Prosinec 2005

Národy sobě aneb Účtování s minulostí po švýcarsku – a po našem

Jaroslav Marek-Vejvoda

„Ale i Čechové, lid jak vy pilný a shánčlivý, věřívali věcem, neboť byly hezké... Chci tím říci, že vy, nečiníce si iluzí o sobě jakožto jedincích, cítíte se vcelku býti více než součtem a zase naopak lepšími než jiní podílem na tomto něčem víc. Oslavou věc zbytní a název pohltí podstatu.“ (Karel Michal, Přemilí sousedé)

Každý, kdo švýcarské poště svěřuje současně alespoň dvě peněžní poukázky, zná tázavý úřední pohled vyzývající k úkonu v Čechách neznámému: podatel vyloví z papírku či z paměti vlastní součet. Následuje kývnutí a zpravidla i úsměv na obou stranách přepážky. Přistěhovalci trvá někdy léta, než se dovtípí, že úřad žádá podle zvykového práva spolupráci křížovou kontrolou a že číselný soulad zjevně vyvolává všestrannou spokojenost.

Na svém a na lepším

Je historickým faktem, že spříseženecká (Eidgenossenschaft) nacionální soudržnost, zkoušená zejména v dobách ohrožení i v častých referendech, je politicky podmíněná podobnou mnohostrannou dohodou. Z toho také vyplývá, že Švýcarsko ztotožňuje národnost s občanstvím, nikoliv s jazykem. Přímá demokracie ve volném federálním svazku, komunální autonomie, kantonální suverenita, čtyři úřední jazyky, tradičně nářečně i mentálně nesourodé osídlení – to vše popírá u nás zčásti dosud přežívající stalinskou definici „národa“ (jeden jazyk, jedno území, jedna státní moc, jedna mentalita).

Ze zkušenosti vím, že jediný státní jazyk jako národní atribut spíše vnímají jazykově nevybavení potomci z té generace našich předků (a mnohdy dosud žijících pamětníků), jejíž příslušníci vyhnali (odsunuli) více než tři miliony „Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu“ (ve znění dekretu č. 28 z 20. 7. 1945 o „osídlení“ jim zabrané zemědělské půdy), než třeba švýcarská mládež běžně hovořící třemi ze čtyř národních jazyků. Ve třech nejpoužívanějších jsou z úřední povinnosti souběžně konány významné úkony a státní akty (tedy německy, francouzsky a italsky), zatímco překlad do čtvrtého, jen zlomkově známého, si může každý z přibližného počtu pětatřiceti tisíc Rétorománů kdykoliv vyžádat. Politickému čtyřjazyčnému a pětimilionovému národu (do celkového počtu obyvatel nezahrnuji více než milion gastarbeiterů a dalších cizinců), hovořícímu množinou nářečí, je tak zajištěno obecné dorozumění a vštípeno právní vědomí do takové míry, jaká je u nás jen stěží dosažitelná.

Početní obratnost připisovaná multikulturním Švýcarům, historicky pak zejména kalvinismu (jako by zdatně nesčítali už bibličtí penězoměnci, ale i seriózní bankéři všech rodů a věků), není sama o sobě zavrženíhodná. Nehledě k tomu, že většina helvetské populace nepodléhala Ženevě. V žádných švýcarských historických pramenech, ověřených mnohaletou empirií nedůvěřivého přistěhovalce, jsem nenalezl platnou presumpci odporné hamižnosti, jakou muž z postkomunistického výčepu předpokládá u všech, jimž se vede lépe a jimž ovšem závidí. Ano, nepřeje jim, že jsou na svém, zatímco on (nezaviněně, ale obratem nezměnitelně) není a (bude-li dále jenom nadávat u piva) ještě dlouho nebude na lepším.

