Prosinec 2005

Diaspora

Ivan Špaček

Občas narazím na slovo které neumím přeložit do češtiny. Jako například "diaspora". Tedy významové se jedna o ztrátu země, "vlasti", a rozptýlení se Židů do všech koutů světa. Přípitek "za rok v Jeruzalému" byl a stále ještě je tisíciletou tradici v židovských rodinách. Vyjadřuje touhu po návratu do místa, kde jsme "doma", kam náležíme.

Jeruzalém se stal součástí státu Izrael. Diasporou rozptýlení Židé většinou příliš nepospíchají s návratem "domů". Snad je tak dobře, nevím kolik je na světě Židů, ale mrňavý stát Izrael by v případě hromadného návratu potenciálních občanů praskal ve švech.

Každý Žid musel projít formou osobního vyúčtování. Je mé židovství formální? Jsem Čech/Angličan/Francouz/Španel/nedej Bože, Němec, který chodí do synagogy podobně jako Čech/Angličan/Francouz/Němec, který chodí do kostela v podstatě jako do sociálního klubu? Na mysl přicházejí texaské vesnice, kde jednou za rok se ženy navléknou do čehosi, co pokládají za český národní kroj, koupí v cukrárně kolatschky a juchají v rytmu českého soulu. Či je to něco víc?

Židé si dokázali uchovat svou identitu i v klasické zemí emigrantů, kde druhá (někdy i první) generace Čechů, Angličanů a Francouzů vidí sebe sama především jako Američany. U Němců je zřejmě národní identita silnější. U Židů se jedná o samotnou podstatu duše. U nás v Kanadě, dlouho předtím než Američané oficiálně vzdali ideu "melting pot", vládlo cosi čemu se říká "multiculturalism". Tedy uchovej si svou národní identitu, nemusíš se stát Kanaďanem. Což jsem vždycky pokládal za sebevražedný nesmysl nevyhnutelně vedoucí k zemi roztříštěných lojalit.

Národní tradici Srbů a Chorvatů je podřezávat krky jeden druhému. Sikhové necítí sounáležitost s Hindy. Protestantský Ir si příliš nepotrpí na Ira katolického - i když znám manželský pár, kde manžel je protestant a žena je katolička. Odstěhovali se do Kanady neboť irští Montekové a Capuletové nejevili nadšení nad jejich manželským svazkem. Manželství jim klape dobře. Tedy do té doby, než se pan manžel napije. Pozná se, že má dost, když začne své ženě vyčítat, že za druhé světové války německé ponorky získávaly proviant v přístavech Irské republiky.

"Mluví o ponorkách, je čas jít domů" jak mi vysvětlila katolička, sebrala manžela a odebrali se domů. Bydleli hned vedle, takže mohu potvrdit, že ponorkové rozladění nemělo žádné slyšitelně následky.

Multikulturalismus se slaví pravidelně jednou za rok, ironicky v den kdy se narodila imperiální královna Victoria. To se postaví stánky prodávající všelijaké etnické dobroty v parku nesoucím její jméno. Victora Park se vyskytuje v každém městě Kanady, tedy kromě Québecu, který je živoucím důkazem toho, jakým nesmyslem multikulturalismus je.

Jedním z mých prvních zážitků po odjezdu ze země, kde v lesích rostly tanky, byly obrněné vozy v ulicích hlavního města. V ulicích Ottawy, nikoliv Prahy. Pro ne-pamětníky, jednalo se o F.L.Q. krizi z října 1970 (http://en.wikipedia.org/wiki/October_Crisis).

Představte si, že by do Ostravy přijel prezident Polska a prohlásil by "Ať žije svobodné Slezsko!", načež by polsky mluvící občané Moravy zajali českého a moravského politika, vydali manifest žádající nezávislost podtržený několika explozemi v oficiálních budovách. Česká vláda by na to reagovala vyhlášením výjimečného stavu, v ulicích měst by patrolovala armáda ve válečné zbroji. Po zavraždění obou politiků by členové SOA, tedy Slezské osvobozenecké armády odletěli na Kubu, ze které by se beztrestně vrátili po několika letech domů, aniž by v tom kdokoliv viděl něco divného.

