Prosinec 2005

Neznámý otec Evropy Wenzel Jaksch

Viktor Šlajchrt

Těžko najdeme v Evropě posledních sta let politika s podobným osudem. Byl katastrofálně neúspěšný – neprosadil své cíle a prohrál svůj historický zápas. Ze scény zmizel třímilionový národ, z kterého vzešel a za nějž mluvil a jednal ve chvílích, kdy se rozhodovalo o jeho osudu. Jména jeho politických protihráčů dodnes skloňuje tisk ve všech pádech, na jeho jméno narazíme spíš jen v rejstřících historiografických studií. Svobodu a spravedlnost přitom bránil odvážněji než mnozí jiní. Také se méně mýlil. I proto asi neuspěl – doba byla příliš zaslepená nenávistí. Dnes, čtyřicet let po jeho smrti, přichází satisfakce. Zatímco plány jeho nepřátel Hitlera a Henleina hanebně ztroskotaly a jeho oponent Edvard Beneš se také v mnohém spletl, vize Wenzela Jaksche se v Evropě do značné míry naplňují.

O tom, zda byli sudetští Němci národem, se mohou vést spory. V Evropě byli pokládáni spíš za kmen nebo národnostní skupinu, v Česku se obvykle hovořilo o německém obyvatelstvu v pohraničí. Sám Wenzel Jaksch by v mládí svou národnost sotva označil za „sudetoněmeckou“, byl Němec z Čech, pocházel ze vsi Dlouhá Stropnice v Novohradských horách, odkud je vzdušnou čarou stejně daleko do Prahy jako do Vídně, a v mládí se nejspíš v duchu loajality k širší vlasti pokládal za Rakušana.

Vídeňská líheň

Wenzel Jaksch se narodil roku 1896 v chudé rodině, zato však v půvabném, odlehlém kraji, kam nedoléhaly národnostní třenice, jež koncem 19. století jitřily Vídeň i Prahu, problémem byla spíš bída. Ta také vyhnala čtrnáctiletého Jaksche do Vídně, kde se vyučil zedníkem. Poslední roky před první světovou válkou se živil jako sezónní dělník na různých stavbách v Čechách i Rakousku.

S odstupem času se předválečná Vídeň jeví jako zvláštní líheň politické budoucnosti Evropy. V kavárnách vysedával Trockij, o psychoanylýze přednášel Freud, vyrůstali zde filozofové Wittgenstein i Popper. Zhruba ve stejné době jako Jaksch se do Vídně přišel vyučit truhlářem o dva měsíce mladší Klement Gottwald a svá rozhodující léta zrání tu pomalu dovršoval o sedm let starší Adolf Hitler. Všichni tři se tu poprvé dostali do kontaktu s rakouskou sociální demokracií, která se díky reformním teoriím austromarxismu vyvinula v nejmasovější a nejméně revoluční dělnické hnutí v tehdejší Evropě. Jaksch vstoupil do Sociálně demokratického svazu mladých dělníků Rakouska, Gottwald si našel cestu k české enklávě. Na mladého Hitlera zapůsobilo setkání s vídeňskými sociálními demokraty úplně jinak. Chtěli jej prý shodit z lešení, když se zdráhal vstoupit do odborů. V Mein Kampfu tvrdí, že dva roky pracoval na vídeňských stavbách jako pomocný dělník (historici to ale vesměs zpochybňují) a že při každodenním obcování se sociálnědemokratickými dělníky prý poznal, jak sobecká cháska to je. V bibli nacismu se nejvíc rozhorluje nad jejich národní netečností, kterou připisoval vlivu židovských politiků, intelektuálů a žurnalistů.

