Prosinec 2005

Malebný padesátý stát

Ota Ulč

Dosud jsem nepotkal našince, který by na slovo HAVAJ reagoval s odplivnutím, s odporem. Však přece ostrovy s permanentně lahodným počasím, pohostinní domorodci, kolébavé polynéské melodie. Nejeden český emigrant při první příležitosti se tam letěl podívat a případně i natrvalo usídlil. Já se tam několikrát stavěl při cestě přes Pacifik, pokud se mezipřistání neuskutečňovalo v Anchorage na Aljašce, hodně severněji, nebo poslední dobou nonstop přes celičký značný oceán.

Mezinárodním centrem a zastávkou je ovšem Honolulu, tam přistávají hordy návštěvníků, přečasto účastníků kongresů, konferencí, jejichž výdaje s všemožnými slastmi si lze odečíst z daní. A hurá na pláž Waikiki, tam se rozhlížet a být viděn. Méně se vyjíždí do okolí, k památníku v Pearl Harboru, kde pro Američany 7. prosince 1941 započala druhá světová válka, vydat se kolem tohoto ostrova Oahu na jeho východní část s vlnami rekordní velikosti, mohutnosti, s výtečnou příležitostí přijít v nich k úhoně, třeba být i permanentně vcucnut. Nebo se vydat poklidným rurálním vnitrozemím, mezi plantážemi s cukrovou třtinou a ananasy. (Začátkem 20. století se tam ukázal mladík jménem Dole, čerstvý graduant z Harvardu, s nápadem započít s pěstováním ananasů. Pokládán za podivína, došlo k pokusům dát ho do blázince. Z ostrovů teď plyne víc než polovina světového exportu. Firma Dole vlastnila a třeba dodnes vlastní celičký ostrov Lanai.)

Oahu není ostrov jediný a ani ten největší. Je jich víc téměř veletucet (137) o celkové rozloze, která mi při přepočtu vychází na jednu pětinu velikosti České republiky. Z jedné výspy státu na druhou se nedá pádlovat, přepravu obstarávají místní letecké linky. Na mapách je ostrovů vesměs vyznačeno jen osm a největší z nich je Hawaii. Tam v hlavním městě jménem Hilo, před lety pořádně poničeném zásahem tsunami, jsem přistál. Dostalo se mi pozvání od místního policejního komandanta původně z New Yorku. V domečku jsem se z oken díval do jiného světa – do džungle, jakou zvěčňoval štětec Henri Rousseaua: pětimetrové lupeny, kytky mnohých tvarů a barev, banánovníky, chlebovníky, liany visící z dvacetimetrového mohykána. Pravidelně před snídaní se dostavil pořádný půlhodinový déšť, nebeský zahradník tak pokropil, slunce se znovu rozzářilo. Ač jsme v tropech, netrápí tam humidity – ona hanebná, všudypřítomná, energii vysávající vlhkost. Nejsou tam komáři. A také vůbec tam nejsou hadi, jedovatí či neškodní. Přitom tyhle potvory máme ve všech zbývajících čtyřiceti devíti státech Unie, včetně Aljašky.

Za volant a pustit se do kraje s mnoha tvářemi. Texaská polostep s kaktusy a s farmami texaských rozměrů, jedním směrem pak nic než cukrová třtina a opačným směrem roste káva, červenavé kuličky. Klikatě se šplhat do kopců, cesta od mořské výše nula k výši několika kilometrů, les kapraďovitý, mohutné přesličky, dělá to trošku předpotopní dojem, tady by se nám do cesty právem měl připlést dinosaurus. Unikátem tohoto geologicky mladého ostrova jsou sopky přesahující výši 4 000 metrů. (Mauna Kea má 13.796 stop, Mauna Loa 13.680 stop – 4 205 m, resp. 4 170 m – pozn. red. encyklopedie tvrdí, že Loa je „the largest volcanic mountain in the world in cubic content.“) Jenže cestou autem od nuly do výšin alpských velikánů nám to pozvolným stoupáním ani nepřijde. Přibývají sopečky, ne ve tvaru Vesuvu, ale díry v zemi. Nešťovice, jak poďobání po atomovém výbuchu. Tento terén využívají filmoví a televizní producenti, dějiště to všelijakých sci-fi opusů, též NASA tam trénuje astronauty.