Na prahu chladného ráje

Nařčení z prospěchářství prosvítá i úvodním mottem z textu nekompromisně protitotalitního Karla Michala, který však nejdrsněji karikoval vlastní rodáky. Je poučné, že Michalova ostrá karikatura švýcarské (skutečné i domnělé) zapšklosti vyvolala vášnivou a převážně odmítavou odezvu v našem exilovém tisku, zatímco vysmívaní hostitelé přijali jízlivosti s nadhledem a blahovůlí.

Argumenty, jimiž krajané okřikovali Karla Michala v roce 1972, uplatnili někteří z nich – zaštítěni krajanskými spolky – i o deset let později. Tehdy se zdvihla vlna odporu proti záměru scenáristy Marka-Vejvody a režiséra Bernarda Šafaříka natočit ve Švýcarsku satirickou komedii o Švýcarech – a také o českých krajanech Psí dostihy (film navzdory kritice přesto vznikl a byl uveden i v posametové Praze). „Nám nepřísluší kritizovat“, „Buďme jen (potichu!) rádi, že jsme tady“ – zněla napomenutí vystrašených Čecháčků, z nichž mnozí jako místní novoobčané vlastně popřeli smysl svého exilu i demokracie, která je přijala. Výkřiky ustaly po ocenění filmu na festivalu v Mannheimu v roce 1983, kde zastupoval Švýcarsko, a po jeho vyznamenání švýcarskou prémií kvality za rok 1983.

Podobně útočné hlasy spojující věčné emigranty s místními xenofoby se ozvaly ještě jednou v roce 1986 na adresu nového filmu z téže autorské dílny Chladný ráj, jehož námět byl podnícen ozvukem tragické deportace československého uprchlíka. K této deportaci opravdu došlo – byť neznalý pražský literární a filmový kritik prostě konstatoval: „ ... marně vzpomínáme, že by skutečně někdy nějaký emigrant byl do ČSSR násilně vrácen.“ Žádná děravá paměť, švýcarská policie skutečně odvedla českého azylanta v poutech do letadla ČSA a vydala ho tak na milost a nemilost husákovskému režimu – faktem ovšem je, že Švýcarsko se za své jednání dodatečně omluvilo. Mnozí zdejší publicisté by udělali lépe, kdyby místo zkušeností z rychlíku nebo z vrtulníku předali čtenářům jen informace nastudované v klidu doma z ověřených pramenů. Což činím, abych kuse doplnil zdejší neúplný a spíše nereálný obraz Švýcarska – ve zlém i v dobrém.

Chléb a knihy

Audiovizuální výuku praktické němčiny jsem kdysi v Bernu doplňoval studiem populární příručky Maxe Frische Vilém Tell pro školu. Z té jsem s úžasem vyčetl, že švýcarští horalé i jejich dobytčata mívali následkem staletého šplhání po svazích některé nohy kratší a že vlastním motivem rebelie, z níž vzniklo po známé přísaze roku 1291 Spříseženectvo, nebyla ani tak touha po svobodě, ale spíše pachy a hygienický stav chýší, které chtěl krutý habsburský správce násilím zlepšit, aby mohl bez nevolnosti navštěvovat ženy nepřítomných pastevců. Když se moje němčina obrousila natolik, že jsem byl schopen si vychutnat ono sebemrskačství a sebekritičnost, s nimiž Švýcaři brali své Frische a Dürrenmatty (i cizího Michala), začal jsem také vnímat dlouholetou kritickou diskusi k švýcarskému odmítání válečných uprchlíků – zejména obětí rasové represe. Už tehdy se dostalo některým postiženým či dědicům omluvy, nebo i odškodnění. Nemluvě o poučeném přístupu vůči novým uprchlíkům z Československa po srpnu 1968. Současné zostření azylové politiky reaguje na demografické přesuny o rozměrech nového stěhování národů. Přesto jsou odmítnutí právně napadnutelná.