Národnostní smířlivost rakouských sociálních demokratů před první světovou válkou mohou ilustrovat slova předáka jejich české pobočky Bohumíra Šmerala na sjezdu roku 1909. Prohlásil, že „národnostní otázka, zejména českého národa, dá se řešit jedině v rámci Rakouska-Uherska“. Ke skutečnému sebeurčení národů by podle něj mohlo dojít, „až zmizí hranice dnešních států, které dělí zájmy dynastií a síla militarismu. Až celá západní Evropa uskutečněním socialistického cíle proměněna bude v jeden hospodářský celek. Jenom v republikánské, socialistické federaci evropských národů všichni národové dojdou plného uplatnění i svých národnostních cílů.“

Dodejme, že za první světové války náležel Šmeral ve vztahu k Vídni k nejloajálnějším českým politikům, čímž si vysloužil nevraživost vlastenců ve straně i veřejnosti. Ještě před vyhlášením samostatnosti se musel vzdát všech funkcí a nějaký řas se pak skrýval před hněvem lidu. I to jej dovedlo do čela důsledně internacionalistických radikálů, kteří se od sociální demokracie odštěpili, aby roku 1921 založili KSČ.

Problémy s mírem

Jako politická osobnost se Wenzel Jaksch vynořil z bezejmenných mas v letech poválečného chaosu a rozvratu. I tím se počátky jeho životní dráhy podobají Gottwaldovým. Oba pocházeli z proletářského prostředí, vyučili se ve Vídni dělnickým řemeslům, ale než se stačili pořádně rozkoukat, vypukla světová válka. Oba v osmnácti narukovali na frontu a oba byli raněni, Jaksch zřejmě vážněji, neboť jej po vyléčení superarbitrovali, zatímco Gottwald pak sloužil až do roku 1918, než krátce před koncem války dezertoval. To už Jaksch působil jako aktivista německých sociálních demokratů v českém pohraničí. Rozpadem monarchie zanikl svět, který mu připadal spravedlivější než poválečné pořádky. Politika mu dala šanci podílet se na jejich nápravě.

Vztah Němců k republice hned na počátku neblaze ovlivnil český šovinismus. Do jejich paměti se černě zapsal především 4. březen 1919, kdy při přestřelkách s českým vládním vojskem zahynulo přes padesát německých demonstrantů. Ústavu republiky navíc schválil nevolený parlament bez konzultace s menšinami, čímž ji v jejich očích trvale zpochybnil, a odpor vyvolalo také uzákonění československého státního jazyka. Není divu, že valná většina Němců nebyla Československu příliš nakloněna. I ti umírnění vnímali zpočátku své začlenění do Československa jako frapantní nespravedlnost naprosto odporující právu národů na sebeurčení, jimž bylo zřízení nového státu ze strany spojenců odůvodňováno. Čeští politici bohorovně namítali, že Češi svůj životaschopný národní stát potřebují spíš, protože by jim bez něj hrozil zánik, zatímco Němci koneckonců mají hned za humny Německo. Taková necitlivost vnášela nacionalistickou nevraživost i mezi sociální demokraty, jimž byla původně cizí. Podíleli se na pokusu separovat německé oblasti od vznikajícího Československa, které začali respektovat teprve po výnosu pařížské mírové konference o jeho územní celistvosti.

Na sjezdu roku 1919 v Teplicích-Šenově přeměnili němečtí sociální demokraté z českých zemí svou organizaci, jež spadala pod celorakouské vedení, v samostatnou Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) v ČSR. V této straně nalezl od počátku zaměstnání i válečný veterán Jaksch. Začínal jako tajemník svazu německých malorolníků a domkářů, v roce 1921 byl zvolen členem ústředního výboru DSAP a brzy jej povolali do předsednictva. Živil se přitom hlavně prací pro stranický tisk, v letech 1921–1924 řídil v Chomutově časopis Volkszeitung, později přešel do Prahy, kde se stal redaktorem ústředního listu Sozialdemokrat. V roce 1929 byl zvolen do československého parlamentu, kde působil dalších deset let jako poslanec.

Gottwaldova hvězda začala stoupat o něco později, teprve když z ČSSD přestoupil do KSČ. Působil pak rovněž nejdřív v provinciích jako profesionální agitátor a politický novinář. Poslancem se stal ve stejném roce jako Jaksch, ale to už stál díky Stalinově podpoře v čele své strany, jež měla pod jeho vedením plně sloužit zájmům Moskvy, konkrétně vývozu komunistické revoluce do západní Evropy.