Vulkány jen částečně podřimují., zlověstně si bublají a občas z nich vytryskne mocný, černý ejakulát, který se valí ze svahů, a v krajině zdravě zelené pak vznikne dlouhý tmavý smuteční pruh. Přetne silnici, na níž pak čteme oznámení, kdy k maléru došlo a že dál nelze. Polovina vesnice je takto pohlcena, kdežto zbytek stojí nedotčen. (Nepůsobí to ztráty na životech, však láva se šine pomalu, umožňuje spakovat a odjet do potřebné dáli.) Z kopce natažená vrásčitá ruka, dosahující až ke břehu, kde se setká s vlnami, čímž to pořádně začne syčet. Zásluhou lávy přibývá tmavého terénu, ostrov se rozrůstá, mohutní, přesný to opak osudu pláží na vzdáleném konci Ameriky, kde Atlantický oceán, zejména během sezóny hurikánů, se roztahuje, pláže ukusuje, pohlcuje pozemky mnohamilionových hodnot. Po vychladlé lávě, tvořící abstraktní obrazce, jsem skotačil a kousky této přírodní spouště jsem si ilegálně přivlastnil. Jeden zvlášť pěkný exemplář – černé provázané prsty – si tu teď hoví u krbu.

Před víc než třiceti lety jsem si právě na tomto sopečně neklidném ostrově koupil pozemek, po tvrzení realitní kanceláře, takto ujišťující každého lapaného zákazníka, že tamějším směrem se sopka příště určitě nevydá na zkázonosný pochod.

Vzdálen tisíce mil, nicméně musím platit všelijaké daně nepřítomného vlastníka., který si tam věru nebude budovat srub k nepravděpodobnému stařeckému odpočinku. Stát Hawaii zůstává za horizontem mé, jakož i celonárodní mediální pozornosti. Občas sice propukne zpráva, že ten který vulkán začal znovu zlobit a prýštit, ale na to jsme si už zvykli.

Nyní se ale začínáme dočítat o iniciativě ve Washingtonu, že po 112 letech, kdy USA svrhly někdejší nezávislé havajské království, a po 12 letech, co se americký kongres za imperialistický čin omluvil, blíží se zrod nového zákona (Native Hawaiian Government Reorganization Act). Jím dojde k zrušení dosavadního úřadu Office of Hawaiian Affairs, jemuž předsedá hudebnice jménem Haunani Apoliona, a vznikne nový útvar obhospodařující přes milion akrů pozemků, včetně 300 čtverečních mil půdy rezervované pro domorodé usedlosti a dalších 2.500 čtverečních mil různě po ostrovech roztroušených – a důležité, velmi důležité, bude povýšení původních ostrovanů přiznáním jim legálního statusu, jemuž se těší američtí Indiáni (Native Americans) a původní obyvatelé Aljašky (Native Alaskans).

Z této iniciativy prozatím vyrozumívám, že dojde nejen k poskytnutí privilegií odepřených převážnému množství většinového obyvatelstva, ale že se tu zavádí mísení jablek s pomeranči. Všimněme si trošku historie a nynějšího demografického stavu věcí.

Indiáni žili v kmenovém uspořádání se samosprávou, na svém území, se svou vlastní řečí a kulturou (kmeny Navajo, Cherokee, Mohawkové, Siouxové, mnozí další). Jejich náčelníci podepisovali všemožné smlouvy s americkou vládou, která je ale nezřídka hanebně porušovala. Historie Havajanů, těchto Polynézanů, původní adresou nejspíš na Tahiti, byla značně jinačí. Na ostrovy začali připlouvat někdy ve čtvrtém až osmém století, čili ještě před výskytem Přemyslovců v našich končinách.

