začal psát? Nebo jsi dřív maloval? Cítil ses být víc výtvarníkem či spisovatelem? A jak je tomu dnes?

Na vojně jsem začal hodně číst, téměř všechno, co mi bylo doporučeno. Střídali jsme se na směnách, které musely být zajištěny 24 hodin denně, zbytek bylo volno. Pročetl jsem se vojnou. Šel jsem si do městské knihovny přečíst Odyssea a oni mi půjčili Joyce. Narazil jsem na úžasný myšlenkový svět, který mě uchvátil. Dostaly se mi do ruky Literární noviny, byl jsem unesen vzpourou spisovatelů, jako vojín jsem podepsal 2000 slov. Četl jsem Tvář, Tvar, Sešity pro mladou literaturu, Divadlo a mnoho dalších věcí, nasával jsem to do sebe jako mořská houba. Jednou jsem zdrhnul z vojny a jel načerno z Chebu do Hradce. Bylo to šílenství, koledoval jsem si o basu. Když jsem šel v Hradci Králové přes Staré náměstí, zaujal mne nápis: Šmidrové. Šel jsem dovnitř a viděl něco, co mě úplně rozložilo. Vůbec jsem nechtěl jít domů, držel jsem se futer dveří, až mě kustodi násilím přemohli, vyvlekli a vyhodili na ulici. Nemohl jsem v noci spát a ráno už jsem tam byl znovu. Utekl jsem nevědomky z vojny, abych viděl tuto výstavu, protože na nic jiného mi nezbyl čas. Zamiloval jsem se do Dlouhého, Vožniaka, Nepraše, byl jsem tím úplně posedlý. Od té doby jsem se stal duchovním Šmidrou, tedy potenciálním patafyzikem. Bylo to ve mně, jenom to někdo, něco, nebo já sám v sobě, potřeboval objevit. To byla ta úžasná výstava, díky níž jsem v sobě objevil celý rezervoár skryté energie. Do té doby jsem měl pocit, že život nemá cenu. Stále jsem hledal nějaké mravní kodexy, nějaký pevný bod svého života. Byl jsem zklamáván lidstvem, zhovadilostí a sprostotou davu, který je schopen všechno přijmout a se vším se vyrovnat. Miloval jsem lidi a nenáviděl je zároveň. Bylo to trýznivé období mého života. Literatura a umění mi pomohlo přežít mučivé dospívající období.

Jak a kdy ses dostal k patafyzice?

Ke skutečné patafyzice jsem dostal přičiněním Alberta Marenčina, když jsem si přečetl jeho seriál „Anály patafyziky,“ který vyšel ve Světové literatuře v roce 1969. Nejdřív jsem tomu moc nerozuměl, ale byl jsem tím zneklidněn. Tedy přesněji, rozuměl jsem poslednímu dílu, těm předchozím téměř vůbec. A tak jsem se k tomu stále vracel, až mi svitlo. Zažil jsem stejné osvícení jako Šavel, který se proměnil v Pavla, či jako řada nevěřících v kostelní lavici, která přijala víru. Mojí věroukou se ovšem stala věda patafyzická. Od té doby jsem konal do ideového a ideologického světa už jen exkurze. Byl jsem a zůstal nadále už jen vnitřně svobodným.

Pokud vím, tak jsi v sedmdesátých letech byl jehovista. Můžeš mi přiblížit, co to tehdy obnášelo být v normalizačním Československu jehovistou? Nabízels lidem Strážní věž? Co to tehdy vůbec bylo za společenství? Ty věříš v Boha nebo jsi v něj tehdy věřil?