Hlasy ze Sudet

Vývoj sudetoněmecké politiky ve vztahu k republice rozdělují historici zpravidla do tří období, z nichž to první v letech 1918 – 1926 nazývají negativistickým. Německé strany, z nichž byla sociální demokracie bezkonkurenčně nejsilnější, měly v parlamentu zhruba čtvrtinu mandátů, staraly se však výhradně o své menšinové zájmy a odmítaly spolupracovat s vládou. Politický vzestup Wenzela Jaksche je spojen především s obdobím aktivistickým v letech 1926 – 1935. V druhé polovině dvacátých let Československo hospodářsky prosperovalo, jeho vztahy s německou Výmarskou republikou se po dohodách v Locarnu projasnily a ke spolupráci s vládou přiměly sudetské Němce i znepokojivě rostoucí preference komunistů. Roku 1929 přijal předseda německé sociální demokracie Ludwig Czech ministerské křeslo ve vládě ČSR. Při volbách v témže roce získaly německé aktivistické strany (sociální demokraté, agrárníci, křesťanští sociálové) více než tři čtvrtiny hlasů sudetoněmeckých voličů, zatímco negativističtí nacionalisté pohořeli. Národnostní smír v českých zemích se tehdy zdál na dohled.

Jaksch se stal ve straně mluvčím mladší generace, která příliš nelpěla na marxismu. Němečtí dělníci v pohraničí se necítili ohroženi ani tak kapitalistickým vykořisťováním, jako konkurencí levnějších pracovních sil z Čech a proletářský internacionalismus navíc patřil k výbavě komunistů. Sociální rozměr Masarykovy i Benešovy politiky Jaksch oceňoval, problém spíš viděl v protekčním prostředí na pražských ministerstvech, která svá rozhodnutí šila často na míru českým firmám na úkor německých. Tato situace se neblaze vyhrotila počátkem třicátých let s příchodem světové hospodářské krize, jež měla obzvlášť kruté důsledky v Sudetech, kde převládal spotřební průmysl závislý na exportu. V Německu se energicky drali k moci nacisté a v Sudetech začala demokratickým stranám přebírat voliče Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Ve volbách roku 1935 získala dvakrát víc hlasů než němečtí demokraté. Začínalo třetí období meziválečné sudetoněmecké politiky, které historici nazvali podle cílů Henleinova hnutí iredentistickým (1935 – 1938).

Jaksch si uvědomoval, že sociální demokracie bude moci nacistům vzdorovat, stane-li se rovněž stranou všelidovou, nikoli jen dělnickou, a nabídne-li přitažlivý program i sudetoněmeckým středním vrstvám a rolníkům. Proti iredentismu (snaze odtrhnout Sudety od Československa a připojit je k Německu) vystupoval s požadavkem sudetské autonomie, jejíž podoba by se mohla postupně vyvíjet – ať už v rámci Československa nebo nějaké obsáhlejší středoevropské federace. V druhé polovině třicátých let ostře vystupoval proti vedení své strany, kterému vytýkal marxistický dogmatismus, i vůči národnostní politice státu, jež byla podle něj založena na fikci československého národa a z Němců učinila občany druhého řádu. Na mezinárodní scéně však hájil Prahu před Berlínem. Výrazně se zasazoval o prohloubení spolupráce s českými sociálním demokraty a vyzýval k obraně republiky proti vnitřním i zahraničním nepřátelům.

Moc přátel si tím nezískal. Prominentům v Praze šly jeho kritické výhrady na nervy, jejich arogance však nahrávala iredentistům. Pro Berlín byl zrádcem a svět jeho představám o komplikovaném středoevropském prostoru příliš nerozuměl. Ve straně se sice Jakschova pozice upevňovala – v roce 1935 se stal jejím místopředsedou a na jaře 1938 dokonce předsedou – jenže sama strana pozice ztrácela.