Uplynulo tisíc let, v roce 1778 se dostavil kapitán James Cook a rok poté ho domorodci zabili.

V roce 1810 místní král Kamehameha Veliký ostrovy sjednotil a všem začal vládnout. V této činnosti pokračoval Kamehameha II. a III. V roce 1820 přijeli první američtí protestantští misionáři. Začalo pěstování ananasů, přivezených ze Španělska, též pěstování cukrové třtiny a kávy.

V roce 1893 královna Liliuokalani se po vyjádření protestu podřídila americké vládě, v roce 1898 Washington území anektoval. V roce 1900 se stalo americkým teritoriem a v roce 1959 americkým státem – v pořadí padesátým, tím (doufejme) už definitivně nejposlednějším. Současnou hlavou státu je guvernérka Linda Lingleová, nehavajského původu. Ve Washingtonu sedí dva havajští senátoři - Daniel K. Akaka a Daniel K. Inouye, původu japonského, oba Demokrati. Tento stát s liberálními sklony však nepřeje hazardním hrám, pouze tam a v pobožném mormonském Utahu jsou kasina zakázána.

Ostrovy teď mají všeho všudy 1,2 milionu obyvatel. Jeho etnické složení podle posledního sčítání vypadá v procentech takto: nejpočetnější jsou míšenci všeho druhu – 32%. Následují běloši a Japonci, oba s 22%, poté Filipínci – 12%, Číňané – 5% a pouhé jedno procento tvoří původní autentičtí havajští ostrované.

Zákonodárná iniciativa, tolik politicky korektní, se tak zasloužila o mohutnou, do očí bijící disproporci. Dojde ovšem k oportunistickému překábátění pseudoostrovanů, s nárokem na příslušnou privilegovanou kvalifikaci, po vzoru všelijakých šarád v případě Indiánů, kdy běloch s tvrzením o správném původu jedné své prababičky se domáhá všelijakých výhod.

Otázky, otázky: Havajané, žijící na ostrovech nebo někde jinde, budou podléhat jiným zákonům? Jak taková privilegia budou koexistovat s ústavním principem rovnosti všech občanů? Jaký to bude mít dopad ne dosavadní vlastnické vztahy? Hlasy, odporující přijetí zákona, se ozývají v řadách Republikánů, tvrdících, že to povede k další balkanizaci americké společnosti, k rozdělování a nikoliv k jejímu žádoucímu tmelení (onen melting pot – „tavící hrnec“, v němž se prozatím vytvářel tento americký národ přistěhovalců z všelijakých končin). Bushova administrativa zachovává postoj spíš pštrosí, neutrální. Záměr opozice v Senátu prosadit referendum, které by ovšem zákon odmítlo velikou většinou, se zřejmě nepodaří prosadit. Zákon dosud přijat nebyl, ale pravděpodobnost jeho úspěchu (tvrdí The New York Times, 17. 7. 05) je značná.

Radikály ale ani tato politicky korektní novota neuspokojuje. Vedeni Kekuni Blaisdellem, profesorem lékařství na penzi, prosazují nárok na suverenitu, totální nezávislost ostrovů nového státu jménem KANAKA MAOLI.

Nevím o tom dost, abych se v eventualitách právního a politického dopadu v případě přijetí novinky příliš vyznal. Těmto ošemetnostem jsem se nevěnoval ani věnovat nemíním, s ohledem na zachování zbytku svého duševního zdraví. Ač tedy sopka můj majeteček dosud nepohltila a Washingtom by mi ho nerozkulačil, dosud jsem ho neprodal. Ale nikdy bych se tam nestěhoval. Ráj sice lahodný, ale příliš daleko od všeho – tisíce mil za vodou od amerického břehu. Jak jsem mohl pozorovat, tento přece jenom poněkud krušící pocit vzdálenosti tam pociťují někteří, ale zdaleka ne všichni, tamější Češi.

A taky je tam hodně draho, když většinu konzumních statků nutno dovážet. Takto končím hlášení o dosavadním stavu věcí.