Asi bych se měl zmínit o tom, co tomu předcházelo. Ono to souviselo jednak s mým duševním vývojem, s potřebou se nějak sociálně a kulturně vymezit a stabilizovat. Na druhou stranu jsem se ale potřeboval nějak vyčlenit ze společnosti, se kterou jsem hluboce nesouhlasil. Nemohl jsem se smířit s tím, jak snadno bolševik přemohl národ po roce 1968, jak rychle lidé opustili své ideály. Krize ideálu a krize elit pro mne byla existenciální krizí bytí. Kontrast oběti Jana Palacha s postojem obrovské většiny společnosti byl až obludný. Nemohl jsem to vůbec strávit. Normalizace, opětovný militantní nástup komunistických zločinců s jejich kádrováním, pronásledováním a zastrašováním, to bylo něco, co mě vytrvale deptalo. Původně jsem chtěl odejít do emigrace, ale otec, který byl komunistou, mě zapřísahal, abych neničil jeho kariéru. Musel jsem někam odejít, abych se nezbláznil. Všechno bylo lepší, než poslouchat řeči vyhozených soudruhů, se kterými si jejich vlastní soudruzi vyřizovali účty. Chodili k nám domů a vedli plačtivé, sebelítostivé řeči. Vzpomínám na jednoho esenbáka, který se opil a pravil mému otci: Edo, vždyť já jsem nevinným lidem strkal do bytu věci, abychom je mohli zavřít, já jsem ze sebe udělal pro stranu lumpa a oni mě teď nakonec vyhodili. Došlo samozřejmě i na mého otce, který byl pro ty dravce příliš vlažný a tak ho vyhodili taky. Vyhodili ho z KSČ i ze zaměstnání. To už nestrávil, onemocněl a občansky i lidsky rezignoval. Kdybych před tím emigroval, bylo by to na mně. V takovém ovzduší se nedalo žít a tak, když jsem se vrátil z vojny, vůbec jsem nenastoupil do zaměstnání v ZVÚ, kde bych asi stejně umřel na nějaký úraz, a odešel rovnou do Prahy. Tam jsem šel dělat do Vojenských staveb elektrikáře. Byly to hrozné životní podmínky. Nikoho jsem tam neznal, ubytovali mě ve vysočanské ubytovně v tzv. Číně. Byly to provizorní domky z první republiky, kde bydlela chudina. Když jsem jel jednou do Hradce Králové za rodiči a vrátil se nečekaně v sobotu večer, měl jsem ve své posteli opilou, podělanou, špinavou kurvu, na které se střídali dělníci. Dej si taky, vybízeli mě a já jsem šel před dům zvracet. Byla tam špína, zima, smrad. Lágr pro trestance, nebo pro ty, kterým už bylo všechno jedno. Všichni byli permanentně opilí. To byla odvrácená tvář socialismu. Nejsem si jistý, zda byl to ráj dělníků, protože dělníci žili často jako dobytek. Z vojenských staveb jsem odešel do Státního statku v Ďáblicích, kde mi ukázali rozestavěnou bytovku, s tím, že tam budu bydlet. Mezitím mě ubytovali ve zchátralé části zámku ve Zdibech. V roce 1969 přišla změna politických poměrů, někdo vyhozený z ministerstva zemědělství přišel do statku a zabral celou bytovku pro svoji slovenskou rodinu. Tak jsem se vydal stopem po Sudetech, abych sehnal bydlení se zaměstnáním. Skončil jsem v Teplicích na OPBH, kde mi ještě jedna soudružka odebrala klíč od ubytovny, kterou jsem prý získal neprávem mimo pořadí. Já jsem už tam měl nábytek na náklaďáku dole na ulici, který nebylo kam složit. Tak jsem skončil v takovém bunkru, musel jsem si udělat okno z prken a dveře utěsnit padákem. Venku byla zima, padal sníh a já jsem běhal po teplické