Hrdinství bezejmenných

Historie politického boje německých antifašistů, zejména sociálních demokratů, proti henleinovské přesile dodnes není pořádně zmapovaná. V poválečné Evropě se nestala podstatným tématem pro žádnou významnější společenskou sílu – Češi ji nepřipomínali, Němci řešili nacistickou minulost, komunisté si antifašismus zmonopolizovali a většinu sudetoněmeckých spolků ve vyhnanství stmelovaly jiné tradice. V druhé polovině třicátých let se přitom v českém pohraničí odehrály úžasné příběhy lidské odvahy, na jaké jsou jinak dějiny naší země dost chudé.

Německé národní menšiny žijící v neněmeckých státech pokládal Hitler od počátku své kariéry za mimořádně účinný nástroj zahraniční politiky. Po uchopení moci nasadil k jejich politickému ovládnutí veškeré prostředky. Sudetští Němci tvořili nejpočetnější národní menšinu v celé tehdejší Evropě a pro nacistické plány měli kardinální význam. Už před Henleinovým volebním úspěchem ovlivňovala situaci v Sudetech Heydrichova bezpečnostní služba a počátkem roku 1937 svěřil Hitler záležitosti menšin do kompetence Heinricha Himmlera a jeho útvarů SS. Prvním úkolem bylo vymýtit z Henleinovy strany zbytky nezávislosti na Berlínu, druhým zlikvidovat její opozici. Za tím účelem SS zřídila Sudetendeutsches Freikorps v čele s K. H. Frankem.

Lze si jen obtížně představit, jakému tlaku čelili němečtí sociální demokraté v zaměstnáních i bydlištích. Docházelo k potyčkám, nočním přepadům i vraždám. Hostince, v nichž schůzovali, byly henleinovci pravidelně vytloukány. Ještě účinnější však bylo skryté násilí, šikana mezi sousedy a vyhazování z práce. Shoduje-li se dnes většina Čechů, že za komunistů jásala v prvomájových průvodech jedině pod nátlakem, měla by údaje o všeobecné podpoře nacistů v Sudetech brát s větší rezervou. Existovaly malé či větší obce, kde bylo sociálních demokratů víc a drželi při sobě (např. Nejdek, Kryštofovy Hamry, Ústí nad Labem), jinde však bylo nepředstavitelně těžké nenechat se zastrašit. Venku se potulovaly houfy násilníků, doma si aktivisté SdP pečlivě sestavovali seznamy politických protivníků pro říšské bezpečnostní orgány. Teror se vystupňoval po anšlusu Rakouska. To už české orgány na ochranu německých antifašistů většinou rezignovaly, aby nezavdaly další náměty henleinovské propagandě v zahraničí. Tím víc imponují ojedinělé manifestace sudetoněmeckého antifašismu na jaře a v létě 1938 (k největší patřilo desetitisícové shromáždění na podporu republiky v Holanech u České Lípy).

Mnichovská partie

V posledních letech Masarykovy republiky patřil Wenzel Jaksch k jejím nejaktivnějším politikům. V boji proti henleinovcům úzce spolupracoval s vládou a na žádost prezidenta Beneše odcestoval třikrát do Velké Británie přednášet o skutečné situaci sudetských Němců, aby menšinovou politiku československého státu hájil před propagandou tiskových kanceláří, které si Henlein zřídil roku 1937 v Londýně a Paříži. Republice zůstal věrný i v březnu 1938, když ostatní německé aktivistické strany uposlechly Henleinovy výzvy, aby se semkly kolem jeho SdP. Z pražské vlády tehdy odstoupil ministr Franz Spina, představitel německých agrárníků, a pár dní po něm i křesťanský sociál Erwin Zajicek, jejichž strany přešly k henleinovcům. Všech funkcí se vzdal také dosavadní předseda německých sociálních demokratů Ludwig Czech. Wenzel Jaksch v čele zbytků sociálních demokratů, kteří odmítali Henleina, zůstal posledním politickým představitelem německého antinacismu v Československé republice.