K tomu uvedu historický pramen, který je u nás neznámý: Literatura jde za chlebem. Historie Švýcarského svazu spisovatelů (Literatur geht nach Brot. Die Geschichte des Schweizerischen Schriftsteller-Verbandes). Jubilejní sborník k 75. výročí autorské organizace, vydaný v roce 1987, přináší bez obvyklé sebechvály kritiku nesolidárního postoje části vedení svazu ke spisovatelům prchajícím před nacisty. Dokonce docházelo k udávání policii, protože uprchlíci brali domácím literátům obživu. Například v roce 1937 si stěžoval prezident Švýcarského svazu spisovatelů F. Moeschlin šéfovi Spolkové cizinecké policie dr. Rothmundovi: „Cizinec ve švýcarském nakladatelství rozhoduje o tom, které rukopisy švýcarských kolegů mají být přijaty a odmítnuty.“ Šlo o dr. B. Heymanna, v letech 1918–1920 sociálnědemokratického ministra württemberské vlády, který místo lektora u firmy Huber&Conzett získal na přímluvu ředitele justice kantonu Curych, později spolkového ministra E.Nobse. I proti mocnému přímluvci však „vlastenci“ prosadili vyhazov cizáka (utečence před rasovou i politickou represí). Moeschlin psal, že není antisemita ani antisocialista a nemá nic ani proti nějakému zaměstnání pro dr. H., ten ale „nesmí být v žádném případě lektorem“. (Sedmašedesátiletý autor ovšem nemohl kácet stromy nebo tlouci štěrk, přičemž jinou práci neměli šanci najít ani rodáci.)

Chceme-li s tím srovnávat péči předválečné Československé republiky o uprchlíky a připomínat telegrafické udělení československého občanství Heinrichu Mannovi, které slavnému spisovateli umožnilo přijetí neutrálním, leč byrokraticky uzavřeným Švýcarskem, musíme spravedlivě uvést, že nerozvinutá alpská země byla krizí třicátých let na rozdíl od naší první republiky (tehdy v Evropě asi průmyslově nejvyspělejší – nebyla, pozn. red. CS-magazínu) hospodářsky podlomena. Švýcarští horalé i bohatí měšťané vnímali také po staletí umění dost účelově. Veřejná stipendia, jichž se dostalo Gottfriedu Kellerovi (1819 – 1890), pocházejícímu z chudých poměrů a vyloučenému z kantonální školy, který neuspěl ani na uměleckých studiích, a přesto se s podporou kantonu stal národním básníkem, curyšským státníkem a pak i světoznámým romanopiscem, byla do čtyřicátých let 20. století spíše výjimečným plodem než modelem bohužel brzy zkostnatělé radikální demokracie a regionální expanze. Nejen ilegálům bez dokladů a cizím občanům sice s papíry, ale i se zákazem konat práci vhodnou pro Švýcary (to znamená skoro každou), nýbrž ani místním spisovatelům z povolání se nesnilo o dnešních velkorysých a též cizincům dostupných stipendiích, podporách, tvůrčích pobytech.

Knihkupectví ve Švýcarsku třicátých a čtyřicátých letech zela prázdnotou, zákazníci kupovali knihy, až když byli sytí. Robert Musil, ve Vídni díky mecenášům léta píšící román Muž bez vlastností, lkal v Curychu: „Švýcaři nerespektují cizince, když jim neimponuje bohatstvím, každý jiný je jim cikánem.“ Evropský autor zcela opomíjený organizátory švýcarských salonů, kteří v zájmu „duchovní obrany země“ upřednostňovali raději okresní veličiny, netušil, že provinční metla trestá i rodáky proslulé daleko za humny. Ještě nemohl znát celou tíži budoucího osudu génia moderny Roberta Walsera (1878–1956), který po úspěchu tří raných románů a přes půltuctu knih krátkých próz (vedle básnických sbírek) v marné snaze uživit se psaním byl roku 1929 „verwahrt“ (zajištěn) na klinice ve Waldau u Bernu. Známého autora potom v roce 1933 přemluvili jeho příbuzní k přemístění do psychiatrické léčebny v Herisau, ležícím v domovském kantonu Appenzell, kde místo psaní až do konce života lepil pytlíky, aby si přivydělal na svůj pobyt. (Úrovně honorářů nedosáhl. Německé noviny, v nichž kdysi tiskl, ovšem nacisté zakázali a Prager Tagblatt, který platil nejvíce, přežil osud periodik v Německu jen o pár let.) Robert Walser, autor oceňovaných románů Pomocník (Der Gehilfe) a Sourozenci T. (Geschwister Tanner), jehož díla doporučovali Kurt Tucholsky, Christian Morgenstern, Max Brod a který byl navržený pozdějším nositelem Nobelovy ceny Hermannem Hessem roku 1938 na literární cenu, jíž ale tehdy v Curychu neobdržel, zemřel na osamocené procházce kolem léčebny 25. prosince 1956 po téměř čtvrtstoletém literárním odmlčení. Robert Musil (1880 – 1942), podle Milana Kundery bezprostřední předchůdce literární postmoderny, tvořící s podporou úzkého kruhu obětavců do smrti své životní dílo, zemřel 15. dubna 1942 v ženevském exilu při gymnastických cvicích, jimž přivykl už v c. k. kadetce v Hranicích na Moravě.