Letné se starou rezatou pilkou a žužlal větve, abych mohl přiložit do kamínek, které jsem našel na půdě bouračky. Trubky byly rozžhavené a ze zdí se řinula voda, ráno jsem měl ve fousech jinovatku. Manželka samozřejmě po dvou dnech nastydla a odjela k rodičům, kde se mohla léčit, já jsem šel na bytový podnik se žádostí, aby mi udělali výměr nájemného a aby mi na bunkr přidělili číslo popisné, aby mi mohla domů chodit pošta. Seděl tam soudruh, který dělal rozborku pistole vzor 70 a při čištění hlavně mi řekl, že jsme svéprávně obsadili prostor civilní obrany a že za to poneseme plnou zodpovědnost. V zaměstnání jsem potkal Svědky Jehovovy, kteří mi řekli, že vědí o suterénním bytě, kde už sice dvacet let nikdo nebydlí, ale že je to lepší než bunkr. Byl jsem se tam podívat, byla to pravda. Bylo tam tepleji nejméně o deset stupňů. Nechal jsem tam zasklít okna, vyměnili jsme kus podlahy sežrané dřevomorkou a nastěhoval jsem si tam ten svůj nábytek. Byla tam rozbitá záchodová mísa, kudy lezli v noci ven potkani. Tak jsem je zahnal zpátky do kanálu a položil na tu díru kýbl. V noci se nedalo spát, protože myši nadzvedávali hlavičkami ten plechový kýbl, který rumploval, až ho úplně odstrčili, a zase jsem je měl v obýváku. Musel jsem do toho kýblu natočit vodu, pak už byl pokoj. Ráno přišla delegace bab z domu, co tam jako chci a zdali mám k bytu dekret. Vyhnal jsem je s tím, že se byt bude adaptovat, tak baby odtáhly, ale podaly hlášení. Bylo to v socialistickém stylu: „Já proti vám nic nemám, ale to víte, hlásit se to musí.“ Musel jsem co nejdřív osekat plesnivou odchlíplou omítku a vynášel jsem to na chodník, protože byt byl plný plísňových spór. Tak zase na mne přišel tzv. šedý mor (předchůdce obecní policie) a dva dědci mi vyměřil pokutu asi dva a půl tisíce korun za zábor veřejného prostranství. Já jsem bral čtrnáct stovek platu a dostal jsem zatím jenom sedm stovek zálohy, tak jsem pokutu nemohl zaplatit. Tak jsem šel za ředitelem bytového podniku, což byl můj nejvyšší šéf a zároveň správce všech bytů a tedy i toho domu, kde jsem v suterénu načerno bydlel. Ten soudruh byl okresní kádrová rezerva, taky pěkné hovado, protože mě ani nepozval do kanceláře a mluvil se mnou skrze dveře do druhé místnosti. Byl to šílený, nemocný a beznadějný svět, galaxie neandrtálců bez sociálního vědomí. Narážel jsem neustále na tupý bolševismus, a to byl rok 1970. Jediní, kdo se chovali lidsky, byli ti Svědkové. Chtěl jsem vědět co je motivuje k lidskosti a zájmu o bližního a tak jsem s nimi začal studovat Bibli. Najednou, tak nějak nepozorovaně, jsem se stal služebním pomocníkem, studoval jsem dál jejich školy a pak jsem byl starším sboru. Sedm let jsem u nich sloužil, jako je to v té dětské říkance. Komunisti a jejich StB po nás samozřejmě tvrdě šli. Domovní prohlídky, zabírali psací stroje, papír, fotozařízení, protože SJ byli první, kdo vlastně vydávali samizdat na poloprofesionální úrovni. Byla to, co se týká kazatelské činnosti, téměř až polovojenská duchovní organizace. Protože to bylo proti komunistům a bylo to zakázané, byl jsem na sedm let jejich. Taky jsem organizoval kazatelskou činnost a učil jsme v jejich škole.