Skutečnost, že Hitler používal Henleinovu stranu jako účinnou páku k rozvrácení republiky, se plně vyjevila na sklonku léta 1938, kdy byl Henlein z Berlína instruován, aby své požadavky vůči Praze vystupňoval natolik, že je prezident Beneš nebude moci přijmout. Ten byl příliš protřelý, než aby se nechal vmanipulovat do role válečného štváče, a tak souhlasil i s radikálními ústupky. Henlein přesto 15. září 1938 přerušil vyjednávání o jakékoli budoucnosti v rámci Československa a vyhlásil program Chceme domů do říše. Týž den vyhlásil Hitler záměr připojit německá území v československém pohraničí k velkoněmecké říši.

Také Jaksch, jenž jinak Beneše veřejně podporoval, vznášel v té době požadavky. Nikdy se ovšem netajil přesvědčením, že právo Němců na sebeurčení není v Československu dostatečně naplněno. Nejdřív navrhoval zřízení pěti německých kantonů podle švýcarského vzoru, později sloučení všech německých území v jednu autonomní spolkovou zemi ve federativní republice. Na tomto základě vypracoval Beneš tzv. třetí a čtvrtý plán ústupků, které předložil Henleinovi. Ten je podle Hitlerových instrukcí nepřijal, a tak Beneš svůj ústup dovršil tajným pátým plánem. Podle něj by republika Hitlerovi předala rozsáhlá území se zhruba milionem obyvatel, pokud by se z ní další milion nespokojených sudetských Němců vystěhoval. Zbylý milion, z nějž by dobrou polovinu tvořili němečtí demokraté, socialisté a Židé, by mohl zůstat.

V pátém plánu nemohl Jaksch nevidět zradu sudetoněmeckých demokratů, kteří tváří v tvář hitlerovskému nebezpečí bojovali za celistvé Sudety v rámci Československa. Sám za republiku nasazoval doslova život, neboť nacisté se v nejmenším neštítili politické protivníky vraždit. Jejich přední list Völkischer Beobachter mu vzkazoval, že bude po dopadení naložen do lihu jako ukázkový škůdce národa. Na podzim 1938 sice obnovil svůj poslanecký slib věrnosti Československé republice, ale z Benešova pokusu dohodnout se s Henleinem na úkor Němců věrných státu v něm přetrvávala hořkost. Česká veřejnost mu zase nezapomněla jeho předmnichovské požadavky.

V Londýně

Při obsazování pohraničí provázely nacistická vojska operační oddíly bezpečnostní policie, které podle připravených seznamů zatýkaly politicky nespolehlivé osoby. V prvních měsících jich bylo uvězněno na deset tisíc, z nichž přibližně třetinu čekal koncentrační tábor. V rámci tzv. očistné akce si ordneři s antifašisty často vyrovnávali osobní účty, docházelo k násilí a případům osobní msty. Tisíce německých antifašistů volily exil. Nejdřív obvykle zamířili do českého vnitrozemí, to však jen obtížně vstřebávalo na sto šedesát tisíc českých utečenců a vůči Němcům bylo dost naježené. I mezi Němci z českého vnitrozemí získali rozhodující pozice pronacističtí radikálové. V pražském Národním shromáždění utvořili němečtí poslanci dokonce národně socialistický klub, přestože činnost NSDAP nebyla v republice ještě povolena (jediný Jaksch zůstal mimo).

Situace německých utečenců byla zoufalá. Mnozí pokračovali s pomocí britských či skandinávských sociálních demokratů dál. V únoru 1939 se představenstvo DSAP rozhodlo stranu oficiálně rozpustit, aby ochránilo zbylé členy v českých zemích před nacistickou perzekucí. Skalní jádro se přetvořilo v nástupnickou organizaci s názvem Společenstvo věrných sudetoněmeckých sociálních demokratů, jejímž předsedou byl v březnu 1939 zvolen Jaksch. Ještě 14. března, v předvečer okupace, organizoval odjezd posledního vlaku s německými utečenci do bezpečí. Sám se pak v Praze čtrnáct dní skrýval na britském vyslanectví, než se mu podařilo dobrodružně uniknout přes polské hranice do exilu. Nejdřív se usadil ve Švédsku, odkud často zajížděl do Velké Británie, kam koncem roku 1940 přesídlil.