Tyto osudy uvádím na důkaz, že tvrdé podmínky nebyly za války v neutrálním Švýcarsku smutnou výsadou cizích tvůrců, jimž se ostatně jejich švýcarští kolegové omluvili ještě před otevřením archivů padesát let po válce. Toto otevření archivů pak vedlo roku 1995 k ustavení mezinárodní komise a k jejímu rozsáhlému šetření „chování Švýcarska, obzvláště jeho úřadů, vůči nacionálnímu socialismu a jeho obětem“. Zkoumány byly především „zlaté“ transakce bank a lidské důsledky uprchlické politiky. Po důkladném šetření došlo k uznání tragické chyby, jíž se Švýcarsko během války dopustilo tím, že nepodalo běžencům před nacismem pomocnou ruku a vrátilo je zpět vstříc hrozbě smrti. Následovala veřejná omluva spolkového prezidenta obětem švýcarské odmítavosti.

S tím ostře kontrastují některé oficiální české postoje k našim vlastním historickým pochybením. Současný prezident České republiky označil ještě nyní (šedesát let po válce a o rok méně po dalších tragédiích) pouhý záměr premiéra „projevit lítost“ sudetským antinacistům – kteří byli perzekvováni nacisty a pak také poválečnými činy, tedy zlomku postižených, mezi nimiž byli i odsunovaní Židé – za „ztrátu rozumu“ a „otvírání Pandořiny skřínky“. (Z nedostatku oficiálních stanovisek cituji opakované mediální zprávy.)

Zlato a lidé

Státní omluva z roku 1995 obětem zejména osudného razítka „J“ (Jude) v říšských pasech, dohodnutého v Berlíně za účasti Švýcarska, které nedávalo (jako tehdy žádná země) azyl rasově pronásledovaným, předcházela pečlivému šetření komise historiků z Polska, USA, Izraele, Velké Británie a Švýcarska – povolaných švýcarskou vládou. Ani mnohaletý výzkum však zásadně nezměnil právní stav stvrzený úmluvou z roku 1946 ve Washingtonu, kde Švýcaři informovali o přesunech zlata v letech 1940 – 1945 z Berlína do Bernu a dál. Ač zpráva komise „Švýcarsko – druhá světová válka“ vyčíslila zlato uloupené přímo obětem v táborech na 119,5 kilogramu v tehdejší hodnotě 581 899 švýcarských franků, šlo pouze o 0,04 procenta zlata, které Švýcarská národní banka (SNB) za války od Říšské banky převzala. Celková hodnota převedeného zlata činila 1,6 – 1,7 miliardy švýcarských franků, z toho za 1,2 miliardy franků Bern zlato koupil a jenom zbytek transferoval. Tak Berlín „pral“ naloupené zlato a získával devizy pro své válečné hospodářství. Vedení SNB, jemuž nebyla doložena znalost holocaustu, musel být však už v roce 1941 znám kořistnický původ značné části zlata z Berlína: Říšská banka měla zlaté zásoby v hodnotě 257 milionů dolarů, které transfer přesahoval.