Čím jsi se vlastně živil? Kdes pracoval?

Živil jsem se nejdřív elektrikařinou, potom jsem se začal zabývat polovodiči, slaboproudou technikou a podal jsem několik desítek zlepšovacích návrhů. To nebylo pro soudruhy tak špatné, že měli takového kabrňáka mezi dělnickou třídou. Přihlásili mě do nějaké krajské soutěže, byl jsem několikrát čtvrtý a dostal pokaždé diplom. Ti přede mnou byli soudruzi a dostali peníze. Taky jsem dostal odznak Budovatel města Teplice a udělali mi podmínky pro tvůrčí práci. Najednou jsem byl pracující inteligence v dílně technického rozvoje a řešil technické úkoly rozvinuté socialistické společnosti. Jezdili za mnou soudruzi reportéři, byl jsem na titulních stránkách novin, prostě bomba. Oni mi tu rudou pazouru podávali, to je pravda, ale jednou jsem řekl dost. To když jsem se v novinách dočetl od soudruha novináře, který se tak vyšplhal po mých zádech až do Rudého práva, že jsem inspirovaný nějakým IX. sjezdem strany. Tam už končila veškerá legrace. Takže jsem se se soudruhy rozešel zvýrazněním svých skutečných postojů a byl jimi zavržen. Taky jsem se pilně stýkal s teplickým undergroundem, psal Čuňasovi do Vokna, do Jazzstopu a vydával jsem Pako, nějaké povídky, přepisovat texty. Ihned mě přidělili pod kuratelu spolupracujícího StBáka a snažili se mi udělat ze života peklo. Buzerace v zaměstnání, kontroly, předvolávání k vysvětlení atd. Podepsal jsem HOS a pár dalších věcí a přešel tak v jejich očích na druhou stranu barikády.

Kdy a s kým jsi v Teplicích založil Patafyzické kolegium a kdy začal vycházet časopis PAKO?

Když už to dál nešlo, přetvořili jsme jednu studijní skupinu SJ na Patafyzické kolegium Teplice a naplnili tak postulát A. Jarryho, který pravil, že patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku. Přibrali jsme další členy mimo bývalé Svědky Jehovovy, Míru Waneka, Svatavu Antošovou, Petra Kurandu, a stýkali se s několika dalšími sympatizanty. Okruh patafyzického kolegia se rozrostl na několik desítek osob, které se zúčastňovaly rozmanitých akcí. Aby duch nezasmrádnul a myšlenky zbůhdarma nevyvanuly, začali jsme v osmdesátých letech vydávat sborník PAKO (Patafyzické kolegium)

Mělo Patafyzické kolegium nějaké styky se zahraničními patafyziky?

Měli jsme pravidelné styky s regentem pro Ubudoxologii Albertem Marenčinem, který byl významným činitelem pařížského kolegia, ustanoveným pro východní Evropu a přilehlá území.

Co vlastně obnášely vaše setkání kromě vydávání PAKA? Dělali jste nějaké výstavy, akce či jak se dnes říká performance?

Nejvýznamnější bylo mezinárodní sympózium „Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě“, které opakujeme vždy po patnácti nebo dvaceti letech, už ani nevím, ale byly to také zimní olympijské hry, jako např. Plování v krystalické vodě, Vuřty s poezií, atd. Také s PAKEM jsme šli mezi lid, jak nás nabádali soudruzi, kteří tehdy razili myšlenku, že umění musí sloužit lidu a ne samo sobě a že je třeba vyjít ze slonovinových věží a tvořit s lidem a pro lid. Dělali jsme tedy redakční porady v autobuse MHD na zadní čtyřce na nejdelší trase, která vedla až na konečnou do Dubí. Ptali jsme se náhodných cestujících, který příspěvek mohou doporučit do současného vydání, který by měl vyjít v příštím čísle a který by neměl být vůbec zařazený. Lidé nám ochotně sdělovali, kde pracují a tak jsme k příspěvkům psali, že pracující ze sklárny barevka nedoporučují zařazení příspěvku, protože je to podle jejich názoru úplná blbost, atd. Tím jsme náš sborník objektivizovali. Bohužel lidé někdy vystupovali, aniž dokončili myšlenku. Na konečné jsme vždy museli přerušit redakční radu, mělo to i své nevýhody.

Zvolil sis umělecký pseudonym Lektor Zahlubovač. Jak jsi na to, prosím tě, přišel? Má to něco znamenat?

