Prosinec 2005

Čekání na lepší

Erik Tabery

Zavrhovat politické strany k ničemu nevede. Více než polovina Čechů si přeje vznik nové strany a říká si jako ta padlá žena ve filmu Limonádový Joe: „Snad přijde někdo, kdo mě učiní jinou, lepší.“ Češi na ideální strany čekají už dlouhá desetiletí. Vlastně od vzniku republiky, který jsme si minulý týden připomínali.

Dobrým směrem

„Náš program: Nebát se a nekrást. Naše taktika: Poctivost i v politice.“ To není heslo pro letošní volby, šla s ním pro hlas voličů v roce 1925 Národní strana práce, mezi jejíž členy patřily osobnosti jako Karel Čapek či Ferdinand Peroutka a jejíž ctižádostí bylo ukázat, že politická strana se nemusí zabývat jen politikařením a vlastními zájmy. Strana brzy pohořela a už za pět let zanikla. Proč? Protože – stejně jako o pár desítek let později ODA nebo Unie svobody – měla sice hezké řeči, ale v praktickém životě nedokázala nabízet programovou alternativu.

Nyní se volání po čisté straně ozývá znovu, a to nejen v průzkumech. Pětasedmdesát procent Čechů si myslí, že strany jsou zkorumpované, pro praktický svět nepoužitelné, a většina mladých lidí se stydí za své politiky. Každý druhý by si pak přál vznik nové strany, která bude konečně tou spravedlivou. V nedávném rozhovoru pro Respekt i Václav Havel říkal: „Touha po politické alternativě, tedy po něčem, co není ještě se současnou politickou mocí zapleteno, je v naší společnosti silná, takže nelze vyloučit, že se v těchto nebo příštích volbách dočkáme lecjakého překvapení.“

Václav Havel má pravdu, že by bylo skutečně překvapením, kdyby se do parlamentu dostala nějaká další demokratická strana. Ale jeho volání po něčem, co není „zapleteno se současnou mocí“, zaráží. Nemělo by se přece automaticky odsuzovat všechno, co se nějakým způsobem podílí na správě země. Přes všechno zlé je třeba přiznat, že se řada věcí výrazně posouvá k lepšímu. Premiér Gross byl donucen podat demisi, protože se zapletl do temných obchodů, politici jsou často komunikativnější, než kdy byli, nepěstuje se už tak silně kult osobnosti, i když k tomu máme sklony, občanská společnost už není pro politiky nepřítelem – tedy s výjimkou prezidenta.

Snad poprvé se také stává hlavním politickým tématem korupce. Předsedové ODS i ČSSD společně kritizují své stranické zástupce v Moravskoslezském kraji za to, že si nechali od firmy Hyundai zaplatit cestu do Jižní Koreje, když s touto společností vyjednávají o investici do regionu. Taková korupce byla ještě nedávno naprostou samozřejmostí. Stačí si vzpomenout třeba na cestu Vlastimila Tlustého do USA, kterou mu zaplatila společnost Microsoft. V žádném případě to neznamená, že už je vše v pořádku, právě naopak. Jde ale o to, že země jde správným směrem. A rychlost této proměny je úměrná tomu, jak se angažuje veřejnost. Proto je lepší měnit to, co už máme, než snít o tom, co by mohlo být.

Je to ovšem čekání na blanické rytíře, které se nemusí vyplatit. Ale jestliže říkáme, že je třeba komunikovat s dnešními stranami, nezavrhujeme podporu pro ty nové. Stále platí: Volte trpaslíky. Jde jen o to, že to, co přinesou, bude zase jen klasická politika, kde někdo uspěje, někdo selže. Mimochodem i dnes jsou v menších stranách lidé, kteří už se nějak zapletli s mocí: Martin Bursík ze Strany zelených je bývalý ministr, Jan Kasl z Evropských demokratů byl primátorem, v Cestě změny je někdejší místopředseda Unie svobody Jiří Lobkowicz apod. To je ale nediskvalifikuje.

Dědictví první republiky

Nedůvěra k politickým stranám s sebou přináší i nepříjemný moment: lidé do stran nevstupují, vzniká vakuum, jsme bez výrazných osobností. I to nás spojuje s první republikou a je to znepokojivé spojení. Vzpomeňme, jak neuvěřitelně lehce se zhroutil tehdejší politický systém – stačilo, aby zemřel T. G. Masaryk a Antonín Švehla. Politické strany totiž měly dokonale propracovaný systém dosazování svých lidí do různých orgánů a úřadů, nikoli však už systém odpovědnosti – neurčily si nepřekročitelné hranice. Na konci roku 1932 Beneš v zahraničním výboru sněmovny prohlásil, že stabilita země a její diplomacie závisí na kvalitních politických stranách, jejichž povinnosti jsou podle něj ohromné. „Musí dnes daleko více pomýšlet na své úkoly státní a na zájmy všeobecné, nežli na své okamžité stranické potřeby.“ Nikdo ho neposlouchal.

Když ale přišlo skutečné ohrožení země a čas pro skutečnou odpovědnost v roce 1938, téměř všichni politici se stáhli do ústraní. Přitom stačilo, aby krizi věnovali stejnou energii jako pár let předtím vyjednávání o tom, kdo se má stát prezidentem. Všichni čekali, co udělá jediný muž – Edvard Beneš. A když selhal, okamžitě jej za to odsoudili. Co pak následovalo, bylo ještě horší – cenzura, štvaní proti zakladatelům státu, odpor k demokracii, rasová nařízení, po kterých volala většina, a dobrovolné zrušení parlamentu či politických stran. Všichni s tím souhlasili: vždyť partaje byly tak ušpiněné.

Dnes na tom nejsme jinak. Politické strany mají stejně špatné jméno jako za první republiky a procházejí stejnou krizí osobnosti. Dokladem je i to, jakým tempem strany střídají předsedy: za posledních deset let jich měli lidovci a socialisté čtyři, unionisté pět. Výjimkou jsou totalitáři komunisté a ODS, kde k častým změnám nedocházelo kvůli kultu osobnosti Václava Klause a dohodě na nejméně problematickém předsedovi Mirku Topolánkovi.

Projevem krize je i fakt, že s každým novým předsedou se většinou zásadně mění celá strana. Nejlépe je to vidět na ČSSD, která byla úplně jiná za Miloše Zemana, za Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse nebo Jiřího Paroubka: nejdříve paternalistická a korupční, pak „modernizační“, nyní směřuje zpět k pečovatelskému státu.

Hlavně bez řečí

Jsou-li strany zaběhnuté, není to na škodu, právě naopak. Jde jen o to je pomáhat tvarovat kritikou a ne zavrhovat odsudkem. Mimochodem: to nejhorší, co se může straně stát, je, když se sama označuje za slušnou, čistou, prostě nějak lepší. ODA stačil jeden problém s dluhem a byl konec. Unii svobody zase zlomilo vaz to, že šla do vlády s ČSSD. Příští „čistá strana“ tak bude nakonec zřejmě muset zůstat v opozici, protože by jí voliči nikdy neodpustili vládnutí s ODS nebo ČSSD. Už nyní je to vidět na příkladu Strany zelených: když nově zvolený předseda Bursík prohlásil, že si umí představit, že půjde s těmito stranami do vlády, přepadl jeho straníky děs. Cože? S těmi hroznými odéesáky? Tak to ale přece není: ve slušné politice jde jen o to, aby strana mohla dodržovat svůj program, své zásady a snažila se bez velkých řečí chovat slušně.

(Respekt, www.respekt.cz)