Ale abych se vrátil k těm stánkům ve Victoria parku. Vedle Afghánců prodávajících šašlik je možné vidět i stánek s bryndzou. Vepřo-knedlo-zelo jsem tam neviděl, ovšem musím se přiznat, že jsem tam prošel pouze jednou, obvykle se těmto oslavám spíš vyhýbám. Jak je vidět, nejsem zcela naturalizovaný. Jsem tedy denaturalizovaný?

K tomu si přidejte představu, že by všechny nápisy v Ostravě musely být v polštině, ve škole by se učilo výhradně polsky, kdokoliv by se někdo odvážil dát na svůj krám český nápis, tak by zaplatil pokutu. Čech projíždějící slezskou části Moravy by se setkával s lidmi, kteří buďto (nepravděpodobně) česky neumějí, nebo předstírají neznalost. Na letišti v Ostravě by se u informačního kiosku česky nedomluvil. Ukrajinci žijící ve Slezsku by nesměli posílat svoje děti do českých škol.

Když mě česká diaspora šedesátých let zavála do této země, přišel jsem se zřejmě výstředními názory snad vlivem faktu, že jsem se narodil a vyrůstal v části Čech známé jako Sudety, tedy v místě které se dá přirovnat ke Québecu lépe než Slezsko s tím rozdílem, že vláda a občané britské Kanady neměli stejnou možnost "konečného řešení" v podobě odsunu poražených jako vláda a občané Československa. Respektive "možnost" by tu byla, ovšem mstít se civilistům po vyhrané válce nebylo košer, když už jsem u židovského tématu.

Ovšem to bylo devatenácté století, tedy doba kdy imperialisté trpěli syndromem zvaným "fair play". Tedy byli britští imperialisté zváni "gentlemen-adventurers". Odstíny Kiplinga a "White men's burden." Nechtěl jsem být jako "Sudeťák", tedy člověk, který žije v jedné zemi, zatímco jeho srdce je v zemi druhé. Vyrůstal jsem v xenofobní, tedy typické české rodině. Němci byli "Němčouři", říci někomu "Němkyně" bylo urážkou.

Jako děti jsme se pitvořili a vysmívali občanům německého původu, řvali jsme smíchy nad tím, jak komicky vyslovují slova jazyka, který je pro ně cizí. Nepamatuji se, že by nás někdy nějaký dospělý člověk napomenul, když jsme házeli kamínky na okna chudáka staré Němky, která nějakým způsobem, ke své škodě, unikla odsunu.

Chtěl jsem splynout, zapadnout, náležet. Kanada byla tehdy zemí silné křesťanskou. Na ulicích Kitcheneru v době Vánoc visely nápisy "Don't leave Christ out of Christmas". Ženil jsem se ani ne týden po příchodu do nové vlasti. Úřednice na emigračním úřadu, která nás, tedy mou snoubenku a mě, více méně adoptovala, nám oznámila den, kdy se bude odehrávat naše svatba. Pokud se nás ptala, jestli chceme, tak si to nepamatuji a to ne vlivem neznalosti jazyka. Komunikovali jsme s ní rusky, což nebylo asi pro ní o nic méně příjemné než pro nás. Byla Litevka, takže i pro ní byla ruština jazykem okupantů.

Svatba se odehrála v katolickém kostele, na čemž bylo pikantní, že já sice jsem pokřtěný katolík, ale nevěsta, pocházející z komunistické rodiny, nikoliv. Tedy svatba byla v podstatě neplatná, tedy co se týče papeže, úřadům to bylo jedno.

