Prosinec 2005

Vědci se hádají o desátou planetu

Jan Veselý

Objev nového tělesa nastolil otázku: Je Xena také planeta - a pokud ne, vyškrtneme Pluto? Kolik je ve sluneční soustavě planet? Každý, kdo dával pozor ve škole, ví, že devět. Astronomové však čas od času ohlásí objev „desáté planety“. Kolik má tedy Slunce planet? Podle všeho... osm!

Nůž na krk položil astronomům tým profesora Mikea Browna z Caltechu. V posledních letech objevil za Neptunem několik těles velikostí konkurujících Plutu a letos v létě oznámil objev tělesa, které, jak Brown řekl, „je určitě větší než Pluto a pravděpodobně menší než náš Měsíc“. Těleso zatím nemá oficiální jméno, jen provizorní označení 2003 UB313 a kvůli popularizaci přezdívku Xena. Nedávný objev satelitu Xeny však podtrhl nutnost vyřešit problém, čemu vlastně budeme říkat planeta.

Za Neptunem

Již před půlstoletím předpověděl astronom Gerard Kuiper, že za Neptunem může být spousta malých těles podobných planetkám. V roce 1992 se jeho předpověď začala naplňovat. Nově objevené těleso nikdo neřadil mezi planety, dodnes nemá ani vlastní jméno, jen kódové označení 1992 QB1 a číslo mezi planetkami (15760). Nezůstalo samo. Dnes přibývá přes sto nových objevů ročně a celkový počet známých těles za Neptunem se podle Centra pro planetky (Minor Planet Center) Mezinárodní astronomické unie blíží tisícovce. Kardinální otázka tedy zní: Zařadit některá nová ledová tělesa mezi planety (a kde hledat spodní hranici velikosti), nebo škrtnout Pluto ze seznamu planet?

Existuje více názorových proudů. Jeden tvrdí, že z historických a kulturních důvodů ponecháme devět planet a nová tělesa, byť větší než Pluto, mezi ně řadit nebudeme. Druhý říká, že tělesa větší než Pluto bychom mezi planety počítat měli. Třetí názor je, že bychom měli přiznat, že Pluto je omyl a planet okolo Slunce obíhá jen osm. Čtvrtý by nejraději nepoužíval pojem planeta vůbec.

Stálice a bludice

Pojem planeta se vynořil ve starověku. Planety byly nebeskými tuláky, kteří bloudili oblohou mezi nehybnými hvězdami. Také čeština se přidržela tohoto schématu a rozdělila „hvězdy“ na stálice, které se nepohybují, a pohyblivé bludice. Hvězdám říkáme stálice dosud, pojem bludice se už z našeho slovníku vytratil. V onom modelu bylo planetou i Slunce a Měsíc a kromě nich ještě Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Planet tedy bylo celkem sedm a byly umístěny na sférách, jež se otáčely okolo středu světa - Země.

Starověký systém nakonec nepřežil problém s kličkováním planet. Kdyby se totiž sféry planet rovnoměrně otáčely okolo Země, nemohly by se planety nikdy zastavit, nebo dokonce posunovat mezi stálicemi opačným směrem. Přesně to ale astronomové pozorovali. V 16. století přišel Mikuláš Koperník s revolučním řešením: Země není uprostřed všeho a není nehybná. Koperník položil do středu světa Slunce a Země se stala jednou z planet. Kličky pak vznikají zcela přirozeně tím, že Země obíhajíc okolo Slunce sousední planety občas „předbíhá“ a ony pak na obloze „couvají“. V Koperníkově heliocentrické soustavě vypadl ze seznamu planet Měsíc a počet planet se snížil na šest.

Přicházely další planety

V roce 1781 objevil učitel hudby William Herschel dalekohledem na zahradě svého domu v anglickém lázeňském městě Bath nový objekt. Původně se domníval, že našel kometu, ale ukázalo se, že jde o planetu. Ta dostala jméno Uran, její objevitel pak pozvání do Královské společnosti a od krále Jiřího rentu, jež mu umožnila věnovat se astronomii profesionálně. Po dvaceti letech, 1. ledna 1801, pak Giuseppe Piazzi v Palermu našel nové těleso v podezřelé mezeře mezi drahami Marsu a Jupitera. Na počest krále jej pojmenoval Ceres Ferdinandea a samozřejmě je považoval za planetu, i když malou. Ceres brzy o příjmení přišla, přibyly jí však sestřičky. V roce 1802 Pallas a do roku 1807 ještě Juno a Vesta. Dalších téměř čtyřicet let byl klid. Slunce mělo sedm velkých planet a čtyři malé mezi Marsem a Jupiterem.