Do exilu odešel Wenzel Jaksch s jasnými představami, které vyložil v knize Co přijde po Hitlerovi, jež vyšla v červnu 1939. Hitlerův úspěch u německého národa přičítal chybám versailleské smlouvy. Dá se prý očekávat, že hitlerovský režim brzy padne, a pak nastane čas Evropu uspořádat znovu a lépe. Německo by mělo zůstat významnou hospodářskou a kulturní jednotkou, mocensky by se však mělo rozplynout ve vyšším celku. Opět se tu setkáváme s představou „vnitroevropské federace“. Sudetští Němci by se mohli svobodně plebiscitem rozhodnout, zda se k ní připojí jako autonomní sektor Čech a Moravy, nebo jako německá říšská provincie.

Svůj spis měl Jaksch v kapse, když se 3. srpna 1939 sešel poprvé v exilu s Edvardem Benešem, ten mu však nedal příležitost, aby jej vytáhl. Přitom tehdy, před Hitlerovým napadením Polska a začátkem světové války, měl Jaksch na mezinárodní scéně znatelně lepší pozici. Byl vnímán jako hrdina protinacistického odporu, zatímco Benešova politika způsobila svým krachem předním politikům demokratických velmocí řadu nepříjemností. Při jednání neodkryl ani jeden tak docela své karty. Jaksch věděl, že mnichovská dohoda, i když ji prosadily temné síly, znamená pro většinu jeho krajanů určitou satisfakci, které by se neradi vzdávali. Beneš zase potřeboval udržovat s Jakschem před britskou veřejností ty nejlepší vztahy, aby vyvrátil pověsti o české nesnášenlivosti, ale nemínil se k ničemu zavazovat, aby nepoškodil svůj kredit v protektorátu.

Výchozí pozice obou představitelů fatálně změnily německé nálety na Londýn v průběhu roku 1940. Ve hřmotu dopadajících bomb se britská veřejnost vůči Němcům zatvrdila a nenaplněné ambice tří milionů Jakschových sudetských soukmenovců, kteří většinou stáli za Hitlerem, ji přestaly zajímat. Jeho postavení zkomplikovalo i to, že se mezi sudetoněmeckými sociálními demokraty zformovala skupina, která byla ochotna jít Čechům víc na ruku. Jaksch v této souvislosti českým představitelům napsal: „Nepochybuji o tom, že náhradou za mne můžete získat prodejné elementy. Ty vás však v okamžiku nebezpečí opustí stejně, jako zradily svou vlastní stranu. Když se stavíte na stranu takových elementů proti straně německých socialistických a demokratických dělníků, pak nikdy nenajdete partnera, jenž splní těžký úkol: udržet si důvěru dělnické elity v Sudetech a být přítelem širokých vrstev českého národa.“

Když spojenci de iure uznali československou exilovou vládu, ocitl se Jaksch mimo hru. Na vlnách BBC sice dál pravidelně hovořil k posluchačům doma v Sudetech (Češi proti tomu protestovali a chtěli vysílání převzít, což Britové nepřipustili), v politice byl však jeho hlas už opomíjen.

Němý lid

Wenzel Jaksch se v exilu cítil jako zástupce celého národního společenství. Fakt, že většina dala přednost Henleinovi, pokládal za selhání, ale velký díl viny přisuzoval chybné konstrukci Evropy po první světové válce a sobecké politice Čechů. Chudý, pracovitý, jenže špatně informovaný a nešťastně zmanipulovaný lid z hor a pánví českého pohraničí si podle něj zasluhoval spíš vstřícnost nežli trest. Snažil se v exilu sjednat důstojné podmínky pro jeho poválečnou existenci, začlenění do Československa podmiňoval jeho svobodným souhlasem a návrat k poměrům za první republiky mu připadal nepřijatelný.