Protože jsem získal školení u Svědků Jehovových a studoval Teokratickou školu kazatelské služby a taky Školu služby království, později také vyučoval, byl jsem lektorem. (Abych dostál ještě formálním požadavkům, tak jsem později studoval na VOŠ pedagogické). Aby vyučované nebylo jen povrchní, ale bylo zapamatováno, bylo potřeba naučené zahloubit. Stal jsem se proto lektorem – zahlubovačem.

Ty jsi asi jediný člověk u nás, který byl trestán za to, že je patafyzikem. Pokud vím, tak jsi si odseděl jeden rok v kriminále. To tě oficiálně odsoudili za vydávání samizdatu nebo za co?

Ano, jsem skutečně jediným patafyzikem, možná i na světě, který byl za to odsouzen. Dostal jsem sice klasický paragraf Výtržnictví, v rozsudku ale bylo řečeno, že jsem se „vysmíval budovatelskému úsilí pracujícího lidu,“ že jsem vyjádřil „zjevnou neúctu ke společnosti“, atd. Toto jsem měl spáchat tiskem, tedy na místě veřejnosti přístupném. Sečetli mi a naúčtovali mi všechno, čím jsem je až dosud sral.

Vím, že to asi není moc příjemné, nicméně jak vzpomínáš na pobyt v komunistickém vězení?

Do vězení jsem nastoupil sice s určitou hořkostí, (protože se ve slušné společnosti za neúctu k ní nezavírá) ale s pocitem, že tam jdu na stáž. Oni mě nemohli resocializovat, takže účelu trestu nemohlo být dosaženo, byla to jen politická msta. O své zkušenosti jsem napsal knížku, která je ke stažení na internetu http://institut.vscr.cz/kategorie/?k=Literatura&o=0&p=150, jmenuje se to „Občanský průkaz prosím“. Je to zcela autentické svědectví.

Žádal jsi po listopadu 1989 o rehabilitaci své osoby? Omluvil se ti někdo?

Ano, jsem plně rehabilitován, jinak bych nemohl pracovat ve státní správě. Nikdo se neomluvil mně, ani jiným politickým vězňům, či obětem, které byli postiženy nepoměrně hůř než já. Ono to ani dost dobře není možné, protože se to nestalo nahodile, mimoděk, či náhodou, tedy nechtěně, ale bylo to záměrné. Vrah, násilník či dravec se nemůže nikomu omluvit, protože to co činí je záměrné. Jeho omluva by byla karikaturou omluvy. Komunisté jsou všechno vyjmenované dohromady. Jejich omluvu bych proto ani nepřijal. Je to jiný druh, jiná kultura. Je to mor a sociální rakovina, kterou je nutné deratizovat, a místo pečlivě dezinfikovat.

Počátkem devadesátých let jsi byl dva roky poslancem. Za jakou stranu?. Jak se ti líbilo v politice a proč jsi tam nezůstal?

Nejsem politikem a nechci být politikem. Na přelomu doby, kdy čas oponou trhnul, se zdálo, že je příležitost něco změnit. Nebylo to možné. Byl jsem podveden a podvedl jsem také své voliče, kteří to ode mne neočekávali. Také jsem se jim omluvil ve zvláštním dopise, který visel nějaký čas na internetu. Považuji současný politický systém za podvod, který se vydává za demokracii. Není to demokracie, je to klon demokracie; někdo to nazval demokratura, to je myslím správné. Politika je příležitost pro dravce a dekompozitory, nikoli pro slušné lidi, kteří se jejím vlivem promění v cosi, co budí odpor. Když to pomine a oni se vrátí zpět do normálního života, stanou se s z nich zase normální lidé. Nesou ovšem zodpovědnost za to, o čem rozhodli, na čem se podíleli v době, kdy měli moc ovlivnit běh věcí. Proto nechce mít hodně slušných lidí s politikou cokoli společného. Politické strany jsou majiteli moci a státu, ze své vůle prakticky zrušily občanskou společnost a nahrazují ji centralismem a korupčním prostředím. Dnes je to podobné, jako dřívější Národní fronta. Trenér posílá do útoku jen různé útoky, všichni ale hrají tutéž hru. Jejich prostřednictvím se komunisté, rezidua StB a jejich další složky vrátily zpět. Jako holubi, kteří se při zvuku výstřelu zvednou a po chvíli se slétnou a usednou zpět na svá původní místa.

