Prosinec 2005

Merkelová staví tým

Robert Schuster

Měsíc po volbách má Německo velkou koalici, ale nemá vládní program. Říká se, že kancelář šéfa německé vlády v centru Berlína, která se rozkládá na ploše 145 metrů čtverečních, patří k největším premiérským úřadovnám v Evropské unii. Přesně měsíc po předčasných volbách do Spolkového sněmu se zdá téměř jisté, že se do ní nastěhuje šéfka konzervativců Angela Merkelová. Jako první kancléřka v německé historii povede velkou koalici křesťanských a sociálních demokratů.

Předcházel tomu více než třítýdenní zápas se sociálními demokraty, kteří nechtěli vzhledem k těsnému rozdílu hlasů uznat její kancléřský nárok. Co je však důležitější: dosud není vůbec jasné, o jaký program se bude vláda CDU/CSU a SPD opírat. Je rovněž otázkou, jak se Merkelová vyrovná se zvláštními zákonitostmi, které s sebou spolupráce dvou největších stran v zemi přináší.

Mezi Stoiberem a Münteferingem

Za normálních okolností garantuje německá ústava kancléři velmi silné postavení, které spočívá v možnosti určovat hlavní směr vládní politiky. V praxi to znamená, že kancléř si může od svého koaličního partnera v případě potřeby vynutit loajalitu. Ovšem v současné situaci, kdy jsou síly CDU/CSU a SPD v parlamentu v podstatě vyrovnané a kdy byla při rozdělení křesel ve vládě zvolena zásada rovného zastoupení, se jeví jako nemožné, aby Merkelová měla tak silnou pozici.

Nepřekvapuje proto, že v podobném duchu se už vyjádřili i dva její největší protihráči v budoucí vládě: na jedné straně šéf SPD Franz Müntefering, který se má stát vicekancléřem a ministrem práce; na straně druhé pak bavorský premiér a předseda křesťanských sociálů Edmund Stoiber jako příští ministr hospodářství. Právě tito dva politici, kteří si mimochodem osobně velmi dobře rozumějí, tak vymezí nejenom manévrovací prostor kancléřky, ale jako zastánci sociálního státu ovlivní i podobu reformní politiky. Už dosavadní sondážní rozhovory ukázaly, že Merkelová nebude schopna plně prosadit žádný z liberálních prvků stranického volebního programu, ať už se týkal snížení daní z příjmů u fyzických osob nebo změn kolektivního vyjednávání o výši mezd. Potvrzuje to i rozdělení resortů mezi oba koaliční partnery. Všechny oblasti, kterých se budou reformy týkat (zdravotnictví, práce a sociální věci), se ocitnou v rukách ministrů za SPD. Připočteme-li k tomu nominaci sociálního demokrata Peera Steinbrücka, který byl až do letošního května premiérem v Severním Porýní-Vestfálsku, do čela ministerstva financí, dává to tušit, jak výrazný rukopis SPD ponese příští německá vláda.

Merkelová se tak svým způsobem ocitne ve velmi podobné situaci, v jaké se nacházel její sociálnědemokratický předchůdce Gerhard Schröder. Odstupující kancléř měl po celých sedm let proti sobě opoziční majoritu v horní komoře parlamentu, což znamenalo, že většina z klíčových vládních předloh doznala nakonec někdy i velmi výrazných změn, které do nich zapracovali konzervativci. Rozdíl se teď projeví snad pouze v tom, že budoucí německá kancléřka bude mít své politické oponenty zastoupeny přímo u oválného kabinetního stolu.

Jak dál s Amerikou

Nejtvrdším oříškem pro příští berlínskou vládu možná ale bude shoda na poli zahraniční politiky. Je přitom příznačné, že dosavadní sondážní rozhovory mezi zástupci CDU/CSU a SPD se této problematiky ani nedotkly.

Jako fakticky neřešitelná se zdá hlavně otázka, jaký postoj zaujme kabinet vůči Spojeným státům. Křesťanští demokraté před volbami slibovali, že chtějí v případě vítězství normalizovat vztahy s USA. Avšak ani Angela Merkelová, zvláště bude-li chtít za několik let obhájit svůj úřad, nemůže ignorovat fakt, že výrazná část německé společnosti je dnes naladěna silně protiamericky a je navíc v této záležitosti lehce mobilizovatelná.

Jisté je, že návrat do starých časů, kdy čerstvě sjednocenému Německu vládl v 90. letech přesvědčený Evropan Helmut Kohl, nelze od nové berlínské vlády očekávat ani ve vztahu k Evropské unii. Kancléřka Merkelová bude usilovat o snížení výše německých odvodů do společného rozpočtu, a to tím spíše, že ji k tomu bude tlačit především Edmund Stoiber, který něco takového požadoval už jako bavorský premiér. Stoiberovi bude jistě nahrávat i fakt, že agendy jeho ministerstva budou s největší pravděpodobností rozšířeny i o některé kompetence ve vztahu k EU.

Strážce Schröderova odkazu

Hodně bude samozřejmě také záležet na tom, jak se zhostí svého úkolu příští ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) a jak se podaří sladit jeho politiku se stanovisky kancléřky, která bude mít zcela určitě vlastní zahraničněpolitické ambice. Z tohoto hlediska se jeví povolání Steinmeiera jako krok do neznáma. Jen pro srovnání: když v roce 1998 přebíral vedení ministerstva zahraničí Joschka Fischer, měl už i jako opoziční předák strany Zelených pověst profilovaného odborníka na zahraniční politiku. Steinmeier zatím žádné podobné zkušeností nemá. Jako dlouholetý šéf Schröderova úřadu se nejprve v Hannoveru a později v Berlíně věnoval výlučně domácí politice. Je docela pravděpodobné, že nakonec právě on bude ve vládě velké koalice strážcem Schröderova zahraničněpolitického odkazu se vším, co k tomu patří - počínaje kritickým postojem vůči Spojeným státům až po snahu o vytváření "zvláštních vztahů" s Putinovým Ruskem. Schröder tady v minulosti zašel hodně daleko a vyvolal hlavně ve střední Evropě a v Pobaltí značné obavy.

Odstupující kancléř se nedávno přiznal, že vytvoření velké koalice s křesťanskými demokraty původně preferoval už po svém prvním volebním vítězství v roce 1998. Teď se tato konstelace stane v Německu skutečností. Schröder však bude její počínání sledovat zpovzdálí, popřípadě jako čerstvý politický důchodce komentovat z domovského Hannoveru.

(Respekt, www.respekt.cz)