Další těleso mezi Marsem a Jupiterem rozšířilo seznam planet až v roce 1845. Poté začaly rychle přibývat objevy dalších. Říkáme jim asteroidy či planetky a mezi planety je už neřadíme. V angličtině nám však pojem Minor Planet tuto historii připomíná dodnes.

Mezitím se začaly dít jiné věci. Díky Newtonovi astronomové věděli, proč a jak se mají planety pohybovat. Nejvzdálenější Uran se však jakoby odmítal gravitačním zákonům podřídit. Vědci dospěli k závěru, že za Uranem musí být další planeta, jež jeho pohyb ruší, a vypočítali, kde se neznámá planeta nachází. Když 23. září 1846 na udané místo na obloze Johann Galle namířil dalekohled, planetu skutečně našel! Od té doby známe osmou planetu - Neptun.

Zvykáme si na Pluto

Počátkem 20. století uzrálo přesvědčení, že za Neptunem musí být ještě jedna planeta. Pokusy vypočítat její polohu a napodobit tak objev Neptunu selhaly. Usilovné pátrání přineslo výsledek až v roce 1930. Clyde Tombaugh z Lowellovy observatoře skutečně našel nové těleso za Neptunem. Sice desetkrát slabší než planeta, kterou čekali, s hodně protáhlou eliptickou drahou výrazně skloněnou k drahám ostatních planet, ale bylo „tam“. Od té doby si tři čtvrtě století zvykáme na planetu Pluto.

Teprve v roce 1978 byl objeven Plutův satelit Charon, až v roce 1989 se podařilo změřit rozměry a stanovit hmotnost Pluta: průměr necelých 2400 kilometrů, což je o tisíc kilometrů méně než průměr našeho Měsíce, hmotnost oproti Měsíci šestinová. Spíš než malé rozměry jsou příčinou pochybností o právu Pluta na titul planeta současné znalosti o vývoji sluneční soustavy.

Zrod planetární soustavy

Hvězda Slunce vznikla před necelými pěti miliardami roků z chladného oblaku plynu. V oblaku byl přítomen i prach. Ten okolo čerstvě narozené hvězdy vytvořil tlustý disk (spíš koblihu), v němž se prachová zrnka lepila do větších útvarů, až vznikly ledovokamenné hroudy s typickým rozměrem několika kilometrů. S rostoucí vzdáleností od Slunce a klesající teplotou stoupal podíl ledu. Tyto hroudy zmrzlého bláta se srážely, drolily na menší, občas naopak spojovaly do větších celků. Během několika desítek milionů let se z nich vytvořily obří hroudy velikosti Země. Těžší materiál v nich klesl do jádra, nejlehčí plyny vytvořily atmosféru. Takto vznikly planety Merkur, Venuše, Země, Mars a zřejmě i některé velké měsíce planet.

Dále od čerstvě narozeného Slunce bylo k mání více lehkých prvků, takže na kamenná jádra se nabalilo obrovské množství plynu. Tak vznikli ledoví a plynní obři Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Na velká tělesa se však spotřeboval patrně jen zlomek původních balvanů zmrzlého bláta. Během prvních dvou miliard roků existence sluneční soustavy, v období „velkého bombardování“, se mnohé srazily s velkými tělesy a zanechaly impaktní krátery. Část jich zůstala mezi Marsem a Jupiterem - a jim říkáme planetky. Část zůstala za Neptunem - tam je nazýváme tělesy Kuiperova pásu a počítáme je mezi planetky. Největší z nich je 2003 UB313, druhé je Pluto, ale jistě objevíme ještě větší tělesa. Některé přerostlé ledové hroudy zachytily velké planety -a těm říkáme měsíce, ačkoli jsou značně nepodobné našemu Měsíci nebo velkým satelitům planet.

Rozhodne komise

Mezinárodní astronomická unie teď ustavila devatenáctičlennou komisi, která má rozhodnout. Problém, čemu říkat planeta, není jednoduchý. O tom vypovídají i slova člena komise Alana Sterna v New Scientist: „Pokud komise schválí usnesení, že neexistuje nic jako planeta, Mezinárodní astronomická unie bude k smíchu celému světu. Každý se bude ptát, proč plešatí doktoři neumějí říct, kdy je objekt planetou, když normální lidé to dokážou.“ Verdikt by měl padnout v nejbližších týdnech. Situaci lze sledovat i na serveru www.planetky. cz, který provozují astronomové z observatoře na jihočeské Kleti. Ti se významně podílejí na výzkumu malých těles sluneční soustavy.

(MFDNES)