Jeho lid však v očích spojenců splynul s válečnou mašinérií nepřátelského národa, aniž dával najevo odpor. Prvotní nadšení z „návratu do Říše“ sice vyprchalo, ale k žádnému viditelnému gestu se nevzchopil a Jakschovy pokusy zorganizovat odboj za pomoci výsadkářů skončily fiaskem. Současný mladý německý historik Volker Zimmermann nedávno ukázal, že se dodnes nedá pořádně zjistit, co si lidé v sudetských župách třetí říše vlastně mysleli. Češi v protektorátu se mohli jevit trochu podobně, vždyť jejich armáda ochotně předala okupantům cennou výzbroj a dělníci pro ně v četných zbrojovkách pilně vyráběli další zbraně. Došlo tu však k demonstracím, které nacisté krvavě potlačili, existovaly tu odbojové organizace a Benešovi se podařilo zosnovat atentát na Heydricha, čímž českou rezistenci i české oběti zřetelně předvedl celému světu.

Ve skutečně tragické situaci se Jaksch ocitl, když se dozvěděl o Benešových plánech odsunu. Myšlenku rozsáhlého vysídlení sudetských Němců z českého pohraničí vyslovil už jeden francouzský expert při sjednávání versailleského míru. V souvislosti s henleinovci se občas mihla i v českém nacionalistickém tisku třicátých let a patřila rovněž k požadavkům domácího odboje. Beneš se jí začal vážně zaobírat asi někdy v roce 1942. Tehdy poprvé veřejně odmítl soužití s národnostními menšinami v jednom státě (týkalo se to i Židů – měli se přihlásit k české národnosti, nebo vystěhovat do Palestiny). Jaksch uvažoval o tom, že další jednání s českými politiky přeruší, ale nakonec se rozhodl pokračovat. Doufal, že se mu podaří zmírnit rozsah plánovaného vyhnání, a chtěl mít jistotu, že učinil vše, aby se s Čechy v exilu dohodl na nějakém mírnějším řešení. Jednání přerušil až Beneš. Později Jakschovi vytýkal, že svým počátečním zdráháním promeškal vhodný okamžik, kdy se mohl připojit k československé zahraniční akci a těžit z výhod vítězné strany. Jenže příklad Jakschových stranických oponentů, kteří se Benešovi plně podvolili, ukazuje, že by ani tak Němce před vyhnáním neuchránil.

V posledních letech války se Wenzel Jaksch pokoušel apelovat na britskou veřejnost. Spolu se dvěma katolíky založil výbor sudetských demokratů, znovu navrhoval federalistické uspořádání střední Evropy a požadoval obsazení sudetských území spojeneckými vojsky. Beneš v něm tehdy viděl většího nepřítele než v Henleinovi. V prvních poválečných letech pak Češi uskutečnili odsun Němců v ještě větším rozsahu, než o jakém se mluvilo v Londýně.

Zapomenutý otec nové Evropy

Do Německa se Wenzel Jaksch přistěhoval s anglickou manželkou Joan a malým synem až v roce 1949, předtím tomu bránila pražská diplomacie. Dcera se mu narodila už ve Wiesbadenu, kde se stal vedoucím Zemského úřadu pro uprchlíky. Zapojil se do práce německé sociální demokracie, ale zároveň působil v různých sudetských spolcích. Od roku 1951 byl předsedou sudetského sdružení Seliger Gemeinde, jež se už svým názvem hlásilo k tradicím německé sociální demokracie v českých zemích. Roku 1953 byl zvolen poslancem Spolkového sněmu a roku 1964 se stal předsedou Svazu vyhnanců. Zemřel sedmdesátiletý na následky autonehody v listopadu 1966. Nad rakví promluvil jeho přítel a blízký spolupracovník, pozdější německý kancléř Willy Brandt.