Těsně poté přišel "Thanksgiving", takže nás náš domácí odvedl do kostela evangelického. Seděli jsme v lavici, třímali zpěvník a předstírali jsme zpěv. Díkůvzdání jsme vzdali přežráním se. Kostelní suterén v sobě skrýval obrovské stoly pokryté talíři plnými salámů, klobás, bramborového salátu a vůbec dobrot, tedy co se týkalo nás, neboť domácí byl Němec stejně jako všichni ostatní členové kostela, takže nám Středoevropanům chutnají stejné věci. Nedáváme si marmeládu na maso.

Zase se mluvilo rusky, neboť náš hostitel byl sice Němec, ale z Ruska, odkud byla jeho rodina odsunuta po druhé světové válce na Sibiř, což mu umožnilo útěk do Japonska. Všechny cesty vedou do Kanady...

A co já, neznaboh? Nečekal jsem, že se země přizpůsobí mně, na rozdíl od poslední vlny emigrantů, kteří mají poněkud jiné představy. Vánoce jsou pro ně urážlivé, Halloween se nemůže oficiálně slavit ve školách, neboť tito lidé mají viditelně přejemné city. Odešli odněkud, kde jim život zřejmě nevyhovoval - proč jinak odcházet? - a z nějakých důvodů pro mne nesrozumitelných se domáhají, aby se jejich nová země změnila v repliku země ze které odešli. Nevím, Kanada jako islámská republika mě příliš neláká. Ovšem, co já vím? Nemohu říci, že bych byl na stejně vlně jako většina kanadské populace.

Pocit nalezení versus pocit odcizení.

Fenomenon zvaný "vnitřní emigrace" bylo cosi, před čím jsem utíkal. Nesmrtelnými slovy Vratislava Blažka jsem se "posral, protože jsem se bál, že se poseru". Člověk který užívá kolekci masek - jednu pro veřejnou potřebu, jinou pro rodinu a ještě jinou pro stranické schůze, se stává maškarou. Maškara eventuálně zapomene, jak vlastně vypadá, neboť i tvář, kterou pozoruje na záchodě v zrcadle, je maskou, obrazem toho, jak si představuje sama sebe. Schopnost člověka si lhát není ničím omezena. Málokterý lump si dokáže přiznat své lumpství. A ten, kterému okolnosti "privátní" masku setřou, obvykle tento šok nepřežije ve zdraví.

Dorian Grey, kterého zradil obraz, se dívá na odraz tváře, která ho plní hnusem a sebenenávistí. Jediným východiskem bývá obvykle dírka ve spánku ožehnutá explozí střelného prachu.

Rčení "this is a free country, say what you want", jsem už dlouho neslyšel. Vůbec, slova jako "freedom" nebo "liberty" jaksi vyšla z módy. Nikdo oficiálně neoznámil že "svoboda slova" už není jedním že základních práv občana. Není třeba. Vyvíjíme instinkty známé lidem, kteří žili pod totalitním systémem. "Říkat co si myslím, mě může připravit o práci".

Za nepopulární názory se platí tvrdě.

Pád berlínské zdi mě změnil z exulanta na občana Kanady narozeného "jinde". Tedy "exulant" je člověk, který odcházeje z rodné vísky nabere do dlaně hrst rodné hroudy doufaje v brzký návrat. Voskovec a Werich a jejich "Na shledanou v lepších časech!". Emigrant odešel aby se vrátil zpátky v mercedesu a machroval před ženami, které mu v pubertě odmítly rande. Tedy v mém případě, samozřejmě, mně rande neodmítla žádná, takže se to mě netýká.

Pokud tomu věříte, měl bych pro vás báječně lacinou parcelu na Marsu. Emigrant nejezdí domů. Doma bydlí, rodnou vísku občas navštíví, snad aby si sáhl na srdce vyřezané v šedé kůře buku, hned vedle borovice, která polapila slzou pryskyřice dívku v zeleném plyšáku, kterou opřel o kmen jako smeták do rohu, protože se mu podlamovala kolena při prvním polibku. Případně si sedne do hospody - jak je možné, že je tak špinavá a páchne? - a dá si pět piv, protože před lety si nemohl dovolit víc než tři.