Od poloviny devadesátých let bydlíš v Praze a pracuješ ve Vězeňské službě, což mi přijde trochu paradoxní. Jak jsi se k té práci dostal a co je tvou náplní?

Není to tolik paradoxní, jak by se na první pohled zdálo. Cestuji mezi Teplicemi a Prahou, pracuji sice ve Vězeňské službě, ale nyní už jen v Kabinetu dokumentace a historie, tedy nepodílím se bezprostředně na výkonu. To mi plně vyhovuje. Pokud odhlédnu od toho, že musím platit složenky, dělám práci, která mne uspokojuje. Zkoumám historii způsobů zacházení se zadrženými, obviněnými a odsouzenými a hledám v tom společenskou etiku, jakkoli se to zdá být paradoxní. Zde je základ společnosti, viz známé heslo: Ukažte mi své věznice a představte mi své odsouzené a já vám řeknu, na jaké sociální a kulturní jste úrovni. Trestní justice se snadno může stát nástrojem msty a společenského násilí. Píši a vydávám časopis na toto téma. Jmenuje se Historická penologie. Je taky ke stažení na webu: http://institut.vscr.cz/kategorie/?k=Literatura&o=0&p=150)

Jak jsi se dostal k mladým pražským patafyzikům okolo časopisu a nakladatelství časopisu Clinamen, kde vycházejí tvoje knížky? Kdy to bylo?

To už je pěkných pár let. Vědomých patafyziků není mnoho, proto se nejméně jednou, spíše však častěji, musejí spolu potkat. Viděl jsem na počátku devadesátých let film o Ivu Medkovi Kopaninském. Říkal jsem si, toho člověka musím někdy vyhledat. Prostřednictvím také kontaktů s Tebou a dalších zprostředkovaných kontaktů se sféra mých známých rozšířila do současného okruhu. Patří mezi ně především Dan Štverák, majitel vydavatelství Clinamen, a řada osob, které spíš inklinují, či oscilují mezi surrealismem, dadaismem, banalismem a konečně patafyzikou. Nebudu je všechny jmenovat, určitě bych na někoho zapomněl a vzbudil tak jeho nevoli. Je to tak správné, lidé mají k někomu a někam patřit, pokud nejsou stoickými filozofy a nestoupají k vrcholům svých hor osamocení. Také věda patafyzická se musí pěstovat a šlechtit.

Co tě na dnešní době baví a co tě štve?

Kdybych si to připustil, štvalo by mě skoro všechno. Především však lidská zbabělost, tupost, blbost, závist, opatrnictví, etc. Abych se vrátil ke zdrojům, nejlíp to popisuje Bible jako skutky těla. Trvalý, či jak se zdá, prohlubující se etický a morální marasmus společnosti. To kdybych pěstoval přílišnou vážnost a pokud bych měl na společnost přílišné nároky. Svět je ale ve své podstatě groteskní, obsahuje prvky komické i tragické. Vždyť všechno už tu bylo, jen čas od času převažují jisté prvky či tendence. Vědomý patafyzik je nezaujatý a je vnitřně svobodný, protože dobře ví, že ideje a ideologie přichází jako vlny z moře jedna za druhou a žádné se nedostane nějakého naplnění či završení. Jejich osud ze své morfologické podstaty končí v nezavršenosti. Proto má smysl jen okamžik, vjem, prozření, orgasmus a samozřejmě dobrý rozhled a výhled do okolí. Buďme rádi, že někdo nežere naše maso, že nemusíme jako druhdy Odysseus proplouvat mezi Scyllou a Charybdou a že nás netýrá sladký zpěv a vábení Sirén. V tomto případě nemám právě na mysli jen marx-leninismus.

A jinak?

Jinak? Hovnajs!

www.vikishock.cz,