Wenzel Jaksch patří k zakladatelským osobnostem demokratického Německa. Byl jedním z hlavních tvůrců jeho východní politiky zmírňování napětí, ale zároveň nesmírně obětavým zastáncem všech, kteří na východě ztratili své domovy. Až do smrti odmítal uznat legalitu vyhnání a vytrvale protestoval proti principu kolektivní viny, který byl tehdy uplatněn. Ve svých konkrétních dopadech na lidské osudy šlo o skutečnost tak otřesnou, že smazávala někdejší politické rozdíly. V komunistickém tisku byl někdy označován nálepkou „revanšista s antifašistickou minulostí“. Češi si jej dnes občas připomenou v souvislosti s Benešem, v sudetoněmeckých organizacích je pozapomenutou postavou úctyhodného klasika, ale jinak se o něm moc nemluví. A přitom jeho myšlenka sjednocení střední Evropy v nadnárodní federaci, která by svým spravedlivým přístupem k národům ztlumila jejich vzájemnou nevraživost, myšlenka vzešlá ze zkušeností sociální demokracie ve starém Rakousku-Uhersku, se dnes prakticky realizuje v celoevropském rozsahu.

Viděno z odstupu, sub specie aeternitatis, byl Wenzel Jaksch šťastným politikem: jen málokterému se podaří být mnohem úspěšnější, než by se zdálo z jeho životopisu.

Problém se Státní radou

V roce 1939 zval Beneš naléhavě Jaksche do rodící se Státní rady, jež se měla stát vrcholovým orgánem československého zahraničního odboje. Jaksch se zprvu zdráhal a kladl si podmínky. Prosazoval například zásadu naprosté rovnoprávnosti exilových Němců i Čechů, a to v úřadech i v armádě, kde se měly utvořit zvláštní německé jednotky s německými důstojníky. Dobrovolníky z řad německého exilu v té době nabádal, aby se do československých oddílů zatím nehlásili, většina proto vstoupila do britské nebo kanadské armády. Jaksch po Benešovi rovněž požadoval dohodu o budoucí sudetské autonomii, jinak by se prý znemožnil v očích svých voličů doma. Beneš byl ovšem z domova vystaven podobnému tlaku. Když Jakschovi nabídl šest křesel ve státní radě, vzkázal mu představitel domácího nekomunistického odboje Vladimír Krajina, že národ by Němce mezi exilovými představiteli sotva snesl – politici by to prý pochopili, lid však nikoli. Jednání se vlekla. Se vzrůstající britskou averzí vůči Němcům přestával Beneš Jaksche ve Státní radě potřebovat. Britskému ministerstvu zahraničí sdělil, že jej nepokládá za partnera, protože zastupuje sotva deset procent sudetských Němců. Zdrcený Jaksch si tehdy zapsal: „Bezpodmínečnou loajalitu vůči vládě, jejíž sestava je provizorní, vůči ústavě, jejíž obsah dosud nikdo nezná, vůči politice, jejíž národně politické cíle jsou zahaleny v temnotách, mohou předstírat jen ubohé nástroje historické odpovědnosti, nikoli její nositelé.“

Anketa mezi poslanci

Co vám říká jméno Wenzel Jaksch?

Jan Kasal, KDU-ČSL

Byl to sociální demokrat.

Víte o něm něco víc?

Tolik toho zase nevím.

František Pelc, US-DEU

Jméno mi nic neříká.

Pavel Kováčik, KSČM

Nic.

Zdeněk Jičínský, ČSSD

Byl to významný představitel sociální demokracie za první republiky, za 2. světové války byl v Londýně. Protože nesdílel názory prezidenta Beneše, došlo k roztržce, protože on nebyl pro obnovení Československa v původní podobě. V tomto směru nemůžeme jeho činnost považovat za pozitivní.

Marek Benda, ODS

Nic mi to neříká.

Své osudové při s nacismem i čechoslovakismem věnoval Wenzel Jaksch řadu knih:

Volk und Arbeiter (1936)

Was kommt nach Hitler (1939)

Sudeten Labour and the Sudeten Problem (1945)

Wir heischen Gehör (1947)

Benesch war gewarnt (1949)

Europas Weg nach Potsdam (1958)

Wenzel Jaksch und Edvard Beneš. Briefe und Dokumente aus dem Londoner Exil 1939–1943 (1973).

(Respekt, www.respekt.cz)