Švýcarsko realizovalo až sedmdesát devět procent veškerého válečného obchodu nacistického Německa se zlatem, zčásti uloupeným v obsazených zemích. Centrální úlohu SNB v transakcích s Berlínem kritizovali spojenci už od roku 1943 a tehdejší činitelé SNB to zdůvodňovali vírou ve vlastnická práva Říšské banky, dále švýcarskou neutralitou a též obavou z německé agrese. K tomu komise: „Neutrálně politická povinnost k převzetí ukradeného zlata neexistovala ... úvahy o důsledcích neutrality jsou sice významné, nemohou ale vést k vyloučení univerzálně uznaných etických principů.“ Předběžná zpráva publikovaná v Neue Zürcher Zeitung 26. května 1998 mínila, že „švýcarským aktérům chyběla představivost a dalekozrakost – nepochopili, jaké zločiny a tragické osudy se za jejich argumenty, výpočtem a úzkoprsostí skrývají“. Což se týká tehdejší neznalosti holocaustu. Čísla zjištěná historiky zhruba odpovídala těm, která uvedli Švýcaři v roce 1946, úmluvu z Washingtonu Švýcarsko tedy splnilo. Zisk SNB z berlínského zlata činil 18,4 milionu franků. (Ve srovnání s miliardovým objemem obchodu jde spíše o poplatek za služby než o podílnictví).

Komise v konečné zprávě (zveřejněné po pětiletém šetření 22. března 2002) připomíná, že „zejména politicky odpovědní činitelé nejednali vždy podle požadavků lidskosti. Což platí v prvé řadě pro uprchlickou politiku. Švýcarsko sice vzalo pod ochranu více pronásledovaných, než jich odmítlo, to ale nezmenšuje jeho odpovědnost ani vůči diskriminovaným razítkem J, ani vůči těm, kteří byli odmítnutím vydáni nepopsatelnému utrpení, deportaci a smrti.“ Citovaná zpráva je uvedena stanoviskem spolkové vlády, v němž se praví: „Vláda si byla pochybení vědoma a omluvila se roku 1995.“ A dále: „Experti však odmítají tři těžké výtky proti Švýcarsku: Naše hospodářské vztahy k mocnému sousedu neprodloužily válku; naší zemí neprojel jediný vlak s deportovanými; a výtka, že švýcarské banky vybudovaly prosperitu z pozůstalosti obětí nacistického režimu, postrádá jakýkoliv podklad.“ Vládní úvod ke zveřejnění zprávy historiků přinesl mimo nového politování i naději, že k nápravě přispějí další kroky: zveřejnění bankovních seznamů s odpovídajícími konty, zavedení smírčího soudu pro případné individuální nároky a pohledávky, založení humanitního fondu, dotovaného třemi sty miliony franky. Tolik stát, který se omluvil a působí humanitárně, zato odmítl globální odškodnění. Přesto je známo, že Konkordát švýcarských bank, už dříve vstřícný individuálním nárokům, vydal na požadavky Světového židovského kongresu k celkovému odškodnění obětí rasové zvůle vysoko přes miliardu švýcarských franků.

O lidech a vepřích

Samozřejmě že vláda České republiky nedisponuje švýcarskými fondy. Ty však Švýcaři zřizují, i když stejně jako Češi nevyvolali válku a nebudovali plynové komory. Pouze hájili obklíčené území, na němž – což zde není příliš známo – působila i silná pátá kolona, otevřeně podporovaná tehdy vojenskými vládci Evropy. Jestliže ve válečném ohrožení mnozí ztráceli nervy a odmítali uprchlíky, jak Evropa činí opět i dnes, tak je neomlouvejme – omluvili se sami po otevření archivů i předtím.

Ani patnáct let po náhledu do totalitních archivů se zato ne-měli podle mnohých představitelé České republiky omluvit ani antinacistům, kteří byli postiženi dvojnásobně: jak nacisty, tak i orgány a občany Československé republiky – jejich jedinou vinou byl původ. Což však platí i pro židovské a odsunem přesto postižené navrátilce z koncentráků a pro četné Romy, kteří umírali v koncentračním táboře s českou správou, kde nestojí důstojný památník, nýbrž vepřinec. Neumím si ani představit hanebnější příklady české malosti než spor o to, zda lágr, v němž hromadně umírali lidé, byl koncentrační, či strkání hlavy do písku před sebemenší omluvou obětem českého šovinismu. (A srovnání? Kdyby Švýcarsko mělo před deseti lety ústavního činitele s názory dnešního prezidenta České republiky, volal by místo omluvy na tamní bankéře: „Neotvírejte Pandořinu skřínku!“) Nemluvě o letitých finančních námitkách proti pomníku v Letech – nestál by přece ani jedno vojenské stíhací letadlo gripen, ani jeden „zlatý padák“ ze státně monopolního podniku České energetické závody (ČEZ). Nechápu také, že vládní delegát pro lidská práva místo dlouhých jednání dávno nebije na poplach. Vždyť vepři na místě lidských tragédií jsou trestněprávně relevantním hanobením. Myslím ale, že už vepřinec je důkladným pomníkem – českého rasismu.

Odmítnutá vzpomínka

Historik Thomas Maissen nazval poválečnou neochotu Švýcarska omluvit se a odškodnit oběti uzavření své země za války „Verweigerte Erinnerung“ a obsáhle (Zürich 2005, 700 stran) kritizuje sebelítost Švýcarů, s níž mnozí nezvažovali tragédie odmítnutých, nýbrž pouze ohrožení neutrality země. K tomu cituje nositele Nobelovy ceny Elie Wiesela: „Když je dána v sázku lidská důstojnost, je neutralita hříchem, nikoli ctností.“ Vnitřní kritika odmítavého postoje oficiálního Švýcarska se ovšem ozývala dlouho předtím, než nápor především židovské lobby z USA donutil půlstoletí po válce (ale hned po otevření archivů) bernskou vládu k oficiální omluvě a následně pak i tamní bankéře k miliardovému odškodnění v tvrdé měně. Kritik Maissen míní, že „Švýcarsko selhalo morálně“, a vyčítá spoluobčanům „více sebelítosti než soucitu s těmi, které ponechali jejich osudu“. Právně ovšem není tento postoj spoluvinou. Na rozdíl od činů či opomenutí české správy táborů, v nichž byli během protektorátu drženi Romové v podmínkách ohrožujících zdraví, ba i život internovaných. Na rozdíl od poválečných hrůz „divokého“ odsunu – jako byla střelba do německých civilistů československými vojáky na nádraží v Prostějově, kdy bylo usmrceno i dítě, žádající po popravě matky – slovensky – o smrt. (Velitele masakru npor. P., kolaborujícího dříve jako mnozí pováleční „mstitelé“ s nacisty, nekryly ani Benešovy dekrety. Přesto nejenže nebyl odsouzen – proces s ním byl v roce 1948 zastaven – ale dokonce povýšil do vedení Svazu protifašistických bojovníků v Bratislavě!) Na rozdíl od mučitelů, kteří nutili skutečné antifašisty k sebeobvinění a za jejich újmu nebyli postiženi. (Za všechny nevinně odsouzené a mnohé umučené Michal Mareš, za války činný v odboji a po ní zveřejňující v Peroutkově Dnešku odsunovou zvůli, po Únoru odsouzený jako válečný zločinec).

Není ani zřejmé bezpráví hodné alespoň omluvy? Vždyť „vzpomínka je nejsilnější pravda. Ukažte mi dějiny nedotčené vzpomínkou, a ukážete mi lež.“ (Carlos Eire)

(Prostor)